„Polní kurát Otto Katz byl přece jen roztomilý člověk. Jeho kázání byla
neobyčejně poutavá, legrační, osvěžující tu nudu garnisonu Uměl tak krásně
žvanit o neskonalé milosti boží, sílit zpustlé vězně a muže zneuctěné. Uměl tak
krásně vynadat z kazatelny i od oltáře. Uměl tak báječně řvát u oltáře své
´ite, missa est´, celé bohoslužby provést originelním způsobem a přeházet celý
pořádek mše svaté, vymyslit si, když už byl hodně opilý, úplně nové modlitby a
novou mši svatou, svůj ritus, něco, co zde ještě nebylo. (…) ´Bůh je nanejvýš
milosrdný, ale jen pro pořádné lidi a ne pro nějaký vyvrhele lidské
společnosti, která se nespravuje jeho zákony ani dienstreglamá. (…) A přece si
jednou na mne vzpomenete, že jsem to s vámi myslel dobře.´“ (Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka
za světové války, Naše vojsko Praha 1959.)
Část charakteristiky polního kuráta Otto Katze jsem vybral na ukázku principu Haškovy literární práce v oblasti charakteristik postav. Hovořím výhradně o Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, posledním Haškovým počinem v jeho řadě švejkovských beletrií. Všimněte si na této ukázce pozoruhodné věci. Hašek, jenž byl vždy v ostré oposici vůči katolické církvi a nyní si bere na mušku vojenskou funkci polního kurátora, nepodává Otto Katze jako výhradně zápornou postavu. Z hlediska jejího aktuálního společenského zařazení jí satiricky dává na frak, co se do ní vejde – tento katolický kněz je v jeho podání dokonce židovský obchodník, jenž se nechal pokřtít jen proto, že přivedl otcovu firmu na buben. (Vrcholná scéna této postavy nadejde, když v opilosti nutí jiného polního kuráta – ortodoxního katolíka, aby prohlásil, že nevěří v boha, jinak že mu nenalije.) Z hlediska přirozeného lidství však Hašek nechává postavě zadní vrátka otevřena.
Polní kurát Otto Katz, četnický strážmistr Flanderka, nadporučík Lukáš, hejtman Ságner atd. atd. – to všechno jsou v Haškově podání výrazné typy. Jsou to symboly své doby a svého společenského zařazení v ní. Z ideového hlediska románu stojí společensky často na obrácených stranách barikády. Hašek ve svých komentářích v jednotlivých kapitolách románu pochopitelně nenachází žádný smířlivý tón pro existenci Rakousko-Uherska, natož světové války. Proto by se dalo (pochopitelně) očekávat, že bude vykreslovat postavy podílející se na tomto systému naprosto záporně. Tak docela tomu však není. Hašek je totiž ve svém pohledu naprosto spravedlivý. Vraťme se k Otto Katzovi. Hašek v něm vytváří postavu-symbol. Teď nejde o Otto Kazte a inspirujícího stejnojmenného člověka ve skutečnosti. Teď jde jen o postavu-symbol. Symbol své doby. Teď jde o symbol tehdejšího polního kuráta. Byli opravdu všichni tehdejší polní kuráti opilci, vypočítaví a otupělí kariéristé žehnající zbraním?
Z deníku vrchního polního kuráta rakousko-uherské armády Jana Evangelisty Eybla (J. Marek: Komu vadí voják Švejk a četař Liška?, in: Přísně tajné! 4/2004, Pražská vydavatelská společnost): „Čtvrtek 13. července 1915. Přišly jednotlivé setniny 11. maršbataliónu z Brucku. Všechno jde do fronty. Večer jsem pochovával. Bylo to strašné. Při večeři začal nás nepřítel ostřelovat. Doktor Dub utíkal jako malý kluk. Střelba trvala celou noc… Středa 25. června 1915. Horký den obyčejný – nespím. Odpoledne sestry Červeného kříže, strašně nemilé. Lékaři si zde vodí sestry a hlavně se baví (sestra Franci ožralá). Vojáci trpí a krvácejí, skandál…“
Hašek je vynikající spisovatel, tudíž vynikající pozorovatel. Tohle musel vidět také. Ve válce (jakékoliv) se i na nepřátelské straně najdou slušní polní kuráti. Slušní velitelé. Slušní vyšetřovatelé. Pokud se najdou, bývá jich velice málo. Ale bývají a byli i v Haškově době. Těch nepoctivých bylo, dejme tomu, devadesát procent. A proto jsou zmíněné postavy-symboly své doby, representující záporný společenský systém, vylíčeny záporně z devadesáti procent. Plus minus. Ale ne ze sta! Opilý polní kurát v garnisoně, kde je mučení a zabíjení vězňů na běžném pořádku, se o duše svých svěřenců nijak nestará, natož o jejich osudy. Náhle si vezme vězně Švejka za sluhu, i přesto, že se mu Švejk přiznal, že během jeho kázání brečel jen pro legraci. Možná tím polní kurát Švejka odvrátil od smrti, která hrozila každému vězni garnisony.
V Haškově románě se přesto nachází několik málo postav natolik záporných z hlediska jejich společenského zařazení i lidského profilu, že pro ně Hašek nenachází žádné, byť sebemenší plus. Zde ku podivu satirik Hašek naprosto odkládá svou satirickou dovednost a líčí je jen v jejich skutcích a zjevných charakteristikách, které nijak nekomentuje. Na příklad štábní profous Slavík: „Jestli se někdo vzpouzí, tak si ho odtáhneme do ajnclíku a tam mu přelámeme všechny žebra a necháme ho tam ležet, dokud nechcípne. Na to máme právo. Jako jsme to udělali s tím řezníkem, víte, Řepo?“ – „Inu, dal nám práce, pane štábní profous, to bylo tělo! Šlapal jsem po něm přes pět minut, než mu začly praskat žebra a lejt se krev z huby. A ještě deset dní byl živ.“ Hašek nic nedodává. Anebo: k charakteristice plukovníka Bedřicha Krause von Zillerguta, společenské i lidské bestie, Hašek připojuje „ze svého“ jen tyto poznámky: „Byl úctyhodným pitomcem. Rozebereme-li jeho duševní schopnosti, dojdeme k přesvědčení, že nebyly o nic lepší těch, které proslavily otlemeného Habsburka Františka Josefa jako notorického idiota.“ Žádné: je nutno tuto bestii zabít, rozčtvrtit atd., jak by se nabízelo. Kde to románový děj umožňuje, staví proti nim jen svého Švejka: „´Poslušně hlásím (…), že jsem úplně spokojen,´ opakoval Švejk s takovým milým výrazem, že se štábní profous zmýlil a považoval to za upřímnou snahu a poctivost. ´Tak se vysvleč do podvlíkaček a půjdeš do šestnáctky,´ řekl vlídně, nepřidávaje ani lumpa, hnusa nebo smrada, jak měl ve zvyku.“
Někdy v takových případech, a právě u již zmíněných trýznitelů na garnisoně, Hašek připojuje úvahu, aktuelní v době vzniku románu. Čtěte pozorně: „A v garnisoně trojice: štábní profous Slavík, hejtman Linhart a šikovatel Řepa, přezvaný též ´kat´, vykonávali již svou úlohu. Kolik jich umlátili v samovazbě! Může být, že dnes hejtman Linhart i za republiky je dále hejtmanem. Přál bych si, aby mu byla započtena služební léta na garnisoně. Slavíček a Klíma od státní police je započtena mají. Řepa se vrátil do civilu a vykonává dál své zaměstnání zednického mistra. Může být, že je členem vlasteneckých spolků v republice. Štábní profous Slavík stal se zlodějem za republiky a je dnes zavřen. Nezakotvil se, chudák, v republice jako jiní vojenští páni.“ Tento povzdech byl psán před více než osmdesáti lety. Nahraďte si uvedená jména libovolnými jmény estébáků. To jsou věci, že? Co řeknete na občasný názor, že „Švejk se týká jenom tehdejšího prohnilého Rakousko-Uherska a je to román pouze humoristický“? Kam se na tuto ukázku hrabou veškeré historické analysy! Uložte si ji do paměti, upravujte si uvedená jména podle aktuelního společenského zřízení, a pochopili jste princip dějin.
Uvedená pasáž se nachází již
v prvém díle románu. Podobných je v románě hodně. Hašek je nevylovil
mimoděčně; věděl dobře, proč je píše. Odtud jeho rozčarování z toho, že čtenáři
si Švejkem nadávají a považují ho jen za pitomce. Klíč k uchopení Švejka
totiž tvoří právě tyto pasáže. Jenomže tehdejší čtenáři (nezapomínejme, že bylo
po prvé světové válce, neuvěřitelně krutém konfliktu, který do té doby neměl
v dějinách obdoby) se prostě chtěli bavit, přestože doba byla velmi
složitá a těžká i nadále. A tak bylo nejjednodušší a nejméně bolestivé
interpretovat román jako pasivní šaškárnu, čemuž dali korunu autoři doslovů po
Únoru, když Švejka výhradně interpretovali jako „lidového šibala, ztělesňujícího odpor širokých mas prostých lidí proti
nespravedlivým imperialistickým válkám, filutu zesměšňujícího militaristy a
celý buržoasní řád.“ Důležitou roli při tom jistě sehrála skutečnost, že
Hašek byl bývalý rudý komisař a do konce života se za komunistu prohlašoval.
Jenomže „bývalý rudý komisař doživotní komunista“ Hašek zemřel 3. ledna
Než se zaměřím na další typy románových postav, podívejme se, jak vlastně Hašek popisuje odraz rakousko-uherské politiky v myšlení běžných českých lidí. Ne bojovníků, ale běžných lidí, kteří se v daném politickém systému narodili, neemigrovali a museli se tedy na něm nějakým způsobem podílet, přestože jim zjevně nevyhovoval. Už v prvé větě románu je to vyjádřeno naprosto jasně: „´Tak nám zabili Ferdinanda,´ řekla posluhovačka panu Švejkovi…“ Načež Švejk nejprve vzpomene na Ferdinandy, které osobně zná a až když je mu vysvětleno, že se jedná o arcivévodu Ferdinanda, vykřikne: „Ježíšmarjá, to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?“ Následuje rozmluva o arcivévodovi Ferdinandovi, jako by se jednalo o nějakého dalšího známého, a čin atentátníků je přijímán jako zcela běžná záležitost. Müllerová: „Vono jich prej bylo víc, milostpane.“ Švejk: „To se samo sebou rozumí, paní Müllerová, kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono a pak se dílo podaří, jak je to v tej naší hymně.“
Toto je vrcholná ukázka tzv. dějinného flegmatu. Opět si dosaďte jinou historickou epochu, třeba komunistickou. Vzpomínám si (narozen 1972), jak mi koncem osmdesátých let starý Gustáv Husák vůbec nepřipadal jako cokoliv nebezpečného, spíše mi připomínal starého roztomilého šášulu, jenž prý v mládí rozbíjel dětem hračky. Myšlení jsem měl solidně promaštěné mythy o hodných komunistických vládcích, které nám většina učitelů přednášela bez jakéhokoliv osobního zanícení, ale vnitřně jsem cítil, že to není zase tak úplně v pořádku. Když v novinách probleskla zpráva o nějakém protivládním činu, přijímali jsme to jako něco vcelku samozřejmého a vrchol takového dějinného flegmatu nastal, když kdosi nechal otisknout v Rudém právu podobiznu tehdejšího disidenta Václava Havla s přáním zdraví a pracovních úspěchů. Do 17. listopadu 1989 nikdo z běžných lidí netušil, že by mohlo dojít k jakémukoliv převratu či dokonce úplné změně politického systému, a málo kdo si dokázal představit, co vlastně by mělo po tomto systému následovat. A tak jsme žili v přesvědčení, že v našem státě jsou tzv. hodní komunisté, mlčící většina a tzv. nehodní, ti, co jsou proti, ale že je nám dáno sdílet společně jedno území a tudíž, řečeno slovy z filmu Limonádový Joe: „Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“ Kdyby došlo k nějakému atentátu, zřejmě by se také v hospodách a mnoha domácnostech řeklo: „Tak nám zabili…“ Krásnou ukázku podobného dějinného flegmatu z dob komunismu jsem našel ve hře Jiřího Suchého Jonáš a Dr. Matrace z roku 1969. Suchý: „Heleďte, co vy jste dělal tenkrát, když se tady u nás deformoval socialismus? To jste mlčel, viďte?“ Šlitr: „Copak já věděl, že se něco deformuje? Dyk já myslel, že to tak má bejt!“ Tohle všechno má styčný bod právě v Haškově podání a jen ti nejlepší a ve svém soudu nejspravedlivější autoři dokáží takové flegma podat. To není vyjádření zápecnictví, lokajství, občanské pasivity, to je vyjádření skutečné chuti společenského cocktailu své doby, v němž jsou obsaženy všecky přísady ve skutečném poměru. Čtu Švejka od páté třídy a každým přečtením, zvláště v současnosti, si v něm nalézám nové dějinně platné paralely. Ne nadarmo říkal Jan Werich, že Švejka je třeba číst a smát se při něm, ale při smíchu především myslet.
Vraťme se k postavám Osudů dobrého vojáka Švejka. Vezměme postavy, řekněme, z té „správné“ strany barikády. Hostinský Palivec, důstojnický sluha Mikulášek, sapér Vodička… Ani oni nejsou vylíčeni jako stoprocentní klaďasové. Hašek k nim má sice zjevné sympatie, ale podává je se všemi jejich prohřešky. A proto, řekl-li jsem, že většina záporných postav je vylíčena záporně z devadesáti procent, tvrdím, že kladné postavy jsou kladně vylíčeny také z devadesáti procent a zbylých deset procent jsou právě pootevřená zadní vrátka k jejich ne právě kladným činům a postojům. Palivec se bojí, aby se nezapletl do jakékoliv protistátní záležitosti, Mikulášek na svého představeného postranně nadává a Vodička dokazuje svou fysickou sílu jen proto, aby byl pro ni obdivován mezi kamarády. Výsledek takového jednání? Palivec je natolik opatrný, až nevědomky zhanobí císaře Františka Josefa před tajným policistou, Mikulášek se tváří v tvář opilému důstojníkovi pokálí a Vodičkovu primitivní zášť vůči Maďarům nese nelibě i jeho kamarád Švejk. Můžeme to považovat za Haškovo láskyplné uchopení kladných postav s jejich „lidskými“ nedostatky, anebo za naprosto přísný a tím objektivní pohled. Kloním se k tomu druhému. Hašek podle mě nemůže být v žádném případě nařčen, že nekriticky někomu straní nebo někoho haní, přestože jeho pohled na rakousko-uherskou politiku je jasný.
Jak je Hašek ve svém pozorování neobyčejně spravedlivý, demonstruje snad nejnázorněji postava nadporučíka Lukáše. Lukáš sice representuje rakousko-uherský státní aparát, ale nerepresentuje špatného člověka. Hašek podává jeho charakteristiku vcelku příznivě. Sice ho profesně líčí jako českého obojživelníka, jenž čte české knihy a ve společnosti se chová jako Němec, ale po lidské stránce ho vykresluje jako hodného člověka, který uznává vojenskou čest a příkladně pečuje o své vojáky. Jako by tím Hašek chtěl naznačit, že je možné, aby byl Lukáš „lepší“ i v ostatních stránkách, třeba i těch politických. Nasadí proto na něj Švejka, aby mu svou „aurou“ pomohl k takovému obratu? To byl zřejmě Haškův dlouhodobý plán, jenž měl v rozsáhlém románě pomalu krystalisovat a naplno se asi rozvinout až v bojových akcích.
A nyní Josef Švejk. Hašek Švejka postavil sice dovnitř veškerého dění, ale zároveň nad ně. Švejk místo boje spolupracuje. Nedonáší, neintrikuje – spolupracuje. Spolupráce je v jeho případě míněna v původním kladném významu. Hašek nechává Švejka bez šrámu procházet mezními situacemi ne proto, aby čtenářům ukázal, jaká umí vymyslet spisovatelská deus ex maxina, nýbrž proto, aby ukázal, že každá situace je řešitelná. Jde v této záležitosti do krajnosti, neboť jako řešení dokonce ukazuje pokojné přijetí smrti. Do blízkosti takového řešení přivede Švejka třeba v případě episody, v níž rakouský voják Švejk „omylem“ upadne do rakouského zajetí a je souzen generálem Finkem von Finkensteinem, jehož koníčkem jsou náhlé soudy, to znamená, že odsouzený musí být do tří hodin oběšen. Švejk se dobrovolně přizná ke všemu, co skutečně udělal, a nevidí na svém činu nic podivného. Převlékl se do ruské uniformy, aby zjistil, jak se v ní ruským vojákům chodí, pak byl zajat Rusy a nakonec byl zajat Rakušany, kteří ho logicky považují za zběha k Rusům, z čehož pro ně logicky vyplývá, že spáchal válečný zločin vůči své armádě. Švejk však na jejich logiku nepřistupuje a nadále žije výhradně ve své logice, třebaže je to pro něj sebevražedný postoj. „Byl jste k tomu někým nucen? – Udělal jsem to bez přinucení. – Dobrovolně? – Dobrovolně. – Bez nátlaku? – Bez nátlaku. – Víte že jste ztracen? – Vím, vod 91. regimentu mne už jistě hledají, ale jestli dovolíte, pane majore, malou poznámku vo tom, jak se lidi dobrovolně převlíkají…“ Major, který Švejka vyslýchá, se mu systémem svých otázek snad snaží i pomoci, ale Švejk trvá na své skutečnosti. Dokonce neopouští svůj „styl“ a snaží se vyprávět příhody ze života lidem, kteří ho jistě nechají zabít. Vrchol takového postoje je i skutečnost, že o předchozí noci mu dali na celu provokatéra (o němž Hašek dokonce proti svým spisovatelským zvyklostem v textu prohlásí, že je to stvůra). Švejk, jenž jistě pochopil, o koho jde, před ním vypráví zcela bezelstně své příhody. A Švejkovo hodnocení celé události, v níž si vlastně podepsal rozsudek smrti? „Celých 24 hodin zůstal Švejk o samotě kromě těch chvil, kdy mu přinesli jíst. V noci dospěl k tomu přesvědčení, že ruský vojenský plášť je teplejší a větší než rakouský a že očichává-li myš v noci ucho spícího člověka, že to není nic příjemného.“
Není divu, že někteří čtenáři považují Švejka za jakéhosi českého lidového buddhistu a že na otázku, jakou knihu by si vzali na pustý ostrov, odpovídají, že tam by si vzali právě Osudy dobrého vojáka Švejka. Potvrzují tím interpretaci Švejka jako osoby vysvobozující a dávající klid na samém konci neřešitelných životních situací. Ale s tím českým buddhismem nesouhlasím. Švejk o svém duchovním zaměření neprozrazuje nic, až na poznámku k jedné vyprávěné příhodě, že „jsou věci mezi nebem a zemí …“ Kromě tehdejšího obligátního katolictví je v knize zmíněna snad jen záliba kuchaře Jurajdy v okultních vědách a staroindickém náboženství. Vycházejíce z katolictví a z úhlu takových konotací, mohli bychom dnes Švejkovy postoje přirovnat třeba k myšlenkám o anonymních křesťanech Karla Rahnera, kdyby… Kdyby se Švejk, kromě toho, že nepomlouval (všechna svá vyprávění o životě uvádí jen jako příklady a podobenství), kromě toho, že dával naději (opět svým vyprávěním, když je ostatním nejhůře), kromě toho, že nezabíjel (za celou dobu nevystřelí ze zbraně a dokonce se před šikovatelem Nasáklem dokáže vyhnout i cvičení se zbraní) a, jak je vidno z předchozí ukázky, ani nelhal tváří v tvář smrti – v kladných činech bychom mohli dlouze pokračovat – tedy kdyby Švejk kromě toho také občas něco neukradl (krádež zvonku pro feldkuráta Katze, podílnictví na krádeži plukovníkova psa, za nějž právě odpovídala služka, tj. příslušnice „vykořisťované třídy“), kdyby neznevažoval svaté pravdy (rozpravy o hříších s Katzem), kdyby nesmilnil (s vdanou paní Katy Wendlerovou) a tak dále. Takže ani buddhismus, ani žádná forma křesťanství. Ale pravda je, že otázka víry a spravedlivého uspořádání společnosti je v románě nepřímo přítomna od začátku až do konce. Tato otázka zaměstnávala spisovatele Jaroslava Haška po celý život a nejvíce jistě na jeho sklonku, když už si na vlastní kůži prožil, jaký je pocit mít moc (rudý komisař v Rusku), být outsiderem společnosti či být považován za zrádce. Vždyť v jednom období jeho ruské anabase na něj byl vypsán trest smrti a Hašek prchal v přestrojení.
Některé ze svých názorů jistě Hašek vkládal Švejkovi do úst. Nesmíme si však myslet, že Švejk rovná se zralý či pozdní Hašek. Myslím, že nejvíce Haškových názorů a životních zážitků je obsaženo v postavě jednoročního dobrovolníka Marka, asi největšího Švejkova kamaráda, postavě, která by si zasloužila vlastní samostatný rozbor, pro nějž v tomto článku ale není místo. Hašek do Markových vyprávění kromě obsahu některých svých starších povídek a životních příhod vložil dokonce episody o Kondrádu Dauerlingovi, jenž byl stěžejní zápornou postavou ve Švejkovi v ruském zajetí z roku 1917!
Jak je to tedy s tou „vírou“ či filosofickým profilem Švejkovým, potažmo celého románu? Na začátku kapitoly Švejk jede s polním kurátem sloužit polní mši Hašek píše: „Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti.“ Píše-li zde Hašek o bohu, dává ho na roveň domnělých vyšších bytostí? Zřejmě ano, protože kdyby chtěl boha a domnělé bytosti výrazně oddělit, napsal by před „či“ čárku. Připusťme, že v době psaní románu byl Hašek atheista, což ostatně splývá jak s jeho tehdejším komunistickým přesvědčením, tak s jeho předchozím anarchismem. V textu následují zmínky o popravách starých Féničanů, lidožroutských obřadech a upalování při svaté inkvisici ve jménu božím. Praktikování křesťanství je odsouzeno zcela jasně: „Nic se nezměnilo od té doby, kdy loupežník Vojtěch, kterému zděli ´svatý´, účinkoval s mečem v jedné a křížem v druhé ruce při vraždění a vyhubení Pobaltických Slovanů. Lidé šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků-císařů, králů, presidentů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, v moři atd…“ Hašek mluví o falešné přísaze. Na jiném místě píše: „Všude při tom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říct: ´Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit.´“ Znamená to, že Hašek uznává správnost Ježíšových činů, alespoň některých, a odmítá hlavně formy praktikovaného křesťanství, anebo křesťanství odsuzuje jako celek i s Ježíšem? Tady opravdu nevím… Ježíš a komunismus se v některých aspektech některým komunistům trochu rýmoval, ale Haškův tehdejší vážný přístup k Ježíšovi jsem nikde nezaznamenal. Zjednodušme to tedy, asi nic jiného nezbývá, a řekněme, že Hašek je naprostý atheista a naprostý odpůrce všech nositelů náboženství i víry. Řekněme, že postavu Švejka neprodchl vůbec žádným odleskem metafysiky a že zmínka o „věcech mezi nebem a zemí“ je míněna obrazně jako vědomí dočasné nedokonalosti vědeckého vysvětlení.
Odmysleme si také, a to mi připadá úžasné, komunistické poučky o vědeckém materialismu. Ani ty totiž v románě nenacházím. Co zbývá? Myslím, že s vervou a argumenty, jimiž Hašek pranýřuje náboženství a jejich představitele, nám zbývá cosi, co se blíží prastarému staroindickému materialismu, tzv. čárváce. Ale v samotném Švejkově jednání se mi nejvíce odráží kynická škola, především její pozdní fáze, která požadavek omezování osobních potřeb přesouvala na přizpůsobivost všem okolnostem. Také mnoho ze Sókratova učení by se dalo do Švejkových postojů projektovat. Vždyť Švejk svou ctnost – svou nezaměnitelnou tvář si vědomě uchovává za všech okolností. A osobní majetek? „Když Švejka důkladně prošacovali a nenašli ničeho kromě dýmky a zápalek, otázal se strážmistr Švejka: ´Řekněte mně, proč vůbec nic, ale prachnic u sebe nemáte?´ ´Poněvadž nic nepotřebuju.´“
Avšak nezapomeňme ještě na jednu důležitou věc, kterou Hašek napsal již v předmluvě románu: „Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka, a podávaje jeho osudy za světové války, jsem přesvědčen, že budete sympatisovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou.“ Z toho jednak jasně vyplývá, že Švejk není Hašek, nýbrž Haškova vysněná postava, a jednak že právě Hašek si zde zahrál na boha a předkládá svému Švejkovi vlastní predestinaci s cílem dovést ho v pořádku za všech okolností až do cíle. Proto svým způsobem může dobrý voják Švejk spoléhat na vyšší moc, na osud, který řídí dobrý spisovatel Hašek. Když Švejk před poručíkem Dubem vypije „na ex“ láhev koňaku a řekne, že to byla jen železitá voda, aby neshodil nadporučíka Lukáše, jenž předtím ho pro ten koňak tajně poslal, chce Dub vidět studni, ze které Švejk vodu napumpoval. „Švejk šel tedy napřed, oddán do vůle boží, ale stále mu něco říkalo, že tam studna musí být, a taky ho nikterak nepřekvapilo, že tam byla. Dokonce tam byla pumpa, a když k ní došli, tu Švejk zapumpoval, tekla z ní nažloutlá voda, takže mohl slavnostně prohlásit: ´Tady je ta železitá voda, pane lajtnant.´“ Předpokládám, že Hašek zde míní „vůli boží“ zcela obrazně, nenábožensky a možná jí nahrazuje termín „vůle spisovatelova“.
Svou „kynickou filosofii“ Švejk ale odloží vždy, když si uvědomí, že by setrváním v ní mohl uvrhnout do zkázy jiného člověka, který nezastává jeho hodnotové měřítko. A zde, kupodivu!, nerozlišuje mezi prostým vojákem a nadřízeným. Příklad za všechny: Švejkovy příhody v Királyhidě a Nová utrpení, třetí a čtvrtá kapitola druhého dílu. Nadporučík Lukáš se rozhodne užít si románek s vdanou paní Kákonyiovou. Pošle Švejka s diskrétním psaníčkem, které si však přečte pan Kákonyi. Do všeho se navíc zaplete sapér Vodička, nepřítel Maďarů. Švejk kryje Lukáše (což by na jeho místě Vodička jistě neudělal) a Kákonyimu řekne: „To psaní jsem psal já. (…) Já jsem do vaší paní zamilovanej po uši, jak říkal Vrchlický. Kapitales Frau.“ Svým postojem zapříčiní, že se Lukáš nakonec nedostane do nesnází a jeho nadřízený plukovník Schröder celou věc zahraje do ztracena. Po rvačce se Švejk s Vodičkou ocitnou u divisního soudu, kde Švejk odpovídá za hrubiána Vodičku, aby ho zachránil, a když mu to později Vodička dokonce vyčte, Švejk mu dobrácky odpoví: „Milej hochu, já dobře nechápu, jak tě to nemůže těšit, že nás diviziónsgericht ouředně uznal za docela slušný lidi, proti kterým nic nemůže mít.“
Je třeba říci ještě něco ke Švejkovým domnělým vytáčkám a lhaním před nadřízenými, o nichž bývá často psáno, že jsou to přirozené zbraně otroků. Nic takového Švejk nedělá. Ve společnosti sobě rovných, o nichž si myslí, že jim svými názory nemůže uškodit, mluví naprosto otevřeně: „Mezitím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí s kasáren. (…) Švejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu, že to Rakousko projede. Vedli ten rozhovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezráda, a oba by byli oběšeni.“ Tam, kde si není jist, zda by se jeho otevřeností nemohl dotyčný dostat do problémů, váží poněkud slova – třeba v případě sapéra Vodičky, kterému dokonce radí: „To si pamatuj, že se před vojenskejma soudy žádnej nesmí přiznávat.“ Dokonce ani před nadřízeným Lukášem nedává najevo takové smýšlení, jaké dával najevo před ordonancí z kasáren, i když by k tomu časem jistě příležitost měl a třeba by Lukáš byl schopen takový názor i pochopit. Ale to by pak Lukáš najisto věděl, že má za sluhu politicky nespolehlivého člověka, což by ho mohlo poškodit. Tohle je, myslím, pravý důvod takzvaného „švejkování“, jež bývá vykládáno jako záměrné mluvení nepravdy. Ve Švejkově podání je to však neuvěřitelná ohleduplnost, vyplývající z okamžitého dokonalého odhadnutí lidských charakterů a závažnosti situace. Navíc Švejkovy zdánlivě vyhýbavé či lživé výroky jsou vždy takové povahy, že jeho nadřízení mohou pochopit jejich skutečný význam, ale až v době, kdy je takové pochopení může obohatit. Takové výroky jsou vlastně časované nálože, jejichž výbuch přichází ve správný čas a je konstruktivní.
Lukáš si to uvědomuje a na oplátku dokáže Švejka obhájit. Na příklad když si lstivý poručík Dub, v civilu profesor češtiny, stěžuje Lukášovi, že ho Švejk urazil, když řekl, že jeho hloupý bratr byl v civilu také profesorem češtiny a vykonal stejný kariérní postup jako Dub, Lukáš odpoví, že Švejk tohle o své bratrovi skutečně vyprávěl. Mezi Švejkem a Lukášem dochází neustále k vzájemným návratům. Hašek Lukáše kvůli Švejkovi často dostává do svízelných situací, kdy se ti dva de facto ocitají na stejné lodi. Mnohokrát si Lukáš přál zbavit se Švejka, a mnohokrát ho zase přijal. Je jeho vyprávěním do jisté míry ničen, ale vlastně mu chce naslouchat: „Poslyšte, Švejku, nežli dostaneme něco jíst, mohl byste mně vyprávět nějakou událost.“ Vždycky to však skončí stejně: „Musím se divit sám sobě, že se s vámi vždycky, Švejku, bavím, znám vás přece, Švejku, takovou dobu – – “ Na což Švejk odpovídá: „(…) To leží právě v tom, že už se spolu dávno známe a že jsme spolu už něco toho prodělali. (…) Já si nic jinýho nepřeju, než abych vám moh bejt někdy hodně moc užitečným. – Nemáte hlad, pane obrlajtnant?“ Jelikož je Hašek humorista, využívá tohoto vztahu k vršení absurdních situací, v nichž Švejk svou čistou filosofii přenáší na Lukáše. Nejvýrazněji je to znát na příhodě s ukradeným psem, kvůli níž je Lukáš odvelen z pohodlného týlu na frontu: „´Máte radost?´ ´Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost, to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu.´“ Při čtení si také všimněte úžasné věci, že Švejk o nadporučíku Lukášovi nikdy nemluví špatně, a to ani před sobě rovnými.
V textu se také objevuje vzácná pasáž o tom, že se Švejk dokáže proměnit ze spolupracujícího člověka v bojovníka za práva slabých. Stalo se to, když důstojnickému sluhovi Kunertovi nafackoval jeho nadřízený poručík Dub za to, že se stýká se Švejkem. „´V tom případě,´ řekl klidně Švejk, ´půjdeme k raportu. Rakouskej voják musí se dát fackovat jenom v určitejch případech. Ale von ten tvůj pán překročil všechny meze.´“ Sice celé Švejkovo snažení vypadá jako boj s větrnými mlýny, ale nakonec (po náhlém „Hašek ex machina“) dosáhne toho, že hejtman Ságner převelí Kunerta k batalionní kuchyni. Tato událost se nachází v závěrečné fázi románového torsa a nám může být opět jenom líto, že nám nebylo dopřáno číst kompletní dílo. Jak by se asi Švejkova filosofie projevila v přímém boji?
Hašek však všechny zmíněné aspekty Švejkovy filosofie podává jakoby mimochodem, jako přirozenou součást Švejkova charakteru. Vykresluje Švejka především jako úplně běžného člověka. Proto se Švejkův charakter téměř v ničem neliší od charakteru průměrného českého vojína tehdejší armády. Švejkova filosofie je výjimečná a inspirativní, ale Švejkův charakter je zcela obecný, a právě tento charakter byl předmětem častých výtek. Někteří čtenáři a kritikové zkrátka chtěli mít ve Švejkovi ryzího bojovníka za práva ujařmovaných a podobné nesmysly, a Hašek jim ho ve Švejkovi nedal. Švejkův charakter je právě ono zrcadlo běžného lidství, a je dobré se do něj podívat alespoň čas od času. Švejk není vždycky svérázný filosof, ale také se záměrně provokativně chová vůči poručíku Dubovi, často si utahuje z ubohého vojína Balouna a pokud je příležitost, paroduje nepokrytě celý tehdejší systém. Právě Balouna použije k tomu, aby ho z legrace před ostatními vojáky komandoval. V takových případech nechává na Švejka dopadnout facku osudu sám Hašek, aby mu ale vzápětí z nepříjemné situace pomohl.
Řekl bych, že Hašek záměrně filosoficky dostává v obecném měřítku celý děj románu do jakéhosi bodu nula, bodu, kdy vše předchozí přestalo platit, ukázavši se jako zcela mylné, a nové se má teprve vytvořit. Můžeme jistě filosofickou koncepci románu a Švejka vykládat různě, ale jedno je nesporné. V celém románovém torse zní příkaz „Nezabiješ!“ – z hlediska prostých vojáků, v tomto případě českých vojáků. Pravda však je, znovu opakuji, že Hašek nestačil své postavy dovést do přímého boje. Ale i tak se tyto postavy chovají velice humánně, dokonce ani autor ve svých komentářích nevolá po zabíjení skutečných zrůd starého systému. Přesto se ve vyprávění prostých vojáků objevují příhody, v nichž obyčejní vojáci zabijí někoho, kdo se dopouští zločinů proti lidskosti. Dokonce i do jisté míry primitivní sapér Vodička vypráví takový příběh: „Když jsem byl v Srbsku, tak u naší brigády věšeli, kteří se přihlásili, čúžáky za cigarety. Kerej voják pověsil chlapa, ten dostal deset športek, za ženskou a za dítě pět. (…) Se mnou sloužil jeden cikán a vo tom jsme to dlouho nevěděli. (…) A jednou v noci, když byl pryč, tak někomu napadlo šťourat se v jeho věcech, a pacholek měl v ruksaku celý tři krabičky po stovce športek. Potom se vrátil do naší stodoly a my jsme s ním udělali krátkej soud. Povalili jsme ho a nějakej Běloun ho uškrtil řemenem. (…) Potom jsme na něho navlíkli jeho ruksak i s cigaretama a hodili ho pěkně do Driny. Kdopak by takový cigarety kouřil.“
Jsme tedy na jakési hranici mezi „nezabiješ“ a „oko za oko, zub za zub“. Jenom o krůček dále od bodu nula. A ten krůček, to je Haškova víra v přirozenou spravedlnost nejprostších lidí, dokonce uprostřed válečného běsnění a zkázy veškeré oficielní etiky, jak dokazuje příběh sapéra Vodičky. Byli bychom však filosoficky a eticky stále na stejném místě, kdyby děj románu neskončil větou poručíka Duba o patriotismu? Nad tím se zamyslím v závěrečném článku věnovaných postavě Švejka.
Jsem přesvědčen, že kdyby bylo Haškovi dáno tento opus dokončit, vznikla by neuvěřitelně rozsáhlá literární stavba. Prvotní (a zřejmě tedy skutečný) název románu je totiž Osudy dobrého vojáka Švejka za světové i občanské války zde i v Rusku. To znamená, že děj románu by zřejmě končil na přelomu desátých a dvacátých let dvacátého století. Těch přibližně šest set stran torsa (vycházím z jednosvazkového vydání z r. 1981 v nakladatelství Naše vojsko) však popisuje období přibližně od léta 1914 do pozdního léta 1915. Něco okolo jednoho roku! Přidejte ještě tři nebo čtyři roky a násobte. Ale je docela možné, že Hašek Švejkovou anabasí skutečně kopíroval vlastní cestu a pak by román končil okolo roku 1921, kdy už sám byl zpátky v Československu a sžíval se s jeho skutečností. Jeví se mi to nejpravděpodobněji, neboť Hašek by si jistě nenechal ujít možnost konfrontovat Švejka s bývalými představiteli Rakousko-Uherska v poměrech mladého Československa a pokračovat alespoň na chvíli satirou tehdejších republikových poměrů, jak to činil ve svých humoreskách z té doby. Tím by vlastně Švejka přivedl do doby, již popisuje v předmluvě: „Dnes můžete potkat v pražských ulicích ošumělého muže, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové, velké doby. (…) A tento tichý, skromný ošumělý muž jest opravdu ten starý dobrý voják Švejk, statečný, který kdysi za Rakouska byl v ústech všech občanů českého království a jehož sláva nezapadne ani v republice.“
Čteme-li tuto předmluvu, nečteme vlastně epilog, bod, do nějž opravdu Hašek chtěl Švejkovo putování podrobně dovést? Pak by to bylo šest set stran krát sedm. Čtyři tisíce dvě stě stran! A kdyby se Haškovi podařilo udržet úroveň na laťce stále stejně vysoko…! Já vím, jsou to samé „kdyby“, ale přimhuřte oči a představte si to: česká literatura má obrovskou románovou humoristickou epopej, která zachycuje život na zlomu hned několika společenských řádů, s nezapomenutelným hlavním hrdinou v čele! Takové dílo by bylo ve světovém měřítku nepřehlédnutelné! No, máme na to v Čechách hezké přísloví. „Kdyby byly ryby – “ Nechť to za mne dopoví hostinský Palivec, z jeho úst to zazní nejpřesvědčivěji...