Často slýcháme ze strany tzv. české literární obce nářky nad tím, jak málo se stát stará o kulturu, jak je bez oficiální podpory „kvalitní“ kultura odsouzena k zániku, jak by se mělo dotovat vydávání „náročné“ literatury, poezie… Na druhou stranu jsou lidé, kteří si myslí, že to jde i bez státních subvencí a že dobrá literatura si svého čtenáře většinou najde. I na stránkách Tématu bylo této problematice věnováno několik článků. Osobně se domnívám, že státní podpora nejen není nutná, ale že je do jisté míry pro literaturu i zhoubná.
25. srpna vyšel v britském deníku The Guardian článek s názvem Poetry to the people
(http://books.guardian.co.uk/departments/poetry/story/0,6000,1290534,00.html),
po jehož přečtení opět posílilo mé přesvědčení o tom, že literatura se bez státních peněz docela dobře obejde a dokáže přežít i za velmi nepříznivých podmínek. Autor článku, Ja Tatchell, popisuje událost, kterou zažil egyptský novinář Ahmed Goda v květnu 2003 při osvobozování Basry, kde byl na ulici davem lidí obviněn jako Saddámův sympatizant. Goda se snažil vysvětlit, že není prosaddámovský partyzán, nýbrž že žije v Londýně, kde má mnoho přátel z řad iráckých exulantů. Dav mu ale nevěřil a dožadoval se konkrétních jmen. Goda byl celkem pochopitelně přesvědčen, že taková otázka nemá velký smysl, přesto jim tváří tvář vyhrocené situaci odpověděl: „Nabel Yasin, spisovatel, básník.“ Reakce davu byla okamžitá – zlost vystřídal velký potlesk doprovázený recitací veršů z Yasinovy básně Brother Yasin. Goda byl ohromen. Naprosto nečekal, že by kdokoliv znal jméno jeho přítele, který z Iráku emigroval v roce 1980, stejně jako báseň Brother Yasin. Ještě více překvapen byl později i sám Nabel Yasin, jenž vůbec netušil, že se jeho báseň do Iráku dostala.
Neobyčejný příběh básně Brother Yasin začal v roce 1994 v Londýně, kde byla vydána nákladem jednoho tisíce kusů. Útlý svazek obsahoval i pokračování odrážející zkušenosti exilu (Brother Yasin Again) a prodával se zejména v arabských obchodech. Část výtisků byla poslána jedné básnířce do jordánského Ammánu. Podle autorových vlastních slov tím pro něj záležitost s básní skončila: „Once it had been published I forgot all about it. It was impossible to imagine it inside [Iraq] while I was in exile. In separating me from my country Saddam had effectively silenced my voice.“ Dodnes neznámá jordánská básnířka však uvedla věci do pohybu a jeden výtisk se podařilo propašovat do Iráku. Ja Tatchell připomíná, jak kruté tresty byly pro pašeráky ilegálních tiskovin připraveny – od uvěznění, přes vyřezání jazyka či useknutí ruky, až po trest smrti. Kniha se posléze dostala do jedné renomované bagdádské opravny oděvů, odkud bylo (zašito do podšívek a tajných kapes) distribuováno velké množství režimem zakázaných knih. Díky herci a současnému řediteli bagdádského rádia Miqdadovi Addulridaovi, který knihu ofotil a poté jednotlivé kopie osobně rozvážel přátelům, se kniha dostala mezi větší okruh čtenářů a záhy získala široký věhlas. Mimořádný úspěch básně vysvětluje Abdul Hameed Alsayah, irácký spisovatel a komentátor: „Brother Yasin and Brother Yasin Again became part of the body of work that has come to represent the secret, silent fight against Saddam Hussein's regime. It is one of the most important poems exploring, in a revolutionary way, the link between man's ethereal, spiritual nature and his everyday, habitual life. It expresses simple sentiments while yielding something new with each reading.“ Jiný irácký spisovatel o básní říká: „The Iraqis, who love tragedy, find themselves drawn to this.“
Námětem básně Brother Yasin je osobní rozjímání o životě, odrážející zkušenosti z let před nástupem Saddámova režimu i v jeho průběhu. O původu vzniku díla Nabel Yasin říká: „It started life, as a personal expression of the difficult path he and his family, with their leftist politics, had embarked on decades earlier, long before Saddam came to power. From the bloody riots at the 1960 International Worker's Festival that involved three of his brothers to the night in 1972 when he was attacked by the secret police for performing a reading of a new Arabic translation of King Lear at the Iraqi Writers Union their lives had been tainted with violence, intimidation and terror. Making it home that night, he saw the fear and relief on his mother's face and realised that her faith was central to the family's unity. It had kept them strong. This became the point of inspiration for the poem; with the family acting as a metaphor for the country as a whole.“
Neobyčejný příběh básně Brother Yasin je snad dalším důkazem, že literatura dokáže žít (tzn. tím, že ji lidé skutečně znají a čtou) i navzdory nepřízni podmínek. Jistě, osudy básně Brother Yasin jsou výjimečné a nepochybně je mnoho děl, která jsou díky nepřízni osudu nenávratně ztracena. Když však slyším časté nářky českých literátů nad současnou kulturní situací, prý neustále ohrožovanou hydrou zábavního průmyslu, říkám si, o kolik horším a nebezpečnějším nepřítelem literatury (a je otázkou, zda zábavní průmysl nějakým nepřítelem skutečně je) byl Saddámův režimu se svými mučírnami, všudypřítomnou tajnou policií, ideologickým rozhlasovým a televizním vysíláním atd. Neměli bychom si místo všeho hořekování spíše přiznat, že na vině není ani tak zábavní průmysl, jako spíše neschopnost současných spisovatelů napsat dílo, které by výrazně oslovilo velkou část lidí? Příběh básně Brother Yasin nám pak může být oprávněným důvodem k naději, že poezie (a s ní celá kultura) dokáže přežít navzdory téměř všem nepřízním osudu a že se kdekoliv a kdykoliv může objevit autor, který se přes všechna protivenství prosadí.