„Nejhorší je, že ti lidé, třeba tady v podhradí, vůbec nevědí, co by měli chtít,“ říká básník Jiří Kuběna v rozhovoru v květnovém čísle letošního Hosta v souvislosti s ideou moravanství. Nechci vytrhovat Kuběnova slova z kontextu, ale tato věta by podle mého názoru mohla být mottem celého rozhovoru: lidé nevědí, co by měli chtít, nevědí, co je pravá Poesie, duchovnost, politika…. a kdo to tedy ví? Asi není těžké najít odpověď na tuto otázku.

 

                Musím se přiznat, že rozhovor s Jiřím Kuběnou mě (ve shodě s názvem této pravidelné rubriky Tématu) skutečně zaujal, až jsem někdy nevěřil svým očím. Kuběna upřímně nemá rád demokracii, obdivuje se minulosti, žádá návrat k předkoncilní katolické duchovnosti. Podívejme se, na čem své názory staví.

 

                Jiří Kuběna je monarchista. Na otázku, co dneska znamená být monarchistou, odpovídá: „Znamená to jedinou naději, pro tento zhovadilý svět, úplně doblbený „demokracií“. Koncept dnešní demokracie, kterému se všichni klaní – a už to je podezřelé, když se něčemu všichni klaní –, je od základu špatný. Je to demokracie po americku, to znamená, že je politicky manipulovatelná, protože soustředí obrovskou moc do mála rukou.“ Nechápu, na základě čeho Kuběna tvrdí, že se dnešnímu konceptu demokracie všichni klaní: jako by neznal silné tzv. antiglobalizační hnutí, které dnešní koncept demokracie také neuznává a které dokázalo shromáždit v ulicích  desetitisíce lidí, jako by neznal třeba i české výzkumy veřejného mínění, ve kterých značná část obyvatelstva považuje léta komunistické diktatury za lepší dobu, než je ta dnešní atd. Ale Kuběna se asi potřebuje hlavně pořádně vymezit a k tomu je lépe říct, že se všichni klaní. Jako by tu nebyli lidé, kteří jsou k demokracii a jejím negativním projevům silně kritičtí, kteří ji však zároveň podporují a prosazují, protože většině umožňuje to, co jiné systémy nikdy nedokázaly zajistit. Ale to je již asi mimo rozlišovací schopnosti Jiřího Kuběny. Ještě překvapivější je ale tvrzení, že současná „demokracie (…) soustředí obrovskou moc do mála rukou.“ Tento názor můžeme často slyšet od antiglobalizačních aktivistů a z jejich pozice bojovníků proti nadnárodním korporacím je docela pochopitelný. Něco jiného však je, když to říká přesvědčený monarchista – vždyť co jiného monarchie je, než „taková forma státu, kde vládní moc spočívá v rukou jediné osoby, vykonávající vládu vlastním jménem“, jak se píše např. v Ottově slovníku naučném, což však ví každý, kdo absolvoval alespoň II. stupeň základní školy. Je skutečně podivuhodné, když přesvědčený monarchista vyčítá demokracii právě soustředění moci do mála rukou.

 

                Na jiném místě rozhovoru Kuběna naopak velebí výhody monarchie „kupříkladu proto, že se v dynastiích směšuje nejlepší krev, mnohonárodnostně vychovávaní panovníci jsou imunní vůči nějakému nacionalismu, a tím, že jsou narozeni do zlaté kolébky, že jim stejně všechno „patří“, ale  že za to také zodpovídají, jsou imunní vůči hnusnému moru každé demokracie, korupci, ta je pro ně absurdní.“ Jistě, korupce absolutního monarchy, jemuž vše patřilo, byl skutečně jev netypický (ne již tak u většiny královských úředníků). Místo ní však byla často přítomna nezměrná ješitnost vladaře, již provázelo podlézání a vlichocování nejrůznějšího druhu, což mělo pro stát a jeho obyvatele často zničující následky. Pro ilustraci si uvedu slova z Pamětí vévody de Saint-Simon, silného zastánce „čistoty krve“ šlechtických rodů, který hodnotil vládu Ludvíka XIV. (tedy šlechtice par excellence) těmito slovy: „A tak plným právem můžeme prolévat hořké slzy nad výchovou tak hrůzně zaměřenou jen k potlačení ducha a srdce tohoto prince, nad odporným jedem arcilichocení, které ho povýšilo na boha v samém lůně křesťanství, a nad krutou politikou jeho ministrů, která jej odlučovala od světa. Tito ministři ho pro svou vlastní velikost, moc a kariéru opájeli pocitem vlastní moci, velikosti a slávy, až ho zkazili, a nepotlačili-li v něm všechnu dobrotu, spravedlnost a touhu poznat pravdu, kterou mu Bůh dal do vínku, tedy ji takřka úplně utlumili a skoro neustále zabraňovali, aby využil v nejmenším svých ctností. Oběti tohoto jednání bylo jeho království a on sám. Z těchto jemu cizích zdrojů zachvacovala ho morová nákaza pýchy a nepře­pínám, řeknu-li, že bez obav před ďáblem, v nichž ho Bůh udržoval až do jeho největších výstřelků, byl by se dal zbožňovat a byl by také našel zbožňovatele. Svědky toho jsou mezi jiným ony tak přehnaně pomníky, máme-li mluvit co nejstřízlivěji, jeho socha na náměstí Vítězství a pohanské věnování na ni, v němž si, jak jsem toho byl svědkem, tak neobyčejně liboval. A z této pýchy pocházelo všechno, co jej zničilo, a ty četné neblahé následky jsme viděli jinými ještě osudnějšími se shledáme“ (Saint-Simon: Paměti, Praha 1959). Stejně podivné je i Kuběnovo tvrzení o imunitě panovníků vůči nacionalismu – cožpak jednotlivé státy mezi sebou za vlády monarchů nebojovaly? Ludvík XIV. Téměř po celou dobu své vlády…

 

                Kuběnovi však nejde jen o „pouhou“ změnu politického systému, jde mu zároveň o restauraci křesťanství, „návrat k hodnotám, k transcendentále, hierarchii.“ Tváří v tvář historické zkušenosti všech minulých i současných náboženských válek se upřímně děsím (byť jako křesťan) takového návratu a jsem vděčný, že žiji ve světě, kde se náboženství stalo privátní záležitostí každého člověka. Vždyť snad není krvavějších, urputnějších a obtížněji ukončitelných válek, než jsou války vedené pro víru. Ale Kuběnu zřejmě různost náboženství a přesvědčení příliš netrápí, je asi přesvědčen, že jeho pravda a víra je ta pravá a že se nakonec prosadí i politicky – lidé jsou prostě nevědomí „otroci“ a nakonec na to přijdou, i když „to bude nejspíš velmi tvrdá lekce – něco na způsob třetí světové války.“ Pak už tu bude konečně skutečná Evropa, protože „pokud je Evropa křesťanská, je Evropou“, pak už tu bude skutečná kultura (nerozdělitelně spojená s kultem), protože skutečné kultury „jsou vždycky opřeny o koncepci náboženství čili smysluplnosti, zákonnosti v čase a věčnosti, universálně platném řádu poslední pravdy a spravedlnosti.“ Zkrátka a dobře nás asi čeká nějaký nový, předkoncilně-katolický Boží stát.

 

                Osobně se domnívám, že Jiří Kuběna je jen jeden z mnoha dalších lidí, kteří se nedokáží vyrovnat s tím, co popperovsky nazýváme otevřená společnost, tedy společnost, jež je postavena na odpovědnosti každého jedince a jež se vyznačuje neustálou nejistotou, hledáním, omyly a samozřejmě i tou korupcí… ale také nespornými úspěchy, jako je třeba životní úroveň většiny lidí, dostupnost zdravotní péče, míra osobní svobody atd. Jistěže to není společnost v žádném případě ideální, ba naopak, ale je si této své vlastnosti dobře vědoma a vytváří mechanismy, které se snaží nebezpečí špatné vlády co nejvíce eliminovat. Naproti tomu Jiří Kuběna si sní svůj sen o harmonickém návratu do zlatého věku monarchie. Že je to sen tváří v tvář našim historickým znalostem lživý, mu asi tolik nevadí, jeho krása je pro něj silnější. Navíc každý z těchto snů člověka do jisté míry zbavuje oné velmi nepříjemné nejistoty a osobní odpovědnosti – o vládu se postará monarcha, pravé náboženství mám odhalí pravou kulturu, poezii, hodnoty…, že na ochranu a prosazovaní těchto pravých hodnot bude třeba něčeho na způsob inkvizice či tajné policie, je pro tyto snílky už asi vedlejší. Hlavně, že tu nebude ta hnusná demokracie…

 

                Pokaždé, když slyším o vychvalování monarchie a aristokracie, se mi vybaví slova Alexise de Tocqueville, autora slavné knihy Demokracie v Americe napsané v 30. letech 19. století. De Tocqueville zajisté nepatřil mezi vášnivé stoupence demokracie, byl to šlechtic, který si všiml, že již více jak 700 let probíhá v Evropě proces postupného zrovnoprávňování lidí a že tento proces s sebou přináší i vznik demokratických myšlenek a snahy po jejich prosazení. Bral jej prostě jako fakt, s nímž je třeba se nějak vyrovnat, ať už se to člověku líbí nebo ne, a proto se rozhodl důkladně prostudovat soudobý americký politický systém, tehdy nejdéle fungující demokracii na světě. Myslím, že dodnes stojí za to číst Tocquevilleho slova o vztahu mezi demokratickou a monarchickou vládou: „Mám tedy na mysli společnost, kde by všichni považovali zákon za své dílo, a proto by jej milovali a bez potíží se mu podřizovali; kde by autorita vlády byla chována v úctě jako nezbytná, nikoli jako božská, a kde by lás­ka prokazovaná hlavě státu nebyla žádnou vášní, ale rozumným a klidným citem. Protože by každý měl práva a byl si jist, že si je zachová, vznikla by mezi všemi třídami pevná důvěra a cosi jako vzájemná shovívavost, stejně vzdálená pýše jako poníženosti. Poučen o svých skutečných zájmech, chápal by lid, že k tornu, aby bylo možné mít prospěch z majetku společnosti, je nutné vzít na sebe i povin­nost vůči ní. Svobodné sdružení občanů by tak mohlo nahradit individuál­ní moc šlechticů a stát by byl chráněn před tyranií a svévolí. Chápu, že v demokratickém státě takto vytvořeném by společnost neby­la nehybná, ale její pohyb by mohl být řízený a postupný. I když bychom zde našli méně lesku než v aristokracii, setkali bychom se i s menší bídou; požitky by byly méně extrémní a blahobyt obecnější, znalosti méně roz­sáhlé a nevědomost vzácnější, city měně prudké a zvyklosti mírnější. Bylo by tu více neřestí a méně zločinů. I při nedostatku nadšení a náboženského zanícení by poznání a zku­šenosti mnohdy vedly občany k velkým obětem. Je-li každý člověk stejně slabý, bude chápat obdobnou potřebu svých bližních. A bude-li vědět, že se mu může dostat jejich podpory pouze za podmínky, že jim sám nabídne svou pomoc, bez nesnází zjistí, že jeho osobní zájem splývá se zájmem obecným. Stát jako celek bude možná méně skvělý, méně slavný, měně silný; ale většina občanů se zde bude těšit lepšímu osudu a lid bude klidný, ne proto, že by se vzdal naděje na něco lepšího, ale proto, že bude spokojen s tím, co je. I kdyby v podobném řádu nebylo všechno dobré a užitečně, společnost by si nicméně přisvojila všechno, co může představovat užitek a dobro; a lidé, rezignujíce provždy na společenské výhody, které může poskytovat aristo­kracie, by získali všechny výhody, jež jim může nabídnout demokracie.“ (Demokracie v Americe, Lidové noviny Praha 1992). Nejvíce mě vždy na de Tocquevillově textu zaujala slova o tom, že v demokracii se bude mít většina lidí lépe. Jenže Kuběnovi při jeho politických úvahách primárně nezáleží na osudu většiny, důležitější je pro něj kultura, umění atd., ve své podstatě chce stát zejména pro tzv. „vyšší lidi“ (mezi které se asi implicite počítá). Říká: „ – prosím Vás, co je většina? Tady jsme úplně u základu všeho. Většina je něco svou podstatou protikulturního. (…) když se chopí vlády většina, vznikne něco absolutně úpadkového, co nemá nic společného s kulturou, se slovesností, hudbou, skutečným uměním, co je prostě pouze zábava. A je to tím nebezpečnější, že ten pud většiny – to je pud stádnosti, v němž se vybíjejí ty nejnižší animální žádosti – strhává potenciálně vyšší lidi.“

 

                S odporem k demokracii bezpochyby souvisí i Kuběnův antiamerikanismus. Je to přeci tak jednoduché, za vše může Amerika: „Jediné, čemu se dnes lidé klaní, je mamon. To není v historii poprvé, lidi je potřeba nějakým způsobem získat, a když nemají zákon, tak Zlaté tele. To všechno ale přišlo z Ameriky. (…) Já jsem strašně rád, že Evropané se od toho amerikanismu teď odtrhují, uvědomují si, že sem přichází jejich vlastní karikatura zdivočelých evropských hodnot. Vždyť oni jsou opravdu, od těch prvních, zločinci a dobrodruhy osazených lidí vystrkovaných tam z Evropy přes oceán až po dnešní imigrační kotel, sbíranisko bez tradice, kořenů, vkusu, stimulované jen a jen světem úspěchu, moci, peněz: faktory výhradně protiduchovními.“ Měl jsem možnost dvakrát navštívit USA a strávit tam celkem devět měsíců, za nichž jsem poznal celou řadu zajímavých lidí a získal několik dobrých přátel. Několikrát jsem se dostal do svízelné situace a vždy se našlo pár velmi ochotných lidí, kteří mi přišli pomoci, samozřejmě bez toho, že by za to něco chtěli. Navíc jsem měl pocit, že jsou tu lidé slušnější a ochotnější než u nás. A všechny tyto lidi (stejně jako první americké osadníky – jako by to nebyli puritáni odcházející z Anglie kvůli své víře) Kuběna, člověk vyznávající ty pravé hodnoty a tu pravou krásu, bezostyšně označuje za mamonáře, zločince a dobrodruhy bez vkusu. Je to, jako by jim plivnul do tváře.

 

                Jiří Kuběna patří bezpochyby mezi významné české básníky, navíc je to jistě člověk s velkým kulturním rozhledem. Ale možná je až příliš uzavřen na svém hradě, kde se mu jistě moc dobře sní sny o ztraceném ráji minulosti. Realita podhradí (i podhradí ducha) je však, podle mého názoru, naštěstí jiná, než jak ji vidí Jiří Kuběna. Ale nejlépe bude, ať si to posoudí každý sám…