Jistě nás v nejbližší době leckdo obdaří svými postřehy a připomenutími, týkajícími se patnáctého výročí Sametové revoluce. Dá se tomu vůbec vyhnout, těm vzpomínkám a tomu bi(a)lancování? Ostatně je pravda, že pojmy jsou mateny stále více a že nad vším triumfuje rosolovitá lhostejnost „normálních lidí“, pro něž je – soudě podle těch, kdo se jimi ohánějí – plné břicho smysl existence. Člověk ovšem není stroj, aby stačilo podat předem rozmělněnou potravu do jeho chřtánu jako nějaký benzín, a pak po něm chtít všednodenní život bez všeho hodnotového a citového rozměru.

Když jsme kdysi ve dnech na přelomu října a listopadu vyzdobovali povinně okna různých veřejných budov nápisy VŘSR, když jsme se učili básně oslavující vznik bolševické říše hrůzy a když jsme nesli své lampiony chladem socialistického podzimu, stáli jsme na straně ideologie, jejíž potentáti všude na světě, kde se chopili moci, vystavěli koncentráky a vraždili lidi. Kritické a opravdové prověření toho, co se vlastně slaví, bylo nejen nemožné, ale taky zákazané. V našich městech byly kasárny se sovětskými vojáky, kteří na počest VŘSR stříleli ze svých pušek před stádem lidí nahnaným do ulic adorovat rudý režim. To vše bylo víc než divné. Co s mrtvými, co s umučenými, co s pravdou a se svědomím? To jsou otázky, na které je snadno odpovědět výzvou ke smíření s minulostí. Ono smíření ale často kamufluje naprosté matení, relativizaci a skrytou lež. Dokud si hrůzu minulosti opravdu nepřipustíme, budeme stále svědky toho, jak různí kolaboranté budou chtít zahlazovat rozdíl mezi VŘSR a Sametovou revolucí či jak realitu gulagů překrývá snění o vylhaném sociálním ráji. Jedno slovo znamená dvě úplně jiné věci... revoluce a revoluce, jedna s lampiony, druhá bez nich.

Před patnácti lety jsme přišli ke svobodě, která nám umožňuje nic neslavit, nezdobit okna úchylnými symboly politických vítězství. Dokonce se můžeme ve všem tom, co se stalo, svobodně šťourat a přiznat si, že Sametová revoluce byla naivní a že byla pod kontrolou StB. Naše úcta ke svobodě by mohla mít svůj základ třeba v tom, že nad ohebná slova postavíme úctu ke konkrétnímu lidskému životu. Zde je síla svobody, její neredukovatelná odpovědnost i vážnost, před níž se všechny pokrytecké demonstrace minulosti jeví více než směšně. Lze si toho všimnout na příkladu nové nositelky Nobelovy ceny míru, paní Wangari Maathai, která se sice stala díky ocenění celosvětově známou, avšak i kdyby ho nikdy nedostala, síla jejího poselství se nemění. Naopak: jenom takové osobnosti mohou zase vrátit prestiž jakémukoli oceňování, neboť to samo o sobě spočívá jen ve slovech. Také nedávno zesnulý Jacques Derrida vrací filozofii její étos, který jiní přední filozofové minulosti rozmařile zmrhali. Jeho někdejší aktivní podpora našemu disentu říká víc než všechna slova. Jistěže ti, kdo stavějí zejména na slovech, musí zatajovat konkrétnost, neboť ta je vždy znovu usvědčuje ze lži, a potrpí si proto na vyznamenáních a společenské prestiži. Tam, kde ovšem převažuje svoboda, je tomu naopak. Podle toho, koho si budeme vážit, podle toho nastavujeme cenu naší svobody – což je princip odpovědnosti.

V tomto čísle Tématu jsem se pokusil ukázat, že umění není možné odtrhnout od konkrétního prožitku a vsadit do říše vědecké obecnosti. Kromě toho v něm najdete mnoho dalších příspěvků, za něž jejich autorům velice děkuji. Díky i všem ostatním, kdo se na tomto čísle podíleli spolu s námi, a zvláště pak Igorovi Chaunovi za rozhovor. Dámy a pánové, nad dalším, osmým číslem Tématu se sejdeme v lednu 2005. Určitě si je nezapomeňte otevřít, neboť se v něm setkáte s výsledky velice zajímavého výzkumu, jenž by se dal shrnout pod hlavičku: recepce poezie u žáků ve škole.

Boris Cvek