T. G. Masaryk kdysi napsal (Světová revoluce, Čin-Orbis Praha 1925): „Povinnost a právo demokratické veřejnosti odstraňuje tajnost a tajnůstkářství, augurství v nejširším slova smysle: vývoj a pokrok mravnosti a všeho veřejného a soukromého života znamená odvykání lži a lživosti... Heslo literárního a uměleckého realismu, pravda, pravdivost, je heslem také politiky a konec konců vyrůstá z téže duchovní i kulturní potřeby.“ Lživost si spojoval hlavně se starými aristokratickými režimy, to však nemohl vědět, jak gigantickou mašinérii absolutní lži o všem vyvinou moderní totality, zvláště pak nacismus a komunismus. Masaryk sám ani demokracie nejsou v žádném případě ideálem pravdivosti a jakás takás představa o pravdě se může v demokracii rodit právě jen díky tomu, že ponechává svobodu názorové konfrontaci a argumentům. Jistěže bez touhy po pravdě, bez hledání pravdy, které se vyhýbá definitivním odpovědím a naopak stále život problematizuje, by ani svoboda nepomohla proti lži, i proto je dědictví totality tak zdrcující. Jejím hlavním cílem bylo zničit všechny otázky a tak je nahradit odpověďmi, aby se odpovědi daly libovolně měnit podle mocenského zájmu strany, aniž by to budilo podiv, tázání a pochybnosti... přechod od jedněch pravd k jiným, byť by se mělo dnes věřit něco zcela opačného než včera, měl být hladký, přesně tak hladký, jak o tom píše Orwell ve své jasnozřivé vizi 1984. Pozornost, kromě vysloveně politických témat, byla soustředěna logicky na filozofii, historii a umění, tedy na oblasti, v nichž mohl být režim snadno usvědčen z vlastní lživosti. Co se dalo odstranit, to se odstranilo (obětí se stal pochopitelně i Masaryk, o němž jsem se na základní škole v osmdesátých letech nedozvěděl ani slovo), co se nedalo, to se bez servítek, zcela brutálně zfalšovalo.

Součástí lži byla i hra na kulturnost, v jejímž rámci se vydávala spousta beletrie, a to ta, již bylo možno nějak marxileninsky převyprávět nebo bez nebezpečí prohlásit za ideově překonanou. Právě tomu „vděčíme“ za vznik obludných komunistických předmluv, které jsou dodnes jasným svědectvím univerzální lživosti totalitní doby. Nejtěžší úkol měli ti služebníci režimu, kteří měli napsat vhodnou předmluvu ke knize notoricky známé, národem milované a zjevně protirežimní, jakou jsou např. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Rád bych se nyní pokusil o analýzu pozoruhodného výplodu jakéhosi Zdeny Ančíka, který měl tu čest být autorem předmluvy k vydání z roku 1959 (Naše vojsko Praha).

Po stručném a tendenčním seznámení s Haškovým dětstvím a mládím (Ančík nijak neopomene využít této příležitosti k tomu, aby nás seznámil se Stalinovou definicí rozdílu mezi marxismem a anarchismem) můžeme v předmluvě najít třeba i následující věty: „Je opravdu škoda, že ve svém hledání a tápání neměl (BC: Hašek) takovou oporu, jakou měl Gorkij v Leninovi a v ruském dělnickém hnutí. Proto Hašek, vyšlý z maloměšťáckého prostředí, bez zkušenosti proletáře a dělnické třídy, prožíval krize, při nichž se dostával až k anarchismu a lumpenproletářství.“ Bez Führera a bez patřičného původu i Hašek, jak se zdá, musel propadnout negativním společenským jevům, proti nimž disciplinovaní revolucionáři zvedali rudý prapor své ideologie.

Ančík využívá o něco dál příležitosti, aby se rozhořčil nad údajným kapitalistickým vykořisťováním spisovatelů: „Mnoho si tím ovšem nevydělá, neboť na příklad vydavatel Veselé Prahy mu platí pouhé dvě koruny za povídku! Tak buržoazní řád vykořisťoval spisovatele, snižoval je na pisálky, závislé na milosti vydřidušských vydavatelů, kteří z jejich práce bohatli.“ Spisovatel – jako ostatně každý pracující – potřebuje tedy ochranu nového společenského řádu, komunistů. Ti mu naplní korýtko šrotem, až bude přetékat, spisovatel se pak, chrochtaje blahem, rozepíše ve stylu budovatelského ducha a oslavy rudých vrahů. Kdo se odmítne zapojit, bude zakázán, perzekvován a zadupán do země. Proto svobodomyslní spisovatelé utíkali z komunistického ráje do zemí kapitalistických „vykořisťovatelů“ a proto též ti z nich, kteří nakonec zůstali doma, mohli vycházet jen v samizdatu. Naopak zástup těch, kdo by ve svobodné, na konkurenci idejí a schopností postavené společnosti neměli možnost dostat se na přední, vlivná a dobře placená místa, byl živen státní mocí za to, jak dobře hlásá rudou propagandu, jak nutí společnosti celý systém těch nejnehoráznějších lží. Tito lidé za své zásluhy nedostali jen dobrá bydla, nýbrž také vědecké tituly a pověst spisovatele, čímž ještě dnes matou veřejnost. Včera sloužili „dobré věci“ komunismu, dnes jsou ochotni dát se ihned do služeb demokracie lapajíce svými mordami po státním služném, na které si zvykli právě ze včerejška. Kultura, říkají s velkým zápalem, nesmí být zničena kapitalisty-nakladateli, nýbrž musí být garantována státem.

Ančík samozřejmě plně využívá éry Haškova ruského zajetí a dělá z něj opravdu přesvědčeného komunistu: „Již v únoru 1918 vstupuje do řad Rudé armády a stává se členem komunistické strany (bolševiků). Vzplane pro revoluci... píše letáky a provolání k českým dobrovolcům, koná agitační cesty, přednášky, pomáhá soudruhům v německé i maďarské sekci agitovat a přesvědčovat zajatce, neboť si brzy uvědomil světodějný význam Velké říjnové socialistické revoluce nejen pro národy žijící až do té doby v carském Rusku, nejen pro Čechy a Slováky, ale pro lidstvo celého světa. Uvědomuje si také, jak krátkozraká a českému národu a lidu nepřátelská je politika Masaryka a Československé národní rady, která přesunuje české dobrovolce přes Vladivostok do Francie na bojiště imperialistů.“ Z Haška se prostě stal vzorný kádr, rudý hrdina, prozelyta a zanícený věřící nového náboženství. To nám chce aspoň předmluva namluvit. Haškem prý sepsaný leták uveřejněný spolu a jeho údajný článek, které oba Ančík uveřejňuje ve své předmluvě, jsou tak cizorodé Haškovu duchu, že je buď vůbec nenapsal, nebo k tomu byl donucen proti svému vnitřnímu přesvědčení. Jestliže je pravdivá tato druhá možnost, jsou skvělým svědectvím o Haškově ovládnutí swiftovského sarkasmu. Ančík píše: „Neukázněnost a nestálost, záliba v alkoholu, anarchistické bohémství, toho všeho se Hašek zbavil za 30 měsíců práce v komunistické straně a na frontě. Stává se ukázněným revolučním bojovníkem, přesně plnícím jakékoli obtížné úkoly, a k tomu je nadšeným propagandistou, který přednáškami, revolučními články v mnoha cizojazyčných stranických novinách a letácích získává domácí obyvatelstvo i zajatce různých národností pro svatou a velikou věc socialistické revoluce. Oporu, kterou kdysi marně hledal doma, našel zde v slavné Všesvazové komunistické straně (bolševiků), našel ji v revoluční činnosti, našel ji ve spojení s ruskými soudruhy a lidem. Strana, to byla ona síla, která Jaroslava Haška změnila a která mu umožnila rozvinout velké novinářské i organizační schopnosti.“ Jistě, strana, která se neštítila lidských jatek, koncentráků, nenávisti a lží, strana jako vystřižená z orwellovských vizí, dokázala leckoho převychovat a donutit ho k lecčemus. Ale kdyby Hašek byť jen trochu prodělal onu změnu, o níž Ančík mluví, nenapsal by nikdy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Stal by se totiž autorem ryze propagandistických knih a jeho duše by se po rudé lobotomii již nikdy nevzmohla na opravdové umění.

Pasáž o Haškově životě je v předmluvě zakončena takto: „Česká literární kritika je dosud dlužna Jaroslavu Haškovi, klasiku české satiry a humoru, mnoho. Buržoazní republika ho odmítala a potlačovala. Teprve lidově demokratická republika (BC: tím se myslí to, co u vzniklo po puči v únoru 1948 a v důsledku čeho bylo povražděno, pozavíráno a povyhazování mnoho desítek tisíc lidí, kteří se hlásili k demokracii a ke svobodě) začíná oceňovat jeho veliký význam a jeho průkopnickou práci. Až z Haška bude odstraněno všechno to falešné a nepravdivé, co o něm v knihách a ústních podáních rozšiřovali všelijací ti jeho příteličkové, až budou vyhledány a seřazeny všechny jeho povídky a satiry, teprve pak se jasně uvidí, jak velký a neúprosný kritik starého buržoazního světa Hašek byl a jak velkým byl bojovníkem za socialistický zítřek.“ K tomu lze dodat jen tolik, že k takovému závěru není možné dojít bez totálního pominutí Osudů, v nichž kritiku buržoazie (na rozdíl od kritiky monarchie) budeme hledat jen velice těžko.

Ančík se pokouší v druhé polovině předmluvy interpretovat Osudy práve ve světle své ideologie a je velice zajímavé sledovat, jak se potýká s tak neřešitelným úkolem. Nejprve se jen tak mimochodem zmiňuje o tom, že a proč chtěl Hašek zesměšnit rakousko-uherskou armádu: „Neboť tato armáda byla tehdy mocným nástrojem imperialistů k utiskování českého národa, k ponižování a ke germanizování českého člověka, který proti své vůli byl nucen v ní sloužit a snášet všechna příkoří německých důstojníků a poddůstojníků.“ Takže jsou ti hned na začátku dvě schémata: 1. kritika údajného imperialismu a 2. nacionalismus. Jak jsme však viděli v článku, který jsem věnoval Haškovu chef d´oeuvre, ani jedno v Osudech nebudeme moci zřetelně najít, tím méně určit v tom hlavní poselství díla. Ančík si uvědomuje, že Švejk v konečné verzi (na rozdíl od verzí starších) národní notu výrazně postrádá, a píše: „Zatímco prvé dva náčrty Švejka byly zaměřeny proti rakouské armádě jako nástroji, který ponižuje a utiskuje český národ a české vojáky v ní sloužící, konečné zpracování Švejka sleduje úmysl mnohem hlubší. Je to geniální satira na militarismus, imperialismus a především na nespravedlivou válku... Nástrojem imperialistické rozpínavosti a útočnosti je vždy militarismus, ztělesněný v armádách kapitalistických států.“ Zřejmě se chce, přinejmenším mezi řádky, říci, že absurdita, jak ji Hašek demaskuje a swiftovsky obžalovává, je možná jen v imperialistických státech, mezi něž pro Ančíkovu partaj patřily všechny západní (buržoazní) demokracie, hlava nehlava. Čtenáč má být přece přesvědčen, že je samozřejmé, že něco tak stupidního může být spojeno jen s jmenovatelem všeho zla: s kapitalismem. Musí se zdát, že je to truismus, neboť při podrobnějším promýšlení by se ukázalo, že jde o lež, dokonce o lež ideologickou a hrubě manipulativní. To, co Hašek v Osudech kritizuje, je totiž, jak jsem již ukázal v tomto čísle Tématu v jiném článku, spojeno s totalitou, s blbstvím jako základem totalitní společnosti a totalitních tendencí. Pokud jde o společenskou kritiku, těžko bychom v ryze kapitalistických zemích, jako jsou třeba USA, Švédsko nebo Nizozemí našli něco z toho, co si Hašek v Osudech bere na paškál. Nehledě na to, že Osudy mají mnohem a mnohem obecnější záběr, že jsou sondou do podstaty života jako takového...

Předmluva se nyní dostala do fáze, kdy Ančík rozjíždí celý arzenál rudých frází a tak řečeno dostává se do pořádné ráže: „Celý zkorumpovaný a byrokratický rakouský státní aparát pracuje od prvých dnů války horečně, aby udupal a rozdrtil v zárodku každé „proč“ té většiny lidí, která se ptá po smyslu nespravedlivé války. A v tomto válečném zmatku, kdy tak mnohý ztrácí hlavu... objevuje se Švejk, který s klidem, úsměvností a mazaností, skrytou pod maskou ochoty a oddanosti k představitelům rakouské státní moci, vykonává jejich rozkazy opačně, a ještě tak, že všude způsobuje jen zmatek a pohromy. Stává se proto hned od začátku představitelem lidových mas, které nespravedlivou válku nenávidí a které nenávidí ty, kteří je do ní ženou, a brání se vším možným způsobem, aby nebyly nestvůrným kolosem rozdrceny.“ Švejk je pro Ančíka mluvčím mas, mazaným sabotérem, bojovníkem proti prý nespravedlivé válce a tedy i proti imperialismu. Obyčejní lidé (jsou to masy, o nichž mluví Ančík?) v knize ale nezaujímají nijaké stanovisko k podstatě války, Hašek je nenechává přemítat nad tím, zda Rakousko-Uhersko válčí oprávněně nebo nikoli. Ani Švejk nestojí v prostoru tohoto způsobu myšlení, není sabotér, není mazaný filuta, mluvčí mas, je naproti tomu existenciálně zasažený člověk, který to s nikým nemyslí zle, nicméně stále se utkává, právě z hloubi své autentické povahy, nikoli z ideologických či politických důvodů, s blbstvím, jež v románu vystupuje ve všech možných formách a jež se stává obrovským podobenstvím vržené existence člověka.

Ostatně moc blbství, jeho paradoxní sílu a neporazitelnost ukazuje přímo otřesně sám Ančík: „Militarismus je porážen Švejkem, představitelem prostého lidu, který pochopil, že má-li být šílenství nespravedlivých válek zastaveno, dobyvačné touhy imperialistů po ovládnutí světa zmařeny, má-li být zabráněno nezměrnému utrpení, hladu, bídě, slzám, ničení a vraždění lidu, který je vždy nejvíce postižen touto liticí, že musí být rozloženi a smeteni především ti, kteří nespravedlivé a útočné války osnují a připravují – že musí být odstraněni imperialisté a jejich armády.“ Zde je tedy důvod pro „spravedlivé války“, pro gulagy, KGB, pro genocidy, potlačování všech základních svobod, pro lež a nenávist, tím důvodem je totiž boj proti údajnému imperialismu Západu ve jménu skutečného imperialismu komunistického. Ančíkova slova zní opravdu strašlivě, když si uvědomíme, že je psal člověk v zemi, kde vládl teror, a že on sám byl služebníkem propagandy vrahů.

Na podporu své interpretace cituje článek I. Olbrachta (komunisty) z Rudého Práva, v němž se Olbracht jako zřejmě první významný český spisovatel postavil za Haška a jeho geniální knihu. Komunisté v ní vycítili svou šanci, a to už jen proto, že byla populární a že demokraté se s ní nedokázali pořádně sžít. Co je pro Olbrachta Švejk? Zde to říká vlastními slovy: „Chytrý idiot, snad přímo geniální idiot, který to svým pitomým, ale mazaným dobráctvím všude musí vyhrát, poněvadž není ani možno, aby to nevyhrál.“ Tak byl hned na počátku z dobrého vojáka Švejka udělán mazaný idiot (tedy cosi opravdu odporného), aby se mohl stát v mýtech rudého teroru komunistickým bojovníkem za lepší zítřky. Ančík zmiňuje, že sovětští i naši spisovatelé pokračovali, bojujíce proti imperialismu, „v líčení dobrodružství dobrého vojáka Švejka, sloužícího dnes v armádě západních imperaialistů.“ Tak podle něj „Haškovo dílo, ukazující nestvůrnost nespravedlivých útočných válek, je a zůstává i nyní nejen prostředkem, ale i vzorem účinného boje za mír.“ Podle Olbrachtova svědectví, kterým se Ančík ohání, měl mít Hašek v úmyslu dokončit svůj román velkou oslavou komunistických jatek v Rusku a Číně, což by mohlo odpovídat představě mazaného idiota bojujícího s mordou od krve proti imperialistům, nikoli však Švejkovi – ať si Ančík s Olbrachtem říkají, co chtějí – jak ho známe z Haškova bohužel už navždy neúplného podání. Pokusy těch, kdo snad chtěli rozpracovat torzo v zmíněné intenci Olbrachtově, skončily v ještě hlubším zapomnění než to, co později vešlo ve známost jako Švejk Vaňkův. Myslím, že je to velice výmluvný fakt.