5. dějství
„Vitellia donutili napřaženými dýkami brzy zdvihnout
tvář a nastavit ji potupám, brzy hledět na své padající sochy a často na
řečniště a na místo, na němž byl zavražděn Galba, a tak ho konečně zahnali ke
Gemonským schodům, kde ležela mrtvola Flavia Sabina. Byl zaslechnut jediný
výrok, jenž nesvědčil o nízkém duchu: tribunovi, který se mu posmíval,
odpověděl, že přece byl jeho císařem. Potom pod zasazenými ranami klesl. A lůza
s touž podlostí napadala mrtvého, jak jej horlivě podporovala zaživa (C.
Tacitus: Z dějin císařského Říma,
Svoboda Praha 1976, str. 204).“
1. scéna
(Vitellius poměrně vážně nemocný leží v soukromí svého paláce na posteli, obrací se na toho, kdo jediný je přítomen , na velitele své tělesné stráže Alferna Vara.. Později se na scéně objeví také senátor Rosius Regulus a Vitelliův bratr Lucius s Vitelliovým synem)
Chci tě vidět po svém boku,
Vare...
Caecinovi přátele nestrpím!
Správně Lucius, můj bratr,
říká,
že slitování nesmíme mít
s ním.
Však celý Senát ten projev
schválil.
Nynější válku snadno
vyhraji,
ať si Bassus odpadne,
Caecina...!
Vojsko i Senát na mé straně
jsou,
o tom všichni dávají
svědectví,
ba celá říše za mne bojuje,
nepočítám-li, co Vespasián
tyranskou rukou poslouchat
nutí.
Jsi neporazitelný bůh, pane!
Na, vezmi si, usedni ke
stolu...
(oba usedají k tabuli a jedí i pijí)
Tak moc jsem rád, že nejsi
Caecinův,
jak byl předchůdce, shnilý
Sabinus...
velitel mé stráže, to uvaž
jen,
a s Caecinou se znal,
ba přátelil!
Stačilo málo a zabil by mne.
Tys však bůh, tebe bohové
chrání...
raději o Senátu poslechni,
jak všichni radili zabít
zrádce
a různé druhy smrti
smýšleli.
To těší, dává dobrou náladu.
Bohem vždy vítězným tebe
nazval
jeden z nejvážnějších senátorů.
On musí jistě pravdu
prohlédat,
jaké že je to jméno výtečné?
Rosius Regulus se jmenuje.
Tak? Jak to, že ho slyším
poprvé?
Běž a zavolej ho rychle ke
mně!
Už spěchám tvůj příkaz
vyplniti.
(odchází, Vitellius je sám)
Mládí snadno opiješ
rohlíkem!
Škoda že ten můj není dost
tvrdý...
ale to mi řekněte, bohové,
jsem-li bůh, proč vás nikdy
nevidím?
Proč ležím tu sklíčen už
kolik dnů
a smrt vyplazuji na jazyce?
Ó to bolí! Radši smrt než
nemoc!
A k tomu myslet na
Caecinu zas...
proč už není v Římě a
popraven,
když kolem všichni ujišťují
mne,
jak zajat je vojáky věrnými
a žádnou naděj nemá
k úniku.
Za to mu to stálo,
hlupákovi?
(ztratí nit myšlenek a pustí se s vervou do jídla)
Bozi, jak krásné je na světě
být
a zrovna takhle mezi
bolestmi
ty voňavé pečeně pojídat!
Však jídlo je ze všeho
nejlepší,
toť důvod, proč se člověk
narodil,
a základní věc, již
neobejdeš.
Kdepak krása dívek či
jinochů,
jakési muzicírování snad,
řečnictví, knihy nebo
obrazy,
moc a naprostá vláda nad
zemí!
Jedině jídlo vlastní každému
vyživuje nás, život
probouzí,
klidnou, ušlechtilou mysl
dělá...
kdo chuť k jídlu najednou ztratil už,
toho zezadu smrt se dotýká.
(na jeviště vstoupí Varus s Regulem)
Varus! Konečně, chlapče,
přicházíš!
Zde Rosius Regulus, pane
můj.
Zde sedni si, prosím,
senátore.
Ty tedy pravíš jistě, že
jsem bůh?
Ty nejen bůh, ty vládce bohů
jsi!
Jak mne, boha, může trápit
nemoc?
Toť nevyřčené tajemství
nebes.
Tak? Ty moudrý jsi vskutku
nadmíru!
Po zbloudilém Caecinovi
zbývá
ještě den starého
konzulátu...
doufám nyní, že vděčně
přijmeš ho,
neboť chci tě udělat
konzulem
aspoň na ten čas, velký
mudrci.
Šlechetnost nebývalá,
pamětná!
Nyní ale s tebou rozloučím
se,
protože vidím bratra Lucia.
Děkuji ti za všechno, můj
pane!
k sobě
Osudu za to, že ještě
žiji...
(odchází pryč, místo něho se na jevišti objeví Lucius Vitellius
s císařovým synem, polekne před císařem)
Co že tebe vidím, bratře,
v pláči?
A proč v náruči máš
syna mého?
A na kolena proč klekáš,
bratře?
Ne za sebe, za tebe prosím
již
a za tohoto synka, nástupce,
konečně vzpamatuj se ze
spánku:
proč Vespasiana se bojíš jen
a zde v Římě, kde se
hrůza děje,
stavíš se, jak by vrahů
nebylo?
syn císařův
Táto, prosím, od smrti
zachraň mne.
Já o žádné vzpouře nevím,
bratře!
Mne ta jeho slova vskutku
děsí.
Iunius Blaesus... nic
nedochází?
Ctihodný muž a Říman výtečný.
A to právě nejhorší je vada!
Tu všude ho každý chce za
vládce
a snad i on k tomu cítí
právo,
vždyť z nejslavnějších
rodů pochází.
Vojákům dává dary jako král
a nyní, kdy ty trpíš
v nemoci,
tam pořádá si klidně
hostinu,
jak z toho by se velmi
radoval.
Jak odsoudit ho bez důkazů
mám?
Divné je vraždit
spravedlivého.
Je lépe zasáhnout vedle
třeba,
než-li být nakonec sám
zasažen...
uvaž, že ty máš právo
zabíjet,
ba jistá přísnost se
očekává.
Jestli Blaesus možná vinen
není,
ať na jeho smrti Řím pocítí,
že zdarma se vlády vzdát
nehodláš.
Lucius mluví jen
z lásky k tobě.
Já nevzpírám se tomu činu
už,
však najděte vhodný způsob také.
Ty nemusíš mít velké
obavy...
nedávno stalo se, omylem
snad,
že Blaesovu smrt vyhlásil
kdosi
a celý Řím byl toho mínění,
aniž bouřil by se proti
tobě.
Tak o Blaesovi už někdo řekl
na fóru přímo, že chudák
umřel?
Což není to, jak by už mrtev
byl,
jak bohové by ho označili
a určili už k tomu
osudu?
Jen zhnasneš světlo a je po
stínu,
v tom povaha té vraždy
spočívá.
Nač poprava a proces
veřejný?
Proč v divácích ten
pocit vzbuzovat,
že i z jejich vůle se
to děje?
Ne! Ať jen všude strach
rozšíří se
a každý se bojí skryté
moci...
Falešný soucit fóru vyjevíš,
by mělo tě, za co opěvovat.
Pak všichni budou strachy
posraní,
neboť nezapochybuje nikdo,
že za vším skrytý je tvůj
majestát.
Budou obdivovat
promyšlenost,
která je v srdcích více
zastudí
než vražda nebo pouhý
z vraždy strach.
Jak nádherně mi zachutnala
moc!
Má spodní dna a chutí
několik...
divadlo, v němž je
člověk režisér
a nezranitelný sám
zraňuje...
Pojďte! Dáme zabít toho
Blaesa!
(všichni odcházejí)
2. scéna
(Vitellius, jeho bratr a spousta dalších lidí je na návštěvě v domě Blaesově, jenž náhle a vážně onemocněl. Později se mezi návštěvníky objeví Blaesus sám.)
Valens už, doufám, spěšně
vyrazil.
Všechno se dle tvých rozkazů
děje.
Nyní se ale už soustředit
chtěj
na návštěvu u mrtvého
Blaesa.
Bratře! Já takový hrozný
strach mám...
Za chviličku tu budou
ostatní.
Ještě počkej, možná stařec
zhebne.
(přicházejí Anius, někteří senátoři a jiní lidé)
Už nepočkám, kdekdo sem
přichází.
Ó bozi, jak šlechetný jsi,
pane!
k sobě
Ten zabije ho a jde na
funus.
jeden ze
senátorů
Zázračnou svou mocí,
Vitellie,
uzdrav váženého Iunia už...
Ne všechno je v mé
moci, příteli...
úskočně
pokračuje
je škoda tak dobrého občana,
nad všechny ostatní výš
vynikal,
že hoden byl by i mého trůnu,
kdyby jenom byl bůh, jako já
jsem.
tentýž senátor
Blaesus byl všeho Říma
naděje.
k sobě
Chyba! To neříká se vrahovi!
Modleme se zas za jeho
zdraví.
k sobě
Oni vskutku chtěli ho na
trůnu!
Však proč váháš, božský, dál
vejíti?
Já váhám? Zklamal jsi mne,
Anie!
Pojďme a vizme tu bídu jeho.
(najednou se zarazí a zbledne, před ním se objeví Blaesus)
Ó, ubohý Blaese, jak se
daří?
Císař! Rač posadit se, pane
můj.
I ne, já dlouho se tu
nezdržím.
Co že stalo se tobě, Iunie,
že tak před námi vadneš,
ztrácíš se
a podivné výtky na nás
vnášíš.
Výtku, že snad málo se
staráme?
Proto se stalo, co se stalo
už.
Já nemohu si, pane,
stěžovat...
ty vždycky ke mně byl jsi
laskavý
a jen v dobrém na tebe
vzpomínám.
Inu... a my mysleli, že
opak...
Že opak u tebe přec
nehrozil.
k sobě
Strašné hovado je ten bratr
můj!
Hle, ten vrah to na sebe
doznává.
senátor
k sobě
Je zmaten, jak se krví
zamazal.
To věz dobře: nikdy jsem
nezradil!
Vždyť nedávno, když přišel
Caecina
a k výnosné zradě mne
ponoukal,
já vzepřel se a věren
zůstávám.
(je znatelně zesláblý nemocí a vypětím z mluvení)
Ať lépe se ti děje, přeji
ti...
Lucie, podepři mne,
odcházím!
tiše
k bratrovi
Přide mu jedu, ať umře brzy.
(oba odcházejí spěšně pryč a spolu s nimi se rozejde celá
společnost, zůstává jen Anius)
Blaesus sotva zítřka dožije
se,
Lucius si může ruce mnouti:
co nezvedlo se ni za Nerona,
dnes dokončuje s podlým
vítězstvím.
A Vitellius? Jaký ten měl
strach,
že nevinnost vražděná
přežije!
3. scéna
(Císařův palác v Římě, který ještě neví o osudové porážce Vitelliových vojsk. Císař je obklopen v přijímací místnosti svými věrnými. Brzy se na scéně objeví setník Iulius Agrestis.)
O porážce nikdo nesmí vědět!
Další tři už popravili,
pane.
Však... je možno zahnat
nepřítele
jen popravováním svědků
z fronty?
Valens ať se činí! Já
nikoli.
Vojáci ať bojují, já vládnu...
a ty mlč, jestli nechceš
skončit snad
na těch kůlech stejně jako
oni!
Já pouze dobré zprávy slyšet chci!
Agrestis se vrátil, pane,
dneska.
To je kdo? Jméno slyším
poprvé.
Jej vyslal jsi, ať ti zprávu
podá
o skutečném stavu, jenž panuje
tam, kde obě vojska se
střetají.
Než on ti nikdo není
věrnější.
Rychle ho vpusť! Dobré
zprávy vejdou!
Teď, Vare, poznáš, žes na
omylu.
(vejde Agrestis)
Už vítej, můj nejdražší
Agreste!
Já výborné zprávy mám pro
tebe!
Bozi! Tebe vysoko
povýším...!
Však sděl mi všechno a mluv
postupně,
bych vychutnal si tu krásnou
vůni
a zde nad bídným Varem
vítězství.
Do války se chystej! U
Cremony
na hlavu prohrálo vojsko
naše...
teď celou sílu musíme
napřít!
Tak? A tohle že dobré zprávy
jsou?
Pro bojovného ducha
naprosto!
To, zdá se mi, se mázli přes
kapsu,
než tebe si, zrádče, tam
koupili.
Jen prosím vyslechni ho, můj
pane!
Dva spikli se proti
bezbrannému...
Jak mohlo tě to vůbec
napadnout?
Vidím, že potřeba je důkazů,
co o věrnosti by
přesvědčily.
Já ti toužil život obětovat
ve všech bitvách... i tu
v Římě, pane,
ale stále chránili mne bozi,
jako by pro dnešek... pro
tento den.
Zde je důkaz, že nejsem
podplacen!
(probodne se a umře)
i na záhubu všechněch
věrných svých,
kteří umírají tvým váháním.
Již velké vojsko do pole
vyprav,
bys udržel si slavné
císařství!
Já stejně bych ho nechal popravit...
to všechno udělal jen ze
strachu.
(Vitellius prudce a zděšeně odchází)
Marná byla tvá oběť,
Agreste!
Leč on sám tebe pomstí na
sobě.
(pustí mrtvolu a odejde)
4. scéna
(Apollův chrám v Římě. Vitellius spolu se svým bratrem tajně vyjednává s Flaviem Sabinem, bratrem Vespasianovým, o možné kapitulaci. Nejprve jsou na scéně jen vitelliovci, Sabinus přichází později.)
Podepíšeš-li smlouvu, je
veta...
jedině zmužilost smí pomoci
císařům a ne trůnu se
vzdání.
Máš ještě vojsko i lid,
příznivce:
tu smlouvu Sabinovi odmítni!
Vespasianus je za branami...
a já snad mám bojovat
malátně,
když s ním jsem prohrál
vždycky na hlavu?
Já miluji svůj život nade
vše
a nikdy přec nechtěl jsem
vladařit.
Budu se plazit na kolenou
hned,
vezme-li mi žezlo, však
ponechá med.
I kdyby Vespasianus byl bůh,
nechá tě zavraždit, ty
naivko.
Bývalý císař vždy ohrožuje
toho, jenž na jeho místo
vsedl.
A tvůj syn... dědic trůnu
zůstává,
i kdybys listin tuny podepsal.
Ano, med ti mažou kolem
huby,
slibují všechno možné,
Sabinus
už u bratra vzbuzuje nevoli,
že chová se, jako by císař
byl...
Pomni, jak velkou hodnotu
vsázíš
a že vydáváš se nepřátelům,
jimž povraždil jsi lidí
tisíce!
Vojska tvá tě nikdy
neposlechnou,
když krev svých vojáků tak
lacino
zradíš nepříteli a zbaběle.
Chci aspoň dobrou vůli
ukázat...
bojovat nemožno, jsem bezmocný,
poručit...? neumím ani sobě!
Chci vzdát se, a tak říši
zachránit.
Tvé rady byly to... i od
jiných,
jež dovedly nás všechny ke
zkáze,
teď konečně
budu si radit sám.
(odmlčí se, na jeviště vejde prostě oblečený Sabinus)
Však vidím... už přichází
Sabinus.
Vítám tě, můj přešťastný
příteli!
Pokorně tě zdravím, můj
císaři.
Tu přivádím dva svědky
dohody,
ač-li toužíš ji ještě
uzavřít.
Již nikdo mi neříkej
„císaři“,
jen jediný je císař na
světě:
božský Flavius Vespasianus.
On je bůh, to já jsem jen
smrtelník.
Zde ve smlouvě se zříkáš
císařství.
Cluvius Rufus buď svědkem
toho
spolu se Siliem Italikem.
I kdo by se nadál zrádců
těchto!
Kdyžtě začíná všechno
zahnívat,
červi bílí vylezou
odevšad...
ti na živého si netroufají,
jen mrtvola jim chutná,
nehybná.
O tom obsahu jsme mluvili
už,
zajisté přijmeš ho, je
výhodný.
Život můj a blízkých mých
bude jist?
Jak mohlo by se vůbec jinak
stát?
Zachováme majetek tvůj i
čest,
místo v Senátu, také úřady
jako každý z vážených občanů
zastávat budeš moci nerušen.
To slibuješ ty nebo bratr
tvůj?
Císař Vespasianus, Lucie.
Zde slavně se k té
smlouvě hlásím již
a navždy podpisem ji
stvrzuji!
Je tu ale háček ten, Sabine,
že vojáci mí nejsou
v rukách mých,
i budou zuřit, až se
doslechnou,
co podepsal jsem právě před
chvílí.
O to strach si nedělej,
slavit pojď!
(oba odcházejí, zůstává jen Lucius)
Jak na popravu odvádějí
nás...
a ještě slavit to chtí,
zapíjet!
(zhurta odchází)
5. scéna
(Římští měšťané na Fóru vychutnávají siestu spíše podomácku oblečení. Brzy se objevuje Vitellius celý v černém, vedle něho na nosítkách jeho manželka a syn. Pak i Sabinus, konzul Caecilius Simplex a další.)
první měšťan
Co že se stalo, starý
brachu?
druhý měšťan
Fí... tomuhle teda neuvěříš:
prý Vitellius je zdrcen
krutě...
to proto tady všichni
čekáme,
jsou divné věci cítit ve
vzduchu.
první měšťan
Odpadlo od něj vojsko
v Narnii,
navíc matka se mu
uzoufala...
třetí měšťan
Však už jsem si říkal: ji
sejme to.
druhý měšťan
A umřela tak právě včas, zdá
se.
první měšťan
Tož bude se tu jako něco
dít?
druhý měšťan
No řekni mu to, Quinte, ať
to ví.
třetí měšťan
No... Tak... Co já bych
říkal? Řekni ty!
první měšťan
Tak co se děje? Máte zprávy
snad?
druhý měšťan
To si piš! Prý vyšel
z Palatia
ve tmavém obleku dolů
smuten...
vedle něho na nosítkách
černých
jak na pohřbu je nesen jeho
syn.
Lid slávu té trosce
provolává,
lůza ale ze všeho nejvíce.
Vitellius... ten prý pořád
pláče
strachem, smutkem a též
beznadějí.
třetí měšťan
Však už ho vidím, támhle
přicházet!
(na scéně se objeví průvod přesně tak, jak byl popisován)
Občané! Tak v životě se
stává,
že lásku k vlasti třeba
osvědčit
i k míru a k bohům
nesmrtelným
oběťmi, které velmi bolí
nás.
Však nutno nyní, bych se
vlády vzdal.
Zde vidíte manželku ubohou,
syna mého ve věku dětinském,
ochraňujte nás, prosím,
občané!
všichni okolo
Ať žije náš císař Vitellius!
Probůh, lidé! Smilujte se,
prosím!
Tam Ostius je... Ostie
brachu,
braň mou rodinu, přijde-li
nouze,
i vy Ofridie, Pacuvie!
Přátelé mojí, vzpomínáte...
ne?
Jste velicí a silní,
stateční.
Občanům všem, jednomu po
druhém
do moci se dávám už
bezbranný.
Ty, Pulville, vidíš mého
synka?
Že ho budeš bránit, už
přikývni...
hle, Pulvillus pokývnul, byť
plaše!
kdosi
z lidí okolo
Vitellius zůstane císařem!
jiný
Jinak tě podřežeme, císaři!
Proboha, občané, slitujte
se!
Zde konzulovi dávám dýku
svou,
on ať tu nyní vládne místo
mne.
Já nechci přijmout to,
císaři můj.
další
Ty jsi vládce, Vitellie,
vládni,
pouhý konzul přec nesmí
vládnout nám.
Proč vojáci tak zachmuřeni
jsou?
Setníku Sosiane? Co říkáš?
Zkus do chrámu odznaky
odevzdat.
Lidé, pusťte mne do chrámu,
lidé!
kdosi
Nepustíme, vrať se do
paláce.
jiný
Vládni nám, veliký Vitellie.
Bozi, to fraška ohavná je,
že?
(všichni Vitelliovi zastupují cestu)
Nic nezbývá mi, než vrátit
se zpět.
Ani vzdát moci se tu nemohu.
Pojďme zpátky, jiná možnost
není.
Kdo o mého synka postará se?
Numidie, co mi to děláš jen?
Akrisie, což tě nedojímám?
Co jim je po něm? Co jim je
po něm?
všichni okolo
My chceme císaře Vitellia!
Smrt hnusnému Vespasianovi!
Oni se tě bojí, Vitellie,
oni snad myslím, že to je
jen hra.
Občané, proboha, smilujte
se!
(obyčejní občané se rozcházejí, významné osoby následují Vitellia)
6. scéna
(V Římě probíhá vzpoura Vitelliovy armády. Vitellius sedí v paláci se svými nejbližšími. Brzy se objeví vzbouřenci se zajatým Sabinem.)
Jak toto se mohlo stát? Jak
mohlo!
To tvoji vojáci vzbouřili
se.
Žádné vojáky přece nemám už!
Copak sám nevzdal jsem se
císařství,
ne dosti jsem se včera
ponížil?
Tedy vzmuž se, té vzpoury
využij,
Sabinus je jat, jsi pán
Římanů.
Ty chceš skrze mne vládnout?
Vládnout mi?
Žena se se mnou dávno
nestýká,
jídlo mi nechutná, co hrozí
smrt,
svoji matku jsem žalem
umučil...
ztratil jsem mír a poklidné
žití!
Mám proto snad oklamat Flavia?
Porušit dohody, bratra
zatknout
a vydat se do hněvu císaře?
Měl bych klečet na kolenou
týdny,
bych aspoň dobrý způsob
smrti si
na tom přemocném bohu
vyprosil
jak milost, která se běžně
dává?
Ty mluvíš odpudivě, bratře
můj.
Nejen že Sabinus je zajatý,
též Capitolium tví vojáci
vypálili... jen uhel na uhlu
zůstal z chrámu
nejvznešenějšího.
To jestli se stalo, nic
horšího,
potupnějšího nemohlo se
stát.
Tak Římané ničí svoje
město...
ani Galové je nezničili,
měli v rukou Romu a mohli
to,
leč cítili přec úctu takovou
k velikosti naší a
k všem bohům,
že ničitelské dílo odvrhli.
A kdo že je nyní zbořil? A
proč?
Chátra pro nejsoucího
císaře.
Bohů se bojím, jejich děsné
msty.
Mně Sabinus zdá se dědek
lstivý,
chce odzbrojit tebe, leč
samoten
moc odmítá... stát veda
k pohromě.
Chvilku je patolízalem,
chvilku
na vládce si hraje a Římany
na úkor bratrův chce získat
sobě.
Však on kdyby tu možnost
nalezl,
hned Vespasiana by
odstranil,
by ny jeho trůn mohl
usednout.
Ty bys to učinil ještě
dříve.
Mně zdá se, že Anius, bratr
náš,
za ten zisk všechny by nás
povraždil.
Já v tomhle Superba
bych bál se též.
Jaké je štěstí, že už nemám
trůn!
k ostatním
Vy zlobíte se na Sabina, že?
Ten však zajatý je nyní,
páni,
což jste mi tohle sami
neřekli?
Zkřivíte-li mu jediný
vlásek,
Flavius nás dá hned
ukřižovat.
Římské občany nesmí
křižovat,
to ani Caligula nedělal.
Tak vymysli si smrt
jinačejší.
Už nejsi císař, za nic
nemůžeš.
Co po tom je Vespasianovi?
Podívejte se! Přivádějí ho!
Já nikoho se o to neprosil!
Statečně musíš jednat,
nezemdlít.
Už slyším jejich kroky
náramné...
jaká jen slast vidět tak
Sabina
třesoucího se, prosícího
nás.
Ještě jednou přec pány Říma
být,
milost mu dát, vojákům
poručit...
a naklonit si Vespasiana.
Proboha, oni už jdou...
prchejme!
(Vitellius chce utéci, Lucius ho zadrží... na jeviště vstoupí spoutaný
Sabinus s vojenským doprovodem)
Jenom ty můžeš jim to
rozmluvit.
Vítej, Sabine! Na nás nezlob
se.
Řím vinou chátry hnusné
skonává.
(Vitellius se vytrhne a klečí před spoutaným Sabinem drženým mezi vojáky)
Odpusť mi, prosím, velký
Sabine,
vždyť já nic neporučil, nic
nechtěl!
Dávno nejsem císař, jsem
bezmocný.
Já nechtěl, netoužil a
nevěděl,
lůza jedná jenom za choutky
své,
já jsem bez viny a tak
zůstávám.
setník
Vitellie, ty jsi císař,
slyšíš!
(surově kopne klečícího Vitellia)
Rychle vstaň a vládni, jak
sluší se!
Už smiluj se nade mnou,
setníku,
propusť nevinného zde
Sabina.
setník
On je nepřítelem tvým,
císaři,
ty poručíš nám jeho popravu,
jinak i tebe s ním
popravíme.
Odvážně, správně mluvíš,
setníku!
Ještě jednou ho kopni, císaře,
by k císařství se zase
probudil.
setník kopne
opět surově do Vitellia
Tu máš další, obtloustlá
bestie,
a jestli nevstaneš, meč
vytáhnu.
Už padám, božský setníku!
Jen hleď.
vojáci
Ave césar, ave Vitellius!
To divadlo je hrozné člověku.
setník
Teď poruč popravu Sabinovu.
Starče vznešený, odpusť!
Poroučím...
setník
To rozkaz byl? To bylo
mňoukání!
Prožeň mu červa, dobrý
vojáku,
však on si na císařství
vzpomene!
setník
Budeš mluvit, ty odporný
vaku?
(sekne Vitellia mečem do ruky)
Ó! To příšerně bolí!
Pomožte!
To je hnida, to není člověk
snad.
setník
Rozkazuj jak císař, chceš-li
přežít!
Já, císař Vitellius, mocný
bůh,
přikazuji vám zabít Sabina,
utnout mu hlavu, tělo
rozsápat.
Jsi slabošské prase a žravý
hmyz.
Zabte ho! Na co ještě
čekáte!
Pomoc! Galerie, já krvácím!
Už běžím! Jen proboha neboj
se!
(setník probodne Sabina dýkou, vojáci odvlečou mrtvolu – a všichni
ostatní jdou s nimi, zůstává jen Vitellius a Galerie)
Ach, moje dobrá manželko,
vidíš?
Tak jsem tu pro smích zůstal
každému...
k čemu bylo vše krásné
v životě,
když vidím, jaká je jeho
cena,
a přece tolik toužím žít,
ženo!
Pojď se mnou, tu ránu ti
obváži.
(oba odcházejí)
7. scéna
(Vitelliův palác, všechno zpřeházené a rozkradené. Vitellius se v něm potkává s kradoucím chlapcem... po chvíli přicházejí vojáci s tribunem kohorty Iuliem Placidem.)
Tak co sis nakoupil, pověz,
chlapče.
chlapec
Nakup si taky, je po něm
veta.
Je snad ztracen císař
Vitellius?
chlapec
Celé město propadlo se
v jatka.
Tam ukradnu si ještě
zrcátko.
Podívej se, jak je tu
prázdno jen...
všude jsem tu pomalu
procházel,
však poraď mi, kam mám teď
uprchnout?
chlapec prchá
Pomoc! Tu je císař
Vitellius!
Zůstaň! Já nic bych ti
neudělal...
Musím rychle schovat se
k bratrovi...
Prý v Tarracině čeká
s vojáky
– ale jak se jen dostat
z Říma mám?
Nevyjdu ven ani za nic,
bozi!
Tu temno je a ticho,
bezpečno,
tu mohu bloudit sám
v těch komnatách
a neslyšet řev, vřavu
ukrutnou,
tu chtěl bych se jako myška
skrývat,
v té tmě do konce
života chci žít,
je to tak... je tam někdo?
Slyšíte?
Blaesus! Vskutku je to
Blaesus! Blaesus...
Co ty tu děláš? Přicházíš se
mstít?
Proč mlčíš, Blaese? Já jsem
císař tvůj!
Já jsem císař Vitellius,
duchu.
(neviděni Vitelliem přicházejí Vespasianovi vojáci vedení Iuliem
Placidem)
Vzdej se na život a na smrt,
Aule!
Kdo! Blaesus? Tolik vojáků
je tu?
Jak jen pronikli jste těmi
tmami?
(vojáci ho zajišťují)
Zajímáte mne? Vždyť se
vzdávám už!
Slitujte se, prosím, nechte
mne žít...
Já jsem smlouvu uzavřel
přece,
mě Vespasianus bude chránit!
Probodněte ho! A další rány!
(vojáci se na něj vrhnou a bodají do něj)
Já přece byl jsem kdysi
císař váš...
(Vitellius umře)
Vyhoďte ho, ať si ho
rozervou...
Teď hody se otvírají, vražda
po několik dní tu bude
vládnout.
Proto spěchejme, než přijde
císař.
vojáci
vyhazující Vitelliovo tělo na Fórum
Budeme vraždit vitelliovce!
konec