Kořen všeho esejistického je v duchu a osobnosti Michela de Montaigne, který se svými Eseji představuje jeden z hlavních pilířů (post)moderní kultury. Kdo píše dobré eseje, ten chodí rozmlouvat s Montaignem při chutném jídle a osvěžujícím víně. Esejistika se jako taková ujala proto především ve Francii a v Británii, kde mezi její slavné průkopníky patřil Francis Bacon, člověk neméně samorostlý, nicméně Montaignem velice ovlivněný. Skvělými esejisty se posléze stali lidé více či méně skeptičtí, kteří si zvykli nevytvářet systémy pravd, nýbrž je více zaujalo přemýšlení samo. Ovšem to, co jim zůstalo, bylo jejich myšlení, jejich osobní rozmluva se čtenářem, se kterým hledali, z jakého úhlu by bylo nejlépe se na předmět jejich úvah podívat. Jedním z dobrých příkladů esejistického stylu je Zkoumání o lidském rozumu od Davida Huma či třeba spisy Denise Diderota, naopak si lze těžko představit eseje z pera Georga W. F. Hegela a jiných činitelů německé klasické filozofie (to samé by platilo pro scholastiku nebo pro karteziány). Esej bytostně patří do pluralitního světa kultivovaného setkávání lidských názorů, které sice mohou být i ostře nesouhlasné, ale ve vyspělé skepsi si naslouchají a respektují se. Jako v tomto smyslu osobní svědectví o svých myšlenkách, které jsou právě myšlenky lidské, nikoli pravda sama, je esej vždy určitým otevřením se, vydáním se a vylíčením sebe.

 

                Montaigne to vystihuje s příslovečnou nonšalancí (ERM Praha 1995): „Nu, já líčím především své myšlení, látku netvarou, které nelze dát podobu výrobku a díla: dá už dost velkou námahu vtělit ji ve vzdušnou tvářnost lidského slova... Nevypisuji zkrátka své reakce: nýbrž své já, svou podstatu.“ Tím není míněno, že píše zpověď jako třeba Jean J. Rousseau nebo že by se chtěl vystavit, podat reportáž či svědectví. Eseje jsou sofistikovanější. Když je člověk na pouti se svým vlastním myšlením, naučí se, že se může jen snažit poctivě myslet a že větší hodnotu svým pravdám nedá. Proto může Montaigne jedním dechem vyložit slova o tom, že se líčí, ve dvojím významu, který se ale poté setkává (ib.): „Není líčení, jež by se rovnalo vylíčení sebe samého, co se nesnadnosti a zajisté i užitečnosti týče: a to se ještě musíte přičesávat; musíte se upravovat a pořádat, máte-li se odvážit vyjít takto na veřejnost. Nuže, já se ustavičně parádím, neboť se ustavičně vypisuji.“ Kde je ta podstata, o níž mluvil předtím, když teď se jakoby přiznává ke lhaní, k retuším, které na sobě dělá kvůli veřejnosti? Montaigne prostě ví, že psát něco o sobě, a tím spíše psát něco pro veřejnost, je vždy stylizací, a té nelze odpomoci křečovitým držením se „pravdy“. Samo to, co považujeme za pravdu o sobě, je naše pravda o nás, je stylizací. Můžeme jen myslet poctivě, a tak vydávat svědectví o naší podstatě, svědectví ke čtenáři, který nás pozoruje takové, jací se mu jevíme – nikoli však, že by věřil nutně tomu, co říkáme. I proto bývá součástí eseje hravost, paradox, provokace a mystifikace. Montaigne není obdivuhodný v tom, že by o sobě úzkostlivě říkal pravdu, nýbrž ve své schopnosti nepateticky praktické sebereflexe. Hraje hru, která není ani pokrytectví, ani jiný druh šalby. Aspoň se mu v čtenáři daří vyvolat podobnou důvěru.

 

                Myslím, že je zřejmé, že esej je nejlepším výrazem kritiky jako takové. V moderní době, kterou lze chápat jako sérii velkých emancipačních hnutí, vznikla tradice toho, co by se dalo nazvat společenskou kritikou, čili jednostranným bojem těch utlačovaných a bezprávných s jejich ideologickým podhoubím (žádná „ideologie“ utlačovaných nebyla nikdy v reálu tak či onak kompaktní systém racionálně zdůvodněných pravd) proti těm mocným a vykořisťujícím, čili proti establishmentu s jeho ideologickým podhoubím. Poněkud paradoxním a možná ne docela očekávaným důsledkem emancipace je znivelizování ideologií jako takových. Toto si zřejmě uvědomovali ideologové komunismu. Nestačilo jim dělnictvo osvobodit, ale železnou nutností spojili jeho osvobození s jeho diktaturou: hnutí, které se sociálně emancipovalo, má mít právo na ideologický a mocenský diktát vůči zbytku společnosti. Komunismus se tak stal i jako emamcipační hnutí jedním z odpůrců obecné emancipace svobodného jednotlivce, který posuzuje ideologie svým vlastním kritickým rozumem. Dá se říci, že v období, kdy převažuje společenský boj o emancipaci, se kritika rozestoupí do přímého politického střetu dvou nebo více sociálních skupin, avšak pokud emancipace jako taková v společnosti převládne, skupiny se štěpí na jednotlivce, jimž v jejich hledání pravdy nezbývá nic jiného než Montaigneovi před téměř pěti sty lety. Takto kritika dosahuje svou celost, vrací se k sobě a blokuje přerod v dogmatismus, totiž přijímá názory jiných individuí jako jejich montaigneovskou cestu a společenství všech lidí v rámci postemancipační mentality chápe horizontálně jako možnost rovného potýkání a sdílení názorů.

 

                Je pochopitelné, že z politického hlediska je takovýto systém stabilní pouze v tom případě, že obsahuje hluboko zakořeněnou důvěru v demokracii budovanou zdola a jestliže je velice odmítavý k jakýmkoli vrchnostem, které by chtěly rozhodovat o tom, co je správné a co nikoli. V tom ohledu má mnohem větší zázemí anglosaský svět než kontinentální Evropa, to je zřejmě i důvod, proč je postmoderna vnímána jako zásadní přelom právě na kontinentě a nikoli v Británii nebo v USA. Časové vymezení a spojení postmodermy s koncem minulého století je proto možná v hlubším smyslu neadekvátní, neboť je průvodním jevem všech hnutí, která stavějí na emancipaci a která se nepřemění v ideologickou diktaturu. Proto ji nacházíme v tak krystalické podobě u Montaigne, ne však u jen o málo pozdějších francouzských autorů, jako byli např. La Bruyère či Saint Simon, již žili za doby Ludvíka XIV., a ta s emancipací měla pramálo společného. Stejně tak nenajdeme rozvinutou kritiku montaigneovského ražení v starověkých Athénách, jejichž duchovní vývoj byl příliš brzy zadušen peloponéskou válkou. Naopak je kritika, jež dorostla své plnosti, typická pro anglosaský svět, a to zřejmě již od dob Bacona (posléze ovšemže sestupovala do stále „nižších“ pater emancipující se společnosti).

 

                Nemám přitom v nejmenším úmyslu redukovat celou složitost globalizované, silně industriální a technizované postmoderny na úpadek ideologií ve prospěch esejistické kritiky. Chtěl bych však ukázat, v čem by se takováto kritika jako výraz postmoderny mohla stát její důležitou nadějí. Často slýcháme nářky na atomizaci společnosti, na globalizaci světa, v níž mnozí vidí realizaci Kafkova Zámku, dále nedůvěru vzbuzuje technologický pokrok a obecně novoty, jimž konzervativněji naladěná populace, jako už od dob starověkého Egypta, přičítá hodnotu signálu věštícího mravní kolaps budoucích generací. Nebezpečenství se často zdají tak velká kvůli nedůvěře v lidského jednotlivce, v jeho schopnost mluvit za sebe a vystavit se esejistickému diskursu. Intelektuální kritika se totiž nesnadno oprošťuje (a čím je duchovně menší, tím hůře) od bipolárního vidění, od nutkavé potřeby mít nepřítele, společensky se rozštěpit na strany a tábory. Je pravda, že Montaigne byl intelektuálně na výši, že jeho dílo není snadno čitelné pro průměrného občana západní společnosti, o duchu to však, domnívám se, neplatí. Většinový člověk je člověk, čili montaigneovský jednotlivec, a nikoli dobytek, je zcela schopen úvahy a většinou ví, co dělá. Sám sebe vystavuje existenciálnímu dobrodružství kritiky, i když ne v hávu subtilního přemýšlení. Jistě je určen předně praktickými ohledy, ale to jeho rozum nemůže devalvovat, spíš naopak. Skutečně kritická společnost bude přece věřit v pluralitu osobních názorů, jejichž interferencí se bude otupovat riziko atomizace, odlidštění a globalizace, již by nespojovalo nic než pár dohod mezi megalomanskými průmyslníky.

 

                Jsem přesvědčen, že celosvětově pozorovaná rostoucí příchylnost lidí k literatuře autobiografické a se silným charakterem svědectví, je odrazem sílícího zájmu o člověka jako jednotlivce, jímž jsme všichni. To je právě to, co nás spojuje, a to je důležité. Nacházíme-li dík Montaigneovi nebo Eliotovi nebo mnohým jiným esejistům (mohu uvést slavného Josepha Addisona, jehož eseje vycházely každý den mezi prvním květnem 1711 a šestým prosincem 1712 v časopise The Spectator v nákladu tři tisíce výtisků (!) a ovlivnily silně nejen anglickou kulturu na celá staletí) v sobě člověka tak podobného jiným lidem, tak podobně vrženého a ve světle poctivé skepse tak podobně tápajícího a cítícího, je v tom obrovská naděje pro hlubší, nikoli však ideologické ukotvení současné společnosti. Není něčím novým, neslýchaným a ve své podstatě bizarním a zrůdně vymknutým, má naopak šanci najít své kořeny v esejistickém individualismu kulturní tradice, která má na Západě silné postavení celá staletí. Je to tradice neodporující velkým poselstvím avantgardy a beat generation. Svoboda a volnost, aktivita, neustálý dialog, v němž jsme především jednotlivci, ne stranami, a proto jsme si tak podobni, to jsou její základní pilíře. Nenacházím lepší naději proti možnému odlidštění světa... ostatně staré ideologické haraburdí ismů a stran, onoho my, je za popření humanity a humanismu, jak k němu došlo zejména v nacismu a komunismu, zodpovědné nejvíce. A též si myslím, že , své vlastní i jiné (pak je to už ty), nenalezneme tam, kde jsou slova systémů a deklarací, nýbrž tam, kde jsme právě teď, třeba na této židli a v této knihovně... při rozhovoru s Montaignem.