V roce 1905 se v prestižním fyzikálním časopise Annalen der Physik objevily hned tři články dosud naprosto neznámého (a mladého) referenta bernského patentového úřadu, z nichž dva rozhodně představovaly zásadní obrat v celé disciplíně a iniciovaly vznik moderní fyziky. Síla všech článků spočívá v jednoduchosti základních myšlenek, jejichž důsledky jsou abstraktní a neintuitivní, přece však reálně testovatelné. Prostota Einsteinova myšlení i chování se později stala víc než proslulou. Nebyl to vědec, který by si liboval v memorování, ve starých osvědčených kánonech, v pedanterii, jeho životním postojem nebyla póza ani hrdinství, nýbrž radost a láska k vědění, pokorný humanismus a angažovanost v obecných problémech lidstva. Dobře se vyznal ve filozofii i v umění. Hlásil se také ke své židovské identitě, byť ortodoxní judaismus nikdy nepřijal za svůj.

Albert Einstein se narodil čtrnáctého března před sto dvaceti pěti lety v bavorském Ulmu. Pozoruhodné časy přelomu obou století, které Einstein ztělesňoval, si můžeme přiblížit na jeho pražském pobytu – jakožto společenský člověk se tu setkával s filozofy, vědci (např. fyzikem F. Frankem), se spisovateli M. Brodem, F. Kafkou a s jinými osobnostmi. Rád hrával na housle, s nimiž si ho dodnes pojí široká veřejnost. Později po dvacetiletém působení v Berlíně byl Einstein roku 1933 zbaven německého občanství, byl mu zkonfiskován majetek a dokonce byla vypsána odměna za jeho dopadení. Starý svět nepřežil barbarský nástup nacionálního socialismu v Německu. Einstein se uchýlil do USA, kde přijal místo emeritního profesora na Institute for Advanced Studies v Princetonu. V New Yoru uspořádal brzy po přesídlení houslový koncert ve prospěch německých vědců, již museli prchnout ze své vlasti stejně jako on.

Typickými Einsteinovými politickými postoji byl pacifismus a sionismus, v obojím byl silným idealistou, avšak přece jen konsistentním, svět přelomu století hájícím člověkem. Vždy zůstával garantem intelektuální poctivosti a kultivovanosti dialogu. Je příznačné, že i po své smrti v roce 1955 dodnes výrazně působí na široký okruh laiků a nevyvolává zdaleka jen primitivní dohady o své genialitě nebo o svém mozku. Myslím, že jeho popularita spočívá především v tom, že se stal ztělesněním ideálu vědce. Po stránce čistě vědecké by se jistě dalo vedle něj postavit mnoho osobností, které se mu vyrovnaly (určitě by to byl zmíněný Bohr, ale též J. H. Poincaré, R. P. Feynman nebo J. W. Gibbs), nicméně nikdo nedokázal tak jako on spojit osobní charisma a vědu, humanistické hodnoty a bádání, společenskou angažovanost a prostou poctivost intelektuální debaty. Einstein byl vždy (spolu třeba s Popperem) intelektuál ostře kontrastující s mnohými elitními intelektuálními vzory. Všechny ty „intelektuální elity“, běsnící za vyspekulované „hodnoty“ a „sloužící lidstvu“ hromaděním tlachů a póz, jsou ve srovnání s Einsteinem odpudivým a bizarním obrazem myšlenkové bídy. Možná je to i tím, že ho fyzika nikdy neodnaučila divit se (Jak vidím svět, NLN Praha 1993) a přistupovat k realitě s respektem k její mystické a nezaškatulkovatelné svébytnosti: „Tím nejkrásnějším, co kdy můžeme zažít, je tajemno. Je to ten nejzákladnější pocit, který je vždy na začátku jakéhokoliv opravdového umění i vědy. Kdo ho nezná, kdo už se nedokáže divit, kdo už nedokáže žasnout, je takříkajíc mrtvý a oči má vyhaslé.“ Setkání s Einsteinem, byť zprostředkované jeho spisy, zůstává životním zážitkem zřejmě pro každého, kdo měl to štěstí.