Následující
básně jsou průřezem pěti prvních vydaných básnických sbírek: Zrána (Mladá fronta Praha 1963), Tekutý vzduch (Krajské nakladatelství Ostrava 1963), Pravděpodobnosti (Krajské nakladatelství
Ostrava 1964), Jediné místo (Profil
Ostrava 1976) a Cestou stromů (Profil
Ostrava 1980).
Tání
Všemocný
živote tvůj malý roub souká se u nás na třešni
A
vlahost mokřin jihu a tíha tohoto světa
Nabývá
vůně rozpuku hebkosti křidla které slétá
Do
hnízda svého v tyto dny ach skoro sváteční
Já
maminko nevím jsem-li víc tvým synem nebo cizím člověkem
Dozrálou
bytostí na tomto světě
Vím
jen že pupen než se stane květem
Je
nejposvátnější věci kterou pod srdcem nosí naše zem
Je
třeba žít když v rýnách duní vodopády
deště
Zacpat
si oči když úzkost jako obrovité kleště
Semkne
tě poznáním mnoha mnoha marných let
Buďte
šťastny vody mladé radujte se crčtě kolem mne
Jen
nezmeškejte svůj čas své ráno a své poledne
Neboť
není pro nás vody mladé žádné cesty zpět
Včera bylo
léto
Včera
bylo léto Nadvláda slunce ve znamení Vah
Vkrádá
se večerní a ranní šero ve dne
Radostně
zbytek světla k poledni se zvedne
A
nebe klikatí stěhovavých ptáků tah
Zvěstujte
poutníci tam dole slunci které žhne
Že
v našich polích jinovatka zrána hlínu rosí
Že tady
zůstali lidé vrabci sýkorky a kosi
A
že je tu tak teskně krásně nevlídně
Jsem
rád že žiju v této zemi Mění se skoro každý den
Vždycky
tak laskavá jako ruce věrných žen
Kam
chci tam mohu Všechno mi patří Tráva listy
Řeky
a lesy I osud si tu držím v dlani
Jsem
v zemi milované zemi milovaný
Nespočetnými
místy
Zas
vůně mokřin února ve chřípí obrys zítřků kreslí
Po
nebi tmavém kometky světla navečer se mihnou
A
oči znejistí a jihnou
Nepoznávajíce
cestu svou z níž na krásnější cestu sešly
Cesto
stromů s rukama vztaženýma k nebesům
Nač
bloudit světem když jara vyjednavači
Až
k tobě přijdou kladouce dary ke dřevěným rtům
Rád
někdy ve strom se měním a k patám svého svého místa shlížím
Všedějné
pouto travin hvězd a hor a nížin
Navěky
cítím pak měkce spočinout na své šíji
A v
dálce kde země a nebe v jedno splynou
Zlatavou
čáru vidím vznášející se nad krajinou
V
níž vzdálen také žiji
Jako
mé nitro podzime – učiteli
Myšlenky
létají jako zářijové včely
Na
nožkách s nepatrnou mírkou zlata
Nakrátko
sestříhaná pole převracejí oráči
Daleko
za kopcem trhá traktor zemskou tíhu
Vlaštovky
na drátech studuji cestu k jihu
Odletí
o naše krásné léto bohatší
Moje
země K bolesti krásná se srpkem měsíce
Co
spolu ještě prožijem radujíce se a trpíce
V
nachové závisti čarovných pavéz ocúnů?
Já
jako mince z obou stran jsem tebou zemi ražen
Jen
v tobě platím a jen tebou budu vážen
Na
miskách svého osudu
Pár
kroků za naším kde tráva z hrud se měkce zvedá
Ulehl
jsem s myslí nalehko a se srdcem nahým
K
postesku domova k půdě která patří všem mým drahým
Vrostl
jsem jako strom jenž přesadit se nedá
Voďte
mne lidé za krejcar za dva voďte mne světem kamkoli
Vím
musím odejít a zůstat dlouho pryč
Nic
nechci na cestu jen starý dobrý klíč
Od
lesů od luk od polí
Pár
kroků za naším tam kde se země sladce oblí
Na
chvilce věčna jsme se s časem shodli
Na
mírce štěstí: trvat být
Domove
ty moje krásná dlouhá chvíle
Jsi
v terči světa jako měkké kruhy bílé –
Trefím
aniž bych musel namířit
Na
housličky slyším hrát z kořínků trav a z křoví
Rozčepýřená
zem s očima přivřenýma tiše zívne
A
my nerození trochu dříve
Hledáme
kolem život nový
Je něco
kouzelného v březnu Věřím že o půlnoci v lese
Když
je tma jako v pytli
Do
hvězdných ok se jižní větry chytly
A
severák je už neodnese
Poslední
kusy ledu v šumící šťávě potoka zmenšují se a mizí
Skorec
ten mladý vlastníček už první plody sklízí
A
slunce nad zemí hlavu zvolna výší
Vím
sněženko není to lehké v tomto čase
Hledat
cestu prodrat se zemí a zabělat se
Pro
všechny květy příští
Nelíbal
jsem tě dlouho
a
mé rty vyschly jako žito před kosením
Pak
jsem tě potkal
usmýkán
představami
o
setkání s tebou
Když
jsem tě políbil cítil jsem
jak
se vylévám z břehů
jak
zaplavuji okolí
strhávám
ploty stromy mosty
jak
zaplavuji okolí
ale
vůbec rozumíš vůbec mne v té chvíli
nezajímali
lidé bez přístřeší
tonoucí
dobytčata
křik
dětí
viděl
jsem nebe jek se vznáší nad tvými vlasy
modré
a šedé přísné jako hněv boží
ale
ani to mne nezajímalo
vnímal
jsem jenom rty
jen
horoskop rtů
rodících
se a zmírajících
a
znovu se rodících
ve
znamení Blíženců
Padáky
mlh
zachraňují
se
na
zvlhlé zemi
Je
jich jako vzpomínek
starého
člověka
Nikdy
víc než dnes
hledám
znamení
že
jsem doma
mlád
jako
právě zrozený nápad
podzime
ale
vidím
jen
vlastní ztuhlou nohu
tápavě
hledající
okraj
chodníku
a
je mně
podivně
teskně
jako
bych zemřelý procházel krajem
který
jsem za živa
tolik
miloval
Nikdo
nevypoví louku
Neboť
louka prochází mezi dlaždicemi města
A
mezi dlaždicemi očí
Až
do hromádky kamení kdesi v nitru
A
přerůstá je
Vídával
jsem prostranství veliká světlá
To ještě
oči neuvyklé sraženinám věcí
V
ničem nezahlédaly sebe
Potom
nějaký zlostný stařík
Plný
promarněného mládí
Zakřičel
na mne
Co
tu chceš nevidíš kde je cesta
Tak
mi dopřál abych uviděl
Jak
scházím z veliké louky
Kterou
nikdo nevypoví
Na
ubohou cestu po níž se chodí
Přišlo
mi líto sebe i toho staříka
I
řekl jsem
Pane
prosím vás
Nezakazujte
nám chodit po trávě
Víte-li
kam roste
Neznámá
zem hroudy v tratolištích brázd
Tady
se žádný básník dvakrát nezastaví
Jako
zloděj se jaro musí vkrást
Stopami
trav do chladné promodralé trávy
A
přece přátelé v městech městem ukamenovaní
Nedal
bych tohle zahořklé jaro za žádné jaro jiné
Já
ani Prahu tak nemiluji a nevzpomínám tak na ni
Neboť
je něco prostého bez čeho nelze být a je i krása vznešená bez níž se člověk
mine
Děsím
se uliček a náměstí a chrámů
Děsím
se slávy vbité do kamene
Miluji
neznámo polí a lesů a větrolamů
Neznámo
nepojmenované a nikdy neposvěcené
Miluji
čekanky se svěšenou hlavou které sotva něco potká
Obzory
zelené modré a žluté
Svítání
rozevírající se jako perlorodka
A
broučky a naděje nezašlápnuté
Děsím
se shonů a zelených přemoudřelých střech
Děsím
se oblohy navždycky potrhané
Miluji
výhledy bez konce kde není druhý břeh
Miluji
když nevíš co se stane
Miluji
když jsem sám docela sám bez nikoho
Vše
je mi blíž všechno jen vzít je skoro na dohmat
V
takové chvíli já ale nechci mnoho
Nechci
mnoho brát
Denně
jsem vycházel k obzoru
Ale
protože obzor byl nejen přede mnou
Ale
i za mnou a na všech stranách
Zůstával
jsem neustále v zajetí jeho středu
Nelze
nikam dojít radili mi chůzí znavení
Proto
je nejlépe setrvat na tom místě kde jsi
I
usedl jsem
A
vztáhnuv alespoň ruku k tornu nejzazšímu co bylo vidět
Spatřil
jsem ke svému údivu
Že
obzor k němuž nelze dojít není o nic dál
Než
krev v konečcích mých prstů
Kovový
amplión nebes přenáší první ranní zvuky
Čas
hvězd se ztrácí v málo osvícené minulosti noci
Země
rosou oplodněná jako spáč který právě procit
Hladí
si život hřbetem krásné snící ruky
Obzore
který vzcházíš přes pletivo věží a střech
Ty
vzdálený s rostoucí oranžovou hlavou plamenného jasu
Ty
jdoucí blíž vedený jakoby vábničkou mého hlasu
Pojď
volám tě nechť zjevím se světu ve tvých plamenech
Tak
dlouho nás učili že svět nemá konce
že
není plackou s břehy v nekonečnu
nějaká
koule prý je tenhle svět
můžeš
ji obejit otočit obeplout
i
vystřelit a roztříštit jako šrapnel
nu
ale
co
já co ty
tak
to vypadá jako by se dalo vyjít ze sebe přes sebe k sobě
nějak
zdlouhavě se obejít a stanout na témže místě
ale
dodnes nebyl upálen žádný Giordano Bruno
za
objev o zakulacenosti člověka
za
vyvráceni egocentrické soustavy
chápeš
někde
daleko jsem tě uviděl
stála
jsi tam jako okřídlená Níké
perutě
přichystané k letu někam pryč někde dál
v
tu chvíli přišlo mi že nic neplatí z toho
co
jsem dodnes znal
není
svět kulatý je krásně rozprostřen
nejde
ho obejít otočit vystřelit roztrhat zničit
hle
stála
jsi daleko v horizontu
ale
pořád v rovině mých očí
a
já se k tobě přiblížil krok za krokem
po
rovné krásné zemi
a
spatřil jsem
že
za tebou není nic
opravdu
nic
než
konec světa
Čekáš
zimu
obrátku
v maratonech času
vzduch
zarostlý kopřivami
a
rozvrzanou zem
jitřní
krásu
důvěrnou
jako
dávný známý
dračí
zoubky střechýků
a
nad princezniny vlasy
něžné
jíní
dny
chladné
jako
verdikty koncilů
a
útěky před nimi
do
kuchyní
čekáš
hory
urovnané
sněhem
do
stříbrných oválů
přes
které jdeš i vzpomínkou
bortivě
těžce
pomalu
a
čekáš děti
předpověď
člověka
s
ohýnky očí vysoko v obličeji
a
tohle teplo z celé zimy
máš
nejraději
čekáš
zimu
kdy
v dálkách
obzor
puká
a
slunce je bledší
než
ohmataný dukát
čekáš
zimu
kdy
jako úder
noci
jiskří
a
hvězdy jako by tepali
věhlasní
benátští mistři
čekáš
zimu
Přesile
dřímot zem se poddává
Na
bílý prapor trousí vrány
Hladem
a mrazem proštípány
klejí
a klovají se po hlavách
Přecpaný
sníh si válí měkký břich
Pohovka
snů a bílá nula
Ve vločce
kapka utonula
Tiše
se mrví větrem na keřích
I
Štědrý den je k vranám neštědrý
Večer
jak večer všechny večery
Dojmou
jen mne a ještě málo
A
přece bez nich zimních vlaštovek
prázdno
jak mramorový náhrobek
do
dálek by se propadalo
Štval
jsem se domů za svou iluzí
krk
překroucený vzpomínkami
Kapr
a otep prázdný slámy
Co
rok to mrzutěji škytnu si
A k
tomu břečka déšť a koledy
Čas
málo vhodný k narození
V
takové dny se čerti žení
Mlýn
zázraků je kapku omletý
Sníh
čekal dnešek Kašle na svátky
Prokřehlý
jako čerstvé oplatky
sotvaže
o zem opírá se
Tak
jsme se pár dní zbožně těšili
podarovali
jsme se košilí
a
řežem v ní dnes fošny práce
Psát
mnoho nezná ale bičem prásk
že
žádný básník by to nesved
Kůň
drhne sáně přes trní sníh přes led
Nozdrami
rve mu obě plíce mráz
Tak
mocné slovo znát si takhle vést
Dojet
s ním vždycky tam kam patři
I
přes příkop si cestu natřít
Linkovat
sníh vždy novým pruhem cest
Chlap
k práci Ruce z dubu řezané
V těch
rukách i kůň jančit přestane
Sval
přetrhává se mu Tahá
Klouzavé
sny mých dětských plachetnic
Vy
rýmy s rýmou čaj a sladké nic
ten
člověk a kůň to je váha
Zahrady
a
tolik tolik plotů
Je
mi lito všech zahrad
všech
oplocených opuštěných zahrad
i
kdesi ve mně
Vedle
cesty
Poznávám
je
až
jdu-li kolem nich
ty
parcely s krásnou černou zemí
zarostlé
kopřivami břečtanem
lhostejností
Lidé
řekněme
si přes polospadlé plůtky
zahrada
zahradě
Ne
tohle
asi nebudeme my
V
nás
nemůže
stát tolik plotů
kolem
kterých chodí lidé
a
nikdy nevejdou
dovnitř
Den
ulét jako modrá jiřička
chvil
mých jak much má ve volátku
slunce
se skrylo v hvězdném šátku
a
večer podepřel se o víčka
V
mém věku den je halíř nicotný
tisícovky
mám v peněžence
jen
kutálej se čase žeň se
nečítám
ještě nuzně dny
Až
kdysi stáří mé mne zavalí
až
zchudnu léty žalostnými
pak
minutami dej mi svými
co
kdysi celé dny mi dávaly
Ó
čase dnes plyň leť si nešetři
nechť
poznám závrať letu tvého
nechť
mne jak orla hladového
vysoko
vhodí tvoje povětří
Uprostřed
mého snu vysoko nad úpatím bdění
Představa
zítřka zemdlena v trávě spočinula
Dívá
se zpět do dávna do minula
Kde
tolik vysněna k spatřeni není
V
sídlišti radosti v hrdle jako by se smyčka provazu
Bolestivě
protahovala nejcitlivějšími místy
Jak
žil jsem člověče že jsem se přistih
Tak
nepodobný svému obrazu?
Má
zemi Milenko Mozole Mateřské znamení
Chodím
po krvi jež srazila se v hlínu a kamení
Po
krvi předků jdu po vlásečnicích dávných cest
Podzime
příteli vše je nezadržitelně blízko
Rozorán
jako čerstvé oranisko
Chystám
se vzklíčit do výše tvých hvězd
Nejdřív
probouzí se dřínek Jinde věčně kvetou keře Jinde je věčný sníh
U nás
každý rok probolívá se život k slunci kořeny a listy
Rodit
a zrozen být bolí Bolesti jako vůně až od srdce prýští
A
my je vdechujem bedlivě šťastni a omámeni z nich
Můj
domove vroucí jak ruce matčiny
Domove
bohatý na zítřky na bílá jitra z vonné máty
Chudobky
hle rozprskly se ti po louce jak drobné atentáty
Domove
můj bohatý na dcery a na syny
Na
dvorku na zápraží jak stařenka myšlenka má si hoví
A v
tůni loktů mlčí si tisícerými slovy
Osiřelé
štěstí opřelo se o mě
A
srdce dře Slyším je v těle jak tichý jasný zvon
Je
to ono je to on
Dítě
– život v mé vlasti v mém kraji v mém domě
Nadarmo
rozplameňují se do krve chocholky listí
Světlo
vezdejší se pomalounku tratí
Po
nebi po zemi chomáčky šedé vaty
Průhledy
do pasek čistí
Jako
má léta je les podzimní
Snad
že je v nás jasu čím dál méně
Jako
by pojednou stoupaly v ceně
Vzpomínky
naše a vroucí sny
Tajemná
cesto má neustále se ztrácející
Jsem
trpělivý chodec už dlouho kráčející
K
holovrchům ke strmému výhledu
Než
padne sníh než uzavře se bílé pouto
Jedinou
cestou třeba zrovna touto
Chci
dojít dokázat že to dovedu
Jak
rád bych odlétal od břehů vroubených olšemi
Ke
slunci zrána ve třpytostínech vod
Když
den se pozvedá a jako zralý plod
Ve
větru zhoupne se vysoko nad zemí
Odpusť
můj kousku půdy všem
Kterým
někdy v očích křídla tlukou
Nevzlétnout
je větší mukou
Než
dodnes myslel jsem
Chomáčky
štěstí měnlivého s kořeny s věčnou vibrací
Jsou
jako neklid můj jenž vzdaluje se a nevrací
Závidím
čápům jejich křídla jakoby nehybná a němá
Když
v modrém třpytu oblohy v nesmírné výši klouzající
Podobni
bělostné létavici
Propadají
se do ztracena
Když
odjíždějí vlaky a ztrácejí se na trati
Podivná
lítost zůstává tu se mnou
Ve
dne je světlá večer se stává temnou
Je
to však lítost jediná: Lítost že musím zůstati
Když
odjíždím ve vlaku když nádraží mi mizí
Zas
cítím lítost ale lítost jinou
Oči
mé bloudí nad krajinou
Jež
připadá mi cizí
A
tak se vyhýbám nádražím Raději zajdu k řece
Má
stále volné návěstí má věčně zelenou
Sednu
si na břeh a s vodou u svých kolenou
Jsem
kdesi daleko a zůstávám tu přece
Tolik
jsem se napřemýšlel o zažehnutí slova v básni
O
vzplanutí vět o požárech rýmů
Že skoro
zapomněl jsem na člověka v němž to co verše dávají mu
Pročistí
se ryze nahlas zazni
Nemylte
se: i vy který báseň nikdy nedočtete
Dokonce
i vy který neumíte číst
Prostoupeni
jste poezií jako hustě počmáraný list
Neboť
bez ní nelze žít na tomto světě
Dívám
se po nebi Vítr jako honicí pes
Štve
beránky do temných hlubin oblačného plesa
Kde
slunce giganticky tesá
Abstraktní
skály velehory abstraktní les
Daleko
nade mnou ten tmavý plamen hoří
Vleče
mé oči bolavě přes lesy skály přes pohoří
Je mi
jako bych setřel slzu někomu kdo je mi blízký
Aniž
bych nešel bolest jeho
Ó
leťte leťte do světa dalekého
Mé
černě obelisky
Povšechný
klid nebesa Spánek snům Tříšť probouzení
Jak
milodary přijímáme dobré zvěsti A chvějeme se o ně
Není
v životě klidu neboť svět je kulatý a skloněn
Jít
po něm vzhůru snadné není
Z
přání a skutků stalo se dítě Bílé jako jabloňový květ
Zem
ztěžkla a dovoluje mu brát si ji jako skvost
Jen
ber chlapče to není marnivost
Překrásnou
zemí svou si srdce přiodět
Nad
jeskyňkami sudiček vysoko v hoře sídlí vědma
Je
jako mysl tvé dohlédne skrze vše a všude
Snaž
se jít vzhůru i když to těžké bude
Neboť
cesta je jen jedna
Je
ve mně prázdno Nic Nic a přece to bolí
Jak
snovač spřádám si své myšlenky svůj nevýbušný prach
Útlá
tlamička radosti Je jako cejn Polkne nejvýš hrách
A
usmát se tváři nedovolí
Šedivý
den už ráno starý s úplňkem slunce v zádech
Bere
mne jako svědka svého bytí
Jsme
nahoře trochu prázdní a dole trochu sytí
V
těch nekonečných listopadech
Vizitka
úzkosti Je sama a má hezký byt
Drahá
jak je možno dneska ráno žít
Odpovídám
si sám jak sochy v parku: dlouho snad
Přátelé
lacino prodali jsme svá drahá léta
Každý
na jiném konci světa
Cítíme
stejný chlad
Nic
jsem si nevyptal Všechno mne něco stálo
Zlatavé
mince snů a představ svých
Vkládal
jsem do dlani vztažených
Neklidný
nedávám-li málo
Nic
jsem si nevyptal Jenom tma ví že
Já
hvězdy v nebi miloval
Láskou
stromů vod a skal
A
žil ze zemské tíže
Ty
víš jak život plyne Jak dní se a jak se tmí
Jak
obouruč držíme se naděje napůl štěstím syti
Ohražujíce
se touhou svůj život proměniti
V
něco krásného tu na zemi
Ty
víš jak bolestná je touha jak štěstí noříc se v srdce bolí
Jak
mezi lidmi jako ve vodivém elektrickém okruhu
Jsme
pod napětím všeho se vším a druha od druhu
Silokřivky
lidství odtrhnout nedovolí
Ty
víš jek ponorná je řeka přáni jak se mění
Každou
chvíli něco co je v to co není
Jak
člověk radostně a těžce k cíli spěje
Ty
víš: je jeden čas ale složitě
Obracíme
si penízek svůj v němž roky prožité
Vyrazily
letopočty našeho životního děje
Zelená
kapličko kde mě křtili z kalužin posvátných
Vroubenky
podléšek a pulci střelhbití
To
slunce dávno nesvítí
A
mnohokrát už roztál sníh
U
lesa kde domov Dagmar dlouze snil
prastará
pěšina vedla mne do svahu
A
já tam sbíral odvahu
K
tornu abych žil
A
já tam sbíral střepy štěstí snítky naděje
Co
mi z nich zbylo pořád krásné je
Jen
potah let tuhne a prkenní
Takže
vpomínka ta labuť kdysi bílá
Jako
by kus duše vypustila:
Hůř
se ji hledá svět náš ztracený
Někdy
jak večer utichá a den se v kolébku mění
Dřevitá
vůně lesů a lačné ticho kapradin
Vykrouží
v nebi mělký stín
V
němž mimo hvězd nic není
Vzduch
chvěje se jak chomáč trávy
Stokrát
jsem ožil promlčen podobaje se zemi
Na
stříbro očí zvykl si jen v srdci těžko je mi
Neboť
vím jak smrtelně jsem zdravý
Myšlenky
táhnou v nočním chladu
Já
ač nikdy netlačil se vpřed nezůstával jsem vzadu
Svůj
čas nezmeškám Dojdu k němu nahý
A
bosý se vším co je třeba pro světlo hvězd
Vím
jednou sám sebe musím snést
Do
věčně rovnováhy
Když
padá sníh když cesty v polích ty nevinné milé
K
obzoru neviděny spějí
Jdu
po nich nejraději
Bez
chvatu a cíle:
Jsou
jako myšlenky na lidském čele
Neviditelné
nevyzpytatelné v hloubce jiskřící
Jdu
po nich jakoby bloudící
Ale
tuším je bezpečně jako srdce v těle