V červenci jsme si připomněli 150. výročí narození významného českého hudebního skladatele a folkloristy Leoše Janáčka (3. 7. 1854 – 12. 8. 1928). Autor pocházel z rodiny hukvaldského učitele a varhaníka. Byl to právě otec, který se staral o synovo hudební vzdělání – jeho základy získal v brněnské klášterní fundaci u Pavla Křížkovského. Po studiu na c. k. normální škole byl jmenován pomocným učitelem, avšak po dvou letech zamířil do Prahy, kde studoval varhanní hru (1874-75), a poté se stal prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně. Kvůli dalšímu prohloubení hudebního vzdělání odešel studovat na konzervatoře v Lipsku (1879 – 1880) a ve Vídni (1880). Po návratu ze studií byl jmenován učitelem hudby na učitelském ústavě, kde působil až do roku 1904. V roce 1881 byl spoluzakladatelem varhanické školy v Brně, jejímž ředitelem zůstal až do roku 1919. Po jejím přeměnění na konzervatoř zde působil čtyři roky jako profesor hudební skladby. S dialektologem Františkem Bartošem se navíc věnoval soustavnému studiu a sběru moravské lidové písně a byl v této oblasti obecně respektován jako přední znalec. Janáček však nebyl činný pouze v oblasti hudební, ale přispíval i do Moravských listů. Poté co z nich po sloučení s olomouckým Pozorem vznikly Lidové noviny, publikoval v nich několik desítek fejetonů. Soukromý život Janáčkův však byl těžký. Záhy po svatbě s šestnáctiletou Zdeňkou Schulzovou se objevily ve vztahu rozpory vycházející z výrazných rozdílů mezi manžely. Janáčkovi životopisci v té souvislosti poukazují na několik skladatelových mimomanželských lásek, nicméně skutečností zůstává, že manželství vydrželo až do Janáčkovy smrti. Obrovskou tragédií pro oba manžele byla smrt jejich dvou dětí: dvouletého Vladimíra (+1890) a dvacetileté Olgy (+1903).

Ve své tvorbě vycházel Janáček z moravského (lašského) folklóru. Po vzoru Dvořákových Slovanských tanců zkomponoval ještě před svým vrcholným tvůrčím obdobím, v němž si posléze vypracoval osobitý tvůrčí styl, svěží Lašské tance. Navzdory tomu je však Janáček považován především za hudebně dramatického autora. Po méně známých operách Šárka a Počátek románu pracoval s přestávkami téměř deset let (1894-1903) na své nejznámější opeře Její pastorkyňa, vznikající na motivy dramatu G. Preissové. Ačkoli premiéra této opery odezněla v Brně již v roce 1904, na její pražské uvedení musel autor čekat dlouhých dvanáct let. O provedení opery v Praze sice Janáček velmi usiloval, avšak narážel na bariéru nepochopení své hudby, jíž předběhl dobu o několik desetiletí. Aby jeho opera vůbec mohla být v Praze vůbec realizována, musel autor přistoupit na některé úpravy, které měly vylepšit „nedokonalost“ určitých míst v díle. Teprve pražská inscenace a o dva roky pozdější nastudování ve Vídni udělaly z autora světoznámého skladatele. Pro Janáčka bylo toto pozdní a vytrpěné uznání obrovskou tvůrčí vzpruhou a v posledním desetiletí života komponoval další díla s horečnou vitalitou. Jeho opery Výlety pana Broučka (1817), Káťa Kabanová (1821), Příhody lišky Bystroušky (1923), Věc Makropulos (1925) a Z mrtvého domu (1928) jsou výmluvnou ilustrací hudebního mistrovství. Janáček v nich vytvořil vlastní hudebně dramatickou koncepci, jejímž východiskem je řeč, její spád, intonace a emocionální podtext. Z mimooperní tvorby zasluhují pozornost orchestrální rapsódie Taras Bulba (1915) na námět Gogolovy povídky, pětivětá Symfonietta (1926) či Glagolská mše (1926), vzniknuvší na staroslověnský liturgický text. Velmi působivé jsou i oba smyčcové kvartety: Kreutzerova sonáta (1923) na motivy povídky L. N. Tolstého a Listy důvěrné (1928).

Když jsem před pár měsíci viděl (a slyšel) Příhody lišky Bystroušky v Moravském divadle Olomouc, když se přede mnou na jevišti míhalo široké panoptikum zvířecích postav a do uší mi vnikala zvláštně trhaná, avšak zvukově bohatá hudba, viděl jsem v Janáčkovi nikoli autora, ale především citlivého člověka. A při této hudební oslavě přírody jsem měl pocit, že rozumím jeho slovům, která napsal v jednom ze svých dopisů: „Chytl jsem Bystroušku pro les a smutek pozdních let.“