Občas vydržím u piva v baru o něco déle než mí přátelé nebo si skočím nad ránem na nějaké to pivo sám, aby se mi lépe spalo. V takových situacích, kdy jsme u stolu jen pivo a já, jsem se kdysi rád hroužíval do různých roztěkaných myšlenek a snů, avšak v nedávné době začal jsem také sledovat televizi. Většinou už druhý den zapomenu, na co jsem se to díval, ale jeden zážitek se mi obzvláště vryl do paměti – a jistě tam dlouho zůstane. Stává se totiž, že člověk často naráží na nějaký společenský jev, v němž cítí něco cizorodého, absurdního a víc než protikladného svému základnímu založení, avšak nedovede ho dost plasticky vyjádřit, aby mohl mít jistotu, že ho má vskutku v hrsti a že na něj může ukázat usvědčujícím prstem. Často jsem se potýkal právě s tímto pocitem bezmoci vůči intelektuální malosti, vůči obrovskému množství pozérů, kteří vyčetli něco tu či tam a honosí se tím s dementním zápalem pro „vyšší hodnoty“. Jako by údajný intelekt a údajná vzdělanost mohly být něčím bez sebereflexe a bez obyčejné, vržené a poctivé lidskosti.

Obsese intelektuálního pozérství posedla náš titulomanský národ přinejmenším od divné éry českých sixties. Ale to možná byla móda přímo evropská, zvláště pak v levicových kruzích, kde se mudrovalo jako o závod. Československá normalizace potom průměrnosti a žvanivé omezenosti přála přímo nevídaně. Jako houby po dešti rostl jeden rozumbrada vedle druhého, aby s ideologií místo vzdělání a s neosobní lží místo poctivého entusiasmu zvracel zbytky hesel, které pozřel. Standard vzdělání a sečtělosti poklesl přímo hrůzostrašně – ostatně „sečtělost“ nemohla znamenat nic, když se myslelo ve stylu většiny a když se do žvanivých kroužků tlačit a protlačit bylo cílem životního boje intelektuálů. Bylo by divu, kdyby z tohoto stavu nepovstalo mnoho duchovních škod, ale abych za všechny uvedl jednu, budiž to mýtus arogance.

Co bývala „pracující inteligence“ vedle dělníků, to si jistě většina lidí pamatuje. Oni jako nositelé revolučních myšlenek, jako dějinná pravda byli nejen manuálními pracovníky, ale též duchovním principem celého státu. Intelektuál musel této pravdě sloužit, čím bizarněji a prázdněji, tím lépe. Představme si stát, v němž to bude naopak. Dělníci by museli všechno, co je náplní jejich práce, dělat v souladu s názory intelektuálů, pod jejich kuratelou, či spíše pod kuratelou chytráků, kteří toto iracionální tmářství využijí k násilnému ovládnutí všech. Když by potom nějaký dělník ukázal, že např. dovede pracovat na soustruhu mnohem lépe než dle návodu intelektuálů, byl by okamžitě pod záminkou ochrany svatých, dějinných práv intelektuálů označen za arogantního. Podobně je v Česku, jež dodnes strádá komunistickým pseudorovnostářstvím, které stojí na hloupé závisti a nenávisti, bráno prakticky všechno, co překonává průměr svou vzdělaností, sečtělostí a přemýšlivostí, za aroganci.

Tyto jevy, které jsem právě popsal, se přímo krystalicky vyjevily v jedné z repríz vysílání Studie Jezerka či Studia Kroměříž, již jsem mohl, zcela nepřipraven, jednou u piva vidět v televizi. Zásahl mne, ba dalo by se to tak říci, blesk z čistého nebe. Když jsem se pak podíval na další díly, bylo mi jasné, že tohle je to, co tak dlouho hledám, a děkoval jsem všem tvůrcům toho pořadu za jejich šťastný nápad. Lepší svědectví o tom pozérství a intelektuálním marasmu, jež nám tu zanechal komunistický systém, nebylo lze možno podat. Ten pořad vřele doporučuji všem studentům, jistě v něm najdou myšlenkový svět nejednoho svého učitele (ať už na jakémkoli stupni českého školství).