„Nevím, podaří-li se mně dostihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: ´Ty jsi blbej jako Švejk,´ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit s tímto obohacením českého jazyka.“
Tato slova napsal Jaroslav Hašek, autor Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (Naše vojsko Praha 1959), již při dokončení prvního dílu V zázemí. Od následujícího dílu mění formu. Zatím co prvý díl vycházel vstříc časopiseckému vydávání co se týče rozsahu kapitol a jejich dějové uzavřenosti a stručnosti, napříště se děj rozvine mnohem komplikovaněji a rozsah některých kapitol se bude pohybovat okolo padesáti stran. Prvý díl však zpětně upravován nebude. Jednak to autor nemá v tvůrčí povaze – zřídka po sobě něco opravuje – jednak už je tištěná podoba nejznámějších kapitol na světě. Smrt mu však zabrání dokončit své životní dílo. Neuvěřitelná literární improvisace vzniká tak zvaně za pochodu, od jedné vydavatelské uzávěrky k druhé, bez možnosti korektur, a když si na Lipnici krátce před smrtí autor opaří ruce, své dílo dokonce diktuje! Ve stanovený čas přichází místní občan Kliment Štěpánek a zapisuje souvislou a komplikovanou dějovou linku, diktovanou spatra, bez jakýchkoliv hluchých míst a dějových nesrovnalostí. Jestliže před prvou světovou válkou Jaroslav Hašek jednu kapitolu Dějin Strany pokroku v mezích zákona, ve které žertovně píše sám o sobě, nazval Nejslavnější spisovatel český Jaroslav Hašek, svým Švejkem ji beze zbytku naplňuje. Není to však programové naplňování literárních ambicí, nýbrž přirozené vyústění autorových literárních a životních zkušeností.
Hašek již v začátcích práce na románě pociťuje, že dosud prodané kapitoly získávají čtenářský úspěch, ale podmíněný něčím jiným, než si přeje. Jaký je tedy ten Haškův Švejk? Zdůrazňuji Haškův, neboť svého Švejka má také spisovatel Karel Vaněk, jemuž je věnována třetí část mých úvah. Je Švejk opravdu blbec, nebo prohnaný filuta? Lidový flegmatik? Pivní žvanil? Záškodník společenského systému? Nebo jeho poslušný debílek? Je to postava kladná, nebo záporná? Je švejkovství totéž co záporná strana češství? Nebo je to její klad? Máme být na postavu Švejka hrdí, nebo se spíš za ni stydět? Jaroslave Hašku, proč jsi nenapsal alespoň nějaký essay o výkladu svého díla!
Proč by měl Hašek takové věci psát? V jeho románě všechny odpovědi jsou. Stačí jen pozorně číst a dávat věci do souvislostí. Je třeba oprostit se od většiny informací, které jsme jako čtenáři získali z nejrůznějších švejkologií, přesněji řečeno musíme si z nich oddělit to, co je skutečně pravda Haškova, od pravd a pravdiček účelově podsunutých. To se týče nejen švejkovské a haškovské literatury z období 1949 až 1989, ale také z prvé republiky. Právě tehdy měl Hašek jako spisovatel i jako občan velké množství nepřátel, a mezi přáteli se našlo málo těch, kteří pravému smyslu vznikajícího Švejka rozuměli či chtěli rozumět. Potupná nálepka zrádce legií, jíž se Haškovi naplno dostalo v roce 1917 (25. července 1918 na něj byl dokonce vydán zatykač legionářského polního soudu v Omsku za „opakovaný zločin velezrady na československém národě“), jistě potom nebyla ve společenském ovzduší mladé Československé republiky příjemná.
Švejk je postava neustále se vyvíjející svým dějinným putováním, mající však pevný filosofický a charakterový základ, který jí autor vtiskl od začátku. Postavu Švejka dokonce nelze vnímat a hodnotit jen podle románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Mějme na paměti, že Haškův Švejk není dopsán a že podle mého názoru nám bylo dopřáno jen torso obrovského literárního opusu, který, nebýt smrti autora během práce na něm, mohl obsahovat i 3500 stran (!), o čemž se zmíním později. Jednu obecnou charakteristiku Švejka se však pokusím zformulovat: Švejk je ve svém konečném důsledku, bez jakéhokoliv hanlivého podtónu, únik. Svobodný únik. Autorův i čtenářův. Únik ve chvíli, kdy situace je natolik bezvýchodná, že už nelze než snít a kdy i v takových snech se jeví zbytečné toužit po jakékoliv záchraně. Švejk je přirozený úsměv na samém konci, kde jiní zákonitě propadají zmaru. Klidný úsměv pro člověka, který již nedůvěřuje žádné ideji. A tím osvobození.
Okolnosti Švejkova početí? Opilý Jaroslav Hašek šplhá přes okraj Karlova mostu. Sebevražda? Policistova ruka naštěstí zabrání odpovědi na tuto otázku a Hašek si nějaký čas pobude na psychiatrické klinice. Jeho život je neuspořádaný ve všech směrech a jediné, co se mu daří, je psaní. Nikdy se ve své tvorbě nestaví do role hrdiny, ale nikdy si osobně nenaříká. O svém extempore na mostě napíše povídku Psychiatrická záhada, v níž vše přehraje do žertovné roviny. Opravdu se chtěl zabít? Nevím, ale myslím si, že tehdy, v únoru 1911, ještě neměl Švejka ani v představách. Švejk se zrodil téhož roku v květnu. V té době je Hašek, kromě jiného anarchista a antimilitarista, vyslýchán rakousko-uherskými úřady a v bytě mu provedou prohlídku. Co asi prožívá Haškova manželka z měšťanské rodiny, která s ním nemá jistotu zabezpečení budoucí rodiny, a co prožívá sám Hašek, který ji má rád, ale jemuž zkrachovala firma Kynologický ústav a jenž přes veškeré své bohémství si zřejmě čas od času trpce uvědomuje, že se mu nedaří pevněji zakotvit v tehdejší společnosti, s níž nesouhlasí? „Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, aby vystupoval jako řádný vojín.“ – slova načrtnutá na kousek papíru, když přišel v povznesené náladě z hospody. A když se vyspal, sháněl se po tom zápisku. Lék! Lék je na světě!
„Jaká to radost postavit se pod vojenskou míru na jaře. (…) V lesích se budou trhat fialky, které upoutají na sebe svou vůní. Mnohý rekrut je také skromný, tak by rád zalezl jako fialka do křoví, aby ho nenašli, a mnohý nevoní. Za každého však voní křestní list svými léty. 21, 22, 23 let. Ty tři číslice representují jaro ubohého lidstva rok co rok. (…) Slovo ´tauglich´ obsahuje jen sedm hlásek, ale těch sedm hlásek znamená třicet šest měsíců.“ Haškův antimilitaristický fejeton z roku 1907. Vtipné, ano, jenže je to úsměv přes bolest a skřípění zubů. Švejk ještě nebyl na světě. Ale jakmile se roku 1911 zrodil – „Švejk šel na vojnu se srdcem veselým. Jednalo se mu o to, aby užil na vojně nějakou legraci, a podařilo se mu uvést v úžas celou posádku v Tridentu i s hlavním velitelem. Švejk byl stále usměvavý, líbezný ve svém chování, a proto snad byl také stále zavřen. A když vyšel z vězení, s úsměvem odpovídal na všechny otázky s naprostým klidem, opět šel se dát zavřít, spokojen ve svém nitru, že před ním mají strach všichni důstojníci celé posádky z Tridentu. Ne strach pro jeho hrubost, naopak z jeho uctivých odpovědí, z jeho uctivého počínání a laskavých přátelských úsměvů, z nichž jim bylo úzko.“ Lék je v nejsyrovějším stavu, ale léčit jím už lze.
Pitomec! Kdo jiný by na militantní Rakousko, a jakýkoliv totalitní systém vůbec, měl platit? Nevymýšlejme nové zbraně, obraťme jejich blbost pro nim! „Poslušně hlásím, že jsem se narodil, pak jsem chodil do školy. Nato jsem se učil truhlářem a také vyučil, potom mne přivedli do jedné hospody a tam jsem se musil svléknout do naha. Pak pro mne za pár měsíců přišli četníci a odvedli mne do kasáren. V kasárnách mne prohlídli a řekli: ´Člověče, vy jste se opozdil o tři neděle s nastoupením vojenské služby, to vás zavřem.´ Optal jsem se jich, proč, když jsem nechtěl jít na vojnu, že ani nevím, co to je voják. Přesto mne zavřeli, pak mne vsadili do vlaku a vozili sem tam, až jsme přišli sem. Nikoho jsem se neptal, co je to za regiment, co za kumpanii, co za město, abych nikoho neurazil, a hned při první execírce mne zavřeli, poněvadž jsem si v řadě zapálil cigaretu, ačkoliv nevím proč. Pak mne zavírali, kde jsem se objevil, tu jsem ztratil bajonet, pak že bych byl málem zastřelil pana obršta na střelnici, až konečně sloužím pánům jednoročním dobrovolníkům.“
Světová válka měla vypuknout za tři roky; zatím šlo o to, vypořádat se s povinnou vojenskou službou v armádě militantní mocnosti. Věřím, že se Hašek při psaní povídky Dobrý voják Švejk bavil, protože našel způsob, jak zdánlivě lehce podat děsivé události své současnosti a jak překonat úzkost vidin dalšího vývoje. Následujícího roku se potopil nepotopitelný Titanic, stáhnuv ke dnu lidi, kteří nedostali šanci k záchraně, a mnozí v té události spatřovali paralelu s politikou Rakousko-Uherska. Hašek tedy konečně vlastnil potřebný „objektiv“ k nazírání světa, uvědomoval si jeho možnosti a učil se s ním pracovat. Proto Švejkova pitomost již tehdy je poněkud odlišná od pitomosti běžného blbce. „Dětský jasný pohled vrhl dobrý voják Švejk na důstojníka, který nevěděl, má-li se smát či zlobit.“ Setkání s takovouto pitomostí totiž dokáže nejen odzbrojit, ale i přimět k sebezpytování – alespoň u jedinců, kteří ještě nevratně neotupěli ideologickým drilem. O deset let později, v románě, bude tato Švejkova schopnost vybroušena do dokonalosti: „Mezi tou řečí nadporučík Lukáš seděl již dlouho na židli, dívaje se Švejkovi na boty, a myslil si: ´Můj bože, vždyť i já často stejně mluvím takové blbosti a rozdíl je jen ve formě, kterou to podávám.´“
Tím snad vyvracím časté tvrzení, že předválečný Švejk dokonce nebyl ani satirickou postavou a sloužil jen nezávaznému dobovému pobavení. Hašek se od tohoto Švejka nikdy neodvrátil a po světové válce ho znovu knižně vydal s aktualisovaným názvem Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné povídky (Hejda a Tuček Praha 1922). Jistě, jedná se zatím o povídkový náčrt postavy, kterou Hašek hojně využíval i při jiných tehdejších příležitostech, třeba ve scénářích ke kabaretním vystoupením, ale postava již v sobě nese zárodky většiny svých charakteristických vlastností. Představitelé všech společenských systémů, zrovna jako jejich řadoví občané by vlastně měli být vděčni, kdyby měli možnost kontaktu s takovýmto Švejkem, jenž – zřejmě nevědomky – dokáže vnímavému otevřít oči a koná podivné skutky, které jsou nesmyslné jen na prvý pohled.
Již tento prvotní Švejk je cosi podobného, jako když si nasadíte zvláštní virus do počítače. Vykonává všechny vaše povely, ale trošičku jinak, až se nakonec přizpůsobujete vy jemu. Nelze ho již ze systému vyhodit a v podstatě postupně zabraňuje katastrofě, k níž byste bez jeho přispění směřovali. Na začátku povídky je neustále zavřen a vlastně neví, proč o něj na té vojně tolik stáli. Ale když už tam je, zabydlí se a začne měnit běh věcí podle svého. Dojde to tak daleko, že sami vojenští páni by se ho rádi zbavili. Jenomže Švejk to odmítá a oni ho dokonce přesvědčují, aby simuloval: „Lumpa naučíme, aby si nemyslil, že může zůstat na vojně; musí přinejmenším dostat skvrnitý tyfus, i kdyby se z toho zbláznil.“ Je přivázán na nosítka a odnášen do nemocnice, při čemž křičí na kamarády, kteří by se rádi ocitli na jeho místě: „Vojáci, nedejte mne, já chci dál sloužit císaři pánu!“ Záměrně mu hledají nemoci: „´Máš zvětšená játra a ztučnění srdce, Švejku, musíme tě propustit z vojny.´ ´Poslušně hlásím, že jsem zdráv jako ryba (…) chci ke kumpanii a budu dál sloužit císaři pánu, věrně a poctivě, jak se na pořádného vojáka sluší a patří.´“ Přesto, a zároveň proto je z armády propuštěn; těsně před propuštěním desertuje, za čtrnáct dní se vrátí a musí tam být alespoň zavřen ve vězení. Řečeno Wolkerovými slovy mění svět k obrazu svému, tedy drobnými žertovnými katastrofami zamezuje skutečné katastrofě. Není destruktivní – je tvůrčí, záchranný, osvobozující a svou osobou a svými činy vykupující, a to vše bez jakékoliv revoluce, čímž umožňuje nápravu stávajícího systému, případně bezbolestný přechod do systému jiného, lepšího, a zároveň znemožňuje jakoukoliv zpětnou negaci kohokoliv a čehokoliv, jako by říkal: S tím už se nedá nic dělat, to se stalo v době, než jsem sem přišel, proto za to v podstatě mohu sám, že jsem tu nebyl dřív.
Ale co když ke katastrofě opravdu dojde? Následující věty byly napsány roku 1917. O separaci hradčanského vojenského soudu: „Byl tam jeden vdovec, který, když šel jednou do práce a potkal transport záložníků a viděl plačící ženy doprovázející své muže na poslední cestě, vzpomněl si, že měl také ženu, která ho tolik milovala, a bylo mu těch žen náhle líto, tak líto, že vykřikl: ´Zahoďte to!´ V tom okamžiku zdálo se mu to být tak strašně jednoduchým. Vojáci zahodí ručnice, bajonety a bude po válce. Ženy přestanou plakat… A ten člověk měl doma dvě holčičky. (…) Kdo jim teď dá jíst? A takových lidských morčat bylo v Čechách tisíce a jakási železná pěst drtila jejich hlavičky.“ – O vojenské trestnici v Thalerhofu-Zellingu, kde „byla většina civilistů“ a kde „našel jsi vždy dosti Němců, kteří plivali na transporty haličských Rusů nebo Srbů z Bačky a Bosny-Hercegoviny (…) a trochu jen soudný divák by se začervenal při pohledu na ty zmučené průvody poplivaných žen a dětí, kterým vláda kladla za vinu, že chtí zničit Rakousko. (…) Vedle internovaných nešťastných příslušníků jiných neněmeckých národností v Thalerhofu-Zellingu jedno křídlo vyhrazeno pouze odsouzeným Čechům, nad nimiž triumfovala šavle. (…) Se zdejšími vězni zdál se býti konec. (…) Viděl jsem v chodbě u přijímací kanceláře vyškrábáno jedním vězněm: ´My se vás nebojíme.´ Jeden z vězňů probodl jakéhosi jenerála (…). Vrazil mu do břicha nabroušenou lžíci, poněvadž ji nepotřeboval, neboť jim dávali pramálo jíst. A přitom řekl: ´Jakou cenu má pro nás život? Než pojedeme, pomstíme se alespoň na svém nepříteli!´“
Dr. Radko Pytlík o Dobrém vojáku Švejkovi v zajetí (doslov ke knize Neznámé osudy dobrého vojáka Švejka, Práce Praha 1983): „V této knížce určené pro pobavení dobrovolců, (Hašek) vychází z předválečné parodie na ´pitomce u kumpanie´…“ Milí čtenáři, máte pocit, že kdybyste chtěli „pobavit“ dobrovolce ve světové válce, psali byste do své „parodie“ výše uvedené věty? Tyto věty – a podobných je tam mnoho – pocházejí z Haškovy novely Dobrý voják Švejk v zajetí, vydané v „knihovničce časopisu Čechoslovan“ v Kyjevě v červnu 1917. Radko Pytlík: „V duchu dobové tendence však přizpůsobil Hašek Švejka agitačním účelům: spisek měl propagovat vstup do čsl. vojska. Tomu odpovídá jak líčení staré rakouské armády (…), tak i rozvedení dějové pointy.“ Ale způsob, jakým Hašek líčí ve Švejkovi v zajetí rakouskou armádu, je stejný, jakým líčil tutéž armádu před vypuknutím války v mnoha svých antimilitaristických textech, jen měl tehdy pochopitelně méně informací o této armádě a při psaní nad ním visela rakouská censura a kriminál. A rozvedení dějové pointy? Švejk nechtěně zastřelí svého představeného Dauerlinga, jenž ho, když se dostali do přímého boje, žádal jen o prostřelení ramene, aby se dostal z bojiště, a Švejkovi poradil, ať potom přeběhne k Rusům. Když Švejk přeběhl, „dostal chleba a čaje a druhého dne se dostal k jedné naší rotě dobrovolníků (…)“. Po několika dalších větách, líčících setkání Švejka se zajatým šikovatelem, novela končí. Takto že se dělá agitka pro vstup do čsl. vojska? Ale dr. Pytlík to psal roku 1983 pro Práci, vydavatelství a nakladatelství ROH…
Hašek za prvé světové války:
ráno 24. září 1915 se v uniformě rakousko-uherské armády nechává zajmout u
ukrajinské obce Chorupaň a po pobytu v zajateckých táborech se
v červnu 1916 stává vojákem 1. československého střeleckého pluku „Česká
družina“, zárodku pozdějších československých legií. Rakousko-Uhersko stále
existuje a ještě nejeví jasné příznaky budoucího rozpadu. Pro Rakousko je Hašek
velezrádce. Haškův osud je podobný osudům všech, kdo zběhli k Rusům.
Uvědomme si rozdíl mezi zajetím, což se ve válce stává, a zběhnutím. Zběhové
bojují proti armádě, z níž zběhli, to je v tomto případě proti Rakousko-Uhersku.
Teď musí jít se zbraní v ruce proti svým bývalým velitelům a hlavně proti
obyčejným vojákům, kamarádům. Zběhnutí je čin buď-anebo. Tady už není cesta
zpět, leda že by Rakousko-Uhersko přestalo existovat a že by budoucí politický
fundament toho, co po Rakousku vznikne, uznal správnost takového kroku. Ale kdo
může v roce
Zběhové jistě zažívají nejrůznější obavy, strach o milované doma, a třeba i pochybnosti o správnosti takového kroku, neboť mnozí zjišťují, že carské Rusko rovněž není ideální stát a že myšlenka všeslovanské vzájemnosti byla spíše obratným řečnickým cvičením některých politiků. Hašek během své cesty vidí spoustu hrůzy a utrpení a na vlastní kůži je prožívá – těžce onemocněl tyfem. Staví se, jako ostatní zběhové okolo něj, proti rakouské armádě a rakouskému státu. Hledá řešení. Proto v této době připouští, že Češi pozvou ruského cara na svůj královský trůn. Všimněte si: na královský trůn, ne do funkce presidenta republiky! V Rusku ještě nevypukla Říjnová revoluce. Hašek ještě není komunistou, stane se jím v Moskvě v březnu 1918 (člen Komunistické strany Ruska číslo 1721 – zdroj: Jaroslav Hašek, Tajemství mého pobytu v Rusku, Naše vojsko Praha 1985).
„Co nabídnout lidem, již se ocitli ve stejné situaci?“ přemýšlí ještě před tímto svým politickým obratem Hašek. Švejka! Ať svou osobou a svými činy vykoupí jejich osudy: „Tak daleko jsi to tedy dopracoval, můj dobrý vojáku Švejku! V ´Národní politice´a jiných úředních věstnících objevilo se tvé jméno spojené s několika paragrafy trestního zákona. Všichni, kdož tě znali, čtli s podivením: ´C. k. zemský jakožto trestní soud v Praze, oddělení IV, nařídil zabaviti jmění Josefa Švejka, obuvníka, posledně bytem na Král. Vinohradech, pro zločin zběhnutí k nepříteli, velezrády a zločin proti válečné moci státu podle § 183-194, č. 1334, lit. c, a § trestního zákona.´ Jak ses dostal do styku s těmi číslicemi ty, jenž jsi přece císaři pánu chtěl sloužit ´do roztrhání těla´?“ (Haškův úvod k Dobrému vojáku Švejkovi v zajetí)
Novela Dobrý voják Švejk v zajetí v sobě nese všecky charakteristické rysy pozdějšího románového torsa a stručně předjímá jeho děj. Vyskytují se v něm zárodky mnohých klíčových situací, které budou v románě rozvedeny, včetně autorova úvodu k dílu, citovanému v předchozím odstavci, a autorských zamyšlení na začátku jednotlivých kapitol. Ač se novela jmenuje „v zajetí“, o zajetí vlastně není. Popisuje vypuknutí války, Švejkovu snahu dostat se na vojnu přes protesty vojenských pánů, pobyt ve vojenské trestnici, v blázinci, přidělení k 91. pěšímu pluku, službu důstojnického sluhy u fenricha Dauerlinga – sadisty s nenávistí k Čechům, odjezd do pole po proslulé příhodě s ukradeným psem, a až na samém konci příběhu se objeví Švejkovo zběhnutí do zajetí, které je jen zmíněno a není nijak rozváděno.
Svádí to k domněnce, že Dobrý voják Švejk v zajetí, tak jak byl vydán, je vlastně úvodní díl rozměrného příběhu. Je psán retrospektivně. Považuji ho za Haškovo nejsyrovější svědectví o důvodech, proč se někteří vojáci nechávali zajmout. Útrapy války a zvůle policejních a vojenských institucí jsou zde místy podány téměř bez nadsázky, neboť Hašek si k nim ještě nevytvořil odstup. Zázemí: „Zde prováděli tito ničemové (komisaři Klíma a Slavíček) výslechy, viděli slzy žen, jichž muže hnalo Rakousko na jatky a které pronesly přitom svá mínění, slyšeli tu mínění lidí prostých i inteligentů, jak se český člověk dívá na celou válku. (…) Místnost byla prosycena proklínáním, urážkami a násilím. A oba komisaři byli přitom usměvaví, bylo vidět, že jim mučení národa jde k duhu. Při domovních prohlídkách, zatímco komisař Klíma zatýkal pana manžela, bavil se komisař Slavíček s manželkou zatčeného o obrazech, které visely na stěně a které nadzvedal, prohlížel noty na pianě a s roztomilou nenuceností starého domácího přítele odkrýval pokrývky na manželských postelích a šťáral se usměvavě v toaletních stolcích, provázeje své počínání různými žertíky. Tato umělá vlídnost z nich spadla, když byli doma na Bartolomějské ulici. Jich úřadovny byly benátskými mučírnami s odleskem inkvisičního tribunálu staré Sevilly.“ – Armáda v týlu: „´Když se takové české prase´, poučoval kaprál Althof, ´nenaučí ani po třiceti nieder stát jako svíčka, nestačí mu dát jen pár přes hubu, ale rýpni ho pěkně pěstí do břicha a druhou rukou naraž mu čepici přes uši, řekni Kehrt euch!, a jak se otočí, tak ho kopni do zadnice a uvidíš, jak bude štrekovat a jak se bude pan fenrich Dauerling tomu smát.´“ – Armáda na frontě: „Na jedné stanici projeli kolem stromu, na kterém visel rusínský sedlák a jeho dvě děti, chlapec a holčička. Pod tím byl kus papíru s nápisem ´Spionen´. Viseli tam již dlouho, v obličeji byli zčernalí. Oběšený chlapec díval se do tváře oběšené sestřičky. Švejk podotkl, že ty děti byly asi oběšeny omylem, načež Dauerling vyťal mu z každé strany políček a rozzuřil se, že je třeba tu slovanskou velezrádnou bandu pověsit a vyhladit, a až přijdou do Ruska, on bude první, který bude věšet děti, aby zahladil to slovanské plemeno.“
Myslím, že před čtením románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, by si měl čtenář nejdřív přečíst tuto novelu. Mnoho se při ní sice nenasměje, ale pochopí důležitou věc: proč právě Švejk a proč právě tak. Proč by byl Švejk tiše přivítán třeba vězni v koncentráku. Novela líčí Švejkův osud přibližně od června 1914 do září 1915. Je jisté, že příběh nese mnoho autorových autentických rysů. Byl vymýšlen a psán zřejmě v první polovině roku 1917, tedy ještě za existence Rakousko-Uherska, před Říjnovou revolucí a před bitvou u Zborova. Přináší výmluvné svědectví o tehdejší době a životě lidí v ní. Při čtení si člověk uvědomuje, že myšlení a skutky některých lidí se v takto vypjatých dobách nemění, jen jsou dnes modernější zbraně, dokonalejší metody špiclování a úlisnější propaganda.
Nevím, zda Hašek hodlal hned po vydání Dobrého voják Švejka v zajetí pracovat na jeho pokračování, jež názvem vlastně sliboval. Pravděpodobně by líčil život zajatců na základě vlastních zkušeností, ale zřejmě si k tomu ještě nenašel úhel pohledu. Následovala bitva u Zborova a rozkol v legiích. Bitva u Zborova – další velice zajímavá dějinná událost. Opět tam se zbraní v ruce stál Čech proti Čechovi (slovo Čech zde míním jako označení pro obyvatele budoucí Československé republiky). Jeden měl na sobě uniformu rakouské armády a druhý byl v legionářském. Hašek, na straně legionářů, je po bitvě dokonce vyznamenán medailí svatého Jiří čtvrtého stupně. Věděl, že pokud se jednou bude chtít vrátit na území Rakousko-Uherska, musí přispět nejen svým duchem, ale i rukama k zničení tohoto politického útvaru. Není cesta zpět! Musíme tu cestu vytvořit!
Pokud jste četbu švejkovských beletrií zahájili právě Dobrým vojákem Švejkem v zajetí, budou se vám jistě lehce číst rozsáhlé a stěžejní Osudy dobrého vojáka za světové války. Jako kdybyste nejprve trénovali běh se zatíženými botami a pak odhodili závaží a rozběhli se uvolněně stejnou cestou.