V článku Profil mrtvého ducha
(Lidský profil Jaroslava Haška,
Československý spisovatel Praha 1979) píše Haškova manželka Jarmila slova, jež
se hodí jak na Haška, tak docela i na Švejka: „Mimo literární tvorbu byla
abnormalita Haškovy duše v tom, že neměl vědomí zodpovědnosti. Byl to
nedostatek, kterým platil za svoji originalitu. Měl vřelé srdce, měl čistou
duši, měl dobré úmysly, ale tak leccos pošlapal, protože nevěděl.“ Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
nejsou dílo, jež by vzniklo bez dlouhého zrání. Haškova slova, jež cituje
Jarmila Hašková, o tom svědčí jasně (ib.):
„Píšu Švejka. Celá ta léta mne to drželo. Víš, na frontě, v Rusku, všude.
Začalo to ve mně hned, jak vypukla válka. Cítil jsem, že se něco rodí.“ Přemysl
Blažíček v úvodu ke své podnětné studii Haškův Švejk (Československý spisovatel Praha 1991) velice trefně
poznamenává, že v Česku panuje o Haškově velkém díle mnoho omylů. Předně
Švejk „nešvejkuje“, tedy „neulejvá se“, nestaví se z pasivní rezistence
hloupým, dále Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejsou dílem
protiválečným, ba nejsou ani dílem satirickým! Blažíček vidí kořeny dávného
nepochopení a dezinterpretace takto: „Je výmluvné, že literární kritik Šaldova
formátu Osudy jak nepochopil, tak (alespoň podle jejich obdivovatelů)
nedocenil. Haškův román se octl v rozporu nejen s pokryteckou
prudérií a nejen s pedagogicko-utilitaristickým pojetím umění, které do
značné míry po celé devatenácté století ovládalo literaturu probouzejícího se
českého národa, ale také s vysokým pojetím, které u nás na přelomu století
proti tomuto utilitarismu s definitivní platností probojovala Śaldova
generace. Bez ohledu na čtenářský úspěch a nyní i oficiální oceňování zůstávají
Osudy pro mnoho náročnějších milovníků umění – a právě pro ně – v lepším
případě obhroublými legráckami a v horším případě nevkusnou oslavou
přízemnosti.“ Výklad Osudů jako díla politicky angažovaného lze naopak datovat
od článku Ivana Olbrachta v Rudém Právu z listopadu
Blažíčkův pohled na Švejka lze shrnout následujícími citacemi: „Místo
aby byl výrazem chápavého humanismu, stává se zde humor svou samoúčelnou
rozpoutaností na pohled čímsi až nelidským. Ve dvacátém století roste stále
rychleji počet děl s humorem všechno znevažujícím, nelítostným, a přímo
cynickým. Je vůbec správné postoj, jemuž není nic svaté, označovat stejným
slovem jako onen humor, jemuž nic lidského není cizí? Tak také lze pojmout
otázku, zda mohou v duchu totální nevážnosti vzniknout velká umělecká
díla... Protože Osudům upíráme nejen tragiku (v širokém slova smyslu), ale také
hloubku, nemusí nás zajímat, nakolik a v jakém smyslu spolu obojí
v uměleckém díle souvisí. Právě proto by nás však mělo zajímat, zda
významová hloubka, kterou Osudy postrádají, tvoří nutnou podmínku náročně
pojaté umělecké hodnoty literárního díla.“ Nad Švejkem si lámali hlavu mnozí
čeští autoři, třeba také Karel Kosík a Jindřich Chalupecký, osobně se
s nimi však vůbec nedokáži ztotožnit, nejméně pak s Blažíčkem.
Domnívám se, že v souvislosti s Haškovými Osudy dobrého vojáka Švejka
za světové války musí padnout jméno Johnatan
Swift a že jen díky porovnání se swiftovským sarkasmem je lze chápat jako
grandiozní výpověď o podstatě lidského údělu – přitom čtivou, prostou a
geniální.
Swift i Hašek mají mnoho společného: utrpení, soucit a z nich
plynoucí nenávist. Ti dva nezávislí myslitelé, lidé sukovití a neobyčejně
svébytní budují z hlubiny neobyčejně čisté duše tragický, ba přímo děsivý
sarkasmus, který roztíná ledví člověkovo. Když v roce 1729 Swift napsal Skromný návrh, jak předejít tomu, aby se
děti chudobných lidí staly břemenem pro své rodiče i pro krajinu, a jak zařídit
jejich užitečnost pro veřejnost nesledoval nějaké stranické cíle
v politice, nýbrž zoufale rozhořčeným sarkasmem burcoval lhostejnost
z jejího spánku, ba ještě mnohem spíše prostě jen podával svědectví
člověka, jenž před tváří děsivého zla, které jej vnitřně trýznilo, musil se
stát bláznem, aby vystihl jeho podstatu. Vážně a klidně Swift navrhuje, aby se
chudé irské děti staly potravinou a výhodnou výrobní surovinou pro bohaté
vrstvy (Angličanů). Ale to je i základní, stále se vracející myšlenkou
Haškovou, např. zde (Osudy dobrého vojáka
Švejka za světové války, Naše vojsko Praha 1959): „My padneme za císaře
pána a jeho rodinu, za kterou jsme vybojovali Hercegovinu. Z našich kostí
se bude vyrábět špódium pro cukrovary, vo tom už nám před lety vykládal pan
lajtnant Zimmer. „Vy svinská bando,“ povídá, „vy nevzdělaný kanci, vy zbytečný
indolentní vopice, vy těma haxnama pletete, jako by neměly žádnou cenu.
Kdybyste padli jednou na vojně, tak z každého vašeho hnátu udělají 1/2 kg
špódia, z muže přes
Nejde ostatně jen o rakousko-uherskou armádu a úřady, jde o život vůbec.
Hašek obrazí jeho povrchnost jakoby na vypuklém zrcadle, kde se ukazuje
v netušené obludnosti. Slouží mu k tomu především nepřeberné množství
příběhů, které vkládá Švejkovi do úst a jež nesou punc hospodského zábavného
tlachání. Nejprve na nich zaujme humornost, docílená jak způsobem řeči, tak
kontrastem mezi bizarním obsahem a lehkým tónem líčení, jak ho vyvolává mohutně
vyvinutá schopnost hlavní postavy asociovat současnost s různými
vzpomínkami na minulost. Švejk je tlachal, to bezesporu ano, dojmem blba však
působí jen proto, že bezprostředně domýšlí věci do jejich důsledků, aniž by se
lekal, že vybočil z řádu myšlení, které se považovalo za rozumné, ale
které bylo prázdné a absurdní. Jestliže se může někomu zdát, že v Osudech
chybí hloubka, je to způsobeno tím, že je skryta na dně prázdnoty rozbité jejím
bezprostředním domýšlením. Na rozdíl od F. Kafky Hašek nedotahuje absurditu
skutečnosti, jak se běžně žije a jeví, do systematicky vypracovaného příběhu,
není jí natolik fascinován, nýbrž zůstává věren půdě, na které ji našel:
všednímu životu. Kafka, který svou tvorbou často zřetelně naznačuje, že byl
úzkostlivě svědomitý, že se cítil v systému lapen a nedokázal se mu
vysmát, porušit ho, plivnout mu do obličeje, ztrácí člověka z obzoru, naopak Hašek se člověka drží jako klíště.
Bez jeho schopnosti přijmout lidi takové, jací jsou, vidět je v jejich
vrženosti, nevyhýbat se fyzické stránce jejich existence, rozumět jejich
hemžení a jejich naději i jejich obavám, by Osudy byly zcela jinou knihou.
Haškův realismus je zcela
svébytný. Nespočívá v pravděpodobnosti či v detailním líčení, nemá
své typy, ani se nezabývá podstatou
jevů, psychologickým rozborem postav nebo reflexí vůbec. Podobá se Čechovovým
povídkám, které nacházejí lidi v momentkách běžného života, aniž by je
uchopily: nechají je jít, pozorují, všímají si, vytvářejí před námi obraz toho
a toho jednotlivce, o němž nic nevíme, ale kousek jehož života jsme mohli
zahlédnout a prožít ho s ním. Na rozdíl od Čechova se Hašek cítí plně
součástí toho, co líčí, je to jeho svět, vůbec nedává najevo přemýšlivý smutek,
impresionismus, pohled do dálky (vlastní třeba Proustovi a Gogolovi) – díky
tomu se v světě může zabydlet plněji, být realistou. Akceptuje jeho
banální syrovost, čímž předjímá bítníky, ale zceluje ho něhou, s níž líčí skoro všechny postavy svého románu. Vulgarita,
které se člověk zpravidla upřímně naučí až s prvními velkými životními
bolestmi, solidarizuje u Haška jedince vržené do bahna světa, které je sice a
právě i v nich, ba nejednou jimi tvrdě vládne, ale přec je nepohltilo
nikdy tak, aby necítili vnitřní disharmonii, která se vylévá ven vulgaritou.
Tedy ta sprostá mluva, jež bývá Haškovi nejednou vyčítána, je u něj naopak – a
to je pozoruhodné – svědkem lidskosti a dobrého jádra, které se ještě plně
nepoddalo špíně. Samozřejmě je užívání vulgárních slov také pestře
odstupňováno. U Palivce se jedná spíše o pouhou jadrnost, u šarží při jejich
rozkazech o odraz brutality války a jejího rozkladného vlivu,
v nejvlastněji haškovském smyslu, jak jsem o něm hovořil, však sprostá
slova najdeme u kuráta Katze nebo u Švejkových kamarádů. Haškův realismus je hospodský, koření v myšlení a
zkušenosti štamgasta. Hospoda je prostředí, kde potkává v lidech lidi, kde saje
teplo lidské blízkosti a porozumění, teplo oné něhy, o níž jsem se zmínil. Ale
odráží se silně i v Haškově stylu
nedbalého vypravěče, vitálního psavce, jemuž nejde o složité efekty, které
vůbec nepotřebuje (dalo by se říci obecně, že skvělá forma musí vyrůstat
z obsahu, být jeho sine qua non, být jako pohoří, která jsou vrásněna
zemským magmatem – bez toho je forma, byť sebesložitější, jen okrasou, prázdnou
cetkou), ale o svět, který líčí a ve kterém žije. Hospodská vtipnost je asi
nejslavnější vlastnost Haškova románu, projevující se ostatně skoro
v každé jeho větě.
Lidé žijí vždycky v nějakém obrazu
světa a vážnost, realitu světa si často pletou se schématy, v jejichž
rámci jsou schopni vnímat vlastní povinnost a odpovědnost. O to se také
opírají, když soudí sebe nebo jiné. Hašek tento moment odboural (díky své
povaze i pohnuté zkušenosti), nechává svět vystoupit v nevypočítatelné
spontaneitě, v níž jsme všichni ztraceni a v níž nám jako opora může
sloužit jen konkrétní zkušenost, jež pramení z věčné přítomnosti banálního života. Takový svět je nemyslitelný bez
Rakousko-Uherska nebo lépe řečeno: bez totálního rozkladu všech hodnot, které
pod sebou pohřbila děsná, neosobní,
ale ne nadlidská mašinérie hlouposti. Skoro každý, s kým se Švejk setkává,
je blb. Osudy jsou úžasně přesnou, zdrcující, humornou a zároveň k lidem
citlivou analýzou blbství, tím je Hašek fascinován, neustále a osudově se
k tomu vrací. V jeho světě je to tak rozšířená vlastnost, že
nevyděluje blba na pranýř normální společnosti, ba jediný, kdo je
v Osudech stále takto označován (i sám se tak označuje), je Švejk,
postava, o které lze s největší jistotou říci, že s blbstvím nemá nic
společného. To že slavné české filmy i obecné povědomí chápe Švejka spíše
naopak, je hlavní důvod, proč se v Česku se Švejkem míjíme. V dobách
komunismu ostatně musel přivádět režim ke schizofrenii, neboť ČSSR se navlas
podobala Rakousko-Uhersku: myšlení, které se sžíravou nenávistí líčí Hašek,
bylo též oficiálním myšlením československého státu. A i proto se snadno
uvěřilo, že Švejk byl sice dobromyslný bojovník za práva lidu, ale také hňup.
Blbec rakousko-uherský i dnes velké části Čechů prostě imponuje. Podobají se
těm (hypotetickým!) Angličanům, kteří by byli tak zaslepení, že by si vážně a
potěšeně nad Swiftovým Skromným návrhem
řekli: dobrý nápad!
Skutečnou hloubku Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války lze
probádat jen úvahou nad postavami,
které v románu defilují a jež jsou mnohem důležitější než sám příběh.
Zmíním se aspoň stručně o následujících postavách: kurát Katz, nadporučík
Lukáš, putimský strážmistr, jednoroční dobrovolník Marek, poručík Dub a konečně
Švejk. Všechny, jak už jsem řekl výše, Hašek zastihuje jen v různých
momentkách nebo prostřednictvím zaujatého či povšechného vyprávění, takže si o
nich nelze učinit žádný definitivní názor.
Životní příběh kuráta Katze je zde: „Polní kurát Otto Katz,
nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid... Studoval obchodní akademii a sloužil
jako jednoroční dobrovolník... ocitl se v situaci člověka, který nemá
vůbec co dědit, neví kam hlavu složit a musí se dát na vojně aktivovat. Předtím
však vymyslil si jednoroční dobrovolník Otto Katz náramně slavnou věc. Dal se
pokřtít. Obrátil se ke Kristu, aby mohl udělat kariéru. Obrátil se k němu
s naprostou důvěrou, že je to obchodní věc mezi ním a synem božím... Byla
to nádherná podívaná, byl u toho jeden nábožný major... jedna stará panna
z ústavu šlechtičen na Hradčanech a nějaký otlemený zástupce konzistoře,
který mu dělal kmotra... Důstojnická zkouška dopadla dobře a nový křesťan Otto
Katz zůstal na vojně... Ale jednoho dne se opil a šel do kláštera, zanechal
šavle a chopil se kutny... Opil se na mol před svým vysvěcením v jednom
velmi pořádném domu s dámskou
obsluhou... Po vysvěcení šel k svému pluku o protekci, a když byl jmenován
polním kurátem, koupil si koně a projížděl se po Praze a zúčastňoval se vesele
všech pitek s důstojníky svého pluku.“ Katz je určitě jednou
z nejbizarnějších postav světové literatury, na něm si dal Hašek zvláště
záležet. Je jedním z nejsilnějších svědectví o rakouské prázdnotě a
rozklížení celé společnosti, v níž se náboženství stalo fraškou. Katz není
lhář a rouhač na úkor druhých, ale svorně s druhými, dokonce ve shodě
s oficiálním řádem celé monarchie, jehož je představitelem. Jeho neustálé
opilství a způsob sloužení mší není jen Haškovým výsměchem církvi, ale
především svědectví o frustraci ze života plného lži. Katz napřímo ukazuje
prasklé vředy, ztracenost člověka ve všeobecném a nekonečně lehkém
pokrytectví, v němž nikdo už žádnou hodnotu nemůže opravdově vyznávat, nýbrž může žít jen jako prase, prase pokrytecké
nebo prase upřímné. Ve své upřímnosti je postavou tragickou a jen tak může
budit sympatie. Vláčí za sebou své kněžství i svou duši v bahně a nemůže
se jich zbavit, naopak z něj o to víc a stále probleskuje hluboce zraněné
dobré srdce. To se projevuje nejsilněji, když se trápí tím, že Švejka prohrál
v kartách s nadporučíkem Lukášem: „Prodal jsem tě, kamaráde, hanebně
prodal. Proklínej mě, bij, držím. Hodil jsem tě napospas. Nemohu se ti podívat
do očí. Drásej mne, kousej, nič. Nezasloužím nic lepšího. Víš, co jsem? ...
Jsem bezcharakterní padouch.“
Další Švejkův šéf byl ve všeobecné absurditě Rakouska zabydlen lépe:
„Nadporučík Lukáš byl typem aktivního důstojníka zchátralé rakouské monarchie.
Kadetka vychovala z něho obojživelníka. Mluvil německy ve společnosti,
psal německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních
dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrně: „Buďme Češi, ale nemusí o tom
nikdo vědět. Já jsem taky Čech.“ ... Jinak byl hodný člověk a nebál se svých
představených a pečoval o svou rotu na manévrech, jak se sluší a patří... Těšil
se oblibě u vojáků, poněvadž byl neobyčejně spravedlivý a neměl ve zvyku nikoho
týrat... Nenáviděl své sluhy, poněvadž vždy měl to štěstí, že dostal nejprotivnějšího
a nejpodlejšího pucfleka. Bil je po hubě, pohlavkoval a snažil se je vychovávat
domluvami i skutky... Ženy byly duší jeho bytu. Ony stvořily mu domov. Bylo
jich několik tuctů a mnohé z nich snažily se po dobu svého pobytu vyzdobit
jeho byt různými tretkami.“ Lukáš je dobrý, ale povrchní člověk, který se jen
pozvolna – zvláště během tažení na frontu a na frontě samotné – začíná
probouzet do zrůdné nelidskosti rakousko-uherské reality. Domnívám se, že kdyby
Hašek dopsal torzo románu o kus dál, sloužil by Lukáš k swiftovsky tvrdému
efektu prozření. Není ovšem schématem, ale živým
člověkem, stejně jako Katz. Oproti Katzovi myslí schematičtěji a
v hovorech se Švejkem působí omezeným a prkenným dojmem. Od chvíle, kdy se
stal Švejkovým pánem, je však svým sluhou postupně vychováván a vede
k hlubšímu přemýšlení. Vztah Lukáš-Švejk je největší protože nejskrytější ironií v románu.
Když byl Švejk, zcela lhostejný
k regulím debilního státu, asi i právem obviněn, že zatáhl za záchrannou
brzdu při cestě se svým pánem k 91. pluku do Budějovic, podstoupil
vyšetřování... a shodou okolností i svým přičiněním mu nezbylo nic jiného, než
jít z Tábora za svým plukem pěšky.
A samozřejmě zabloudil. Neměl v úmyslu dezertovat, nýbrž věren svému
swiftovskému poslání spěchal k pluku stejně s lhostejností jako s
upřímností. V Putimi se ale poněkud zdržel... zdejší strážmistr mu (i
Haškovi) dal skvělou příležitost ukázat policejní stát Rakousko-Uherský zase
z jiného úhlu pohledu, totiž právě přes policii a úřady. Setkáváme se zde
s milými lidmi, kteří jsou posedlí chimérami, jež v nich budí zemské
četnické velitelství v Praze. Putimský strážmistr je věrným obrazem svých
nadřízených: jemu i jim chybí kloudná myšlenka, místo ní vytvářejí pouze
absurdní mašinérii bez skutečného zájmu o problém, je-li nějaký, a o jeho
řešení. Tuto logiku lze poznat z následujícího líčení strážmistrových
starostí s plněním jedné z mnoha instrukcí svých šéfů: „Nejvíce mu
dala starostí instrukce, jak získati z místního obyvatelstva placené donašeče
a informátory. Nakonec, poněvadž uznal za nemožné, aby to mohl být někdo
z místa, kde začínají Blata a kde je ten lid taková tvrdá palice, připadl
na myšlenku vzít na tu službu obecního pasáka, kterému se říkalo „Pepku,
vyskoč!“ Byl to kretén, který vždy na tuto výzvu vyskočil. Jedna z těch
ubohých, přírodou a lidmi zanedbaných postav, mrzák, který za pár zlatek ročně
a za tu nějakou obživu pásl obecní dobytek.“ Ve Švejkovi strážmistr mínil
poznat ruského špióna a v úsměvné, příliš lidské čili hloupé domýšlivosti
uvěřil tomu, že ho svými výslechy a „důkazy“ usvědčil. Celá epizoda je geniálně
zpracovaná a patří mezi ty, které z Haškova románu dělají démant světového
humoru hned vedle scén z Boccaccia, Rabelaise, Moliéra, Gogola aj. V opilosti
se strážmistr i závodčí ukáží jako lidé, jimž je celá monarchie úplně lhostejná
a kteří pouze hledají, byť naprosto nemotorně a bez všech schopností, lepší
zabezpečení a pohodlí svého života ve státní službě. Odpovědnost spolu
s realitou jsou jim v hloubi duše zcela neznámé.
Jednoroční dobrovolník Marek je Švejkovo i Haškovo alter ego...
v celé knize jsou tři lidé, jejichž názory konvenují a scházejí se
z různých úhlů pohledu, aby spolu vytvořily jeden trojrozměrný prostor,
identický, svébytný a neopakovatelný – prostor Haškův. Jednak je to Švejk,
jednak vypravěč a jednak Marek. Jeho řeč je snad vždy buď přímá nebo průhledná
kritika poměrů v rakouské armádě potažmo všude v monarchii. Slouží-li
ovšem jako hlásná trouba, ztrácí hodně na své osobitosti a v porovnání
s jinými postavami je neurčitým obrysem možné skutečnosti. Takto vzpomíná
na svého obrsta Schrödera, který je také významnou postavou (je jakýmsi
vtělením rakouské armády) románu: „„Jednoroční dobrovolník,“ blbl ten pitomec
obrst nahlas, „je cosi vznešeného, jsou to embrya slávy, vojenské hodnosti,
hrdinové. Jednoroční dobrovolník Wohltat, byv po odbyté zkoušce povýšen na
kaprála, dobrovolně přihlásil se na frontu a zajal 15 nepřátel a při
odevzdávání jich byl roztržen granátem. Za pět minut došel pak rozkaz, že
jednoroční dobrovolník Wohltat je povýšen na kadeta. I vás by čekala taková
skvělá budoucnost, postup, vyznamenání, vaše jméno bylo by zaneseno do zlaté
knihy pluku.“
Poručík Dub je největší blb v celém románu, chybí mu jakákoli
pozitivní vlastnost. Není dobrosrdečný a lidský jako Katz či strážmistr, není
velkorysý jako obrst Schröder a je nepříjemnější, zabedněnější a povýšenější
než samotný generál Fink, jenž měl velké zalíbení v rychlém věšení nevinných
lidí. Dub je jedním z dobrých důkazů, že Hašek nechtěl kritizovat jenom
armádu nebo rakouský militarismus, ale že mu šlo o blbost jako takovou: Dub byl
Čech (nikoli Němec), gymnaziální profesor a civilista každým coulem, civilista
hrající si na vojáčky. Také nikdo nemá k Švejkovi větší averzi než právě
on, nikdo mu nerozumí méně a nikdo ze Švejka není bezradnější. Připomíná
poněkud zlého učitele z filmu Zeď
od skupiny Pink Floyd, nicméně v Haškově podání budí jen srdečný smích a
svrchované pohrdání. Někdy je ovšem Dubova blbost přímo mrazivá a páchne jako
předzvěst myšlení některých nacistů či komunistů: „Kousek dál hrál si jeden
maďarský četník s jedním popem. Uvázal mu provaz kolem levé nohy, který
držel v ruce, a nutil ho kolbou, aby pop tančil čardáš, při čemž trhal
provazem, takže pop upadl na nos, a maje ruce svázány dozadu, nemohl vstát a
dělal zoufalé pokusy obrátit se na záda, aby se snad tak mohl zvednout ze země.
Četník se tak tomu upřímně smál, až mu slzy tekly z očí, a když už pop se
zvedal, trhnul provazem a pop byl opět na nose... O této epizodě rozhovořili se
ve štábním vagónu a celkem možno říct, že většina to odsuzovala. Fähnrich Kraus
mínil, že když už jsou velezrádci, mají se hned na místě oběsit beze všeho
týrání, zato však poručík Dub s celým výjevem naprosto souhlasil a převedl
to hned na sarajevský atentát a vysvětlil to tak, že ti maďarští četníci na
stanici Humenné mstí smrt arciknížete Františka Ferdinanda a jeho choti. Aby
dodal váhy svým slovům, řekl, že odbíral časopis (Šimáčkův Čtyřlístek) a tam že
ještě před válkou v červencovém čísle bylo o tom atentátu napsáno, že
bezpříkladný sarajevský zločin zanechává v lidských srdcích na dlouho
nezhojitelnou ránu, tím bolestnější, že zločinem nebyl jen zahlazen život
představitele výkonné moci státu, nýbrž i život jeho věrné a milované družky, a
že zničením těch dvou životů rozvrácen šťastný, příkladný rodinný život a
sirotami učiněny všemi milované děti.“
Postava Švejkova je v románu uvedena právě svým lhostejným postojem
k atentátu (který sdílí ostatně i hostinský Palivec a zřejmě kdekdo). Od samého počátku je Švejk
ostře a velmi inteligentně
sarkastický: „Někerej revolver, paní Müllerová, vám nedá ránu, kdybyste se
zbláznili. Takovejch systémů je moc. Ale na pana arcivévodu si koupili jistě
něco lepšího a taky bych se chtěl vsadit, paní Müllerová, že ten člověk, co mu
to udělal, se na to pěkně voblík. To vědí, střílet pana arcivévodu, to je moc
těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho.“ Podobně Švejkův
rozhovor s tajným agentem Bretschneiderem vyzařuje inteligenci a chytrost.
Soudní lékaři, kteří Švejka později dostanou do rukou a prohlásí ho za blba,
jsou vedle Duba a spolu s Dubem
vrcholem nesympatické hlouposti v Haškově románu. Švejk je oproti nim
duševním titánem – a přitom ti pánové nejsou nijakými agenty militarismu, jsou
jen soudními, tedy úředními lékaři
v rakousko-uherské monarchii. Vrcholným sarkasmem je Švejkovo rozhodnutí
jít na vojnu a okolnosti, za kterých se to stalo. Celý policejní stát se vůči
němu jeví jako bezmocný idiot, poražený na hlavu čirou inteligencí.
V nemocnici Švejka pak potkáváme v relativním souznění s tamními
simulanty, s nimiž jej spojuje selský rozum.
O kurátu Katzovi a nadporučíku Lukášovi jsem již něco řekl. Kurát Katz sdílel, řekl bych, Švejkův pohled na realitu, avšak oproti němu nebyl schopen se vůči ní vymezit a hloub nad ní přemýšlet. Katz tedy jako by ilustroval, že Švejk má pravdu, Lukáš naopak měl být k té pravdě teprve přiveden. Epizodou, v níž se Švejk setkává s lidmi, z jejichž mentality a jakési duchovní síly čerpá, byť má mnohem vytříbenější inteligenci a vědomosti, je jeho nocování u pastýře při budějovické anabázi. Dobře se snese i s putimským četnictvem a později zejména se šikovatelem Vaňkem, dobrovolníkem Markem a lidmi z mužstva 11. marškumpanie. Dá se říci, že je postavou po celou dobu konsistentní, spontánní a živou, dokonce díky jeho okolí do značné míry nahlížíme i jeho vnitřní život, jeho dobrotu, která překonává ledaskoho, zvláště ty citlivější a méně omezené lidi. Švejk je spojením inteligence, dobroty a též houževnatosti, jež se dostávají do principiálního konfliktu se společností Rakousko-Uherska, přičemž ten je ve stejné míře pramenem Švejkovy osobitosti a jeho života, jako jeho ústřední raison d´être.
Není sentimentálním hrdinou nebo rytířem bez bázně a hany, je lidovou figurkou plnou (jako ostatně kdokoli z nás) různých deformit, z nichž je u něj patrné především dlouhé potýkání a formování se v prostředí blbosti, šlendriánu, nihilistické všednosti a přízemnosti. Ale i díky tomu je autentickým člověkem, jehož étos má v porovnání s jinými mravními apely, jak zazněly v moderní české kultuře, nesrovnatelnou hloubku. Proto Hašek nepřehání a už vůbec neironizuje, když píše v předmluvě k Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války, tato slova: „Veliká doba žádá velké lidi. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a historie. Rozbor jejich povahy zastínil by i slávu Alexandra Macedonského. Dnes můžete potkat v pražských ulicích ošumělého muže, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové, velké doby. Jde skromně svou cestou, neobtěžuje nikoho a není též obtěžován žurnalisty, kteří by ho prosili o interview. Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověěl by vám prostince a skromně: „Já jsem Švejk...“ A tento tichý, skromný ošumělý muž jest opravdu ten dobrý voják Švejk, hrdinný, statečný, který kdysi za Rakouska byl v ústech všech občanů českého království a jehož sláva nezapadne ani v republice. Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka, a podávaje jeho osudy za světové války, jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.“