„Myslím, že mě bude chápat, kdo má zkušenost, a uvidí, že jsem leccos uhádla, zatímco se nedivím, bude-li to považovat za blouznění ten, kdo nemá zkušenost.“ sv. Terezie z Avilly (citováno z knihy Život, Velehrad-Křesťanská akademie Řím 1983)

Velká světice, zakladatelka reformy karmelitánského řádu, při níž musela čelit mnoha těžkým pronásledováním ze strany církevního i světského establishmentu, dopsala svou autobiografii asi dvacet let před smrtí (1582). Její podivuhodný život s Bohem plný mystických zkušeností je výzvou k přemýšlení nad tím, jak významnou roli má prožitek pro rozumění sobě, světu a zejména druhým lidem, kteří k nám promlouvají. Klást otázku, zda to všechno opravdo bylo tak a jak to vlastně bylo, nemá tváří v tvář jejímu vyprávění smysl. Není totiž vůbec jisté, co se vlastně mělo stát. Často příliš jednoduše posuzujeme to, co nám vyprávějí druzí, protože záchvěv jejich slov bez zamyšlení přesadíme do svého horizontu, v němž se změní v prázdnou absurditu. Být otevřený zkušenosti druhých lidí, naslouchat jim samozřejmě neznamená, že se necháme balamutit a že spolkneme všechno i s navijákem, je to spíš trpělivá péče o pochopení toho, co nám chtěli říct, jejíž náročnost spočívá také v tom, že jen málokdy se setkáváme se situacemi, v nichž někdo opravdu něco podstatného říká. V moři slovního balastu otupujeme, a když pak narazíme na něco hlubšího, naše vlastní prázdnota nás zbavuje odvahy, bez které je trpělivost naslouchání nemožná. Bez fantazie a bez dobré vůle překročit stín vlastní úzké zkušenosti je ale každý mnohem více sám, než kdyby byl i na tom nejpustějším ostrově.