Myslím, že musím doporučit Mikulov, i když se mi o tom mluví obtížně. Ovšemže jsem zaujatý... a zaujatost člověka, který má nějaké místo spojené s mnoha prázdninovými zážitky z dětství, je skutečně velice silná. Mám navíc zvláštní, možná genetickou, možná svým rodným Slezskem podmíněnou náklonnost k jižní Moravě. Pošmourné Jeseníky se svou gotickou až romantickou vážností, tichostí a rozmáchlostí člověka občas přimějí k tomu, aby si od nich odpočal, aby se nadechl v jiné krajině, stejně kouzelné, ale svébytně opačné. V tom smyslu je Haná, kde přebývám po většinu roku, ještě sever, ačkoli k Jeseníkům má daleko.
Jižní Morava... leckdo si asociuje kroje, sklípky, družné hody a písně,
religiozitu, sedláky, žírná pole a zastavený čas. Nic z toho, co jsem
právě jmenoval, se mne nedotýká tak, abych cítil v duši to zvláštní
rozechvění, jež člověku napovídá důvěrnou známost, ne-li lásku. Pro mne je
jižní Morava spojená především s červenými střechami měst a městeček, s jejich
úžasnou historií, se zvlněnou krajinou polí, lesů, remízků a velkých
konstrukcí, na nichž jsou upevněny dráty vedoucí elektrický proud – je pro mne
spojená se sluncem, s živými ulicemi, s hospůdkami, s poklidem
jaksi jižanským, blízkým Itálii, Provence nebo Chorvatsku. Proto se mi jižní
Čechy, když jsem do nich zavítal, zdály pokračováním jihomoravského snu, dost
odlišného od té nejjižnější, totiž východní
Moravy.
Mikulov je městečko na samotných rakouských hranicích, známý hraniční
přechod – jistě jste už o něm slyšeli. Kdysi jsem jako dítě kousek odtud viděl
na vlastní oči železnou oponu, dnes však jsou hranice díky Bohu již volné.
Jestliže přijedete do Mikulova vlakem, ocitnete se na nepříliš vábném nádraží,
ze kterého se jde ještě nějakou dobu do města. Radím vám, abyste to překonali a
statečně šli. Otevře se před vámi krásné panorama zámku po levé straně, po
pravé zase vápencový masív s kostelem, k něnmuž vede překrásná (i
když vážně poškozená) křížová cesta. Městečko je malé a plné krás: jistě je
jeho dominantou i zřícenina na strmé vápencové skále nebo kousek odtud náměstí
s hrobkou Dittrichsteinů, již několik let přístupnou. Nemusíte se bát množství
turistů, naopak... večery se otvírají k nádhernému, osamělému bloumání,
posezení u piva a k přemýšlení nad vším možným. Zámeckou zahradu velice
doporučuji k uspořádání provizorní snídaně (samozřejmě musíte mít
fantazii!).
Z Mikulova lze vyjíždět do širokého okolí, kde je spousta
zajímavých věcí, o nichž by se dalo napsat stran a stran. Já se však chci
zmínit jen o Lednici. Jste-li dosti romantičtí a máte-li odvahu, použijte
železnici – ujišťuji vás, že na všechna protivenství, byť by jich bylo
nadobyčej mnoho, budete vzpomínat s láskou. V Lednici buďte
připraveni na malovesnické (dá-li se tak říci) nádraží a na nikoli krátkou
cestu k zámku – zámek je ale nádherný, o parku nemluvě. A právě park, onen ohromný lednicko-valtický
areál je cosi, na co se nezapomíná do konce života a kam se není možno
nevracet. Systémem pěkně vysypaných chodníků procházíte pod korunami staletých
stromů (zvláště mne fascinují tamní platany, ačkoli téměř o všech lednických
stromech je nutno říci, že jsou krásné,
že člověka svým zjevem povznášejí do světa estetických vizí a nevystihnutelné
radosti), přes mosty přecházíte říční ramena, která kol dokola tvoří rozsáhlé
nádrže, všude lze spočinout, popřemýšlet, kochat se, sdílet se... a když
dojdete k minaretu, v dálce se vám odkryje pohled na zámek. A to
škvírou mezi všemi těmi vodní plochami, loukami a mezi všemi duby plnými
volavek a volání rozličného ptactva. Zvláště radím projít si park v noci, kdy tam nikdo není a kdy je
celý dojem tisícinásobně umocněn. Rozhodnete-li se tam ale spát, připravte se
na komáry.