Myslím, že musím doporučit Mikulov, i když se mi o tom mluví obtížně. Ovšemže jsem zaujatý... a zaujatost člověka, který má nějaké místo spojené s mnoha prázdninovými zážitky z dětství, je skutečně velice silná. Mám navíc zvláštní, možná genetickou, možná svým rodným Slezskem podmíněnou náklonnost k jižní Moravě. Pošmourné Jeseníky se svou gotickou až romantickou vážností, tichostí a rozmáchlostí člověka občas přimějí k tomu, aby si od nich odpočal, aby se nadechl v jiné krajině, stejně kouzelné, ale svébytně opačné. V tom smyslu je Haná, kde přebývám po většinu roku, ještě sever, ačkoli k Jeseníkům má daleko.

 

                Jižní Morava... leckdo si asociuje kroje, sklípky, družné hody a písně, religiozitu, sedláky, žírná pole a zastavený čas. Nic z toho, co jsem právě jmenoval, se mne nedotýká tak, abych cítil v duši to zvláštní rozechvění, jež člověku napovídá důvěrnou známost, ne-li lásku. Pro mne je jižní Morava spojená především s červenými střechami měst a městeček, s jejich úžasnou historií, se zvlněnou krajinou polí, lesů, remízků a velkých konstrukcí, na nichž jsou upevněny dráty vedoucí elektrický proud – je pro mne spojená se sluncem, s živými ulicemi, s hospůdkami, s poklidem jaksi jižanským, blízkým Itálii, Provence nebo Chorvatsku. Proto se mi jižní Čechy, když jsem do nich zavítal, zdály pokračováním jihomoravského snu, dost odlišného od té nejjižnější, totiž východní Moravy.

 

                Mikulov je městečko na samotných rakouských hranicích, známý hraniční přechod – jistě jste už o něm slyšeli. Kdysi jsem jako dítě kousek odtud viděl na vlastní oči železnou oponu, dnes však jsou hranice díky Bohu již volné. Jestliže přijedete do Mikulova vlakem, ocitnete se na nepříliš vábném nádraží, ze kterého se jde ještě nějakou dobu do města. Radím vám, abyste to překonali a statečně šli. Otevře se před vámi krásné panorama zámku po levé straně, po pravé zase vápencový masív s kostelem, k něnmuž vede překrásná (i když vážně poškozená) křížová cesta. Městečko je malé a plné krás: jistě je jeho dominantou i zřícenina na strmé vápencové skále nebo kousek odtud náměstí s hrobkou Dittrichsteinů, již několik let přístupnou. Nemusíte se bát množství turistů, naopak... večery se otvírají k nádhernému, osamělému bloumání, posezení u piva a k přemýšlení nad vším možným. Zámeckou zahradu velice doporučuji k uspořádání provizorní snídaně (samozřejmě musíte mít fantazii!).

 

                Z Mikulova lze vyjíždět do širokého okolí, kde je spousta zajímavých věcí, o nichž by se dalo napsat stran a stran. Já se však chci zmínit jen o Lednici. Jste-li dosti romantičtí a máte-li odvahu, použijte železnici – ujišťuji vás, že na všechna protivenství, byť by jich bylo nadobyčej mnoho, budete vzpomínat s láskou. V Lednici buďte připraveni na malovesnické (dá-li se tak říci) nádraží a na nikoli krátkou cestu k zámku – zámek je ale nádherný, o parku nemluvě. A právě park, onen ohromný lednicko-valtický areál je cosi, na co se nezapomíná do konce života a kam se není možno nevracet. Systémem pěkně vysypaných chodníků procházíte pod korunami staletých stromů (zvláště mne fascinují tamní platany, ačkoli téměř o všech lednických stromech je nutno říci, že jsou krásné, že člověka svým zjevem povznášejí do světa estetických vizí a nevystihnutelné radosti), přes mosty přecházíte říční ramena, která kol dokola tvoří rozsáhlé nádrže, všude lze spočinout, popřemýšlet, kochat se, sdílet se... a když dojdete k minaretu, v dálce se vám odkryje pohled na zámek. A to škvírou mezi všemi těmi vodní plochami, loukami a mezi všemi duby plnými volavek a volání rozličného ptactva. Zvláště radím projít si park v noci, kdy tam nikdo není a kdy je celý dojem tisícinásobně umocněn. Rozhodnete-li se tam ale spát, připravte se na komáry.