Aischylos (525-456 př. Kr.) je prvním významným historicky doložitelným autorem tragédií v starověkých Athénách. Na počátku jeho působení vystupoval před diváky v atickém divadle pouze sbor a jeden sólový herec, Aischylos však zavedl druhého herce, čímž umocnil význam dialogu. Nechci se nyní zabývat analýzou otázek o konkrétní podobě dramatu za Aischylovy doby, o Aischylově přístupu k režii, o jeho vztahu k politice a konečně také o dojmu, jaký mohl mít průměrný soudobý Athéňan z jeho her. Za cíl si nekladu ani zkoumání Aischylova náboženského postoje nebo jeho role v duchovních dějinách Řeků. Upřednostnění toho všeho před textem hry samotné (původní atické provedení už těžko zrekonstruujeme, musíme tedy brát Aischylovy hry především jen jako texty) by znamenalo udělat z ní fosílii, a to by byla velká ztráta pro literaturu a její dějiny. Představa, že se někdy dobereme nějakého skutečného poznání reálií Aischylovy doby, včetně reálií dramatu, je velice smělá a spíše neodůvodněná, naproti tomu domněnka, že bychom dnes, v 21. století, mohli vnímat Aischyla tak, jak ho vnímali jeho současníci, je zcela absurdní. Má-li být Aischylos čten (nebo hrán), musíme si k němu najít vlastní cestu, na které se pro nás stane autentický a otvírající život novému hlubokému porozumění.

V této recenzi bych se chtěl pokusit ukázat, jak čtu Aischylova Prométhea a proč ho považuji za podnětné a velice krásné umělecké dílo. Nejprve ovšem alespoň v základních datech přiblížím Aischyla člověka dle The Oxford Companion to Classical Literature (edited by M. C. Howatson, Oxford University Press Oxford 1995): „Born at Eleusis, near Athens, of a noble family, he witnessed in his youth the end of tyranny at Athens, and in his maturity the growth of democracy. He took part in the Persian Wars, at the battle of Marathon in 490 (where his brother was killed) and probably at Salamis in 480... At some time in his life he was prosecuted, it was said, on the charge of divulving the Eleusinian mysteries, but exculpated himself. He visited Syracuse at the invitation of the tyrant Hieron I more than once... and died at Gela in Sicily...“ Z tohoto přehledu je naprosto zřejmé, že Aischylos nebyl člověk nezkušený či nezasažený životem, jeho dramata budou patrně mnohem víc než jenom snění nebo intelektuální hrátka.

Samotný Prométheus se ovšem nikoli vždy považuje za skutečně Aischylovo dílo a existují důvody pro domněnku, že ho napsal někdo jiný. Podle mnohých argumentů se jedná o součást trilogie, jejímž je prvním dílem (správně se totiž jmenuje Upoutaný Prométheus, kromě této první části byla zřejmě součástí cyklu ještě dramata Osvobozený Prométheus a Prométheus přinášející oheň). Všechny argumenty pro popření Aischylova autorství jsou však spekulativní, mohou být zpochybněny a nijak nevysvětlují, jak by bylo možné, že pravé jméno dramatika, jenž napsal Prométhea, jak ho známe dnes, by mohlo zůstat zapomenuto. L. Canfora v Dějinách řecké literatury (KLP Praha 2001) cituje názor Winninga-Ingrama, že pod vlivem Aristofana a také Aristotela snadno přijímáme myšlenku, že existovali pouze tři velcí atičtí tvůrci tragédií. K tomu bych osobně podotkl, že kauza Prométhus nemůže nic moc změnit, ať už k ní budeme mít postoj ten či onen. Nejsou-li známy de facto žádné jiné geniální hry kromě těch, jež jsou Aischylovy, Sofoklovy a Eurípidovy, Prométheus s pochybnostmi odňatý prvnímu z nich sotva přivádí na scénu nového autora. Připomíná to Shakespeara... známe jeho texty (i když ne zcela jeho totožnost), známe také texty jeho současníků (Jonsona, Chapmana nebo Fletchera), a přece málokdo odmítá skoro všeobecné mínění, že alžbětinec srovnatelný se Shakespearem je pouze jeden, a to on sám.

Obraťme se však nyní přímo k textu (překladu textu) Aischylovy hry (Prométheus, Petr Rezek Praha 1994, překlad F. Stiebitze). Ocitáme se na prostranství před vrcholem skály, personifikovaná Moc a Síla vlečou Prométhea... Síla mimoto nese hřeby a okovy... za nimi jde Héfaistos (bůh ohně a kovářského umění) s kladivem. Moc žádá Héfaista, aby Prométhea přikoval ke skále, a chytře připomíná Prométheův prohřešek („Je přece oheň, všeho umění / zářivý zdroj, tvá ozdoba a skvost; / a on jej vzal a lidem daroval! / I musí před bohy to odpykat.“), ale Héfaistovi se do díla nechce. Vymlouvá se na příbuzenství, nicméně z jeho řeči k odsouzenci je cítit soucit, neztotožněnost se spravedlivostí tak strašného trestu. Úžasná majestátnost verše, která spočívá i v jeho košatosti, důrazu na vnitřní melodii (kterou se básně lišívají od rýmovaček) a v prostotě myšlenek je naprosto souladná s povahou děje, v němž vystupují bozi a naznačují se mystéria kosmu. Za citování stojí např. tato slova Héfaistova, jimiž popisuje Prométheův budoucí úděl: „Žár sluneční ti zžehne tělo tak, / že ztratíš nádech pleti růžový. / I budeš rád, až noc ten vroucí třpyt / vždy skryje hávem pestrobarevným, / a až zas ráno slunce rozptýlí / chlad jitřní rosy. Břímě toho zla / tě bude stále mučit. Nezrodil / se dosud, kdo tebe vrátí svobodě.“ Přesahy vytvářejí plynoucí celek řeči, v němž nelze melodicky odloučit strofy, ale který je složitou a propracovanou jednotou. Síla těch veršů je jednak v jejich citové opravdovosti a prostotě, jednak v imaginaci, která proměňuje kosmos z banality příručního v oživenou souvislost božského, a konečně i v jakémsi apolinském spočinutí, jež se nežene bezhlavě dál, ale které tragédii zvnitřňuje a zůstává u ní. Minochodem v tom nesouhlasím s dichotomií mezi apolinským a dionýským, jak ji pojímá Nietzsche ve svém raném spise Zrození tragédie z ducha hudby. Neboť jestliže definuje oba pojmy tak, jak to činí, nelze apolinství spojovat výlučně s výtvarnem a epikou a dionýství výlučně s tragédií. Starořecké výtvarno není jen Feidiás nebo Praxitelés, vždyť i dionýsie měly svou výtvarnou stránku (podobně masky herců v dramatu jsou výtvarná díla), nemluvě o ozdobných malbách na keramice, z nichž mnohé nikoli jen zpracovávají dionýský námět, nýbrž obsahují typický dionýský náboj. Podobně lze najít v Homérových eposech dionýská místa – a v tragédiích místa apolinská. Např. Aischylův Prométheus je celý spíš tragédií apolinskou než dionýskou.

Héfaistos naznačuje, že Zeus je strohý, neboť vládne krátce, a nepřímo ztotožňuje s jeho rozhodnutími pojem právo. Prométheus je tak alternativou k mocensky určenému právu a jako příslušník starší generace bohů (je jedním ze sedmi Titánů) zosobňuje rudimentární mystiku v kontrastu s Diem, který je příliš lidským, marnivým, náladovým a hloupým „světlem“ mocenské logiky. Abychom lépe tomuto napětí rozuměli, musíme si připomenout, že podle některých mýtů byl Prométheus stvořitelem lidí a že vždy stál na jejich straně, a to i ve sporu o to, co z obětního býka se má předložit bohům a co si mají ponechat lidé – cituji R. Gravese (Řecké mýty I, Odeon Praha 1982): „Byl přizván Prométheus, aby při rozsoudil. Stáhl tedy a vykostil býka, sešil kůže do dvou otevřených pytlů, které naplnil tím ostatním. V jednom pytli bylo všechno maso, ale Prométheus je přikryl žaludkem, který je ze všech zvířecích částí nejméně lákavý. V druhém byly kosti, ukryté pod silnou vrstvou tuku. Když nabídl Diovi, aby si vybral, dal se Zeus snadno oklamat a vybral si pytel, v němž byly kosti a tuk (a ty dostávají bohové dodnes). Ale potrestal Prométhea, který se mu chechtal za zády, a odepřel lidem oheň. „Ať si to maso jedí syrové!“ křičel. Prométheus šel hned za Athénou a poprosil ji, aby ho vpustila zadním vchodem na Olymp. Bohyně svolila. Jak se tam ocitl, zapálil si od Héliova vozu pochodeň a po chvíli z ní odlomil kus žhavého dřevného uhlí, které zastrčil do dutiny, vydlabané v dřeni tlustého fenyklového stonku. Potom pochodeň zhasil, odkradl se, aniž si ho někdo všiml, a předal oheň lidstvu... Zeus teď zuřil jako ještě nikdy a Prométhea nechal nahého přikovat na skalní stěnu v kavkazských horách....“

Prométheus během doby, kdy je přivazován hřeby a řetězy ke skále a kdy mu bůh Héfaistos protíná hruď klínem, nemluví – naopak Héfaistos je v neustálé rozmluvě se Sílou a s Mocí povzbuzován k tomu, aby neváhal a dělal svou práci důkladně. Samotná Moc ovšem nevědomky relativizuje Prométheovu bídu, když říká „Je trpké vše, jen vládnout bohům ne. / Krom Dia nikdo není svoboden.“ V neustálém pobízení Moci i Síly vůči Héfaistovi lze poznat strach. I v jiných důležitých detailech snadno identifikujeme Moc jako slabocha: vyhrožuje, skrývá svou odpovědnost za postavení poslušného sluhy – a její poslední slova, která se velice podobají vysmívání, jakému byl vystaven na kříži Kristus, vycházejí z úzkosti a z potřeby se ujistit o svém triumfu. Po dokonaném díle odejdou Síla, Moc i Héfaistos pryč a Prométheus zůstává sám. Chvíli mlčí, ale brzy se pouští do obšírného monologu.

Začíná takto: „Blankyte jasný, větry rychlokřídlé, / úsměve nesčíslných mořských vln, / prameny řek a Země, matko všeho, / i vševidoucí Kruhu sluneční, / vás za svědky si beru: pohleďte, / jak trpím, zkouším od bohů – já bůh! / Ó vizte mou trýzeň a potupu zlou, / má muka, kterými tisíce let / se soužit mám!“ Všechno kolem žije, Titán nemluví jen v jakési romantické potřebě oslovovat neživé předměty, ale obrací se k osobám, které zná, které totiž spolu s ním jsou součástí předolympského, chthónického, přírodního světa a jeho božstev. Prométheus nepřijímá svůj osud rezignovaně, cítí se ukřivděn, mluví – zvláště v dalším – snad i plačtivě. Téměř ztratil hlavu, ale pak si uvědomuje, že předem přesně ví o všem, co ho ještě čeká, a „že síla nutnosti je nezdolná.“ A přesto se nedokáže přimět k tomu, aby mlčel, aby si nezopakoval příběh, jenž ho dovedl až k takovému trestu. Vědění o tom, co nás čeká, nás jen velmi málo uchraňuje před neznámem, neboť konkrétní prožívání události, z nějž pramení i naše reakce, je neznámo. Dokonce i kdyby naše reakce nemohla nijak ovlivnit budoucnost, těžko se jí dokážeme zdržet a těžko v okamžiku, kdy jednáme, odoláme iluzivnímu dojmu, že tím něčeho dosahujeme.

Prométheus ale přestává být sám... slyší šumění křídel, v hlavě se mu rojí otázky, kdo by to mohl být, kdo to přilétá za ním na skálu, k níž je přibitý. Nejsou to ptáci? „Snad to letí ptáci? Zní šuměním vzduch, / jak bije v něj lehounkých perutí tep! / Ach, vše, co se blíží, mě leká!“ Reálná bázeň vyrůstající z bolesti fyzické i duševní dělá z Titána živoucí postavu bez schematického hrdinství. Kdyby byl slabochem, nešel by na Olymp pro oheň, ale právě proto je hrdinou, že riskoval bolest, o níž musel vědět, že pro něj bude strašná. Kdo to nakonec přilétá? Sbor Ókeanoven, dcer mořského praboha, nezřídka označovaného za původ všech věcí, Ókeana. Na jevišti se objevuje sbor, nezbytná součást atické tragédie. Příchozí družina dívek zpívá o tom, že je trestanému bohu příznivě nakloněna a že zaslechla ozvěnu kovových ran, které ji přiměly k letu. Vznešený verš plný umných přirovnání, verš vracející se neustále k apolinskému dlení u Prométheovy hrozné bolesti, plyne nyní v harmonii mezi Prométheem a Ókeanovnami. V řeči dcer praboha zase silně zaznívá kontext neblahé novosti Diovy vlády: „Mrak slz mi zastírá zrak / a běduji, když vidím tvůj zmar. / Jak mučí tě, Titáne žalný, / těch železných okovů spár! / Noví teď správcové vládnou, / Diův je olympský hrad: / všechno, co bývalo mocné, / zdeptává dnes nový řád.“ Dokonce říkají, že nikdo neví, zda Diův trůn „se do prachu nezkácí zas“ – a Prométheus na to navazuje přímou vyhrůžkou Diovi, že jednou přijde den, kdy bude trestaného Titána potřebovat, aby zachránil svou vládu, jenže dokud ho neodpoutá od skály, nemůže čekat ani v nejmenším Prométheovu vstřícnost. Moc a postavení jsou tak relativizovány časem, a to s takovou hrdostí vědoucího, až to nebohé dívky vyleká: „Jsi příliš smělý, nevzdoruj: / nás hrůzou plní osud tvůj.“ Ony nevěří, pohlceny sílou přítomnosti, že by mohl Prométheus někdy dosáhnout svobody, nevěří v nějaké obměkčení nebo v proměnu Diova srdce které je prý „z kamene“ a „zlé“.

Síla Prométheova vědomí, že Zeus bude muset v touze uniknout příští neodvratné (ano! – podle některých veršů Dia nakonec nezachrání nic, ani Prométheus, jenž deklaruje, že vládci bohů bude pomáhat, pokud odvolá svůj krutý trest) katastrofě hledat smír právě s ním, je klíčem ke pochopení celého pozdějšího vývoje tragédie. Dozvídáme víc o důvodech Prométheova trestu dík obšírnému vysvětlení, které Titán dává sboru. Jeho matka Themis (již ztotožňuje se Zemí) mu při nedávných rozbrojích mezi bohy, kdy se o trůn utkali Kronos (otec Diův), Zeus a také Titáni, věštila, „že zvítězí, kdo předčí druhého / ne silou, ne mocí, spíš lstí.“ Když ale Titáni neposlechli Prométheových rad, přidal se na stranu Diovu a zajistil jeho vítězství. Diova zaujatost vůči pozemšťanům (smrtelníkům) však brzy nutila Prométhea k opozici: „Já lítost s lidmi cítil, proto jsem / však nebyl uznán hodným lítosti; / jsem trýzněn bez citu – ach, neslavná / to věru podívaná pro Dia.“ Vězeň pak náčelnici sboru přesněji objasňuje, zač konkrétně je trestán a co všechno podnikl pro nás smrtelníky; zmiňována je konkrétně třeba neschopnost lidí předvídat osud, čehož Titán dosáhl tak, že „naději slepou vložil jsem jim do srdce“ – pojetí naděje typické pro antický pesimismus, jak ho nacházíme už u Homéra. Prométheus, jak říká, věděl, co ho stihne, ačkoli konkrétní způsob provedení trestu ho nakonec nepříjemně překvapil (v tom není nutně rozpor, spíše jen určitá rozostřenost Prométheova předvědění). Ve chvíli, kdy se chystá Ókeanovnám říci vše, co jej ještě čeká (a kdy na ně apeluje (typicky antickým způsobem chápánou) solidaritou: „Ó pojďte, pojďte, pomozte tu strast / mi snášet! Vždyť přec stejná pohroma / dnes toho stíhá, zítra onoho.“), objeví se na scéně jejich otec Ókeanos, jenž přiletěl na okřídleném koni.

Tento Prométheův strýc (a strýc Diův... Zeus a Prométheus jsou bratranci) přichází s úctou, se soucitem, s nabídkou pomoci, kterou ale neví, jak by měl poskytnout. Jenže vězeň se k němu nechová přátelsky, čehož důvod lze snadno objevit v dalších Ókeanových slovech: moc dobře totiž ví, co je synovci třeba, a snaží se ho přesvědčit, aby byl k Diovi vstřícnější: „Hle, řiď se tímto poučením, slyš / a nevzpouzej se biči! Vidíš přec, / jak drsně vládne bohů panovník, / a není odpovědný nikomu. / Teď půjdu a pokusím se znovu, / zda bych tě mohl smírnou přímluvou / tvých těžkých útrap zbavit.“ Prométheus k tomu není ochoten a první dvojverší jeho odpovědi na Ókeanovy návrhy bude asi navždy patřit mezi skvosty světové literaury, říká: „Jsi šťasten, že jsi dosud bez viny, / ač soustrast mít sis troufal s trýzní mou.“ Dále mu radí, aby si nemyslel, že Dia uprosí, a aby si dával spíš pozor na jeho hněv. Ókeanos zůstává na povrchu věcí, dotýkají se ho jen zevnějškem, chce dosáhnout osvobození svého synovce, aniž by pochopil, že on svou vinu nemůže uznat za vinu – a že právě toto vědomí nevinnosti je hlavním důvodem jeho trýzně, který slepě soucitný strýc vůbec nevidí. Řešit situaci ústupkem moci a servilitou, to je pro Prométhea nepřípustné. Ačkoli Ókeanos patří ke starší generaci bohů a mohl by vůči Diovi vystupovat sebevědoměji, je zbabělec. Prométheus mu připomíná osud svých bratrů, Atlanta a Týfóna, které Zeus potrestal strašnými tresty (Atlás nese nebeskou klenbu, Týfón je zaživa pohřben pod sopkou Etnou), a znovu ho nabádá, aby dbal raději sám o sebe, jinak dopadne špatně. Strýc se nechá přesvědčit, odejde ze scény a už se nevrátí.

Ókeanovny neorgiasticky zpřítomňují vězňovo utrpení, nevyvolávají v nás bolestný soucit či palčivou sklíčenost... naopak v souladu s atmosférou tragédie transponují hrůzu v apolinský zážitek piety a vzdoru, v niterné rozhořčení, jež si žádá spravedlnost. Velice působivá je scéna, v níž náčelnice sboru upozorňuje na daleká, ale slyšitelná lkání příbuzných bohů, potrestaných Titánů i smrtelníků nad trestem, k jakému byl Prométheus odsouzen. Svět, dosud nesený pospolitou souvislostí vznešené mytologie, pro niž je všechno živé a plné bohů, je nyní ještě působivěji obsáhnut a zpřítomněn. Sbor se dostává pod tímto dojmem do transu, stává se médiem vší té bolesti absurdního útlaku. Je zvláštní, že Aischylos k Diovi, jenž představuje celou garnituru olympských bohů, přistupuje tak tvrdě a jednostranně, jak cítíme z dosavadního průběhu tragédie. Snad v tom lze vidět pokračování homérské tradice určitého znevažování bohů, nyní však z pozice značně emancipovaného člověka, který je volá (v osobě jejich vládce) před svůj soud. Ve své knize Dějiny náboženského myšlení I (Oikúmené Praha 1995) M. Eliade ukazuje velký rozdíl mezi Aischylovým a Hésiodovým pojetím roztržky Dia a Prométhea. Pro konzervativce Hésioda, hlasatele mýtu o dějinách jako o neodvratném úpadku, je Prométheus ztělesněním lstivé ošemetnosti, jež způsobila všechno zlo, které stíhá lidi, neboť za to nás bozi oprávněně trestají. Aischylos naopak zosobňuje athénskou svobodu a její étos, jenž odsoudí bohy, kteří se chovají tyransky a příliš nečestně, a neudělá to jménem nějakých starých chthónických božstev, ale jménem persekuovaného, statečného soucitu, jenž se sklání k z hlediska bohů zbytečným, nicotným smrtelníkům, aby jim pomohl. Je to soucit obdařený důležitým vědomím, jímž je napojen na archaická, fundamentální tajemství kosmu, a v tom je záruka jeho budoucího vítězství, k němuž spěje cestou sebezapření a hořkého bolu. Eliade píše: „...v Athénách pátého století měl Prométheus již svůj každoroční svátek; byl mimo jiné spojován s Héfaistem a s Athénou. Ostatně od jisté doby, snad pod vlivem určitých duchovních hnutí, která zachvacovala jak intelektuální elity, tak široké vrstvy..., byl kladen důraz na Diovu moudrost a dobrotu. Nejenom, že se nejvyšší pán kál, když ustanovil Krona králem v Elysiu, ale odpustil také Titánům.“ Aischylovo pojetí v Athénách zvítězilo natolik, zdá se, že si příznivci starých mýtů museli vytvořit několik nikoli jen kosmetických úprav, aby je přizpůsobili novému duchu.

V další rozmluvě mezi vězněm a Ókeanovnami Prométheus vzpomíná na to, co lidi naučil, a dalo by se říci, že to jsou všechna důležitá umění, ba vůbec každý rozmysl a důmysl. Příznačné je pro něj spojení rozumu s praxí, s konkrétní dovedností... jen tak lze zajistit lidskou existenci a s ní dát šanci soucitu Prométheovu vůči mocné Diově bezcitnosti. Ostatně: zač je Prométheus uvězněn a trýzněn? Donesl lidem oheň, oheň nezbytný k vzdorování tvrdé přírodě a k rozvoji praktických dovedností. Rozhovor mezi Ókeanovnami a Prométheen končí fatalisticky: Titán staví nad všechnu, i Diovu, moc osud („tři sudice a pamětlivé Lítice“) a naznačuje, že tajemství o tom, co konkrétně v budoucnosti čeká Dia, nemůže říci, chce-li uniknout svému věznění (z hlediska fatalismu však nezáleží na něm, zda je řekne a jaké důsledky to bude mít, to jen ve fata morgáně prožívání žije stále překvapován tím, co čekal a věděl, neboť to nachází zcela jiné a obdařené zdáním ovlivnitelnosti). Ókeanovny se následně, jakoby postrašeny tím, o čem vězeň hovoří, oprostí od soucitu s ním a propadnou, dalo by se říci, uměřenosti, kterou radil jejich otec, zpívajíce: „Kéž bych nikdy nezhřešila, / nikdy slovem nezranila / vůli Dia vševládnou... Sladko žíti mezi všemi / radostnými nadějemi, / jásat štěstím, neznat žal. / Ale trnu vidouc tebe: / nelekl ses vládce nebe, / lidi příliš milovals! / Ach nečekej, příteli, vděku: / co může ti smrtelník dát?“ A vzpomínkou na lepší časy končí jejich zpěv, kdy se s křikem rozprchávají před přicházející Íó.

Kdo je Íó? Cituji z knihy R. Gravese (který používá poněkud jinou transkripci než Stiebitz): „Ió, dcera říčního boha Inacha, byla kněžkou argejské Héry. Zamiloval se do ní Zeus, kterého očarovala Iynx, dcera Pana a Échó. Když ho Héra obvinila z nevěry a Iynx se za trest proměnila v krutihlava, lhal: „Nikdy jsem se Ió nedotkl.“ Proměnil ji (BC: Ió) potom v bílou kravku, kterou si Héra přivlastnila a předala ji do opatrování Argu Panoptovi s příkazem: „Přivaž tohle dobytče tajně v Nemeji k olivovému stromu.“ Zeus však poslal Herma, aby ji přivedl zpátky, a sám šel před ním do Nemeje... přestrojený za datla. I když byl Hermés ze všech zlodějů nejchytřejší, věděl, že nemůže Ió ukrást, aniž ho zahlédne jedno ze sta Argových očí. Proto mu hrál na flétnu, až přičaroval spánek, rozdrtil Arga pod balvanem, uřízl mu hlavu a Ió vysvobodil. Když Héra umístila Argovy oči na paví ocas jako stálou památku na tu ohavnou vraždu, poslala střečka, aby Ió bodal a štval ji po celém světě. Ió utíkala nejprve do Dódóny a zakrátko dorazila k moři, kterému se po ní říká Iónské. Ale tam se obrátila a putovala na sever k pohoří Haimos a potom přešla přes dunajskou deltu za sluncem kolem Černého moře, přešla krymský Bospor a podél řeky Hybristes šla až k jejímu prameni na Kavkaze, kde Prométheus stále ještě chřadl na své skále.“ A právě v této fázi její cesty ji potkáváme v Aischylově dramatu. Íó je typickou obětí Diova chtíče a Héřiny pomsty, jakých je v řecké mytologii spoustu. Každá z nich je svědectvím sprosté zvůle božstva.

„Jaký hřích, ó Die, jaký hřích / jsem spáchala, že jsi mě spjal / jhem takové trýzně a muk, / proč k šílenství mě štveš, / když bolest a hrůza mě zničily již? / Ó zžehni mě bleskem svým, / neb zemí mě zasypej, / dej za kořist obludám mořským! / Co zeměmi vedla mě bludná ta pouť, / a nemohu zvědět, zda ujdu těm mukám. / Ach slyšíš, slyšíš můj hlas?“ Tato poslední slova jsou určena Titánovi, kterého nepoznává, ale on ji ano. Když se dozví, s kým se setkala a když se letmo seznámí s důvodem Prométheova trestu, soutředí se na to, aby od něj zjistila, co ji čeká v budoucnosti a jak se zbaví svého prokletí. V tom okamžiku, kdy se Prométheus chystá Íó vyjevit její příští utrpení, vstoupí do všeho náčelnice sboru (jenž tedy stále postává na jevišti a je účasten příběhu), která chce, aby se Íó nejprve rozhovořila o těch strastech, které už prožila. Íó velice stručně vylíčí svůj příběh, jímž dojme Ókeanovny... ale vše spěje dál, k Prométheově předpovědi budoucnosti. Líčí dalekou pouť, již má Íó projít a uzavírá obraceje se na sbor: „...ó dívky, nezdá se vám bohů pán / a vladař ve všem stejně násilným? / Měl touhu pomilovat ženu smrtelnou, / on, bůh, a takováhle odměna / ji stihla: bloudit světem.“ Rozhovor mezi Titánem, Íó a náčelnicí dostává postupně sugestivní sílu gradující hrůzy a lidské vydanosti neštěstí, přičemž v okamžiku, kdy vězeň naznačí možnost pádu Diova, napětí se uvolňuje otázkou nebohé Íó: „Což může snad být svržen s trůnu Zeus?“ A Prométheus na to odpovídá: „Ten pád bys asi ráda viděla!“ Možná poněkud stržen soucitem s Íó odhaluje své tajemství hlouběji a naznačuje, že Zeus „uzavře sňatek, jenž ho bude mrzet.“ Bude to zřejmě syn vzešlý z tohoto manželství, kdo Dia přemůže. Titán také předpovídá, že a kdy bude on sám osvobozen Héraklem. Jsme stále udržováni v napětí, ač neustále kroužíme kolem téhož.

Prométheus se opět zmítá mezi fatalismem a vírou ve svou vlastní schopnost Dia zachránit, pokud bude zproštěn pout – snad je to tím, že mluví k Íó a chce mimoděk zdůraznit sám sebe. Další líčení strastí, které má Íó zažít, je otřásající, vzbuzuje živý soucit a hlubokou lítost nad osudem osaměle putující, bohy stíhané kravky. Toto i další dlouhé vyprávění o tom, co Íó už zažila, a o vysvoboditeli Prométheově, svou rozmáchlostí i apolinským setrváním u nazírání různých dějů, hrůz a předurčeností umělecky dotváří obraz světa, světa, který není možné přijmout z pohledu jednotlivce, jeho strádání a ztracenosti, nýbrž jenom z nadhledu, dá se říci, nazíravé vize, jež ho modeluje v estetický fenomén. Aischylos je v tom jedním z mála opravdu věrných pokračovatelů Homérových (pro Sofokla je už charakterističtější podstatně jiná, existenciální tematika). U Aischyla stejně jako u Homéra je jedinec ztracen v naprosto neodvratně nepřejícím kosmu, je vydán bolesti a definitivnímu zmaru. Obžaloba bohů spolu s oslavou soucitu, umu a jakési dějinné, nadindividuální spravedlnosti kosmického původu je však zřetelně Aischylovým étosem, který nemá před ním ani po něm (pokud můžeme vědět) v antice obdobu. Tím se ale svět stává víc než jen estetickou vizí, je i vizí dějinně-mravní, v níž je obsaženo politické poselství. Řekl bych, že totéž lze říci o Peršanech nebo o Oresteii.

Íó, postava v celé tragédii nejtragičtější, představuje dost možná (tedy aspoň pro nás moderní čtenáře) tu nejhlubší pravdu, před níž všechny naděje v pád Dia, všechen soucit a um blednou, ba žádají si hlubší zakotvení, v němž bude nějak řešena ztracenost jednotlivců. Ale to klasická antika neumí, dokáže pouze hledat vhodný úděl pohledu, z nějž neúprosná fakta budou snesitelnější. Stižena záchvatem šílenství Íó odbíhá z jeviště pryč: „Hoj, kupředu, hoj! / Zas pálí mě horkost a šílenství žár / a opět mě bodá ten střečkův hrot, / jenž bez ohně kut. / Mé zděšené srdce mi buší v hrudi; / mé oči se stáčejí dokola kol, / a zběsilý dech a šílenství zlé / mě z dráhy štve zas a mate mi řeč; / má zkalená slova jsou v příboji vln / zlé záhuby slepou hříčkou!“ Všimněme si, že na těchto verších není nic romantického (což vyniká nejvíc v kontextu celé tragédie), jejich úžasná síla a ohromující svědectví pramení z bolesti, která se vydává osudu bez stanoviska vlastní vše hodnotící subjektivity, jsou v schillerovském smyslu naivní, podobné lidovým baladám. Když Íó odejde, ujímá se slova sbor a přivádí na scénu opět uměřenost probíraje ponaučení z jejího osudu: „Sudice svaté, nedejte nikdy, / abych se stala milenkou boží; / velebné Sudice, nedejte nikdy, / abych kdy propadla Diovu loži! / Íó, přenešťastná Íó, / trnu nad tvým osudem. / Bez lásky ses matkou stala, / stíhá tě trud za trudem.“

Prométheus se pod dojmem toho všeho vrací k Diově budoucnosti a zaujatě rozvíjí věštbu jeho pádu. Aischylos od počátku, jak jsme viděli, dobře pracuje s psychologií postav – téměř žádnou výpověď v tragédii nelze pochopit bez jemného vcítění se do emocí a hnutí, která v nitru promlouvajících vyvolává kontext děje. V náčelnici sboru Prométheova slova probouzejí strach z Diovy reakce, tentokrát se ale přiklání spíše na stranu Prométheovu: „Ach, moudrý, kdo se klaní Nemesis.“ Zřejmě právě v tomto trendu ji chce Titán posunout ještě dál, a proto se nechává unést hrdostí přímo romanticky moderní: „Nu, klaň se, koř se, lichoť každému, / kdo se kdy právě k moci dostane! / Mně je Zeus ještě méně nežli nic. / Ať jen si jedná, vládne, jak si chce, / ten krátký čas: však dlouho nebude / už bohům panovat jak tyran zlý!“ V té chvíli vstupuje na jeviště bůh Hermés, posel Diův, a snaží se zjistit podrobnosti o sňatku, jenž má jeho pána zničit.

S Hermem přichází závěr tragédie – sluha vládnoucí moci a nespravedlivě trestaná, sebevědomá oběť její zvůle jsou ve své mistrovsky zpracované konfrontaci tak moderní, že se tomu dá sotva uvěřit. Před dvěma a půl tisíci lety, v lůnu athénské demokracie se rodí táž hrdost šlechetnosti a inteligence, jak ji známe z novověku. Hermés, který stojí nohama na zemi a uvažuje chladně, se snaží přes veškerý svůj odpor k Prométheovi chovat korektně. Střet mezi ním a Titánem zůstává neřešitelný, nemohou najít společnou řeč, oba mají svou, přesvědčivou pravdu. Čtenář si není jist, na čí stranu se má přiklonit (typický zážitek při četbě největších dramatiků, třeba Shakespeara nebo Sofokla).

Z Prométhea číší svrchované pohrdání trpitele, hořká nenávist a odhodlanost snést jakékoli příští utrpení. Mluví s velkou emocionální zainteresovaností. Může to být i reakce na Hermovu klidnou a ryze racionální podmanivost: „Nu ovšem, asi lépe otročit / zde této pusté skále, nežli být / snad věrným poslem otci Diovi... Ty nechceš povolit mým domluvám, / nu, rozvaž, jaká bouře, jaký vítr / tě stihne hrůzy, které nelze ujít! / Zde skalnatý ten útes rozdrtí otec hromem, bleskem bouřlivým, / tvé tělo skryje v jeho sutinách, / a budeš pohřben v náručí těch skal. / A dlouhý, předlouhý čas uplyne, / než budeš na světlo zas uveden. / A orel, okřídlený Diův pes, / krvavý dravec, bude celý den / ti drásat tělo v cáry veliké...“ Tato hrozba Prométhea neoblomí, a to i přes naléhání náčelnice sboru. Prométheův vzdor přitom není schematický, nýbrž z jeho slov jde opravdu cítit ohromující mravní síla a sebejistota: „To není však hanba, snášet zlo, / jímž od svého soka je postižen sok!“ Chce snést cokoli, zůstává si totiž jist svou nesmrtelností a konečným vítězstvím. Ókeanovny, jejichž sbor, jak je v atické tragédii zvykem, do jisté míry představuje aktivního diváka a zosobňuje nás všechny, kdo se díváme či čteme, prodělávají na konci tragédie pozoruhodný vývoj: i přes svou uměřenost, přes výzvy k Prométheovi, aby Herma poslechl, se odmítají zařídit dle rady Diova posla, aby odešly, ale seskupí se kolem Prométhea, aby s ním nesly jeho úděl: „My poneseme s ním, co strpět má. / Jsme zvyklé toho vždy v zášti mít, / kdo zrádcem se stal. / Tou špatností nejvíce zhrdám.“ Když Hermés odejde, ozve se hřmění a Prométheus i věrné dívky padají s celou skálou do podzemí. Poslední slova Titánova se přitom vůbec nesoustředí na připomenutí pomsty, nýbrž dovolává se Země i Nebe za svědky svého utrpení. Jeho role trpitele tedy dominuje.

Zkusme nyní Aischylova Prométhea rekapitulovat ve světle jeho závěru. Zeus je spolu s vládnoucí garniturou bohů odsouzen, a to mravně i dějinami. Má sice moc, ale proti ní se staví nezkrotný princip soucitu a hrdého trpitelství, jenž žije z mystické naděje v budoucí vítězství. Osud jednotlivce i sám svět je sice beznadějný a předurčený (jako u Homéra), ale subjektivně svobodné bytosti se mohou rozhodnout v perspektivě dějin pro prométheovský směr, čímž dají svému životu dosud netušený smysl. Aischylův Prométheus je tedy na pozadí duchovních dějin antiky pozoruhodným svědectvím dějinného optimismu demokracie, který se pojí s humanismem a s elementární hodnotami soucitu, hrdé svobody a věrnosti, a to vše navzdory dočasnému utrpení a drtivé převaze moci cynických bohů. Čin Ókeanoven, které se přidaly k oběti Titánově, lze těžko chápat jinak než jako radikální výzvu spoluobčanům, jako snahu vrhnout je aktivně do zkoušek přítomnosti, v nichž by se mohlo zdát, že je všechno už ztraceno (Prométheus byl napsán nejspíše v kontextu řecko-perských válek). Zrak upřený do budoucnosti je pro cyklické pojímání času, jaké bylo v antice zvykem, také něčím novým. Onen „měsiáš“, který má svrhnout Diovu tyranii, je neznámý a neurčitý, je tajemstvím toho, kdo je svým životem i svým vhledem garantem nového směru života, totiž Prométhea. Víme však celkem jistě, že se nemá jednat o nějakého staršího boha, o návrat, ale o něco opravdu nového, byť souvislého s pradávnými kořeny prométheovské kosmické naděje. Zároveň není nikde řečeno, že se Prométheus nemýlí, že celá sázka na budoucnost nemůže být zmarněna... její síla není totiž v jistotě, ale v přesvědčení, že tento smysl má být naplněn, že stojí za něj žít a též umírat.