Kdysi, těsně před sametovým listopadem, náš třídní učitel na základní škole občas donesl do hodin matematiky noviny, něco z nich přečetl a chtěl, abychom o tom diskutovali a řekli svůj názor. Asi jej, člověka hnaného ze školy na školu za nonkonformitu s vládnoucím režimem, podnítila tehdejší glasnosť, ale o tom jsem měl sotva ponětí. Vím zato jistě, že slovo názor mám nejspíš navždy spojené s touto vzpomínkou. Postupně jsem se díky všem možným geopolitickým změnám stal součástí „generace názoru“, generace, pro niž rok 1989 znamená životní předěl, ono dospívání v atmosféře svobody myšlení a individuality. Jistě... moci říci svůj názor, to bylo okouzlující a tím jsme se od předchozí gardy lišili na první pohled nejvíce, jenže všechna pozdější úskalí jsme mohli pochopit až daleko později, z vlastní zkušenosti.

Náš učitel, pokud si dobře vzpomínám, byl stoupencem konsensuálního dialogu, byl toho mínění, že debata názory sbližuje a že jejím cílem by mělo být dosažení kompromisu. A to má určitě reálný základ, neboť k opravdové debatě nestačí mít svůj názor, nestačí ho ani deklarovat, ba dokonce nestačí ani to, když dovedeme výborně a legitimně argumentovat, to podstatné, co vytváří debatu, je schopnost naslouchat, tedy vůle k poctivému vyhodnocování toho, co říká partner (nebo protivník). Dlouhé upřímné debaty dvou nesmiřitelných ideových protivníků často vedou k tomu, že si jaksi osvojí názor druhého, že do něj proniknou, že se jim bude zdát pochopitelné, že ho někdo zastává, a to i kdyby své vlastní názory stále chápali jako neotřesitelná dogmata.

Dalo by se říci, že člověk má názory k tomu, aby je jednak zkoušel ve své životní praxi a prodchnul jimi svůj život – s čímž souvisí druhý důvod, proč je dobré mít názor, a to možnost zapojit se do hledačské mentální aktivity, která proměňuje nitro, učí poctivosti, také pokoře a je určitě nutná k mravnímu dozrávání člověka. Ve všech ostatních případech je „mít svůj vlastní názor“ odpudivě banální. Ne snad že by se to mělo zakazovat! Ani v nejmenším! Jenže myslet si cokoli o čemkoli je nesmírně snadné, a to tím spíše, čím méně o tom člověk ví. Ostatně pro toho, komu jde o poctivou názorovou angažovanost, je těžké utvářet si názor a často se názoru zdrží, když prostě ví, že mu unikají relevantní fakta.

Obávám se, že jedním z největších nebezpečí optimistické konsensuální vize toho, co bychom mohli nazvat názorovým střetem, je poněkud přehlížená banalita, neméně strašná než ta první, totiž ono „nemít žádný svůj názor“. Ať už názorový střet dopadne jakkoli, ať už vede k roztržce a hořkosti, je pramenem pohybu, života a hledání, je cestou za světlem, které nikdo z nás nemá ve svých rukou, nýbrž se mu musí podřídit v rámci elementární poctivosti... handlování s něčím takovým by bylo výsměchem svědomí. Dělat kompromis pro kompromis může mít smysl pouze v politice nebo obecně tam, kde se svého názoru nevzdávám, ale kde potřebuji někoho jinak smýšlejícího ke konkrétní praktické akci, která odpovídá mému názoru a na níž se musíme ovšem nějak s tím druhým shodnout. Naopak měnit názor ve stylu kam vítr, tam plášť nebo nemít svůj názor vůbec (nejde-li o nějakou inteligenční indispozici), to je nesmírné nebezpečí, které může ze života vyřadit obrovský rozsah mentální aktivity a vytvořit z lidí poslušné stádo, lhostejné ke všemu, co je na tomto světě náročné a zajímavé.

Střet názorů je nezbytnost pro to, aby názory vůbec žily, prohlubovaly se a aby byly zažity. Vždy mně děsila představa, že v konsensuálním dialogu budou názory splývat stále a stále, až všechny splynou do jednoho úchvatného láskyplného kompromisu, z něhož se zrodí nezničitelně věčná totalitní zvůle. Není tolik důležité to, kdo jaký názor má, nad to je naopak důležité a zralé se povznést, je spíše důležité a rozhodující to, kam člověk tím, že měl odvahu hledat pravdu, došel ve svém vnitřním, mravním vývoji. Zdá se, že pouze z tohoto pohledu lze upřímně milovat názorovou pestrost a ctít velké poctivce a hledače.

Tento článek byl přetištěn v Literárních novinách z 9. srpna 2004