Musím se přiznat, že jsem starou agitku o tom, že práce šlechtí, slýchával vždycky s větším či menším odporem. Viděl jsem totiž tu komunistickou „práci“, to absurdní, davové vrhání se do nějakých činností, to redukování práce na poslušné sloužení zájmům režimu, na pouhou činnost, již by mohl vykonávat i stroj. Znal jsem fanatiky, kteří stíhali nemilosrdnou nenávistí všechny, kdo (podle nich) nepracovali, tedy kdo váhali, hledali, vyjasňovali si, co chtějí, kteří prostě stín bezmyšlenkovitého robota svou myslí nesmazatelně překročili. Kaprál se svým „ráz dva“ (jak to skvěle vystihl Miroslav Holub ve své básni Kaprál, který probodl Archimeda), se svou „disciplínou“ a buzerující představou práce nechává za sebou, ať už ve vojenském nebo v civilním životě, pouze spálenou zem ochrnutých mozků, jejichž absolutní nemohoucnost nedokáže rozpoznat jen pro svou vlastní duševní impotenci.

 

                Jistě je během života zapotřebí vykonat leccos mechanicky, ale teprve tvůrčí úsilí se stává výrazem člověka, který přináší do světa něco z něj sama, čili teprve tehdy si může říci, že vykonal cosi víc, než dokáže mechanický stroj. A k tomu, domnívám se, je zapotřebí to, co se nazývá běžně lelkováním. Tvořivost je totiž postavena na tom, že v nás něco dozraje, že se uvnitř stáváme nositeli našich vlastních plodů, že jsme schopni být vnímaví a dát čas, prostor i entusiasmus dobrodružství rostoucí novosti. Uplatnit se tento princip musí nikoli jen v práci na nějakých artefaktech, ale častěji a především v přístupu k životu, k našemu okolí vůbec. Je pro nás jen lhostejnou šedí, která míjí beze stopy, již by zanechala v srdci, a navždy? Potom dost možná málo lelkujeme! Anebo lelkujeme špatně.

 

                Jestliže člověk není schopen lelkovat bez ostnu nudy či vnitřní prázdnoty, je zřejmě jeho tvůrčí síla mrtvá nebo přinejlepším zanesená nějakým bahnem. Lidé si často přejí tak či onak relaxovat, hledají odpočinek, zábavu, různé zdroje potěšení, avšak často tímto způsobem nijak nekompenzují únavu z nějaké činnosti, nýbrž jenom frustraci. Rozptýlení je proto opak lelkování. Když vidíte někoho, jak se soustředí na let míčků po tenisovém kurtu, nemůžete chtít, aby se s pootevřenými ústy díval na krásu přírody kolem a aby ji usilovně přijímal do hlubin své duše. Neříkám, že jedno je špatné, jedno dobré, jsem pouze toho názoru, že bez obou těchto momentů je lidský život značně ochuzen, čili jak bez rozptylující zábavy, tak bez lelkování – ale nedostatek druhého ochuzuje život víc.

 

                František Koukolík se problematikou tvořivosti zabývá v Neděli (příloze Lidových novin) z 28. srpna 2004, článek se jmenuje Tvořivost potřebuje svobodu, čas a peníze. Tři věci, zmíněné v názvu, jsou jakousi podmínkou lelkování. Na druhé straně bychom asi neměli zapomínat na rozumnou poučku stoiků, že čím méně potřeb člověk má, tím je svobodnější. Což platí také o penězích a o čase: můžete mít sebevíce peněz nebo času, ale pokud je budete používat jen k neustálému útěku od sebe sama, lelkování si neužijete. F. Koukolík zmiňuje problém rozvíjení tvořivosti u dětí: „Škola a učitelé mohou tvořivost podněcovat i ničit. Není jisté, čemu přičíst propad tvořivosti, který má potkávat až polovinu desetiletých dětí. Může jít o důsledek tlaku vyžadujícího konformitu. Možná, že vyzrávající dětský mozek začne být vnímavější vůči konvencím. Školy i „život“ vyžadují spíše konformní než tvořivé jedince, myšlení spíše „konvergentní“ soustředěné k předem danému cíli, než „divergentní“, hledající tvořivé alternativy.“ Řád a ukázněnost mají jistě svůj smysl, ba jsou-li živé, jsou produktem čerstvého tvůrčího úsilí, prodchnutého ideou. Ale potýkáme-li se ještě dnes všude s různými kaprály a pleteme-li si je s řádem a ukázněností, je to tragédie postkomunistické normalizace, která nás může poškodit na dlouhé generace dopředu. 

 

Tento článek byl přetištěn v Literárních novinách z 20. září 2004.