Rád bych se v tomto krátkém eseji zabýval otázkou, co je to životní zkušenost a k čemu nás může opravňovat vůči mládeži, která ji – jak se mezi staršími lidmi s oblibou říká – nemá. Lze snadno pocítit, že odpověď nebude triviální. Životní zkušenost bývá diametrálně různá a velice obtížně převoditelná, není nějakým společným jmenovatelem starší generace (vyjma banální vzpomínky na nějaké jídlo v dětství či obecně na různé dobové detaily, jejichž zpřítomněním ožívá v nitru člověka mládí), nýbrž je mnohem více přehradou mezi lidmi, ba mezi tím samým člověkem předtím a potom.

Zkušenosti jsou tedy patrně omezené. Kromě toho bych chtěl upozornit ještě na jeden důležitý aspekt celého problému. Většinou se totiž životní zkušenost chápe jako něco v zásadě pravdivého, lidé jí rozumí pouze jako obtisku skutečnosti do jejich mysli, do jejich srdce, čili neuváží, že při jejím vzniku každý z nás hraje aktivní roli. To, jak někdo žil a jak interpretuje události svého života, výrazně svědčí o jeho charakteru, o jeho osobnosti, o jeho předsudcích a hodnotách. Můžeme to demonstrovat na postoji různých lidí k vlastní minulosti z dob normalizace. Tři bývalí členové KSČ, kteří tehdy neustále lhali, nestavěli se na obranu persekvovaných a podíleli se na likvidaci naší ekonomiky, tedy na megalomanském okrádání celého národa, mohou učinit zcela odlišné poučení ze své minulosti. Řekněme, že první bude tvrdit, že ho život naučil, že člověk musí být lhářem, zbabělcem a zlodějem, aby mohl „něco dokázat“. Druhý se rozhodne popírat fakta a bude se stavět tak, že na základě své zkušenosti může říci, že dvacet let normalizace prožil důstojně a že na sebe smí být hrdý. Poslední z nich naopak může projít sebereflexí a může odmítnout to, v čem tehdy selhal. Když budou všichni tři vzpomínat, každý položí důraz úplně na něco jiného a všechny tři verze normalizační reality budou zcela odlišné.

Nyní bych se chtěl zamyslet nad tím, proč vlastně starší lidé užívají svou zkušenost vůči mladistvým tak rádi jako argument (proti němuž se tito nemohou nijak bránit!). Mohu-li posoudit, řekl bych, že se to téměř nikdy neděje při příležitostech, kdy by zkušenost opravdu byla na místě. Odvážná osobní svědectví od nich prakticky neuslyšíte. Ale v tom by asi měl spočívat hlavní smysl užití životní zkušenosti při edukaci, totiž ve schopnosti postavit se proti snadnému, povrchnímu a nepřemýšlivému názoru, který jako mýdlová bublina svým leskem brání vidět hlouběji. Naopak když dojde ke kárání mládeže z unáhlenosti, povrchnosti nebo z jakýchsi „mravních deliktů“, argumenty bývají velmi mechanické, formální a bezradné, čili odtržené od zkušenosti, jež by byla v tomto případě blahodárným pramenem, pokud by stála na autentickém životním postoji (v čemž je právě základní nesnáz). Většina věcí, které nám v době, kdy jsem chodil do školy, říkali, nebyla v srdcích učitelů, kteří mluvili jen z jakéhosi neurčitého pocitu, že se to má a že žáci jsou jiné bytosti než oni. Uvažovali takto: žáci musí věřit v určitou verzi světa, aby se nezkazili příliš brzy a docela, zatímco učitel nebo rodič už ví (díky svým zkušenostem!), že... co vlastně ví? S největším zápalem, pokud vůbec, jsou takoví lidé schopni mluvit především o (více či méně explicitním) vlastním egoismu. Lze u nich narazit na srdečné pochopení, když rozvinete vizi života, v níž jde především o uspokojování potřeb vlastního ega s jakž takž zachovaným profilem tzv. člověka morálního a vzdělaného.

Řekněme, že většina lidí vstupuje ve svých dvaceti letech do života s těmi či oněmi ideály. Povaha ideálu, ať už o něm přímo víme nebo si ho neseme jaksi nereflektovaně, bez jasného vědomí, je zpravidla taková, že se díky němu člověk dostává do bolestného konfliktu s realitou. Je-li ideál postaven především na určité povrchnosti, potom bývá vzdor vůči realitě velice slabý a kapitulace je spojena s pocitem, že ideály jsou naivní hlouposti, proti nimž má „reálná zkušenost“ pravdu v mnohem hlubším smyslu. A s tím právě je zcela v souladu to, že starší lidé se rádi ohánějí svými zkušenostmi tam, kde mladí mají své ideály, vitalitu a touhu hledat dobro a měnit svět. S hořkou povýšeností a hranou střízlivostí svým tvrzením, že mladí nemají zkušenosti, nemyslí nic jiného než to, že boj o lepší svět také prohrají nebo spíše... velmi lacino vzdají (a to se jim přeje, neboť kdyby to nevzdali, mohli by starší lidi usvědčit ze lži). Stejným způsobem lze vysvětlit odpor většinové české společnosti k těm, kdo se tyranii postavili a zachovali si vlastní tvář.

Komunismus, jemuž se velká většina národa upsala za kus žvance, měl v této věci naprosto zničující důsledky. Za téměř jednotnou životní zkušenost se díky němu má zrada a selhání, to se dogmatizuje a unifikuje a díky tomu se fatálně ztrácí kontakt s velkou evropskou tradicí. Jediné, co zbývá, je žít ze dne na den a vést hloupé řeči, kochat se chatařením, nudit se nebo vymýšlet všelijakou „zábavu“, která by rozptýlila neodvratné vědomí marnosti a konce. Často si tu absolutní prázdnotu od jakékoli smysluplnosti lze připomenout při sledování těch či oněch normalizačních televizních pořadů – zvláště pokud si člověk uvědomí, že v téže době se jiní lidé snažili žít autentický život a vzdorovat všeobecné lži i za cenu persekuce. Nemůže být pochyby o tom, že toto rozštěpení národní zkušenosti musí mít vliv na běžnou edukaci, ba na výuku na pedagogických fakultách, jež dodnes ovládají lidé, kteří se v komunistické bažině angažovali víc než výrazně. I proto je na rozdíl od empirického a interdisciplinárního přístupu západních pedagogů výzkumníků v naší pedagogice uplatňováno především prázdné tlachání spolu s falešnou hrou na vědu. Velká část nototrických lhářů se totiž rozhodla stát doživotními lháři, přežívat a šířit kolem sebe stereotypy rudých dob.

Edukace tedy vyžaduje, aby byl učitel či vychovatel alespoň v elementárním smyslu mravně akceptovatelný. Ne snad aby zastával tu správnou morálku, neboť soudy o správných morálkách jsou venkoncem nemorální, nýbrž aby byl schopen poctivosti, sebereflexe a také mravní angažovanosti. Aby po několika desítkách let svého života byl něčím více než jen prolhanou troskou bez páteře, jež sklízí jakous takous úctu od svých bližních jenom díky stále pokračující hře, v níž se všechno z obou stran předstírá. V tomto smyslu lze očekávat (nebo je už realitou) určitou krizi, která propukne mezi mladou generací, neboť ta bude silněji a silněji konfrontována s minulostí svých rodičů, prarodičů, učitelů a vzorů. Čím budeme dále od toho, co bylo, tím absurdněji a nepřijatelněji se to bude jevit. Zmizí motivace něco omlouvat, něco zamlžovat a „vysvětlovat“, nezaujatost převládne.

Životní zkušenost, abych ukázal jeden z příkladů, kdy se může uplatnit velice dobře, je však zrcadlem, v němž by mělo být lze nahlédnout složitost života. Jistěže mnozí lidé i ve vysokém věku drží dogmatické, jednoznačné postoje s ještě větší ideologickou záští než by to uměl mladý fanatik, ale to svědčí pouze proti jejich životní zkušenosti, proti jejich životnímu postoji. Schopnost diferenciace rostoucí v sebereflexi, schopnost zakotvit se v hledání pravdy a ve vcítění do lidských osudů, do křehké vrženosti existence, schopnost nadřadit nadčasovost nad malichernost je tou známkou, podle které asi poznáme zralou zkušenost. Díky ní ustupují vnější hodnotící kritéria do pozadí. Členství v KSČ není např. tím, co může rozhodovat o povaze toho či onoho člověka, nýbrž spíše jeho důvody, jeho vlastní postoj k sobě samému, jeho širší osud, v jehož kontextu se komunistou stal. A podobně jestliže někdo v KSČ nebyl, znamená to velmi málo, dokud se nepříhlédne k tomu, proč se komunistou nestal. Nicméně toto zjemnění, zpravdivění hlediska, jež relativizuje jakoukoli pohodlnou mravní ospalost, ve které by se člověk chtěl cítit sám sebou jistý a bezpečný před vinou, nemůže být zneužito za účelem lživého ospravedlňování. To, že většina českého národa v době normalizace prodala své svědomí za kus žvance, je prostě pravda. Výjimky ji pouze potvrzují.

Na závěr bych chtěl nějak shrnout svou představu o tom, jak při edukaci zacházet se svou životní zkušeností. Věk vůbec negarantuje hloubku, hodnotu a zkušenost člověka. Chce-li někdo hovořit o své životní zkušenosti, měl by si uvědomit její relativnost, kořeny, odkud vychází jeho interpretace, a vůbec hodnotový rámec, do něhož zasazoval po celý svůj život to, co prožil. Neškodí úvaha nad tím, co vlastně sledujeme tím, když chceme konfrontovat mladé se svou zkušeností, a zda jsme otevřeni diskusi nad obecnými závěry. Mladý člověk neskládá ještě účet ze života, ale dospělého má vždy právo se zeptat: co jsi dělal? pro co jsi žil? jaké je tvé ovoce? A jestliže někdo žil, aniž by dokázal takový počet poctivě dát, je otázkou, zda by se neměl před svými dětmi a před novou generací spíše stydět, než ji o něčem poučovat.