Třicátého prvního července letošního roku by se dožil devadesáti let slavný hrdina francouzských komedií Louis de Funès. Narodil se v Paříži v předvečer první světové války. Zprvu se věnoval příležitostným zaměstnáním a různě se protloukal. Našetřil si nějaké peníze, za které mohl navštěvovat Simonovu soukromou hereckou školu. Dvaadvacátého srpna 1943, uprostřed druhé světové války, se oženil se sekretářkou Jazz-clubu J. B. de Maupassant. Brzy potom se Funès dostal i k filmu, kde získal obrovskou popularitu především díky seriálu o četnících či o Fantomasovi. Svým komediálním talentem zaujal i divadelní publikum v rodné Paříži, kde také na konci ledna 1983 umřel.

Jeho humor je naprosto svébytný a nenapodobitelný, jak to ostatně platí o každém velkém komikovi. Číší z něj klidná atmosféra západní Evropy chráněné USA před sovětským impériem, požitek přítomnosti a víc než jen snesitelná lehkost bytí. Srovnáním s komediemi, které jsou produkovány a oblíbeny dnes, je Funèsova tvorba poetická, neslouží především a nutně pro pobavení, nýbrž vytváří svou vizi světa, ve kterém méně záleží na linii vlastního příběhu oproti esetetickému dojmu z barev, krajiny a z románské prosvětlenosti. Při sledování těchto komedií dostane divák hodně prostoru pro své vlastní snění, pro uzrání dojmu pohody a relaxace. To, co na nich kdysi možná bylo moderní, dnes doplňuje jejich spíše venkovské a konzervativní ladění působivou patinou, pro niž jako by byly tvořené.

Teprve z této atmosféry lze pochopit podstatu Funèsových nejslavnějších rolí. Jsou nezávislé jak na komedii letor, tak na situační či konverzační komedii, nejde ani o parodii, ba ani o druh kabaretu. Snad každá hlavní role Funèsových filmů je vizuálně působivá, je jako živý obraz. Motivy jednání jsou spíše povrchní, obecně lidsky srozumitelné a jsou také, dá se říci, základem mírného a inteligentního humoru, který sympaticky integruje ne příliš lichotivé stránky člověka s iluzí o jejich úsměvné neškodnosti, s převahou hladkého snu nad každým špatným koncem. Funès hraje postavy, kreré jsou vrcholem komediální síly jeho filmů, ačkoli se nedá říci, že jsou středem jejich děje. Asistuje různým dějovým liniím, jež strhují fantazii, ale jejichž raison d´être je dát prostor jemu, jemu pro jeho herecký koncert. Dětinsky směšné grimasy, bizarní nápady a svérázná životnost najdeme u postav, které ztvárňuje, vždy – pak ještě také dobrosrdečný egoismus, malichernou vzteklost a bezkonfliktní konfliktnost, letoru tak originální, že není v pravém slova smyslu letorou.

Filmy Luise de Funès jsou zvláštním spojením světa fin de siècle, oné „staré dobré Francie“, jak ji líčí třeba Proustovo Hledání ztraceného času (antipod i blíženec Dickensových Pickwickovců), a agónie moderny na styku s postmodernou. Jsou blaženým zapomněním na všechno, co bylo a co je, na holokaust, hrozbu komunismu, na traumatické dějiny dvacátého věku. Jsou historickým svědectvím o náladách západní Evropy po odeznění revolty sixties, o ochablé říši iluzí nápadně podobných selance měšťáckých kruhů kolem roku 1900, jichž se ale dodnes nedokážeme zcela vzdát. „Stará dobrá Francie“ má mocné kouzlo, které se vepíše do duše, když se díváme na Funèsovy filmy, které však zároveň oslepuje nejen tento evropský národ při hledání vlastní budouctnosti a zodpovědného realismu.