Třebíč je město, k němuž jsem přišel náhodou (je pravda, že tak nějak náhodou přicházíme asi ke všemu... a pokud jsme náhodou nepřišli třeba k vlastnímu vzhledu nebo zemi, proč by mělo být náhodné setkání s nějakým městem, jež nás zaujme?). Zalíbila se mi, vzpomínám-li si dobře, na první pohled. Pokusím se nyní o procházku tímto městem, krátkou, neúplnou, nereprezentativní, ovšem právě na těch místech, kudy vás povedu, se třeba jednou spolu setkáme, neboť patří mezi má oblíbená.

 

                Dovolím si učinit předpoklad, že použijete stejný dopravní prostředek jako já: tedy vlak. Entre nous... to, že považuji prázdninové cestování vlakem za okouzlující, je důkazem o blaze neblahé převaze mé imaginace nad mým rozumem. Třebíčské nádraží je sice malé, ale je pěkné, upravené, působí o sto procent lepším dojmem než většina nádraží na severu. Není to však na Třebíči to nejzajímavější, proto prosím sestupte cestou vinoucí se pod viaduktem přímo, ba strmě dolů. Na křižovatce stojí za povšimnutí bronzové ztvárnění nahého jinocha, hrajícího na flétnu, s nahou dívkou, která sedí dole opřená o jeho nohy. Mně to vždy evokuje podzimek, poněvadž poprvé jsem tudy šel a tu krásu zažil na konci srpna 1996. Pak byste mohli navštívit místní kostel (neplést s bazilikou), potažmo projít se starými uličkami před náměstím. Všude se můžete zastavit, snít, přemýšlet... nota bene považuji za lepší o dovolené snít než fotit. Fotky vám po několika letech budou připadat cizí, ne-li přímo depresivní a tak řečeno marné; naopak sny žijí stále víc, jak čas utíká. Možná v ně už dávno nebudete mít ani zbla víry, budete však stále okouzleni, budete je rozvíjet i proti své vůli... z jednoho prostého důvodu: v nich lze totiž žít znovu a nalézt ztracený čas (jak to dokázal třeba Proust).

 

                Třebíčské náměstí je velké, možná spíš ohromné a má v sobě i jakýsi odstín, který sny ruší, odstín banality a fádní neforemnosti. Je to nezvládnutý prostor, protor, do kterého nesáhla tvůrčí ruka, aby ho proměnila v zajímavé, různotvaré a osobité tajemství. Nicméně občerstvit se tu není vůbec k zahození. Pokud ale nic takového nepotřebujete, následujte mne, prosím, přes náměstí a přes řeku Jihlavu strmě nahoru do pohádkového parku, ze kterého se otevírá výhled na „červenostřechou“ Třebíč. Kus nalevo, jestli se nepletu, uvidíte zajímavý františkánský kostel a také hřbitov, tam můžete zajít ovšem také. Procházet se třebíčskými uličkami, zvláště navečer, kdy je už v létě chladněji, je hodno bohů, ale i lidé si to mohou dopřát. Z náhorního parku vás však nyní povedu napravo, totiž na židovský hřbitov. Je spolu s židovskou čtvrtí, v níž je dojem ze starých uliček ještě umocněn tou úžasnou spletí různých schůdků a malých baráčků, ba téměř úplným zrušením soukromí a rozlišování mezi tím, co bychom mohli nazvat obecním chodníkem, a co zahrádkou, a s bazilikou čerstvě zapsán do seznamu památek UNESCO. Na židovském hřbitově zvláště doporučuji spodní část, v níž jsou staré náhrobky, kamenná deska vedle kamenné desky, a nad tím vším majestátní stromy ve stylu trochu chmurného anglického parku.

 

                Z židovské čtvrti pojďme dolů, přejdeme směrem od náměstí cestu a zamíříme opět mírně nahoru k bazilice. Je to bývalý klášter ve stylu hradu, starý a nikoli bez historické proslulosti. Chrám by byl zvláště působivý, byl-li by oživen mší; průvodci nevykládají špatně, ale dávají velice málo prostoru pro sžití a emocionální kontakt s lidskými příběhy a lidským údělem proniknutou památkou. Na lavičku, jež se skrývá na levém konci nádvoří zasunuta do výklenku nad parkem, chodíváme téměř vždy, když se ocitnu u baziliky. Doufám jen, že mi ji nezasednete. V každém případě, pokud si na protější straně údolí, v němž je město sevřeno, všimnete železničního mostu a kopce s lákavým stromovím, vřele vám doporučuji vydat se do oněch končin, neboť i tam uvidíte spoustu okouzlujících věcí.

 

                Těším se někdy na shledanou v Třebíči!