Věda zajisté lze říci čemukoli, jak kdo uzná za vhodné, a nevidím důvod, proč by se tomu nějak mělo bránit. Slova přece nejsou lístečky v kartotéce s úředními štemply a ačkoli je každý z nás svoboden rozeřvat se na kohokoli kvůli údajnému nevhodnému používání slov, řekne tím více o sobě než o tom, proti komu brojí. Jiná věc je předem vyjasnit pojmy pro lepší komunikaci a pro jasné, prosté hledání pravdy, které sotva může tíhnout k mlhavým koutům bezedných pojmových bažin a nevýrazné šedi stínu, kam se ukrývá tlachání a žvanění, lži a blbství, neboť ty usvědčující sílu světla snést nechtějí. Tento článek, který je úvodem do mých zamyšlení nad smyslem literární vědy a literární kritiky, nechce přikazovat, jak je nutné používat slov věda a kritika, chce jenom objasnit, jaké významy se za nimi mohou skrývat a že tím samým slovem se často označují velmi různé věci.

Vzdělanost se ještě ve středověku a za renesance nechápala jako věda, nýbrž spíše jako schopnost čili svobodná umění – nebo jako nazíravá kontemplace. Zásadního významu pojem vědy začal dosahovat v baroku, a to především v díle Bacona z Verulamu (1561-1626), Descartesa (1596-1650) a Komenského (1592-1670). Všichni tři měli, zhruba řečeno, docela podobný cíl: poskytnout lidstvu systematizované a vskutku kvalitní vědění čili vědu, přičemž smysl neviděli především ve vědě jako takové, ale spíš v jejím příznivém vlivu na civilizaci, na praxi, na schopnost člověka vzdorovat všelijaké nepřízni, která ho stíhá. Komenský, jenž byl asi blíž Baconovi než Descartesovi, pravého dědice svých snah na kontinentu nenalezl. Pod vlivem Descartesových žáků Spinozy, Leibnize a Malebranche se pevninská Evropa stala baštou racionalistického, spekulativního pojetí vědy. Spekulativní racionalismus baroku trefně vystihl třeba právě Spinoza (Metafyzické myšlenky, Filosofia Praha 2000): „Ideje nejsou totiž nic jiného než duchovní vyprávění neboli historie pravdy... Stejně tak se hovoří o zlatu jako o pravém nebo falešném, jakoby námi představované zlato vyprávělo o sobě samém, čím jest v sobě a čím není.“ Představa, že díky myšlení můžeme nazírat pravdu nebo jí naslouchat, že tak můžeme dosáhnout principiálně až k vystižení podstaty věcí, je fundamentem filozofií, jež patřily v posledních staletích k nejvlivnějším... mechanistického materialismu, hegelianismu, marxismu, klasického pozitivismu a též fenomenologie. Pro tyto směry je věda cosi téměř posvátného, je klíčem k pravdě, učí nás, jak věci jsou.

Mezitím se však vyvíjela experimentální přírodní věda, jež rozum a myšlení pojala jako pouhý nástroj určený k interpretaci pokusů a k aplikaci teorií, které byly takto získány. Zejména na kontinentu se rodil spor doznívající ještě dnes v ústech marxistů a fenomenologií odchovaných lidí palčivou kritikou takzvané vědotechniky a anglosaského pragmatismu, který s rozvojem nového typu vědy a vědeckého étosu hluboce souvisí. Jádro střetu, domnívám se, je možné popsat takto. Od dob antiky se filozofové pyšnili tím, že konají něco, co může mít zřetelný, ba výsostný efekt v jejich zcela konkrétním životě. Věřilo se, že schopnost rozumu poznávat pravdu spojuje člověka s Bohem a že systematický zájem o studium pravdy, o její odezírání z knihy skutečnosti, je konkrétní, efektivní výhodou v řádu ducha, tedy v řádu, jenž se tradičně zdál mnohem podstatnější než řád věcí. Jenže navzdory proklamované schopnosti rozumu poznávat skutečnost o sobě byla mezi různými metafyziky trvalá neshoda, vznikalo množství protikladných systémů a efekt nespočíval v ničem jiném než v přesvědčením toho kterého filozofa o správnosti své vlastní nauky. Experimentáním vědám, které si vytkly pouze skromné cíle, avšak dosahují neoddiskutovatelných a ohromujících efektů v rámci praxe, se zdařilo vliv všech už zmíněných systémů zásadně oslabit, zdiskreditovat a zpochybnit smysl pouhé spekulace, která se chce tvářit jako vědění či jako věda. Lidem z experimentálních věd ovšem o něco takového primárně nešlo, jedná se jen o vedlejší produkt jejich úsilí, který měl na druhé straně své vážné společenské a politické konotace. Člověk, který asi nejlépe ze všech vystihl étos i sílu triumfujících experimentálních věd (fyzika, chemie, biologie, psychologie, moderní pedagogika, ekonomie nebo lingvistika), je Karl R. Popper.

Uvědomil si, že na rozdíl od spekulativně pojaté vědy, která se vždy rozpadá (a také dnes je to patrné na vědách, které ještě zápasí o svou identitu mezi spekulací a experimentem, např. na pedagogice, psychologii nebo lingvistice) v množství autoritativních systémů, jež de facto nelze intersubjektivně vyvrátit a rozhodnout, který je lepší, experimentální věda během svých dějin představuje relativně jednotnou linku vývoje od teorií horších k teoriím lepším. Nic nás při pohledu na neustálé nahrazování starších hypotéz hypotézami novějšími nemůže vést k závěru, že jsme se tu či onde dobrali cíle, že naše současné „vědění“ vystihuje realitu a že je tedy verifikováno. Popper tvrdí, že verifikace vědeckých hypotéz je nemožná, že nikdy nemůžeme vědět o žádné hypotéze, že zítra nebude vyvrácena. Zbývá pouze falzifikace, je-li totiž možné hypotézu vyvrátit, můžeme hledat takové hypotézy, které obstojí v náročnějších testech než jiné, a prohlásit je za dočasně (tedy nikoli korespondenčně, ale jen pragmaticky) pravdivé, dokud nebudou nalezeny hypotézy lepší. Tak funguje experimentální věda od doby svého vzniku, zcela spontánně a intuitivně. Ve své slavné knize Logika vědeckého zkoumání (Oikúmené Praha 1997) Popper definuje experimentální (čili empirickou) vědu v opozici vůči metafyzice (a spekulativní vědě vůbec) takto: „Empirický vědecký systém musí dovolovat své vyvrácení zkušeností.“ A ve dvacátém století se tento model vědy bezkonkurenčně prosadil.

Mnoho lidí ovšem proti takovému vývoji protestuje. Předně lze snadno najít subtilní námitky ze strany tradiční filozofické spekulace, která nehodlá opustit ideál apodiktičnosti či zásady dostatečného důvodu. Jiní lidé zase tvrdí, že Popper dělá z matematiky metafyziku a vědu ryze spekulativní (přitom v matematice existuje možnost ostrého a jasného vyvrácení, byť ne empirického, ještě víc než v experimentální přírodovědě... navíc matematika v žádném případě není izolována od experimentální praxe, ze které také vyšla jakožto zeměměřičství a v níž jsou její axiómy neustále testovány). Další napadají experimentální vědu a techniku za jejich údajné redukování světa na absurdní, odosobněnou konstrukci, která se vymyká lidské kontrole. Zcela přitom ignorují (většinou z neznalosti) ohromující barvitost a krásu vesmíru, jak ho nabízí moderní přírodní věda, kromě toho i funkčnost a přínos techniky, přičemž svůj protest pojímají destruktivně, nikoli v prvé řadě jako apel k řešení reálných problémů. Dá se říci, že alternativy, jež nabízejí, jsou utopické sny a iluze z říše nepraktické neodpovědnosti. Jde-li na druhé straně o to, že svět je absurdní nebo odosobněný, jde o postoj každého jednoho člověka k vlastní existenciální dimenzi – experimentální věda není v rozporu s náboženstvím, ba pro mnoho jejích představitelů je s náboženským postojem spřízněná (např. dle Einsteina, Newtona nebo Eddingtona). Poslední výtka, o níž se chci zmínit, spočívá v představě, že to, co Popper definoval jako empirickou vědu, má ambice bezohledného hegemona na poli vědy a intelektuálního úsilí vůbec. Kdyby ale, míním, jiný způsob myšlení byl natolik úspěšný na poli běžné životní praxe, prosadil by se ve stejné šíři a budil by podobné pocity u svých méně schopných konkurentů. Velká síla experimentální vědy přitom nespočívá jen v tom, že dokáže vykázat ohromující praktický efekt, nýbrž i v étosu, který představuje. Její dějiny jsou zápas o poctivou sebereflexi, přiznání omylů, odmítnutí omylů a otevřenost novým, dosud naprosto netušeným myšlenkám.

V postmoderní době se objevila výrazná tendence posílení plurality diskursu (v této souvislosti lze jmenovat Feyerabenda, Foucaulta, Lyotarda nebo Derridu), která je zdánlivě ve velkém rozporu v experimentální vědou. Předpokládá se totiž, zejména ze strany humanitně orientovaných myslitelů, že ta nesnese diskursy, které jsou z jejího pohledu iracionální nebo přímo tmářské: že nesnese znovuzrození astrologie, esoteriku, šamanismus apod. Ačkoli je do značné míry pravdou, že mnozí přírodní vědci mají s tolerancí k těmto způsobům myšlení osobní problém, přírodní věda je nezakazuje a nevylučuje z existenciální sféry života. Její triumf ovšem zůstává: v okamžiku, kdy se má řešit něco praktického, překonává svou silou při aplikaci všechny ostatní diskursy, a tak si zachovává hegemonii. Asi jen blázen by dnes chtěl při konstrukci automobilů, řízení jaderných elektráren, operování nádoru, při eliminaci nezaměstnanosti nebo při výrobě potravin používat astrologii či magii. Můžeme tedy „věda“ říkat čemukoli, třeba i tancům papuánských domorodců, to co ale zajišťuje relevanci a nosnost nějakého diskursu je určitě především jeho praktická aplikovatelnost.

Kdybychom se ovšem tohoto silného kritéria chtěli vzdát, můžeme se stále ještě chovat přemýšlivě a hledat sílu poctivosti v pouhém uvažování, v intelektu bez přímého kontaktu s praxí. Pro tuto činnost se tradičně vžil název kritika, který ovšem stejně jako slovo věda nemá jasného významu a v různém kontextu může označovat zcela různé věci. Kritická aktivita lidstva začala již, dá se říci, v dávnověku, totiž v oněch dobách, kdy se objevil první zpochybňující argument. Domnívám se, že existenciální zážitek pochybnosti a s ní i opatrného rozhodování mezi různými alternativami je hluboce spojen s praxí, ba dokonce z evolučního pohledu se světem zvířat, se situacemi, v nichž jde „o krk“. Převést tuto zkušenost do roviny intelektuální polemiky se pochopitelně dařilo již nejstarším filozofickým školám, neboť bez probuzení kriticismu je filozofie nemožná. V zásadě ale každá intelektová činnost vyžaduje schopnost argumentačně zpochybňovat, takže kritika je dávno všude kolem nás i v nás. Za dob Immanuela Kanta, který pojal kriticismus svým vlastním způsobem a učinil z něho jakýsi pozitiviní základ své filozofie, se sice mohlo zdát, že kritika je cosi nového, ve skutečnosti ale novost spočívala v tom, co se kritizovalo a co se do té chvíle zdálo jako dogmatické, apriori jasné, nedoktnutelné. Modernita a postmodernita mají tendenci kritiku aplikovat na všechno.

Velkou výhodou kritiky oproti vědě je onen úhel pohledu, který namísto hypotéz, jež mají být přijaty nebo odmítnuty, předkládá věc pouze k diskusi a diskuse je jejím cílem. Pro různé disciplíny neempirického charakteru je to asi nejpoctivější a nejpřínosnější přístup ze všech možných. Takto Popper založil svou filozofii, již nazval kritický racionalismus, a s touto mentalitou se můžeme setkat v anglosaské nejen filozofické tradici vůbec – tak např. v esejích snad největšího literárního kritika moderní doby Thomase S. Eliota či v společensky kritických spisech Bertranda Russella nebo v tzv. vizuální teorii amerických historiků umění (srv. Vizuální teorie, H&H Jinočany 1997) atd. Náš kontinentální způsob uvažování má bohužel více sklony k systematizaci, k vytváření těch či oněch spekulativních sítí, které se snažíme argumentačně obhajovat i za cenu sofismat a absurdit. Je, řekl bych, zásadní rozdíl mezi způsobem myšlení, který vytváří odvážné hypotézy na základě kritického přístupu, tedy chová se k nim jako k čemusi, co v průběhu diskusí bude dříve či později modifikováno nebo zavrhnuto, a mezi spekulativní syntézou, jež chce za každou cenu obhájit tu svou bábovičku, čehož nejčastěji dosahuje izolováním svého diskursu ode všech ostatních. A tady vidím zásadní, byť ne exaktně vymezitelný, rozdíl mezi tím, co nazýváme literární věda, a tím, co nazýváme literární kritika. V dalších článcích tematického cyklu, jak se stal námětem tohoto čísla Tématu, bych se chtěl blíže zabývat oběma zmíněnými oblastmi přemýšlení nad literaturou podrobněji.