Hlavní postavou Wagnerových Mistrů pěvců norimberských je básník Hans Sachs (1494-1576), jehož díla si velice cenili Herder a Wieland, především však Goethe. Sachs byl obuvnický mistr a ševcovstvím se živil až do smrti. Do veršotepectví ho zasvětil patrně mistr tkadlec a mistr pěvec Lilienhart Nunnenbeck. Jako mladý tovaryš Sachs často vandroval, díky čemuž navštívil mnohá německá města – v jednom z nich, ve Frankfurtu nad Mohanem složil předepsané poetické zkoušky, a stal se mistrem pěvcem. Roku 1516 se vrátil do Norimberku, kde se narodil, a otvevřel si ševcovskou dílnu. O tři léta později vstoupil ve sňatek, z nějž se narodilo sedm dětí.V době Lutherova vystoupení se Sachs přiklonil jasně na stranu reformace, ba neváhal využít svůj talent k protipapežským výpadům. Když roku 1560 ovdověl, nečekal příliš dlouho s novým sňatkem a vzal si mnohem mladší vdovu, jež měla šest dětí z prvního manželství. O šestnáct let později v pokročilém věku umřel.

Sachs je autorem kolem 6200 dochovaných děl a kromě toho jich napsal nespočet, která se ztratila či byla zničena. Jeho život lze rozdělit do dvou tvůrčích období: jedno souvisí s reformací a se společenskou angažovaností, v druhém se naopak (částečně i pro napomenutí ze strany norimberské radnice) stáhl do soukromí. Pokud jde o ono první období, norimberští radní po básníkově smrti zničili mnohé Sachsovy básně, např. také Žalobu města Norimberku nebo Rozhovor o nanebevstoupení markraběte Albrechta. Masový a, jak se později ukázalo, nadčasový ohlas mělo však Sachsovo nepolitické dílo, tvořené tzv. švanky (z německého der Schwank, česky šprým). Krom toho měl velký vliv na náboženské lidové hry, které v oblasti jižního Německa a Rakouska zprostředkovávají jeho umění až dodnes. Ve svém díle často zprostředkovával „obyčejným lidem“ různé znalosti, jež vyčetl z učených knih – zábavnou formou např. popsal na tři sta živočichů a přes stovku německých řek.

Než se dostanu k přemítání nad malou knížečkou Sachsových švanků přeložených do češtiny Ivanem Wernischem (Blázni v lázni Vyšehrad 2001), chtěl bych se zmínit o tom, jak se k Sachsovi a k umění jeho norimberských kolegů stavěl Goethe, který od něj přejal pro mnohé své básně (hlavně pro Fausta) tzv. knittelvers (verš se čtyřmi dvihy a nepravidelného počtu taktů s párovým rýmem). V dopise Schillerovi z jedenatřicátého ledna 1798 projevuje svou radost nad plánem vydat poezii norimberských mistrů, tedy shledává ji podnětnou i po více než dvou stech letech: „V příloze Vám posílám něco zvláštního: oznámení, že poslední potomek mistrů pěvců norimberských chce vydat výbor jejich básní. Znám od něho už všelicos... Má za sebou věci plné humoru a přirozenosti, které by sa daly lehce přeložit do čistší němčiny a za které by se nemusel nikdo stydět. Až tato kniha vyjde, Knebel nám ji pošle (Goethe-Schiller: Korespondence, Odeon Praha 1975).“ Schiller jeho názor sdílel, jak je patrné z jeho odpovědi datované druhého února: „Váš mistr pevěc norimberský mluví ke mně jako hlas ze zcela jiného století a velmi mě pobavil. Až budete psát Knebelovi, požádejte ho prosím, aby mě také uvedl do seznamu subskribentů... Považuji skutečně za nutné, abych se o toto malé dílo předem přihlásil, protože jinak by snad ani nevyšlo, neboť onen dobrý přítel přežil svůj věk a jen stěží se mu dostane spravedlnosti, kterou si zasluhuje. Co kdybyste napsal třeba jen několik stran do Hór, abyste ho uvedl ve známost u publika? Zdá se mi, že to právě tak potřebuje, jako si to zasluhuje.“ Goethe je též autorem celkem rozsáhlé básně věnované právě Sachsovi Poslání Hanse Sachse básníka (český čtenář ji může najít v Básně-Západovýchodní Díván, SNKLHU Praha 1955).

Švanky jsou vlastně říkanky, naivní, nedokonalé verše, jejichž krása tkví, dá se říci, v tom, co je podstatou každé dobré poezie: ne ve formě, leč v oduševnělosti. Bylo by ovšemže trapné, kdyby Sachs chtěl napsat něco opravdu vážného, něco mnohem více, než je šprým, a kdyby se tedy jeho poezie těžce zklamala ve svých aspiracích. Sachsův cíl byl ale jiný: napsat dobré švanky, a to se mu podařilo. Domnívá-li se někdo, že je to snadné, nechť si to zkusí. Jak se poznají dobré švanky? Krasozvučnost ani úplná disharmonie by jim neslušela, musejí se držet na půl cesty od každé, musejí tedy jaksi drkotat, ale vždycky s vervou. Když jedete po hladké cestě, nepotřebujete velkou vervu, ale na drsném povrchu se bez ní brzy zastavíte – a to se stává běžně těm, kdo po dvou třech verších nedokáží pokračovat v psaní švanku dál. Není lehké udržet si lidovost a pestrou slovní zásobu, dráždit čtenářovu pozornost působivou, srozumitelnou imaginací i směsí něhy s pikantérií, být bodře shovívavý i nevinně naivní. To vše, vzato kolem a kolem, charakterizuje dobrý švank.

Výbor ze Sachsovy poezie je uveden osmi kratšími básněmi, k nimž lze přidružit i báseň Prosinec z konce svazku. Jde o žánrové obrázky, které by se hodily do kalendáře nebo k nějakým ilustracím na předmětech každodenní potřeby. Převažuje naivita a jednoduchost, jimiž si zjednávají přístup do dětské části lidských duší. Dokáži si představit, že v případě, že se tyto básně stanou součástí všední výzdoby domácnosti, mohou se do nás vrýt tak hluboko, že začnou hrát roli enigmatického symbolu celé intimity domova. Příkladem je Leden: „Já, měsíc leden, začínám / nový rok. Ve znamení mám / vodnáře, který drží džbán. // Přináším mráz, jsem celý bílý, / hle, na řece se zastavily / všechny mlýny a všechny pily. // Děti, ženy, muži radši / blíž a blíž se k peci tlačí, / malý oheň nepostačí.“ Každý verš říká něco nového, přesahy pomáhají držet plynulost básně přes drhnutí formálního rýmu, jež umocňuje lidovost a autenticitu domácky blízké, všednost postříbřující autorovy fantazie. Ten neidealizuje, ale zachycuje monenty, nutící naši fantazii k tvůrčímu úsilí, k „zpohádkovění“ okrsku naší všední zkušenosti (to je to „postříbřování“). Velmi dobře by se mohl tento typ Sachsových básní družit k žánrovým črtám Rembrandtovým, např. Prodavač jedu na krysy (1632), Vepř (1643) nebo De Omval (1645) apod. Rembrandt do všeho vtiskl svou vážnost, jež by se Sachsovými uvolněnými texty tvořila vyvážený, vnitřně dynamický celek. V úplně jiném smyslu a bez této vnitřní síly by mohly být Sachsovy básně doplněny tvorbou např. Josefa Lady.

Následující básně sbírky mají charakter dramatizovaných šprýmovných příběhů, jež by se hodily docela dobře pro stará pouliční vystoupení jarmarečních vypravěčů. První z nich se jmenuje Chytání na vějičku. Nejprve vystupuje sedlák a varuje hejno ptáčků před pastí, již na ně chystá „stará kuplířka“. Sedlák zosobňuje chytrého pozemšťana, jenž má rád své zdraví, čest, klid a jmění. Na sedlákova slova reaguje ve svém vystoupení hejno ptáčků, kteří si však stěžují na své oči, a proto „když kuplířka narafičí / ptáčka, jenž líbezně křičí, / zapomeneme na své ženy, / na svá dítka, čest i jmění / a letíme jako slepí.“ Vystoupí lapený ptáček a běduje nad tím, že se dal svést. Po něm se zas objeví kuplířka a rozvíjí úvahy o podstatě své obživy, třeba takto: „Když holka po hábech stůně, / nic nenechá na Fortuně – / kup čepec, krajky, košilku, / ožebračí tě za chvilku, / brzy s tebe stáhne hadry.“ Konečně poslední slovo dostává blázen, který slouží jako odstrašující příklad a uzavírá dílko morálním naučením. Celkově lze říci, že Sachs se nechává inspirovat středověkou moralitou, ale vtahuje ji do ryze pozemského a pragmatického rámce. Obrací i její soustředěnost na nosnou myšlenku, totiž hlavním cílem Sachsovým určitě nebylo varovat před nevěrou či promiskuitou, leč kreslit žánrové obrázky, a to se zjevným, prostě lidským porozuměním (jaké můžeme najít u Boccaccia nebo, ba ve větší míře, u Shakespeara) pro každou postavu. Kuplířka např. není vylíčena tak, aby budila strach a hrůzu, nýbrž z úhlu jejího vlastního pohledu. Podobné vyznění mají též dílka Zničený blázen a Bláznova žena.

Sachsovy švanky, jak jsme si mohli již všimnout, nepředstavují žádný styl běžného humoru: nesmějeme se jim, dokonce bychom váhali, jestli pro ně za normálních okolností užít český výraz „šprým“. Jsou v jádru vážné, nikoli frivolní, ale stejně tak jsou hravé, zábavné a ne úzkoprsé. Tedy snad by se daly zařadit do škatulky lidových kratochvílí, jejichž nevinnost bývá spojena s pikantní drsností obyčejného života. Je to patrné na zpracování Boccacciova námětu v dílku Jak se jeden poctivý florentský mnich stal kuplířem. Zatímco Dekameron se na povrchu leskne uhlazenou důstojností, aby se o to víc mohl z nadhledu věnovat celé pestrosti života, která je drtivým výsměchem každé úzkoprsosti (ne-li nietzschovsky každé morálce!), Sachs zůstává na povrchu drsně upřímný, aby skončil morálním ponaučením. Tu odzbrojující naivitu, jíž se tak liší od Boccaccia, umožňuje Sachsovi jeho srdečné, mravně ukotvené a čisté pozemšťanství. Může pohrdat církví a zpívat si o tom, jak jedna krásná paní dostane mladíka, jehož si vybrala, do postele skrze nevědomky zprostředkovávajícího mnicha, aniž by tím tak či onak propadl pochybnostem o šťastné pozemskosti: „Ať je vždy z tajné lásky spíše / tajná radost, která hřeje, / to si taky Hans Sachs přeje.“

Zajímavý je Nářek dvou zamilovaných nad nelítostnou smrtí, v němž se právě štěstí pozemského života konfrontuje se smrtí a z tohoto střetu vyrůstá sachsovská spiritualita, která se hlásí ke Kristu díky naivně a upřímně přiznané fakticitě fyzického konce. Jednoduché verše sugestivně, bez gest, výlevů a velkých myšlenek, vystihují hluboký prožitek otřesu, jak ho vnáší smrt do prosté krásy sachsovského života, a jejich dětský ráz vše velice osobitě a silně zvýrazňuje: „Ach, smrti, proč na nás bušíš, / ze sladké lásky nás rušíš! / Přicházíš bez ohlášení – / pohleď, jak jsme vystrašeni, / vždyť jsme teprv krátkou chvíli / v samých radovánkách žili, / když ses na nás náhle vrhla, / jako by se bouře strhla!“ Proslov milenců k postavě smrti se končí nejistým záchvěvem sebereflexe, ale jeho vyznění je účelové: smrti, počkej chvilku, než se připravíme... Smrt na to však reaguje nekompromisní, klidnou řečí, ve které s nádechem středověké morality shrne své poslání, a tím se celé dílko končí. I tady Sachs svým projevem dává tradiční látce nezvykle průzračnou působivost: „Přinesu nejpřísnější trest / tomu, kdo poživačný jest, / kdo v samém hříchu chlípně žil / a v slovo Boží nevěřil... A počestnému pomáhám / tělo, svět, ďábla přemáhat, / se mnou má od všech hříchů klid, / až umře, bude v nebi dlít, / neboť proň Kristus podstoupil / hořkou smrt, jíž ho vykoupil.“ Lze se domnívat, že kdyby nebylo smrti, Sachs by křesťanství odvrhl, neboť mu slouží vlastně jen k integrování otřesného faktu smrti do běžného, počestného života měšťana jeho doby. Ale Sachs neotupuje hrot konečnosti, její skandálnost, naopak si pro ni zachovává středověkou senzibilitu. Odtud také pramení jakási autenticita, která ho pozvedá nad úroveň konvenčního křesťanství, kterému se jinak svým způsobem pojetí role Krista velice blíží.

Milým dojmem působí Sachsova bajka Užovka a ježek, v níž dává poučení o tom, že dobrý přítel na rozdíl od lichotníka a licoměrníka rád „popichuje vesele, / čímž tě vlastně ochraňuje, / škodám, hanbě zabraňuje, / neb přehlušuje mrzkosti / útrapami a bolestí.“ Jakási předzvěst svébytné a skvělé poezie T. R. Fielda či Ch. Morgensterna je zase kouzelná říkanka Podivné zvíře: „Zvíře ŽIRAF nazvané / žije tam kde pohané, / krk má delší – to se říká –, / než je lancknechtova píka.“ V podobném duchu, ale s hořkými záblesky zkušenosti z válek, je napsán také na Sachse rozsáhlý cyklus Srovnání lancknechta s rakem sestávající z osmnácti artikulí (tedy z osmnácti básní). Jsme v něm svědky důmyslného hledání podobností, které se dobře daří, poskytuje zábavu, překvapení a spolu i poučení. Hlavním, spodním tónem je však kritická reflexe soudobého společenského jevu. Způsob života lancknechtů byl destruktivní, Sachs to jim samým příliš nevyčítá, líčí je spíše s odstupem a skrytě nutká čtenáře k úvahám nad tím, proč lancknechti vůbec existují. Jako příklad uvedu čtrnáctou báseň: „ Zjara, když rak kůži mění, / nad račí pochoutku není. / Lancknecht, ten se pořád leká, / že se bude muset svlékat, / bojí se, že bude hůře / bez krásné lancknechtské kůže. / Po válce jsou špatné časy, / chudák lancknecht – zase má si / vzít své hadry, zase bude / muset zpátky mezi chudé, / zase půjde shánět práci. / Oč lépe jsou na tom raci!“ Asi málokdo zpochybní, že tyto verše jsou dobrou sociální analýzou.

Závěr sbírečky obsahuje básně hořké a bolestné, v nichž se projevuje u Sachse nezvyklý zápal a vypjatost. Překvapivá je báseň Zajatí naříkají, jež je strašlivým svědectvím o ovoci války: „Nehněvej se ach, Bože, / netrestej nás za to, že / odváděni do zajetí / zardousili jsme své děti, / a pomoz nám v naší bídě, / vždyť už ani nejsme lidé! // Proč naše matky slehaly! / Aby nás bičem šlehali, / dali nám žrát jak hovadům / a spálili náš dvůr a dům, / ti Turci ničemní a krutí? / Přijď, vysvoboď nás, hrozná smrti!“ Dosti podobně působí Devět zbědovaných poutníků. Zde jsou líčeny různé životní osudy s drsně a ostře v jejich bídě. Svět náhle vyvstává jako slzavé údolí, jako necitelné, absurdní a nespravedlivé místo, v němž panuje rozklad a beznaděje. Je příznačné, že Sachs tuto příležitost nevyužívá ke kontemplaci Krista, to by ho totiž nutilo rozejít se s pozemskostí mnohem radikálněji a uvnitř svého srdce. Zdá se, že se Sachs obrátil pod vlivem bolestné povahy světa spíše k pozemské rozumnosti a vyrovnanosti, o čemž může svědčit poslední sloka básně Tak už to na světě chodí z roku 1561: „Nechám si svou čest. Jen tu / mám za dobré zboží, / mé úroky, mou rentu / zmnožiž vůle Boží. / Nežádám si žádné / zlato pro svou kasu, / ať mi Pán Bůh vládne / a vše bude snadné / jak za starých časů.“

Poněkud cynickým veselím, které již má boccacciovské rysy, vyznívá poslední dílo českého výboru Sachsovy poezie, totiž báseň Tři radostné smrti. Nejde o líčení bezbolestných způsobů umírání, ale o radost pozůstalých ze smrti: kněze, škaredé, zlé ženy a prasete. Sachs u každé z těchto smrtí nejprve líčí její výhody, a potom ukazuje, jak se mohou stát snadno i událostí obtížnou, např. „Také potěší smrt ženy / plesnivé a svraštělé, / s moruškami po těle, / která se jen zlobí, vřeští, / až člověku hlava třeští... Jestli však stará zaživa / za jeho zády kšeftovala / a potají ho okrádala, / takže se s jejími druhy / musí přít a rvát o dluhy, / soudit se, řvát na lidi, / ať se mu ihned z domu klidí, / od stříbra zbudou prázdné váčky / a on se škorpí s posměváčky.“

Sachsova poezie je při srovnání s románskými i s anglickou renesanční poezií obraz německého ducha, jak ho poznáme v době rozpuku, v osmnáctém a v devatenáctém století. Všichni němečtí básníci jsou více či méně těžkopádní a robustní, mají měšťanské a usedlé, ne příliš výstřední smýšlení. Niternost a zadumanost, láska k praktickému životu, ke krajině a též k přírodě je pro ně typická. Sachse můžeme vystopovat u Hebbela, u Schillera, u Novalise či u Herdera, podobně v Lessingových dramatech, Kleistových prózách, u Hölderlina, Heina a asi v nejvyšší míře u Goetha. Je jako podivuhodný zárodek obrovské literární tradice, která se i přes svůj počáteční handicap vyšvihla na úroveň nejkvalitnější světové klasiky.