Nebylo toho o Ginsbergovi snad napsáno a řečeno už dost? Má cenu číst (nebo psát) další slova o tomto notoricky známém americkém básníkovi? Co nového se ještě můžeme dozvědět? Tyto otázky napadnou asi mnoho čtenářů. Přiznám se, že napadaly i mě, když jsem se rozhodoval, zda psát o Ginsbegově poezii. Ginsbergova poezie je však z těch, která mě i po letech znovu a znovu překvapuje, je často „jiná“, než jsem si dosud myslel. A proto o ní rád mluvím s přáteli, přemýšlím, a proto si také myslím, že má smysl o ní psát.

V roce 2001 vydala Mladá fronta pod jménem Karma červená, bílá a modrá výbor Ginsbergovy poezie. V následujících řádcích se zaměřím na některé Ginsbergovy „drobnější“ básně obsažené v tomto vydání.

Výbor začíná Bopovými texty, které jsou souborem šesti, na první pohled ne zcela jasně souvisejících, krátkých básní, v nichž se ve zkratce objevují téměř všechna „základní“ témata typická pro celou Ginsbergovu poezii. Ginsberg začíná bez okolků (jak jinak, když jde o bop) líčením prožitku vědomí smrti. Hned první čtyři verše uvádějí čtenáře do obrovského napětí – vědomí smrti přivádí nepříjmný stav, ale v okamžiku, kdy se z něj člověk dostane, je právě tímto vědomím už uhranut, nelze se ho zbavit, naopak toto vědomí (z hlediska přísně pozemského života nahlíženého jako nicota) začíná člověka dokonce vábit. Skrze perspektivu smrti a nicoty se vše ztrácí v mlze a Ginsberg na konci této úvodní básně dvakrát zopakuje „Chytrý šílí. / Chytrý šílí.“ – cítí, že vědomí hluboce prožívané smrti jej může dovést právě k šílenství. Následující báseň začíná surrealistickým obrazem „Květina v hlavě / mi z oka vyrazí, / jednou budu v hrobě, / po božské extázi.“ Najednou se v básníkově prožitku však objevuje Bůh (v originále je to vyjádřeno explicitněji „Someday I´ll be dead: / I love the Lord on high“) jako další dimenze – a napětí roste, protože už zde není jen protiklad života a smrti, ale Bůh vnáší do života krásu (květina, extáze). Je zde tedy svět, který je krásný, ale který je na druhou stranu tváří v tvář smrti nicotný. Básník vyslovuje přání, aby jej Bůh zbavil síly a opět na konci opakuje „Chytrý šílí. / Chytrý šílí.“ V další básni se líčí, jak básník dopadl, když se ptal ženy a muže „co je růže“ – jako by se chtěl ptát právě po kráse, jejíž vědomí prostoupilo jeho mysl. Odpověď nedostane, z celé básně vyplyvá, že jeho otázka je navíc jaksi nepatřičná (žena ho shodí z postele, můž ho zbouluje na čele). V následujícím čtyřverší Ginsberg bez jakéhokoliv patosu ukazuje absurditu života a smrti – jede do Číny založit skauta, ale loď najíždí na miny a on stačí jen vykřiknout. V těchto verších jako by vše nestálo za nic, smrt i život ve své absurditě (není to absurdní jezdit zakládat skauta do Číny?; a není absurdní, že ti, co to jedou dělat, jsou zabiti minami?) se stejně jako loď potopí a nezbude nic. Předposlední báseň je, na rozdíl od úvodních, nabitých napětím, plná nadhledu a svébytného humoru, s nímž Ginsberg líčí, jak se dostal do ústavu. Za v podstatě úsměvnou situací se však zračí něco mnohem závažnějšího. Člověk, který zažívá to, co je líčno v předchozích verších, není považován za normálního, cítí se jinde, cítí, že někomu nemá vůbec smysl něco vysvětlovat. Někdy je prostě lépe něco lidem nakukat a ukrýt se za zdi ústavu, který může být v určité chvíli vnímán jako žádoucí azyl (což jasněji vysvítá z originálu „Till they put mi in th´asylum“). Závěrečná báseň je mistrnou metaforickou syntézou všeho, co bylo řečeno (prožito) v předcházejících verších. Básník sám sebe přivnává k hrnci, svou hlavu k hroudě hlíny, čímž jednoznačně potvrzuje vědomí své hluboce prožívané pozemskosti a pomíjivosti (hliněný hrnec se přece většinou po čase rozbije). Ten, kdo hněte a dává tvar, je však sám Bůh, čímž se nám vrací motivy smyslu a krásy, ba co víc, skrze tuto perspektivu básník sám sebe přijímá se vším všudy. Není třeba si nic nalhávat. Domnívám se, že závěrečné verše Bopových textů patří mezi ty nejlepší, co byly vůbec kdy napsány. Proto snad stojí za ocitování: „Jsem hrnec a Bůh je hrnčíř / má hlava je hrouda hlíny. / Plakej mi na hrobě, / směj se mé podobě. / Jsem šťastný, že nejsem jiný.“

Bopové texty tak přes svou zdánlivou nejednotnst tvoří celek, který lze chápat jako určitou „historii“ prožitku, počínající otřes způsobujícím vědomím smrti a končící přijetím světa a sebe sama. Nejdná se však o nějaké definitivní řešení, naopak. Vše se jen rozehrává. Každý moment, který jsme se v Bopových textech snažili postihnout, se v životě člověka tu s větší, tu menší mírou vrací. Následný vývoj Ginsbergovy poezie (Bopové texty byly napsány v roce 1949) je toho snad nejlepším důkazem. Témata smrti, zmaru, sebepojetí, krásy... ke všemu se později Ginsberg vrací. Nejsou to však témata intelektuálská či nějak „nezávisle“ nahlížená. Jsou to témata výhradně a důsledně prožívaná. Ginsbergovo pojetí poezie je tak v naprostém v souladu s pojetím tvorby, jak ji chápal např. Proust, když se při úvahách o její povaze sám sebe ptá: „Ale cožpak není tento objev, ke kterému nás umění může dovést, v podstatě objevováním toho, co by pro nás mělo být nejdrahocennějším a co nám obvykle zůstává vždycky neznámé, totiž našeho pravého života, skutečnosti takové, jak jsme ji cítili, a která se od toho, co si o ní mylíme, natolik liší, že jsme naplněni, když nám náhoda poskytne opravdovou vzpomínku, takovým štěstím?“ (Hledání ztraceného času VI, Praha 1988, s. 488).

Ginsberg však cítil, že jeho prožitky nejsou shodné s tzv. „běžným“ prožíváním – je nemilosrdným kritikem povrchnosti, tuposti, pokrytectví. Je však třebe zdůraznit, že Ginsberg při své kritice nepřestává být básníkem – jeho společnost kritizující verše nejsou pouhými politickým hesly (i když jsou i jimi), je to poezie pronikající do lidského nitra. Vždyť např. verše v Patersonu líčící prožívání hněvu „starých prodavačů zabydlených v tuku, lemplů a pitomců, jejichž ega z peněz a moci / dávají práci a padáky, prudí a prdí a svůj konečný i domnělý hněv si hojí / na člověku hněvem zmoženém“ jsou, kromě vyjádření Ginsbergova vnitřního pocitu, díky poslednímu verši i mistrnou psychologickou reflexí zcela odlišných prožívání tohoto všem známého pocitu. Tyto verše jako by snad obsahovaly i nevyslovené otázky ke čtenáři – rozumíš mému hněvu? a jaký je tvůj hněv? atd. – , které dokáží proniknout do vědomí a už se z něj neztratit. Domnívám se, že je to právě tohle mistrné básnické uchopení věci, které Ginsbergovy politicko-sociální verše staví vysoko nad všechny jednoduché politické proklamace a které je činí stále živými. Navíc Ginsberg nemluví jako neohrožený a sebejistý majitel pravdy (jak to většinou dělají političtí agitátoři všeho druhu, zeména však mnozí tzv. levicoví intelektuálové). Naopak, je si vědom své slabosti, ba co víc, své bídy („jakou to vedu válku a za jakou cenu! zvadlý pták fádních obsesí“). Vědomí vlastní bídy a únavy prostupuje velkou částí Ginsbergovy poezie a není mnoho básní, jež tak silně a neokázale vyjadřují básníkovu ubohost, jako je např. jeho „Cítím, jako bych byl na konci...“ Ginsberg zde však nerezignuje, nehodlá sice nic z toho, co si myslí a tvrdí odvolávat, cítí jen nesmírnou vyčerpanost tváří tvář světu, jenž ho obkolpuje. Dojem všeprostupující únavy podtrhává pomalý rytmus – člověk má pocit, že slyší mluvit skutečně zmoženého člověka. Navíc jako by bylo slyšet i dávnou ozvěnu unavených povzdechů většiny starozákonních proroků: „jsem vyčerpán tím, co musím snášet, / dál už nemohu (Jeremjáš 20,9).“

Charakteristické pro značenou část Ginsbergových veršů je to, co bychom snad mohli nazvat „konkrétní zakotveností“ – nejde však o realismus deskriptivního typu, o nějaké objektivní záznamy. Ginsberg je v jednotlivých situacích, jež „popisuje“, podle mého názoru zakotven naprosto stejně jako Proust v Hledání ztraceného času. Sledujme Proustova slova a pak je porovnejme např. s básní Západní 15. ulice č. p. 345 (stejně dobře se lze ale dívat na většinu Ginsbergových básní). Proust píše: „... umělcova práce, spočívající v tom, že se pod zevnějškem hmoty, pod zevnějškem zkušenosti, pod slovy snaží postihnout cosi odlišného, je přesným opakem práce, kterou v nás v každé chvíli, kdy žijeme odvráceni od sebe samých, vykonává marnivost, vášeň, inteligence a také zvyk, když navrstvují nad našimi pravými dojmy, aby nám je tak úplně zakryly, ty soustavy názvů a ty praktické cíle, které označujeme jako život. Zkrátka, toto komplikované umění je právě jediným uměním živoucím. Jedině ono vyjadřuje pro druhé a dává vidět nám samým náš vlastní život, ten život, který nemůže být „pozorován“, jehož zdánlivé vnější podoby, jak je pozorujeme, mají zapotřebí překladu ...“ (Hledání ztraceného času VI, s. 504).

Západní 15. ulice č. p. 345 je básní, v níž je líčen básníkův návrat z kina a myšlenky, které se mu honí hlavou. Každý z nás asi podobnou situaci zažil a snad si dokáže představit její „realistickou“ deskripci. To, co nám zde nabízí Ginsberg, je však jiného řádu, je to onen proustovský „překlad“, v němž se zrcadlí „cosi odlišného“. Už samotná forma básně navozuje specifickou atmosféru situace – každý verš je uprostřed „rozdvojen“ grafickou mezerou, což má za následek zpomalení a rozdělení rytmu básně. Pro ilustraci uveďme první čtyři verše:

Skoro slepý a s hlavou prázdnou přišel jsem domů z kina.

Dojít až z Osmé na Patnáctou byla pro mě dřina.

Chvíli jsem se díval, jak loď vyráží na moře.

Bydlím v přístavním penziónu úplně nahoře.

Tyto předěly přímo fyzicky evokují reálný pocit únavy a zesláblosti, kterou prožívá básník vracející se domů. Zkusme si přečíst tyto verše bez předělu a ocitáme se v jiné atmosféře – znějí spíše snad jako říkanka. V dalších verších se dívá kolem na staré skladiště a požární schodiště, které mu asociují Rusko, středověk a neveselé vzpomínky na rodinu. Následující líčení toho, jak stoupá po schodišti, je právě v kontextu předcházejících veršů již tím „něčím odlišným“: Ginsberg stoupá navzdory všem trpkým vzpomínkám a skutečnostem, jež jen podtrhuje motiv hrozně vrzajícího schodiště. Jakoby s sebou táhl tíhu všech svých bolestí. Jenže Ginsberg není básník pateticky zahleděný do vlastních bolů, naopak, jeho pohled je stejně upřen i na ostatní lidi se všemi jejich radostmi a starostmi – zaslechne smích spícího Portorikánce, vyruší dva homosexuály, kteří se snaží svůj vztah tajit před s ostatními, navštíví jednoho starého alkoholika. Je to rozmanitý svět, jenž nás obklopuje. Jenže každé schodiště, stejně jako každá cesta, nakonec skončí a člověk se ocitá chtě nechtě opět sám se sebou, se svou samotou, která nemilosrdně probouzí základní existenciální napětí mezi reálným světem a lidským životem v něm a marností smrti. Tohle všechno Ginsberg vyjadřuje prostřednictvím jednoduchých veršů popisujích některé věci v pokoji, jež považuje za „základní prvky samoty“, a své čtení nějaké svaté knihy. Četba jej však neuspokojuje, je to totiž „bída nechat se vést kamsi do bezčasí.“ Žije přece tady a teď. A to je Ginsberg, jak jej známe z většiny jeho poezie – na jedné straně básník bezesporu „duchovní“, považující své psaní za určitý druh poslání, na druhé straně básník zcela „pozemský“, odmítající jakékoliv zapuzování všeho pozemského – vše je třeba projít, zkusit, poznat všechno lidské (v tomto je v Ginsbergovi nepochybně mnoho z Rimbauda, připomeňme si jen jeho slova z dopisu Georgu Izambardovi z května 1871: „Jde o to, dojít k neznámému rozrušením všech smyslů. (Má bohéma, Praha, Čs. spisovatel, 1977, s. 337)). A v tomto duchu se nesou i další verše, v nichž zaznamenává to, co se u něj děje a co se mu při tom honí hlavou – hudba, láska, politika, nesmyslná vražda, možnosti vlastního života... Nakonec se však opět dostavuje nevypuditelné vědomí onoho již tolikrát vyjádřeného absolutního rozporu mezi životem a jeho zánikem. Je to fakt, ze kterého nejde uniknout ani příklonem k „čisté“ duchovnosti, ani pouhým přitakaním přítomné smyslovosti. Je to neustálé, vyčerpávající napětí, díky kterému je však možno vnímat svět „jinak“.

Domnívám se, že Paterson je názorným příkladem proustovského „překladu“ určitého prožitku. Přestože se zde objevují typicky ginsbergovské motivy vyskytující se u většiny jeho básní, není možno rozpoznat předem dané schéma (jako např. u Dostojevského). Témata se v proudu slov líčích prožitek sama „vynořují“, jsou jeho nedílnou součástí, i když by snad na první (fotografický) pohled nebyla vůbec vidět. A navíc vše působí tak jenoduše a prostě, je to něco, co může prožít každý z nás. Osobně si myslím, že je to právě určitá obyčejnost prožitku spojená s výše zmíněným „překladem“, jež činí Ginsbergovu poezii stále živou a provokující. Vždyť něco podobného, o co se pokouší Ginsberg, si může zkusit každý – všichni chodíme do kina, čteme noviny, žijeme v nějakém státě, umírají nám rodiče......a všichni se to můžeme snažit nějak „přeložit“. Není to samozřejmě vůbec jednoduché, naopak. Na druhou stranu jako bychom se tomu někdy tváří tvář životu a smrti vůbec nemohli vyhnout. A možná právě tehdy uvidíme, že Ginsberg (a samozřejmě nejen on) „překládal“ i život náš....