popletenej čas, náměstí s vodotrysky, málo peněz, starobylej, ale ne tak úplně, obchod s potravinama, zapomněli nás tam a my jim tam krademe ubrousky, chci si umýt ruce, teplá voda teče krásně červená a trošku průhledná, studená voda modře, používám nějakou mantru, celou dobu toho snu, než se probudím, tak mi hlavou bleskne začátek nové básně –

v mým genetickým kódu je překlep

začínám se měnit v obojživelníka

(tohle je asi narážka na to, co včera říkal, když se klátil u stolu a svým tělem vytvářel fraktální obrazce, kdyby jeho tělo zanechávalo ve vzduchu volně levitující namodralou stopu ve tvaru jeho těla, celej svět by explodoval krásou – jsem rád že to tak není)

měříme dny na otvírací doby

a to nám odsává barvu z obličeje

(bál jsem se, že to včera nebude lepší, bál jsem se, že už v životě nenapíšu ani řádku, ale teď jsem na to přišel – člověk prostě musí psát, cokoliv, možná to nemusí být ani slova, stačí jenom mechanický doteky, to jak člověk klouže prsty po klávesách a občas si dovolí nějakou jazzovou vychytávku, jakože odpálí enter malíčkem, kterej si u toho hodně vykloubí a tak)

(chtěl jsem včera začít pracovat na měděné básni, myslel jsem, že prostě otevřu oči, nechám si to všechno vpravit do těla, automaticky a potom to jenom všechno najednou řeknu, vychrlím, ale už mi to nějak nejde, už asi nejsem ten malej dráček, kterej si kdykoliv usmyslel čímkoliv ohromit a proslavit se – teď už to nejde a já myslím, že vím, čím to je – to tím jak hřbetem ruky odrážím pořád jenom samý odpadky, to jak mi do cesty nevstupuje nic dobrýho, protože něco dobrýho mám v cestě pořád, a to se občas změní a občas skoro zmizí a já skoro nevím jestli se o to můžu opřít)

chtěl bych do té básně vložit něco ze svých snů, něco ze zvuku blonde on blonde, něco z toho vedra, co mě pořád zabíjí, něco smutku z toho, že odcházíš každej večer, a něco naštvanosti z toho, že odcházíš každej večer, trošku vděčnosti směrem k tvýmu tělu a hodně vděčnosti směrem k tvé duši, to co říkáš a to co poznám, že si myslíš – jsou to moje sny, zlý a prohnilý, nabroušený do ostrosti všech hran a lesknoucí se nekonečnem, zábavný a rychlý a strhující nebo pomaličký, rozvláčný, ulepený od tvé lásky a umístěný do středu mé hlavy, abych celou noc svítil jako reflektor a mohl takhle zprostředkovaně kontrolovat dýchání a tep celýho města, abych mohl tančit v okně přímo do města a svým smíchem přivolávat všechny leguány a chameleóny, kteří ve městě jsou – je mi prostě špatně, ať se děje cokoliv, neumím být v pořádku, neumím být nerozpolcenej, je mi tak špatně, jak jen to jde, a snažím se to zakrývat neustálým smíchem, to jak se občas odtahuješ mi rozbijí hlavu, to jak se pohybuješ a jak se na mě občas podíváš

(občas občas občas tě mám taky plný zuby, ale je to krásný, je to krásný tě občas nevidět a potom vyzvednout do výšky a zaklonit se, abys celá ležela na mým těle a smála se a snažila se dostat dolů)

policie mě sbírá z parku o půl třetí ráno, ale to jenom proto, abych si dokázal, že na to mám, jenže nemám důvod – je to úplně normální a poctivej strach, ten pravej, v mých snech se všechno ničí, rozkopává, hoří a je zaplavováno, rozprskává se do tisíců malých kousíčků, je drceno a rozkousáváno, moje sny mě zabíjejí, nedivím se že byl Dalí normální šílenec – voda teče barevná