V nultém čísle Tématu jsem se článkem Adónis pokusil osvětlit to, co by se dalo nazvat skandálem Shakespearových Sonetů. Využil jsem k tomu Shakespearovo méně známé, rané epyllion Venuše i Adónis, které dosáhlo obrovské popularity mezi soudobými čtenáři poezie. Roku 1594 vyšlo tiskem jiné Shakespearovo epyllion, totiž Zneuctění Lukrécie, jímž bych se chtěl zabývat nyní a které je stejně jako Venuše i Adónis věnováno Southamptonovi. Ačkoli je věnování i zde kudrlinkovité, má překvapivě důvěrný tón. Hned první věta zní takto: „Láska, kterou věnuji Vašemu Lordstvu, nemá konce a tento spis bez počátku jest jen její nadbytečnou součástí.“ Stejně jako u prvního dílka vycházím z archaického překladu od J. Vrchlického, který je součástí souborného vydání Shakespearovy tvorby ve svazku Historie II (SNKLU Praha 1964).

Pokud se týká děje, básník čerpá z antické pověsti o Lukrécii, ženě Collatina Tarquinia, kterou znásilní syn římského krále Sextus Tarquinius. Collatinus jednou při vojenském tažení vychvaloval svou ženu jako zosobnění cudnosti a věrnosti. Když se vojáci jeli do Říma přesvědčit o věrnosti svých žen, našli je v hýření, Lukrécii však předoucí mezi svými dívkami. Sextus se potom vrátil z ležení podruhé, aby ji znásilnil. Znásilněná Lukrécie si vzala černý šat, zavolala otce i manžela, zavázala je přísahou, aby ji pomstili, probodla se nožem a svou tragédií dala důvod k lidové vzpouře proti králi, který byl i se svým rodem vyhnán z Říma. Epyllion je tvořeno 265 strofami o jedenáctislabičném verši a struktuře ababbcc (tzv. rhyme royal). Shakespeare neurčitě naznačuje už v předmluvě k Venuši i Adónisovi, že by chtěl pro Southamptona napsat něco lepšího. Ať měl tehdy v plánu Lukrécii nebo je výběr tohoto tématu výsledkem nových událostí ve vztahu obou mužů, jisté je, že se oproti své prvotině snaží nyní opěvovat cudnost a věrnost. Nápadně to připomíná stav, kdy člověk svůj milostný cíl dobude (třeba i příliš snadno) a náhle z opěvání milostné vášně začne ve strachu, aby nebyl vypuzen jiným dobyvatelem, přecházet k chvále manželských ctností.

Poezie Zneuctění Lukrécie je opět šroubovaná a kudrlinkovitá. Vrcholem skladby jsou nejen zdařilé obrazy, ale především dramatický prvek a psychologie postav. Přes obtížnou rozsáhlost, moralizující tendence a nesnadnou srozumitelnost je Znásilnění Lukrécie rozhodně předzvěstí budoucích geniálních her. Hned od začátku verše všechno míří in medias res: „chlipný Tarquin“ spěje za Lukrécií. Do protikladu je stavěna krása a nevinnost Lukrécie a chtíč násilníka. Ve Venuši jsme přes všechnu její říjnou vilnost mohli vidět i hluboké zaujetí celého nitra, celé bytosti milovaným jinochem. Sextus je naopak úskočný a jde mu jen o ukojení těla. Když ulehl k spánku, svádí v nitru chabý boj sám se sebou. Autor to s hořkým nadhledem nad děními tohoto světa komentuje: „Přestanem v zlé té sázce bytosti / být, jimiž jsme, pro kynoucí nám statky…“ V ziskuchtivé touze trefně shledává deformaci lidské identity. Nejde jen o Sextův chtíč, jsou tu mnohem obecnější konotace. Působivě se mluví o mrtvé noci, o smrtelných očích, které upadly do snu, o skřecích sovy a vytí vlků, o prznění a vraždě. Sextus vyskočí z postele, třese se vášní i strachem, ale strach je přebit „čárem chtíče“. Vidíme, že charakter násilníka nenechává geniální dramatik plytkým, objevuje psychologii prince, který se rozhodl znásilnit ženu. Asi v patnácti strofách obdivuhodně zachytil Sextův vnitřní boje před cestou za Lukrécií. Krom smyslu pro drama a pro obraz si nelze nevšimnout především Shakespearovy citlivosti pro věci svědomí, jeho schopnost rozvinout autentickou argumentaci, jaká ve svědomí může probíhat. Dovede taky (předzvěst dramat) skvěle spojit duševní stav s detaily okolního světa (zvuk dveří „klnou ten zlý děj“, vrzající práh chce násilníka zradit). Před dveřmi ložnice se Sextus modlí za svůj úspěch – také tady jde o autentický paradox obecnějšího rázu: často voláme Boha jednoduše na pomoc našim přáním, aniž bychom zpytovali, zda nejsou hříšná. Když si to násilník uvědomí, začne vzývat Lásku, Štěstí a uklidňuje se myšlenkou, že noc jeho zločin skryje. Následujících deset strof popisuje Sextovo zaujetí spící Lukrécií, až se odhodlává k činu, což Shakespeare zachycuje takto mistrovsky: „Tlukoucí srdce nítí jeho zrak, / zrak planoucí velení dává ruce, / dlaň jeho, na tu hodnost pyšná tak, / se pýchou horká na pochod dá prudce…“ Jako by to ani nedělal Sextus, ale oheň zraku, vojenský dril ruky, horká pýcha dlaně. Množstvím analogií a významů tyto verše přímo hrají, kromě toho vystihují skutečně zvláštní stav, kdy vůle vetkaná do různých cizích sil se jeví naprosto odcizeně, ač je naše.

Probuzená Lukrécie prosí Sexta, aby upustil od svého úmyslu. On si uvědomuje všechny obtíže a následky zamýšleného činu, „leč chtíč je hluch a nedbá varování“. Cynicky rafinovaně Lukrécii vyhrožuje: buď mi po vůli, jinak tě zabiji a s tebou nějakého raba, dám vás dohromady do postele, a potom budu tvrdit, že jsem vás přistihl in flagranti, a proto jsem vás zabil; zničím tvou čest. Navíc se ji snaží po dobrém přesvědčit, že pokud s ním zcizoloží, není to velká vina. Umění jemným manipulováním citu udělat ze zla něco nepodstatného je další znamenitá vlastnost dramatika, která dává záporným postavám jeho her přesvědčivou životnost. V deseti strofách se Lukrécie snaží Sexta znovu odradit. Ten a ji však nakonec znásilní, což básník komentuje rozsáhlými úvahami o následcích nezřízeného chtíče. Tak např. hovoří o paradoxnosti zisku, který plyne ze znásilnění: „on získal, čeho zbavil by se rád“. Člověk po vybití chtíče ztrácí potřebu, která ho k němu hnala, a zůstávají mu jen následky. Zvláštní dojem je vyvoláván srovnáním duševních muk obou aktérů. Monolog Lukrécie obrácený proti personifikované Noci, Času, Příležitosti, její přemýšlení nad svou hanbou, ba vinou zní trochu rétoricky. Shakespeare ukazuje široký rejstřík nápadů, avšak působí únavně. Ani Lukréciino rozhodnutí, že se zabije, nepůsobí silným dojmem. Samotnou myšlenku „vynucené viny“ ani důvod, proč by znásilněná žena ztrácela hodnotu, se nedaří čtenáři přiblížit. Sextus je vylíčen mnohem přirozeněji. Kdyby Lukrécie třeba přece jen pod vlivem nátlaku pocítila určitou touhu po Sextovi, její uvažování by bylo pochopitelnější, ale Shakespeare nejspíše chce dát neporušený vzor. Mohli bychom také lépe pochopit, kdyby si chtěla vzít život především ze strachu z veřejného mínění. Ona však své znásilnění skutečně chápe jako svou vinu, své znehodnocení, na které může odpovědět jen sebevraždou. V tom je neživotná schematičnost. Zřejmě za to může vnější záměr epyllionu: dát hraběti příklad bez poskvrny, ukázat mu odpudivost chtíče a zásadovou cudnost.

Lukrécii se nedaří najít vražednou zbraň a její hruď na malou chvilku zakolísá: přece byla věrná i tehdy, když se bála Sextova nože, i teď. Začíná svítat, což Shakespeare líčí se suverénním mistrovstvím: „Skulinkou každou zvídat vkrad se den, / a jak by hledal ji, jež dlí tu v pláči…“ Pokud srovnáváme takovéto vrcholné verše Shakespearovy s tím nejlepším z Danta, všimneme si patrně, že zatímco básník Komedie melodickým veršem maluje to, co (ve fantazii) vidí, básník Lukrécie údernějším, trhanějším veršem využívá obrazy k zachycení emocí, myšlenek, vnitřních stavů, a tak je mnohem romantičtější. Dante žije z objektivního světa, Shakespeare-básník vidí svět vždy z pohledu subjektů. Lukrécie v to ráno „má se vším hovor, co zří její hled, / a k sobě všecko přirovnává hoře / a vše jí sílu obnovuje běd“. Proměnlivě podařená je apostrofa zpívajících ptáků, po níž následuje necelých deset strof, které začínají pochybami o správnosti sebevraždy. Rozhodnutá zabít se volá k sobě dívku, jež nad zjevem své paní nezadrží slzy. Shakespeare toho využívá k obhajobě žen proti násilí mužů: nemá se obviňovat zvadlý květ, ale zima, která ho zahubila, nemá se proklínat to, co bylo zničeno, ale ničitel. Lukrécie tak ještě víc vystupuje jako přemrštěný vzor, ba světice. Zároveň rozsáhlá, obecnější úvaha o špatnosti mužů a nevinnosti žen může být výtkou hraběti a chválou básníka (jenž se dřív mohl ztotožnit s Venuší). Lukrécie se snaží napsat manželovi dopis, ale nejde jí to. Nakonec formuluje krátký, naléhavý vzkaz plný neblahých náznaků. Smysl pro žánrový obrázek nacházíme v líčení situaci, kdy Lukrécie odevzdává své psaní prosťáčku-sluhovi – ale potom následuje asi dvacet strof dlouhé Lukréciino přemýšlení nad obrazem, v němž jsou zachyceny události trójské války. Má jistě vyplnit čas, během něhož přijíždí Collatinus, ovšem působí příliš rozvláčně a nepřesvědčivě. Lukrécie nazývá Helenu děvkou, chce jí rozedrat nehty, pohrdá Paridem, ale celkem se nechává unést a na svou situaci zapomíná.

V tu chvíli přijede její muž. Uvidí svou ženu v černém šatě, vidí, že má kolem očí kruhy. Lukrécie mužně, stručně a bez opomenutí podstatných věcí líčí, co se jí stalo, avšak zatají jméno viníka. Uzavírá prosbou o poučení, jak se omluvit, s tímto patetickým ujištěním: „Nechť znectěním krev poskvrněnou mám, / bez poskvrny má mysl je a čistá…“ Collatinus zhluboka dýchá a Shakespeare výtečně zachycuje oživující detail, že s nádechem se úleva povzdechu ztrácí: „leč chudák v marných tone pokusech, / co dýchne, zas vpije zpět mu dech“. Celá scéna se odehrává ještě před několika lidmi, které s sebou Collatinus přivedl. Lukrécie žádá, aby všichni dřív přísahali, že ji pomstí, než řekne násilníkovo jméno. Všichni se nabízejí k službě, všichni ji ujišťují, že čistá mysl smývá z těla zneuctění. Není zřejmé, jak se k tomu stavěl Collatinus. Jisté je naopak to, že Lukrécie odmítá utěšování a prohlásí, že žádná příští žena si nesmí pomáhat v omlouvání nevěry jejím příkladem – a když vysloví vzrušeně Sextovo jméno, probodne se. Divně působí, když autor líčí její krev jako černou, zkaženou Sextem, jako by zcela nedobrovolné znásilnění mohlo proniknout až tak hluboko. Tím podporuje nesmytelnost poskvrnění a oprávněnost sebevraždy. Přitom mohl celou věc postavit tak, že Lukrécie se vzala život proto, aby tím dosvědčila, že si nevymýšlí a že Sextus Tarqiunius, královský princ je skutečně zločinec. Didaktický úkol tu citelně převažuje a deformuje vyznění díla. Otec Lukrécie truchlí nejdříve, až po něm Collatinus, který mohl patrně jasnější podporou své ženy její smrti zabránit. Pocítí touhu umřít s ní, nicméně touha po pomstě ho vrací životu. Teď ví, že má myslet na pomstu. Do věci se vloží Iunius Brutus, který je mezi přítomnými. Ten se podle staré římské pověsti dělal dlouho bláznem, ale ve skutečnosti chystal vzpouru proti králi. Promluví strohým, tvrdým stylem republikánského Římana a přesvědčí ostatní, aby spolu nesli mrtvou Lukrécii městem, čímž nakonec získali lid pro vyhnání krále i království z Říma. Závěr epyllionu je na rozdíl od jeho středu příliš stručný a chvatný. Nicméně můžeme říci, že Zneuctění Lukrécie stejně jako Venuše i Adónis patří přes všechny své nedostatky k vrcholům světové poezie a že jsou možná ještě živější a působivější než cokoli, co bylo v epické poezii v renesanci napsáno, včetně Ariosta a Tassa.