Třebíč je město, k němuž jsem přišel náhodou (je pravda, že tak nějak
náhodou přicházíme asi ke všemu... a pokud jsme náhodou nepřišli třeba k vlastnímu vzhledu nebo zemi, proč by
mělo být náhodné setkání s nějakým městem, jež nás zaujme?). Zalíbila se
mi, vzpomínám-li si dobře, na první pohled. Pokusím se nyní o procházku tímto
městem, krátkou, neúplnou, nereprezentativní, ovšem právě na těch místech, kudy
vás povedu, se třeba jednou spolu setkáme, neboť patří mezi má oblíbená.
Dovolím si učinit předpoklad, že
použijete stejný dopravní prostředek jako já: tedy vlak. Entre nous... to, že považuji prázdninové cestování vlakem za
okouzlující, je důkazem o blaze neblahé převaze mé imaginace nad mým rozumem.
Třebíčské nádraží je sice malé, ale je pěkné, upravené, působí o sto procent
lepším dojmem než většina nádraží na severu. Není to však na Třebíči to
nejzajímavější, proto prosím sestupte cestou vinoucí se pod viaduktem přímo, ba
strmě dolů. Na křižovatce stojí za povšimnutí bronzové ztvárnění nahého
jinocha, hrajícího na flétnu, s nahou dívkou, která sedí dole opřená o jeho
nohy. Mně to vždy evokuje podzimek, poněvadž poprvé jsem tudy šel a tu krásu
zažil na konci srpna 1996. Pak byste mohli navštívit místní kostel (neplést s bazilikou),
potažmo projít se starými uličkami před náměstím. Všude se můžete zastavit,
snít, přemýšlet... nota bene považuji za lepší o dovolené snít než fotit. Fotky
vám po několika letech budou připadat cizí, ne-li přímo depresivní a tak řečeno
marné; naopak sny žijí stále víc, jak
čas utíká. Možná v ně už dávno nebudete mít ani zbla víry, budete však
stále okouzleni, budete je rozvíjet i proti své vůli... z jednoho prostého
důvodu: v nich lze totiž žít znovu a nalézt ztracený čas (jak to dokázal
třeba Proust).
Třebíčské náměstí je velké, možná spíš ohromné a má v sobě i jakýsi
odstín, který sny ruší, odstín banality a fádní neforemnosti. Je to nezvládnutý
prostor, protor, do kterého nesáhla tvůrčí ruka, aby ho proměnila
v zajímavé, různotvaré a osobité tajemství. Nicméně občerstvit se tu není
vůbec k zahození. Pokud ale nic takového nepotřebujete, následujte mne,
prosím, přes náměstí a přes řeku Jihlavu strmě nahoru do pohádkového parku, ze
kterého se otevírá výhled na „červenostřechou“ Třebíč. Kus nalevo, jestli se
nepletu, uvidíte zajímavý františkánský kostel a také hřbitov, tam můžete zajít
ovšem také. Procházet se třebíčskými uličkami, zvláště navečer, kdy je už v
létě chladněji, je hodno bohů, ale i lidé si to mohou dopřát. Z náhorního
parku vás však nyní povedu napravo, totiž na židovský hřbitov. Je spolu
s židovskou čtvrtí, v níž je dojem ze starých uliček ještě umocněn
tou úžasnou spletí různých schůdků a malých baráčků, ba téměř úplným zrušením
soukromí a rozlišování mezi tím, co bychom mohli nazvat obecním chodníkem, a co
zahrádkou, a s bazilikou čerstvě zapsán do seznamu památek UNESCO. Na
židovském hřbitově zvláště doporučuji spodní část, v níž jsou staré
náhrobky, kamenná deska vedle kamenné desky, a nad tím vším majestátní stromy
ve stylu trochu chmurného anglického parku.
Z židovské čtvrti pojďme dolů, přejdeme směrem od náměstí cestu a
zamíříme opět mírně nahoru k bazilice. Je to bývalý klášter ve stylu
hradu, starý a nikoli bez historické proslulosti. Chrám by byl zvláště
působivý, byl-li by oživen mší; průvodci nevykládají špatně, ale dávají velice
málo prostoru pro sžití a emocionální kontakt s lidskými příběhy a lidským
údělem proniknutou památkou. Na lavičku, jež se skrývá na levém konci nádvoří
zasunuta do výklenku nad parkem, chodíváme téměř vždy, když se ocitnu u
baziliky. Doufám jen, že mi ji nezasednete. V každém případě, pokud si na
protější straně údolí, v němž je město sevřeno, všimnete železničního
mostu a kopce s lákavým stromovím, vřele vám doporučuji vydat se do oněch
končin, neboť i tam uvidíte spoustu okouzlujících věcí.
Těším se někdy na shledanou v Třebíči!