V roce 1905 se v prestižním fyzikálním časopise Annalen der Physik objevily hned tři
články dosud naprosto neznámého (a mladého) referenta bernského patentového
úřadu, z nichž dva rozhodně představovaly zásadní obrat v celé
disciplíně a iniciovaly vznik moderní fyziky.
Síla všech článků spočívá v jednoduchosti základních myšlenek,
jejichž důsledky jsou abstraktní a neintuitivní, přece však reálně
testovatelné. Prostota Einsteinova
myšlení i chování se později stala víc než proslulou. Nebyl to vědec, který by
si liboval v memorování, ve starých osvědčených kánonech,
v pedanterii, jeho životním postojem nebyla póza ani hrdinství, nýbrž
radost a láska k vědění, pokorný humanismus a angažovanost v obecných
problémech lidstva. Dobře se vyznal ve filozofii i v umění. Hlásil se také
ke své židovské identitě, byť ortodoxní judaismus nikdy nepřijal za svůj.
Albert Einstein se narodil čtrnáctého března před sto dvaceti pěti lety
v bavorském Ulmu. Pozoruhodné časy přelomu obou století, které Einstein
ztělesňoval, si můžeme přiblížit na jeho pražském pobytu – jakožto společenský
člověk se tu setkával s filozofy, vědci (např. fyzikem F. Frankem), se
spisovateli M. Brodem, F. Kafkou a s jinými osobnostmi. Rád hrával na
housle, s nimiž si ho dodnes pojí široká veřejnost. Později po
dvacetiletém působení v Berlíně byl Einstein roku 1933 zbaven německého
občanství, byl mu zkonfiskován majetek a dokonce byla vypsána odměna za jeho
dopadení. Starý svět nepřežil barbarský nástup nacionálního socialismu
v Německu. Einstein se uchýlil do USA, kde přijal místo emeritního
profesora na Institute for Advanced Studies v Princetonu. V New Yoru
uspořádal brzy po přesídlení houslový koncert ve prospěch německých vědců, již
museli prchnout ze své vlasti stejně jako on.
Typickými Einsteinovými politickými postoji byl pacifismus a sionismus,
v obojím byl silným idealistou, avšak přece jen konsistentním, svět
přelomu století hájícím člověkem. Vždy zůstával garantem intelektuální
poctivosti a kultivovanosti dialogu. Je příznačné, že i po své smrti
v roce 1955 dodnes výrazně působí na široký okruh laiků a nevyvolává
zdaleka jen primitivní dohady o své genialitě nebo o svém mozku. Myslím, že
jeho popularita spočívá především v tom, že se stal ztělesněním ideálu
vědce. Po stránce čistě vědecké by se jistě dalo vedle něj postavit mnoho
osobností, které se mu vyrovnaly (určitě by to byl zmíněný Bohr, ale též J. H.
Poincaré, R. P. Feynman nebo J. W. Gibbs), nicméně nikdo nedokázal tak jako on
spojit osobní charisma a vědu, humanistické hodnoty a bádání, společenskou
angažovanost a prostou poctivost intelektuální debaty. Einstein byl vždy (spolu
třeba s Popperem) intelektuál ostře kontrastující s mnohými elitními
intelektuálními vzory. Všechny ty „intelektuální elity“, běsnící za
vyspekulované „hodnoty“ a „sloužící lidstvu“ hromaděním tlachů a póz,
jsou ve srovnání s Einsteinem odpudivým a bizarním obrazem myšlenkové
bídy. Možná je to i tím, že ho fyzika nikdy neodnaučila divit se (Jak vidím svět,
NLN Praha 1993) a přistupovat k realitě s respektem k její
mystické a nezaškatulkovatelné svébytnosti: „Tím nejkrásnějším, co kdy můžeme
zažít, je tajemno. Je to ten nejzákladnější pocit, který je vždy na začátku
jakéhokoliv opravdového umění i vědy. Kdo ho nezná, kdo už se nedokáže divit,
kdo už nedokáže žasnout, je takříkajíc mrtvý a oči má vyhaslé.“ Setkání
s Einsteinem, byť zprostředkované jeho spisy, zůstává životním zážitkem
zřejmě pro každého, kdo měl to štěstí.