Kořen všeho esejistického je v duchu a osobnosti Michela de Montaigne, který se svými Eseji představuje jeden z hlavních
pilířů (post)moderní kultury. Kdo píše dobré eseje, ten chodí rozmlouvat
s Montaignem při chutném jídle a osvěžujícím víně. Esejistika se jako
taková ujala proto především ve Francii a v Británii, kde mezi její slavné
průkopníky patřil Francis Bacon,
člověk neméně samorostlý, nicméně Montaignem velice ovlivněný. Skvělými
esejisty se posléze stali lidé více či méně skeptičtí, kteří si zvykli
nevytvářet systémy pravd, nýbrž je více zaujalo přemýšlení samo. Ovšem to, co
jim zůstalo, bylo jejich myšlení,
jejich osobní rozmluva se čtenářem,
se kterým hledali, z jakého úhlu by bylo nejlépe se na předmět jejich úvah
podívat. Jedním z dobrých příkladů esejistického stylu je Zkoumání o lidském rozumu od Davida Huma
či třeba spisy Denise Diderota, naopak si lze těžko představit eseje
z pera Georga W. F. Hegela a jiných činitelů německé klasické
filozofie (to samé by platilo pro scholastiku nebo pro karteziány). Esej
bytostně patří do pluralitního světa kultivovaného setkávání lidských názorů,
které sice mohou být i ostře nesouhlasné, ale ve vyspělé skepsi si naslouchají
a respektují se. Jako v tomto smyslu osobní
svědectví o svých myšlenkách, které jsou právě myšlenky lidské, nikoli pravda
sama, je esej vždy určitým otevřením se, vydáním se a vylíčením sebe.
Montaigne to vystihuje s příslovečnou nonšalancí (ERM Praha 1995):
„Nu, já líčím především své myšlení, látku netvarou, které nelze dát podobu
výrobku a díla: dá už dost velkou námahu vtělit ji ve vzdušnou tvářnost
lidského slova... Nevypisuji zkrátka své reakce: nýbrž své já, svou podstatu.“
Tím není míněno, že píše zpověď jako
třeba Jean J. Rousseau nebo že by se chtěl vystavit, podat reportáž či
svědectví. Eseje jsou sofistikovanější. Když je člověk na pouti se svým
vlastním myšlením, naučí se, že se může jen snažit poctivě myslet a že větší
hodnotu svým pravdám nedá. Proto může Montaigne jedním dechem vyložit slova o
tom, že se líčí, ve dvojím významu,
který se ale poté setkává (ib.):
„Není líčení, jež by se rovnalo vylíčení sebe samého, co se nesnadnosti a
zajisté i užitečnosti týče: a to se ještě musíte přičesávat; musíte se
upravovat a pořádat, máte-li se odvážit vyjít takto na veřejnost. Nuže, já se
ustavičně parádím, neboť se ustavičně vypisuji.“ Kde je ta podstata, o níž mluvil předtím, když teď se jakoby přiznává ke
lhaní, k retuším, které na sobě dělá kvůli veřejnosti? Montaigne prostě
ví, že psát něco o sobě, a tím spíše psát něco pro veřejnost, je vždy stylizací, a té nelze odpomoci
křečovitým držením se „pravdy“. Samo to, co považujeme za pravdu o sobě, je naše pravda o nás, je stylizací. Můžeme jen myslet poctivě, a tak vydávat
svědectví o naší podstatě, svědectví ke čtenáři, který nás pozoruje takové, jací se mu jevíme – nikoli však, že by věřil nutně
tomu, co říkáme. I proto bývá součástí eseje hravost, paradox, provokace a
mystifikace. Montaigne není obdivuhodný v tom, že by o sobě úzkostlivě
říkal pravdu, nýbrž ve své schopnosti nepateticky praktické sebereflexe. Hraje
hru, která není ani pokrytectví, ani jiný druh šalby. Aspoň se mu v čtenáři
daří vyvolat podobnou důvěru.
Myslím, že je zřejmé, že esej je nejlepším výrazem kritiky jako takové.
V moderní době, kterou lze chápat jako sérii velkých emancipačních hnutí,
vznikla tradice toho, co by se dalo nazvat společenskou
kritikou, čili jednostranným bojem těch utlačovaných a bezprávných
s jejich ideologickým podhoubím (žádná „ideologie“ utlačovaných nebyla
nikdy v reálu tak či onak kompaktní systém racionálně zdůvodněných pravd)
proti těm mocným a vykořisťujícím, čili proti establishmentu s jeho
ideologickým podhoubím. Poněkud paradoxním a možná ne docela očekávaným
důsledkem emancipace je znivelizování ideologií jako takových. Toto si zřejmě
uvědomovali ideologové komunismu. Nestačilo jim dělnictvo osvobodit, ale
železnou nutností spojili jeho osvobození s jeho diktaturou: hnutí, které
se sociálně emancipovalo, má mít právo na ideologický a mocenský diktát vůči
zbytku společnosti. Komunismus se tak stal i jako emamcipační hnutí jedním z
odpůrců obecné emancipace svobodného jednotlivce,
který posuzuje ideologie svým vlastním
kritickým rozumem. Dá se říci, že v období, kdy převažuje společenský
boj o emancipaci, se kritika rozestoupí do přímého politického střetu dvou nebo
více sociálních skupin, avšak pokud emancipace jako taková v společnosti
převládne, skupiny se štěpí na jednotlivce, jimž v jejich hledání pravdy
nezbývá nic jiného než Montaigneovi před téměř pěti sty lety. Takto kritika
dosahuje svou celost, vrací se k sobě a blokuje přerod v dogmatismus,
totiž přijímá názory jiných individuí jako jejich montaigneovskou cestu a
společenství všech lidí v rámci postemancipační
mentality chápe horizontálně jako možnost rovného potýkání a sdílení názorů.
Je pochopitelné, že z politického hlediska je takovýto systém
stabilní pouze v tom případě, že obsahuje hluboko zakořeněnou důvěru
v demokracii budovanou zdola a
jestliže je velice odmítavý k jakýmkoli vrchnostem, které by chtěly
rozhodovat o tom, co je správné a co nikoli. V tom ohledu má mnohem větší
zázemí anglosaský svět než kontinentální Evropa, to je zřejmě i důvod, proč je postmoderna vnímána jako zásadní přelom
právě na kontinentě a nikoli v Británii nebo v USA. Časové vymezení a
spojení postmodermy s koncem
minulého století je proto možná v hlubším smyslu neadekvátní, neboť je
průvodním jevem všech hnutí, která stavějí na emancipaci a která se nepřemění
v ideologickou diktaturu. Proto ji nacházíme v tak krystalické podobě
u Montaigne, ne však u jen o málo pozdějších francouzských autorů, jako byli
např.
Nemám přitom v nejmenším úmyslu redukovat celou složitost
globalizované, silně industriální a technizované postmoderny na úpadek
ideologií ve prospěch esejistické kritiky. Chtěl bych však ukázat, v čem
by se takováto kritika jako výraz postmoderny mohla stát její důležitou nadějí. Často slýcháme nářky na
atomizaci společnosti, na globalizaci světa, v níž mnozí vidí realizaci Kafkova
Zámku, dále nedůvěru vzbuzuje technologický
pokrok a obecně novoty, jimž konzervativněji naladěná populace, jako už od dob
starověkého Egypta, přičítá hodnotu signálu věštícího mravní kolaps budoucích
generací. Nebezpečenství se často zdají tak velká kvůli nedůvěře
v lidského jednotlivce, v jeho schopnost mluvit za sebe a vystavit se
esejistickému diskursu. Intelektuální kritika se totiž nesnadno oprošťuje (a
čím je duchovně menší, tím hůře) od bipolárního vidění, od nutkavé potřeby mít
nepřítele, společensky se rozštěpit na strany a tábory. Je pravda, že Montaigne
byl intelektuálně na výši, že jeho dílo není snadno čitelné pro průměrného
občana západní společnosti, o duchu
to však, domnívám se, neplatí. Většinový člověk je člověk, čili montaigneovský jednotlivec, a nikoli dobytek, je zcela
schopen úvahy a většinou ví, co dělá. Sám sebe vystavuje existenciálnímu
dobrodružství kritiky, i když ne v hávu subtilního přemýšlení. Jistě je
určen předně praktickými ohledy, ale
to jeho rozum nemůže devalvovat, spíš naopak. Skutečně kritická společnost bude
přece věřit v pluralitu osobních názorů, jejichž interferencí se bude otupovat
riziko atomizace, odlidštění a globalizace, již by nespojovalo nic než pár
dohod mezi megalomanskými průmyslníky.
Jsem přesvědčen, že celosvětově pozorovaná rostoucí příchylnost lidí
k literatuře autobiografické a se silným charakterem svědectví, je odrazem
sílícího zájmu o člověka jako
jednotlivce, jímž jsme všichni. To je právě to, co nás spojuje, a to je
důležité. Nacházíme-li dík Montaigneovi nebo Eliotovi nebo mnohým jiným
esejistům (mohu uvést slavného Josepha
Addisona, jehož eseje vycházely každý den mezi prvním květnem