„Byl jsem jeden z vašeho houfu, smrtelný človíček, nepříliš
vznešeného ani nízkého rodu. Ze starobylé rodiny, jak o sobě říkal Augustus
Caesar. Příroda mi nedala ani špatnou, ani nestoudnou povahu. Uškodily mi spíš
špatné návyky. Oklamalo mě dětství, strhlo mládí a napravilo stáří, když mě
vlastní zkušenost naučila, že pravda je to, co jsem četl dávno předtím: Mládí a
rozkoše jsou plané věci... Největší králové mého věku mě milovali a hleděli si
mě. Nevím proč – budou to vědět sami. A tak jsem se s některými stýkal
jako rovný s rovnými a jejich vysoké postavení bylo pro mne zdrojem mnoha
výhod a žádné nelibosti.“ To jsou slova Franceska Petrarky, obsažené
v jeho listu potomkům. Citoval jsem je z výboru Petrarkovy poezie Zpěvník (Československý spisovatel Praha
1979), který je předmětem úvah této recenze.
Narodil se dvacátého července před rovnými sedmi sty lety a umřel skoro
přesně o sedmdesát let později. Pocházel z rodiny florentského notáře,
který žil v politickém azylu ve městě Arezzo. V roce 1326 byl
Petrarka po studiích v Montpellieru a v Bologni vysvěcen na kněze. Žil
střídavě v Itálii a ve Francii, přičemž hodně a rád cestoval (nezřídka
s politickými posláními). Byl typickým představitelem i šiřitelem obdivu
k antice, antické archeologie a všemožného bádání v antických
pramenech. Politicky snil o obnově starověkého Říma s jeho mocenským
primátem na úrovni celé Evropy. Jeho básnické dílo lze dělit podle jazyka,
jímž psal, na italské a latinské. Ačkoli si Petrarca vážil více svých
latinských spisů (mezi hlavní patří epos Africa,
oslavující antického hrdinu Scipiona staršího, Bucolicum carmen, soubor dvanácti eklog, De viriis illustribus, životopisy slavných Římanů, a dále poučná
pojednání a četné listy), pozdější doba jednoznačně upřednostnila jeho italské
verše, zejména milostnou poezii adresovanou Lauře, s níž se poprvé setkal
šestého dubna roku 1327 v kostele Sv. Kláry v Avignonu. O tom, kdo byla
Laura, nic přesného nevíme. Kromě této Petrarkovy tvorby, shrnuté v tzv. Canzioniere čili Zpěvníku, se budu věnovat ještě básním nazvaným Trionfi (Triumfy), které jsou součástí českého výše uvedeného českého výboru
a jejichž ráz je silně reflexivní a vizionářský.
Petrarca přišel na svět v době, kdy Dante začal psát svou Božskou komedii a kdy italské básnictví
mělo za sebou již více než stoletou a pohnutou historii. Od básníků il Dolce stil nuovo, z nichž je
Petrarkovi nejblíž Cino da Pistoia,
převzal jemnost a dokonalost verše, sklon k blouznění a s ním
milostnou tematiku vycházející z osobní zkušenosti kontemplativně transponované
do mystické a filozofické roviny. Je ovšem mnohem víc soustředěný na sebe, čímž
jeho poezie nabývá podoby reportáže (byť stylizované) o nitru člověka, o
prožitcích a o světě kolem. Zatímco v Dantově nebo Cinově lyrice budeme
jenom nesnadno hledat prolnutí všedních věcí a lásky, Petrarca je mnohem
pozemštější. Je ve srovnání s Dantem i nábožensky chladný, pesimistický,
pasivní a uctivý vůči mocným tohoto světa. Pro Danta zakořeněného v divoké
epoše komun je odpor k svévoli vládců podložen robustním křesťanským
zásvětím a kosmickou vizí univerzálních hodnot, pro Petrarku žije člověk
v relativizující vrženosti svých prožitků, přičemž vzájemné sdílení,
hledání harmonie a rozumění je cestou k univerzálnímu lidství, arci jen relativnímu. Vítězstvím svobody
městských komun, za niž bojoval florentský prior Dante, padl ideál, který mu
byl tak drahý, totiž středověký katolicismus. Petrarca se v novém světě
relativity a pozemskosti cítí ještě smutný, je mu blízký i cizí zároveň,
prožívá ho jako rozpor, zrcadlící se
v jeho nitru. Naopak po Petrarkovi již lyrika ustupuje ironicky zábavným
povídkám Boccacciovým, jemuž není svaté nic a jenž se v pozemskosti cítí
lépe než ryba ve vodě, a o něco pozdější, podobně ironické, nicméně mnohem
romantičtější epice Ariostově. Náboženskou vlažnost Petrarkovy Itálie a
Petrarky samotného ostatně výmluvně prozrazuje již to, že byl otcem
nemanželských dětí a že jej, kněze, i přesto lidé velice ctili.
O Zpěvníku můžeme získat úvodní informace např. v The Cambridge History of Italian Literature
(edited by P. Brand and L. Pertile, Cambridge University Press Cambridge 1996):
„The Canzoniere consists of 366 poems
made up of sonnets (317), canzoni
(29), sestine (9), ballads (7) and
madrigals (4). The vast majority of these poems concern Laura and the
vicissitudes of Petrarch´s love for her. Prominent among the poems of other
than amorous inspiration is the political canzone
Italia mia..., an indictment of
Bavarian (i.e. mercenary) treachery... in respect of Italy´s „fair land“...
With this may be grouped the canzone
addressed to Giacomo Colonna on the ocassion of the 1333 crusade against
Islam... and Petrarch´s hymn to Rome as the city most favoured by Fortune but,
alas, the most destitue now of modern champions..., which probably belongs to
the ocassion of hist first visit there in 1337. Another group of poems,
including most conspicuously Una donna
più bella assai che ´l sole... , conceived in the wake of Petrarch´s
crowning as poet laureate in April 1341, concerns poets and poetry. Notable
here is the sonnet S´i´ fussi stato fermo
a la spelunca..., with its expression of the aridity of Petrarch´s
inspiration in the vernacular... Other poems in the non-amorous sector of the Canzoniere include the moral
meditation... But by far the majority of the poems in the Canzoniere are erotic in inspiration. They set out to explore the
patterns of thought and emotion generated by Petrarch´s love for Laura, the
subjective or psychological aspect of this love figuring, within the economy of
the whole, altogether more prominently than its objective or descriptive
aspect, than the figure of Laura herself.“
Úvodní báseň Zpěvníku je sonet Čtenáři,
až v mých rýmech zaslechneš (italsky Voi ch´ascoltate in rime sparse il suono). Formálně jde o typicky
Petrarkův, vyzrálý, umný sonet s verši o deseti či jedenácti slabikách a
se strukturou: ABBA ABBA CDE CDE (alternativou je ABAB BABA CDC DCD, ABBA ABBA
CDC DCD nebo jiné variace). Hojné přesahy (ne vždy zdařile) slouží
k tvoření unikátních melodických celků. Básník nás uvádí do své sbírky
z pohledu vzpomínajícího a kajícího se starce. Avšak mnohem spíše chce
sonet čtenáře upozornit na Petrarku samotného, na to, že teď vstupujeme do jeho
světa a že se v tom ohledu můžeme spolehnout na to, že je rozumným mužem,
který ví, co se patří, a dokáže být patřičně zbožný i uvážlivý. Usiluje vyvolat
soucit, vzbuzuje zvědavost, ptáme se
po příčině jeho smutku, Petrarkův život a smutek máme toužit pochopit, seznámit
se s ním. Na začátku jedenadvacátého století se jeho verše mohou zdát o to
víc umělé, směšné a bez básnického účinku. Krkolomnost Dantova se dala snést, stála
za námahu, neboť tryskala jako láva z jeho žhoucího srdce, vyjadřovala
nesmírnou intenzitu i originalitu prožitku, byla autentická a se svým uměleckým ztvárněním často rezonovala a
synergicky splývala. Je ale Petrarca opravdu jen předchůdce marinismu, efektního, leč prázdnem dunícího
veršotepectví? Domnívám se, že nikoli, musíme ale přistoupit na jeho hru a
hledat jeho osobnost ne tak přímo ve
verších, jako v pohledu na jeho
verše. Nevstupujeme do nitra, nýbrž do bytu, autor je totiž vedle nás a jeho pozvání směřuje
k tomu, abychom se spolu s ním kochali nad jeho tvorbou. Jestliže
Zpěvník nebudeme chápat právě tímto způsobem, Petrarku mineme a v ruce nám
zbudou jenom umělé veršíky. Připomíná mi v tom Michela de Montaigne, jenž
ve svých Esejích (ERM Praha 1995)
napsal: „Mým úkolem je stát v koutě knihovny a rozptylovat souseda,
příbuzného, přítele, jemuž přijde vhod znovu se v této podobě se mnou
setkat a opět si se mnou popovídat.“ Ve srovnání s tím je marinismus
absolutně neosobní a pouze efektní,
nic víc než efektní.
Úvodní sonet, co se týká věcného sdělení, má asi tento obsah: kdysi jsem
byl krásně pošetilý, miloval jsem a psal jsem o tom básně... myslím, že
v tobě, čtenáři, vzbudím soucit a že mi má blouznění promineš; na druhou
stranu si hořce uvědomuji, že jsem byl po celá léta lidem jenom k zábavě,
a cítím lítost, poznávám, „že slasti světa jsou jen krátký sen“. Báseň je
hladká, nikde nevzrušuje, nestrhává, forma a libozvučnost převažují nad
obsahem, imaginace se nevlamuje do našeho srdce, aby je uchvátila, nýbrž se v
kontrastu s Dantovou lyrikou spíše podobá jemnému, znovu a znovu
vychutnávanému zasnění, o němž se ví, že není ničím více. A to lze říci i o
každé jiné básni Zpěvníku. Valná část z nich je dokonce méně libozvučná a působí
dojmem přílišné šroubovanosti i myšlenkové chudoby. Přesto lze nalézt velmi
krásné a působivé básně, z nichž se nejprve zmíním o sonetech. Je to třeba
sonet Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy,
jenž ukazuje klady Petrarkovy lyriky: toporným veršotepectvím nijak nezkažená
intimní vzpomínka, prosté soukromí, idealizované, ale bez romantického pnutí,
dokonalost formy, libozvučnost, vyrovnanost a nadhled nad vlastní bolestí, a přece pravá osobitost, teplo
opravdového prožitku. První dvě čtyřverší znějí takto: „Rozvíval kdysi vánek
zlaté vlasy / a v tisíc sladkých uzlů zaplétal; / nad všechnu míru
v krásných očích plál / líbezný svit, skrovný v nich v dnešní
časy. // Zbarvil tvář vskutku soucit, nebo já si / to při pohledu jenom
namlouval? / V prsou jsem tolik vznětů k lásce hřál: / Je to snad
div, že vzplanul jsem z té krásy?“ Líčen je okamžik, konkrétní událost,
jež se udála dávno a od níž má básník už odstup, což velice dobře naznačuje na
konci první strofy... ale začátek druhé ho vtahuje ještě hlouběji do vzpomínky.
Necítí pocit zmaru, ale současnost vnímá skrze živou minulost, skrze vyvstalý prožitek, který kondenzuje v intimní
otázce. Petrarca se ptá sebe, ale také nás, a to ne proto, aby někdo odpověděl,
nýbrž líčí tak to, co prožíval a co je pro něj stále ještě vroucně živé.
V následujících trojverších vzniká idealizovaný obraz milované, ale bez
vášně, spíše jen se spokojenou láskyplností, se šťastným usebráním: „Ona jak
smrtelnice nechodila, / šla krokem andělů a její slova / znívala jinak, než zní
lidský hlas. // Duch z nebes, živé slunce tenkrát byla, / jak jsem ji
viděl. Tak ji vidím znova. / Vem luku šípy – rána pálí zas.“ To přirovnání
k andělům, k duchu z nebe, ke slunci má své opodstatnění, je
jednak vytržením vzpomínky nad čas,
naplňuje její prioritu před současností, jednak souvisí s intimitou
líčené, konkrétní události, neboť v intimitě nejde o fakta, nýbrž o
prožitek. A Petrarca nás k sobě nepozval, abychom zkoumali jeho curriculum
vitae, nýbrž abychom se s ním empaticky sdíleli o to, co nelze popsat,
avšak co lze aspoň zhruba navodit
básní. Konec sonetu lze chápat jako návrat ke smutku, ale s ohledem na
celek také jako vzdor, jako protest proti bolesti způsobené Amorem, čili jako
by mu říkal: vím, že mne to bolí, aťsi...
jen si střílej, je to příliš krásné, stojí to za to.
Mezi dobré sonety patří v první části Zpěvníku, nazvané Na život paní Laury, ještě Mír nenacházím, k válce síla není...
(líčící milostnou rozpolcenost) nebo Dští
oheň z nebes, děvko na tvůj vlas... (útočící na avignonské papežství)
a další. V druhé části, která nese název Na smrt paní Laury, za zmínku stojí sonety Zlomen laur svěží i sloup kolonád... nebo Život nám utíká a nezastaví... (oba kontemplují marnost a
bezvýchodnost života). Podrobněji bych se však chtěl věnovat dvěma jiným
sonetům. První z nich začíná slovy Když
nářek ptáků nebo sladký šum... a pokračuje takto: „ / haluzí, jimiž letní
vánek kývá, / je slyšet a když z řeky ke břehům / zurčení průzračných vln
tiše zpívá, // sednu psát slova lásky zádumčivá. / Co nebe zjevilo, zem skryla
snům; / paní – teď vidím, slyším, chápu – živá / odpovídá z dálky mým
povzdechům.“ Autor vnořený do své lásky se oddává v tichém ústraní iluzi,
snaží se nám tím, jak líčí své okolí, opět otevřít svůj svět... jeho opravdu milé
a lahodné verše se třesou osobním životem, autenticitou, slabě, ale znatelně.
Ve skutečnosti, vzhledem k obsahu, který báseň sděluje, jsou Petrarkovy strofy
stručné, jednoduché a nesofistikované. Prožitek se vyvíjí, mohl jistě klesnout
k nějakému umělému sebeudržování, mohl padnout do rozčarování nebo se také
dalo hledat něco nového, překvapivého, Petrarca však navazuje na Danta a
vstupuje do oblasti víry... nechává Lauru, aby ho poučila ze zásvětí. Zatímco
Beatrice je teologickou projekcí, Petrarca se setkává s Laurou jako
s živoucí pozemskou ženou, obohacenou novou zkušeností posmrtné existence:
„„Proč před svým koncem stravuješ se sám?“ / slitovně řekla. „Jde ti z očí
celá / bolestná řeka. Já pláč nežádám. // Mé dny se staly věčné smrtí těla. /
Tady jsem oči zavřela a tam, / ve vnitřním světle, jsem je otevřela.““ Jde o
typickou, nám srozumitelnou útěchu. Laura nechválí onen svět, nevaruje Petrarku
před soudem, nesnaží se mu vylíčit divy, které tam prožívá... nic z toho,
jen ho utěšuje. Básník ve svém poklidném zasnění staví věc do pozemské
perspektivy, v níž se mu spojuje krása přírody, vize žijící a spokojené
Laury, jež ho nabádá, aby nesmutnil, a konečně i naděje v posmrtný život,
který je – pro Petrarku typicky – uvnitř
člověka. Dante vzal vážně středověkou teologii jako vskutku externí,
objektivní fakt a z této pozice pranýřoval věčnými tresty své nepřátele –
naopak Petrarca hledá věčnost právě v křehké niternosti, ve vnitřním,
intimně známém světle, a tato jeho představa nedává mnoho možností k externalizaci
a ke konfrontaci reality se snem. Pro Petrarku byla náboženská víra, aby ji
dokázal brát upřímně, zřejmě čistě privátní věc, neboť mu nezáleželo na tom,
jak to vše doopravdy je, pro něj byl
důležitý jeho pocit, jeho nálada, jíž se poddal v snivém ústraní. A
v tom byl asi velice moderní.
Poslední sonet, o němž chci mluvit, uvádějí slova Jdu, oplakávám svoje prošlé časy. – a pokračuje: „Pro smrtelnou věc
v lásce vyprchaly. / Křídla jsem měl a nevzlét, aby daly / činy vzor,
který úctu vyžádá si. // Vidíš, duch k činům nehodný se hlásí, /
neviditelný, věčný nebes králi. / Zbloudilou duši, křehkou, prázdnou, chvály /
nehodnou naplň milostí své spásy – // tak abych, když jsem v bouři, válce
žil, / v přístavu, míru zhas! Když tady žít / je nic, abych se ve cti
rozloučil! // Na těch pár chvil, jež tu mám ještě být, / a v smrti ruku
pomocnou sem schyl! / Naději v jiného nemohu mít!“ To vše jsou opět slova
pozemšťana, kterému jde o to, aby život, jenž mu ještě zbývá, byl klidný – a
aby neměl těžkou smrt. Zabývá se tím, že se nestal vzorem, jde mu o úctu, tedy o podstatně světskou hodnotu.
Stejně tak Bůh je osloven nejprve jako neviditelný
a ve spojení s nebesy je postaven jako vládce čehosi vzdáleného, jenž může
mocně zasáhnout do vezdejších dějů, aniž by ale proto byl tu s námi. Pocit marnosti a selhání, jemuž se asi neubrání
nikdo, kdo na sklonku života vskutku upřímně uvažuje sám nad sebou
v poklidu intimních zastavení, Petrarca nezastírá – opět nalézáme jeho
srdce, i když teď v jiné náladě než jindy. A protože nechce ztratit svůj
klid, obrací se na Boha. Dá se říci, že co se týká obsahu jeho přání, je
Petrarca antickým člověkem, což platí o celém jeho světě, jenže podobně jako
v milostné poezii, i tady je s antikou v příkrém protikladu svou
něžností, se kterou odmítá připustit si tvrdou skutečnost. Jeho něžnost
vypolstrovala byt, kam nás pozval, a tak i Bůh je její obětí, je někým,
k němuž se může měkce snivý básník obrátit, aby si zajistil budoucnost,
jež ho nebude příliš zneklidňovat.
Schéma Petrarkových balad lze
vystihnout takto: ABBA CDEDCEEGGA. Verš je slabičně nepravidelný, nicméně i
přesto je téměř každá balada příkladnou ukázkou technické virtuozity. Celkové
vyznění je ovšem často spíš krkolomné a mechanické. Nemyslím však, že by balady
a madrigaly, obsažené ve Zpěvníku, přinášely něco opravdu nového oproti tomu,
co jsem již řekl o sonetech. Mnohem zajímavější jsou kancóny, básně o 5-10 strofách s kratším závěrečným posláním
(každá strofa obsahuje 11-16 veršů, např.: ABCBACCDEEDFDFF, ABCABCCDDEE či
ABCBACCDEEDDFGFG atp.), v nichž Petrarca poněkud zdůrazňuje svůj rétorický
talent na úkor básnictví. Zmíním se o
třech kacónách, které považuji za krásné i svébytné v rámci Petrarkova
díla: Má Itálie, třeba slova marná...,
Z myšlenky k myšlence,
z hor k horám sám... a konečně Co mám dělat? Co teď, Lásko má?
Kancóna, obracející se k Itálii, vyjadřuje Petrarkovo politické i
vlastenecké cítění. Její tón je pozoruhodně nálehavý a zainteresovaný, což je
asi způsobeno tím, že tváří v tvář neustálým lokálním válkám, které vedly
k úpadku Itálie, k jejímu rozštěpení a k bezmocnosti vůči cizím
armádám, nestačilo uchýlit se do svého nitra a příjemně snít. Privátní
atmosféra je pryč, básník se konfrontuje s tím, co nelze překonat krásnými
sny. Najednou nestojí jen vedle nás,
ale mluví k nám přímo ze své básně – cítíme napětí, verše jsou kratší,
údernější, rým se víc podobá bubnům než hladkému, zahloubanému trylku flétny.
Z toho všeho se snadno dá učinit závěr, že Petrarkovi na Lauře příliš
nezáleželo, že byla jen extrapolací niterného snění, jeho zájmu o sebe sama.
Neříkám, že Laura jako fyzická osoba neexistovala, jistě existovala, stala se
však náhodným a lhostejným věšákem, na nějž uchytil své sny a svou „lásku“. Kdyby
Lauru skutečně miloval, psal by o ní stejně jako o Itálii. První strofa kancóny
zní takto: „Má Itálie, třeba slova marná / jsou na smrtelné rány, / jichž sta
z tvých krásných údů na mne zírá, / chci aspoň lítost pět, jak čeká na ni
/ kraj Tiberu, kraj Arna, / kraj Pádu, kde zlý čas mi srdce svírá. / Vladaři
všehomíra, / soustrast, jež kdysi na zem jít ti dala, / kéž dnes tě vede
k zemi milované: / hleď, laskavý náš Pane, / z tak planých příčin tak
zlá válka vzplála. / A srdce okoralá, / surová, zprahlá, divá / otevři lásce,
učiň přístupnými / a pravda tvá ať zpívá / (ač nehoden jsem) jasně ústy mými!“
To je silná strofa... Petrarca se soustředí na bolest vlasti bez jakýchkoli
póz, připouští si její tragédii, a proto sám trpí, jeho smutek je poctivým
setrváním u reality, díky které si Itálii představuje konkrétně, ba
v jakési solidaritě jednotlivých krajů, čekajících na to, až vyzpívá
společný bol. Přechází ke Kristu, jenž není vnímán v původním křesťanském
smyslu jako Vykupitel, ale básník
v něj spoléhá jako v učitele, který má za úkol otevřít lidská srdce
lásce, a tak přinést úlevu od válek a od utrpení již na zemi. Proto Petrarca chce, aby Kristus opět fyzicky přišel a zjednal pořádek,
neobrací ke Vzkříšenému, který sedí
po Otcově pravici a který může zasahovat do běhu světa, i když v něm není
fyzicky přítomen. Na druhé straně Petrarkova analýza příčiny italských
konfliktů je příliš povrchní, věcný pohled je umlčen moralistickou vizí
básníka-spasitele, který – když Kristus osobně nepřijde, což těžko bylo, byť
sebeméně, očekávatelné – přes svou nehodnost přináší učení o lásce, která
osvobodí vlast od válek.
Dalších sedm strof je znatelně slabších. V druhé strofě se obrací
k italským vládcům a rozhořčeně jim vysvětluje, že používat neitalské žoldnéře
ve vzájemných válkách je zhouba pro celou Itálii. Rýmy zní přesvědčivě a
úderně, nevnucují dojem, že de facto i bez nich by se dalo říci totéž stejně
dobře, nicméně vskutku jde spíše o rétoriku než o poezii. Nemám ovšem nejmenší
důvod zpochybnňovat, že je to rétorika efektní a že rýmy jí sluší. Další strofy
znějí šroubovaněji a klopotněji, Petrarca napadá hloupost těch, kdo žoldnéře
zvou do země, útočí na „tlupy těch barbarů“ a vzpomíná na doby antického Říma.
Zmíním se o šesté strofě, kde se v básníkovi opět zvedá opravdové zaujetí
svou vlastí: „Zde první krůčky nosila zem sladká, / zde rodné hnízdo stálo, /
zde od dětství zdroj životodárný je, / zde otčina, jíž srdce přísahalo, /
laskavá, měkká matka, / prsť svatá, která rodiče mé kryje... / Probůh, což
neožije / svědomí ve vás? Mějte slitování / s hořkými nářky lidu
zmučeného, / jenž čeká konec všeho / po Bohu od vás jen; když aspoň zdání /
lítosti hne teď vámi, / čest proti zběsilosti / vyrazí v boj – a krátký
bude, skvělý: / vždyť naše dávné ctnosti / v italském srdci ještě
nevymřely!“ Tohle je určitě poezie par excellence. Složitý melodický celek se
spojuje s obsahem a vytváří emocionální atmosféru nenapodobitelnou prózou.
Nejde o to, co říká, ba dalo by se to
říci jistě naléhavěji, jde o to, že se u svého pocitu zdrží, že ho vyjadřuje
tak, aby ho vyvolal, že se v něm odráží a formuje, čímž může teprve
vstoupit k nám, do našeho srdce. Vyvolat akci, sdělit fakta nejsou jediné
cíle, ba ani hlavní. Petrarca sází na to, že vtáhne do svého pocitu, že rozrezonuje nitro.
Chtěl bych nyní přistoupit ke kancóně Z myšlenky k myšlence, z hor k horám sám...
Vedle lásky k Lauře a k vlasti je pro Petrarku charakterstická láska
k přírodě, která by se např. u Danta hledala těžko a jež se pojí s láskou
tou i onou. Petrarca v první strofě říká, že veden Láskou chodí myšlenkami
a horami, odmítá se prý dát „cestou prošlapanou“, v osamělé pouti přírodou
nachází totiž klid. Je však třeba rozumět slovu klid a Petrarkův génius se zableskne, když v dalším představuje
klid zamilovaného člověka, procházejícího se horami, jako bouři lásky, která si
s ním dělá, co chce. Milující duše je pánem situace, přičemž všechno
podřizuje lásce a vyvolává na tváři poutníka úsměvy, pláč, nutí ho
k osamělým monologům, ba celá krajina kolem se mění ve výraz vnitřního
života: „A jak v ní Láska vznítí / v myšlenkách smích, pláč, strach –
hned jistá zas / tvář obrací se tam, kam duše hne se; / chmuří se, zjasňuje se,
/ v témž tvaru setrvá jen krátký čas. / Kdo v takovém životě zkušený
je, / řek by: žhne, neví, v jakém stavu žije.“ Petrarca je opět vedle nás, sdílí se s námi a teplo
jeho života lze cítit víc než kdy předtím. Má nadhled, ale spád a ráznost
strofy, její jednota vířící se jako ozvuk toho, co popisuje, svědčí o velice živé
vzpomínce, již lze snadno obnovit. Spojením nadhledu, jenž umožňuje virtuozitu,
a čehosi opravdu prožitého, co se hlásí o slovo, dosahuje Petrarca krásy
typické pro složité renesanční strofy. Chybí mu však hloubka a zvrásněnost,
mluví příliš obecně, nevstupuje do analýzy svého nitra nebo života a světa, jak
je znát u Shakespearových Sonetů. Tento rozdíl mezi Petrarkovou a
Shakespearovou lyrikou lze pochopit z předpokladu, že Petrarca je vedle
nás, že své básně nebere jako svědectví o něčem, nýbrž že jeho typus sdílení je
nad básní, nikoli v básni. Jako bychom s ním u
něj doma vedli konverzaci nad jeho básněmi, zdvořilou, příjemnou, nicméně
celkem povrchní.
Druhá i třetí strofa vyprávějí o tom, jak básník stále myslí na svou
Lásku a jak jej Láska odrazuje od toho, aby se jí vzdal. Za zmínku stojí závěr
třetí strofy, který jde hlouběji a vystihuje důležitý, ostatně známý a snadno
pochopitelný, paradox zamilovanosti: „Ze všech ji tak krásnou vidí cit, / že
kdyby trval klam, víc nechci mít.“ Nabízí se závěr: klam by stačil, neboť z klamu zamilovanost žije – z klamu
okouzlujícího a nádherného, v kterém se život zdá snadno smysluplný a nekonečný, ale právě proto je to klam. Čím víc
se tento skvělý klam stupňuje, čím více se jím člověk opíjí, tím víc se blíží
k bodu, kdy se fantazie zalkne a duše spadne zpět do obyčejné šedi.
Petrarca to geniálně zachytil na konci čtvrté strofy: „Pak, když ty sladké
klamy / odvane pravda, sednu si zas chladný, / sám, mrtvý kámen v kameni,
jenž dýše – / já člověk, který myslí, pláče, píše.“ Poslední dvě strofy
pokračují v líčení toho, co je pro prožitky samotářské, blouznivé lásky
typické: Petrarca pláče, když pomýšlí na to, jak je od Laury vzdálen, uklidní
se ovšem představou, že ona cítí totéž vůči němu; poslání konečně metaforicky
naznačuje, že básník je živ u své milované, ale bez ní žije mrtev, což je
posléze řečeno naprosto jasně: „Tam je mé srdce, ta, jež bere mi je; / tady jen
bezduché mé tělo žije.“
Když Laura umřela, píše Petrarca kancónu Co mám dělat? Co teď, Lásko má? Tvoří ji osm strof, v nichž
bychom marně hledali niternou vzpomínku na vztah k mrtvé, zapomenutí na
svět, na rétoriku a na vypilovanou umnost... právě naopak! Kancóna se snaží
dosti okázale upozornit na básníkovo utrpení i na to, co svět v Lauře
ztratil. Oboje je ovšem pojato obecně, stejně jako u všech jeho básní: jestliže
by mu někdo zadal úkol, aby napsal kancónu na smrt milované ženy, pak by to
dokázal podobně, aniž by nějakou ženu miloval. Laura je sice oproti Beatrici, jak
už jsem výše naznačil, pozemštější, Petrarca ji vidí optikou prostých
milostných prožitků, které známe i my z vlastního života, nicméně mohla by
to být klidně jen iluze ženy, s níž si spojoval svou niternou lásku, již
nedokázal naroubovat na žádnou ženu, se kterou se vskutku fyzicky miloval nebo
se kterou se aspoň pokusil „chodit“. Lauru i svůj cit k ní dává stále na odiv, aniž bychom se s ní však
mohli v jeho bytu setkat. Dokonce by bylo překvapivé, kdyby někde na
stolku měl její podobiznu. Nakonec to, co mu na smrti Laury vadí, je to, že nemůže snít, jak říká v první
strofě: „Že zde ji potkám – snít / už nemohu. Čekat mi protivno je, / když
všecka radost moje / se jejím odchodem v pláč obrátila / a sladkost života
mi vzata byla.“ Snít, že ji potká... možná by se to dalo říci takto: sním, že
potkám ideální ženu, o níž pěji své básně, a protože jsem přestal věřit, že ji potkám, nechal jsem ji zemřít, a teď nad její
smrtí pláču. Tohle by bylo naprosto petrarkovské!
V další strofě poněkud pozérsky do svého smutku Petrarca zatahuje i
Lásku, i svět, který neoslovuje zrovna s vlídností: „Nevděčný, slepý
světe! / Až příliš proč máš se mnou naříkat: / S ní ztratils, cos tu
krásného měl rád.“ Třetí strofa tuto úvahu rozvíjí, čtvrtá medituje nad Lauřiným
posmrtným údělem, ale ani zde, ani v dalších strofách, jež jsou
pokračováním čtvrté, se nedá říci, že by Petrarkova víra v Lauřin život na
onom světě byla přesvědčivá. Na druhou stranu nachází sám sebe, když si
v šesté strofě uvědomuje, že on
je hoden lítosti, a ne jen tak ledajaké lítosti, nýbrž lítosti ze strany žen: „Měly jste, ženy, krásu před očima,
/ a jak andělsky žila, / nebesky na zemi se chovala. / Kéž se mnou soucit vás a
bolest jímá, / ne s ní, jež vystoupila / v ten mír a mne zlé válce nechala.“
Moc bych se nedivil, kdyby se za těmito slovy skrývala určitá poťouchlost, ale
stejně tak je to nanejvýš upřímný návrat do svého světa, a to tím spíše, když
se v předposlední strofě nechává zemřelou Laurou utěšovat. To pro mne
představuje vrchol celé kancóny, neboť rétorika naprosto ustupuje útěšné vizi,
jež je básníku vlastní, byť je možná poněkud zbabělá, možná příliš lidská, ale
o to méně pozérská. Najednou mu jde umnost snadno a takřka na jeden tah
dosahuje myšlenkové bohatosti i kouzla prožitku: „Dej uzdu strastem, jež tě
přemáhají! / Když žádost přepíná se, / nebe, kam toužíš, ztratí choutka lichá.
/ Tam žije ta, již za mrtvou zde mají. / Nad svými ostatky se kráse / tělesné
usmívá – nad tebou vzdychá. / Po slávě, která dýchá / tvým jazykem dál
v mnoha částech světa, / prosí, ať není veta – / spíš ať s tím jménem
zjasní hlas a sílí, / jestli ti sladké oči šperkem byly.“ V poslední
strofě se sice Petrarca trochu lekne své radosti, ale pokouší se ji zahnat
dosti neupřímně... vlastně to dělá jen kvůli tomu, co se sluší a nesluší.
Než přejdu k Triumfům, rád bych se aspoň krátce zmínil o
Petrarkových sestinách. Sestina je
zvláštní provensálská forma skládající se ze šesti šestiveršových strof a
závrečného trojverší. Verše (jedenáctislabičné) se nerýmují, na jejich konci se však stále opakuje šest stejných slov.
Jestliže v první strofě označíme poslední slovo prvního verše 1, poslední
slovo druhého verše 2 atd., pak v následující strofě musí být pořadí
koncových slov jednotlivých veršů
Ve výboru Petrarkovy poezie, z nějž čerpám, jsou přeložena
torza z dvou Triumfů, první kapitola Triumfu
smrti a závěr Triumfu času.
Triumfy jsou napsány jedenáctislabičnou Dantovou tercínou ABA BCB CDC DED...
YZY Z. První kapitola Triumfu smrti popisuje střet mezi, řečeno
s Petrarkou, líbeznou, vzácnou paní a Smrtí. Jedná se o podmanivou vizi, ve
které se básník občas nechá strhnout k nádhernému, vysoce poetickému
zhuštění reflexe nad pomíjivostí a smyslem života, jindy je však rétoricky
chladný a šroubovaný. V Triumfu smrti můžeme najít to nejúpřímnější a
nejhlubší, čeho byl Petrarca schopen na poli víry, totiž jeho potýkání se se
smrtelností, v němž dospěl k syntéze Boha s ryze pozemskou krásou.
Paní vzdoruje suverénní Smrti tím, že se odevzdává do rukou Božích (nic jiného
jí taky nezbývá). A tehdy Petrarca vykresluje spektakulózní defilé mrtvých, nad
nimiž zaznívají jeho překrásné verše: „Ti „šťastnými“ nazvaní příliš záhy, /
císaři, papežové, vládci zemí: / teď každý žebrák, ubožák a nahý. // Kde jsou
teď bohatství a pocty, gemy, / koruny, žezla, vavřín na věnec, / mitry a
purpur, skvoucí nade všemi? // Bloud skládá naději v smrtelnou věc / (kdo
neskládá?), až vidí, jak se mění / v podvedeného – a právem nakonec.“
Vědomí této pozemské marnosti života vrhalo antiku, a to už od dob Homérových,
do náruče drsného pesimismu, leč Petrarca se vztahuje k Bohu, aby mohl
měkce doufat, aby nemusel být zoufalý. Bůh je pro něj jakýmsi háčkem, na který
může zavěsit svou imaginaci přetvořující triumf smrti v triumfální
vítězství věčné krásy a věčného života. Jeho pozemšťanství je tak mnohem
poctivější než to, které se snaží odpovědět na marnost marností samou, zdajem
života vezdejšího. Ti, kdo říkají, že náš život zde na zemi má smysl sám
v sobě, se pouze blamují, odmítajíce připustit otázku (to se však nesmí
plést s epikureismem, který nabízí kosmickou perspektivu!). Petrarca jde
mnohem hlouběji, když popisuje tvář mrtvé paní těmito slovy: „Téměř jak kdyby
oči sladce snily, / když duch už vysvlečený z těla září: / zemřít to
nazývají pošetilí. // Smrt krásná zdála se v té krásné tváři.“ K tomu potřebuje Boha, ale zdá se,
že právě jen k tomu. Na druhé
straně těžko budeme ve světové literatuře hledat podobně elegantní, suverénní a
podmanivé vyrovnání se se smrtí. To omračující defilé mrtvých, to zničení
všeho materiálně ceněného má smysl v tom, že básník ve jménu věčnosti může
s drtivou převahou říci ta sladká slova: zemřít to nazývají pošetilí. Duch a duchovní hodnoty (nota bene:
včetně fyzické krásy!) vstávají tedy z popela a triumf smrti je triumfem
duchovního života nad materiálním.
Triumf času (závěr) představuje poněkud fádnější líčení pomíjivosti všeho lidského bez nějakého pokusu o obrat, jaký se Petrarkovi povedl tak geniálně u Triumfu smrti. Je cítit, že je časem fascinován, že si jasně uvědomuje jeho strašlivé mystérium i úplnou relativitu časových měřítek, které pocházejí z jepičí délky lidského života. I v tom je jeho středověký pohled poctivější než ti, kdo se snaží věřit, že v čase něco zůstane, třeba pověst, sláva, stopa... Pouhý čas dává jedině záruku věčné marnosti. Petrarca to shrnuje takto: „Ať věří velkým bludům zvyklé davy, / že jméno září dál po dlouhý věk! / A co je vlastně to, co se tak slaví? // Hrabivý Čas vše serve nazpátek. / Říká se věhlas – je to druhý hrob, / a na oba dva není žádný lék. // Tak zmáhá Čas jména i svět všech dob.“
Obecně zaměřené tercíny jdou Petrarkovy o poznání lépe než milostná lyrika, jak jsme ji měli možnost poznat. Bere je vážněji, je v nich zaujat, a proto genialní, je před námi a nikoli vedle nás. Dokáže hořet pro obecné vize, jež se klenou jako skleník nad jeho křehkým vnitřním světem, v němž bydlí pozemský člověk soustředěný nejvíc na sebe – a teprve odtud se stylizuje jako milující muž, jako mluvčí Itálie nebo nábožný básník. Považuji za důležité na závěr svého přemítání nad Petrarkou srovnat jeho poezii s pozdnější renesancí, s barokem a romantismem, neboť tak vynikne jeho osobitost (s Dantem jsem ho již srovnával). Petrarca asi není renesančním básníkem, je-li typickou renesancí Burchiello, Ariosto, Ronsard, Chaucer, Spenser, de Vega či Sachs. Liší se od nich v tom, že je víc soustředěn na sebe než na svět a že svět v něm vyvolává náboženskou reakci, již ovšem nedokáže naplnit. Zůstává tedy sám se svým sněním, a v tom je mnohem intimnější než renesanční poezie, která ve srovnání s ním připomíná lomoz trubky, víření bubnů a pestrost radostného orchestru. Petrarkovi se podstatně víc podobají básníci z přechodu renesance k baroku, např. Tasso, Michelangelo, Shakespeare nebo Donne. Jenže jakýsi znepokojivý (více či méně náboženský) smutek těchto básníků je spojen s tím, co bylo Petrarkovi vždy zcela cizí, totiž s vášní a s leskem světských krás. Nebo jinak řečeno: baroko ve své předzvěsti i ve svém vrcholu je mnohem enegičtější, vášnivější a zároveň racionálnější než Petrarca. Je méně intimní... vskutku! Ačkoli se na první pohled jistě mnohé Michelangelovy verše budou zdát vrcholem milostné intimity, potkáváme se v nich víc s tím, co básník vyvrchlil, než s básníkem samotným. Teprve romantikové se dokázali stejně jako Petrarca opravdu soustředit na vlastní nitro, zaobírat se jím při psaní a vnést do poezie hlubokou intimitu, jenže oproti němu se zmítali v prázdnu. Jedině on mohl se svou povahou a ve své době najít rozhraní mezi ztrácejícím se světem dantovské víry a přicházejícím světem univerzálního a univerzálně relativizujícího humanismu, na kterémžto rozhraní vyrostl jako svébytný krystal, jehož zárodkem se stalo individuální já, jež se obalovalo středověkou vizí, která se proměnila v (pouhou?) útěchu. Kdyby Petrarca nebyl slabý, žádnou útěchu by nemohl potřebovat a jeho já bez ochranného skleníku, za nímž ho vidíme skoro jako v inkubátoru, by sežehl ostrý plamen rozčarování, o němž nám podává svědectví Boccaccio.