ráj v éře operativní kultury
Když píšu v podtitulku o operativní kultuře, přebírám termín „operativní“ z psychoanalytické literatury, ve které „operativní postoj“ znamená sjednocení vědomí a skutečnosti tak, že vjem neotvírá žádný prostor představy nebo symbolu. Vnímaná věc je absolutně a jednoznačně přítomná. Vylučuje přesah sebe samé. Ať už se jedná o přesah smyslu, funkce nebo estetiky. Obecně řečeno vylučuje estetiku, politiku a etiku, tři základní vědy přesahu.
Přitom tyto tři vědy přesahu rozvíjejí bytí věci. Jsou pověřeny úkolem starat se o její rozvoj, její šíření a množení, o její propagační a reklamní dopad atd. Estetika, politika a etika tak ztrácejí nejen své původní postavení, svůj původní smysl, stávají se z nich prostředky produkce věci, ať už se jedná o umělecký předmět, o užitkovou věc, o kulturní a intelektuální dílo, o idelogii, o národ, o určité skupinové přesvědčení či o určitou sociální a politickou formaci. Věci, jsoucna, myšlenky, bytosti a formace jsou dnes samy sebou. Neotvírají odstup od sebe sama a nepřekračují se v té či oné perspektivě estetického, etického nebo politického smyslu. Jejich vztahová přítomnost byla nahrazena jejich produktivní expanzí. Být znamená mít a tedy zahltit svět a veškerenstvo všeobecnou továrností své výrobní obsese.
padající mýtus
A co ráj v éře této
operativní kultury? Ráj představuje především pád mýtu. Nejedná se pouze o
křesťanský či jiný mýtus ráje, ale o mýtus vůbec. Mýtus je vymazán jako symbol,
jako exteriorita a tedy transcendence věci. Věci a jsoucna zůstávají uzavřeny v
sobě samých. Pád mýtu je tak pádem jedné ze základních dimenzí lidské identity.
Neznamená to však, že v současné společnosti mýtus neexistuje. Nejedná se o
vymazání mýtu, ale o jeho destrukturaci. Padající mýtus je mýtem, který ztrácí
svůj základ, svůj smysl a svůj cíl. Na druhé straně tato destrukturace uvozuje
jeho rozptýlení. Mýtus je náhle všude a nikde. Je všudypřítomný a nenalezitelný.
Padající mýtus o zahradě Eden není Adam, kterému tělo jeho těla a duše
jeho duše nabídla překročit sama sebe. Nejedná se ani o nabídnuté jablko lásky,
kterým Eva prosí Adama, aby zradil sám sebe, protože láska je vždy zrada sama
sebe. Nejedná se ani o klauna Hada, který se jen svíjí a syčí. Had touhy
uprostřed ráje. Padající mýtus se rozpustí jako kostka cukru v čaji. Ráj je
náhle všude a nikde. Destrukturace ráje však způsobí, že člověk neví, je-li
Adamem, Evou, hadem či jablkem. Možná, že je jen bujnou vegetací či hojnou
zvěří a nebo ještě třeba cherubínem či andělem strážným. V tomto roztoku, jako
v každé homogenní látce, hraje základní roli střed. A ve středu ráje
rozpuštěného mýtu je přece jen had. Had - distributor události, had - disident,
had - touha sama. Had, který nemůže být v ráji nic jiného než nenávistí, záští
a bolestí.
Ráj sám zná jen ukojenou touhu. Znamená to, že základní rys touhy mu
uniká. Ráji uniká dokonce samotná esence touhy: toužit. Hořkost, lež a bolest
nabízí lásku, protože láska je zrada a zrada je láska. Kroky osudové lásky míří
nevyhnutelně mimo ráj. Míří k bráně, kterou hlídají cherubíni a archandělé s
plamennými meči. Míří tam, k bráně zločinu, která je zde, právě uprostřed ráje.
Láska a zločin a hořkost a touha nám tak odhalí ráj právě ve chvíli, kdy se
podlaha hroutí, trámy praskají a střecha se bortí. Dům se rozpadá, dům -
zahrada Eden, a my víme všechno, všechno je vidět. Všechno jsme poznali.
Všechno, co se hroutí a padá, zmizí dnes, ještě před západem slunce, před
lhostejnýma očima armády cherubínů, před lhostejnou krásou světa. Možná, že jen
ti starší z andělů si zajdou pro nektar, co omámí smysly a pak budou pozdě do
noci falešně vřískat s hadem opilecké popěvky.
hodinky na jazyku
Jak už bylo řečeno, ráj v éře operativního myšlení je především pád
mýtu. Kdesi směrem na východ, mezi čtyřmi řekami bůh Jahve stvořil zahradu
Eden. Osázel ji stromy, co nesly chutné ovoce, a uvedl do ní člověka, aby ji
hlídal a obdělával. Bůh stvořil pro člověka zahradu splněných přání. Touha je
již odpovědí a přání se naplňují spolu se svou žádostí. Lovci loví hojnou zvěř,
pijáci pijí ta nejchutnější vína, milovníci milují ty nejkrásnější ženy a
milovnice milují ty nejkrásnější muže... Eden, zahrada snů: pestrobarevné
ptactvo a bujná vegetace, zvířata zadumaná ve svém zvířectví a první lidský pár
milující prázdno svých těl. Jen touha umí naplnit lidské tělo, dát mu obsah a
tak ho uložit mimo sebe, do krajiny Eden. Neposkvrněný Adam se zde ztrácí,
ztrácí své prázdné tělo v tom teplém a přívětivém, prázdném vzduchu. První
láska je světlo, barva a vzduch. Ještě není lidská. Je jen vlastní a ryzí.
Nebeský Jeruzalém přání plnících se spolu s touhou, kterou měla probudit. Spolu
se srdcem, kterému měla připomenout, že je už ráno a že musí vstát. Ale touha
se sama naplní a tak srdce může zase usnout. Adam se budí a usíná. Usíná a budí
se současně. Všechno s ním se budí a usíná. Rozespalá zahrada Eden se vznáší v
mlze rána a soumraku, mísí den a noc, ráno a večer. A uprostřed toho polosvětla
buzení a usínání se plazí had. Chvílemi ze zastaví, zvedne hlavu a vysune svůj
rozeklaný jazyk. Zatřepe jím rychle nahoru a dolů v prázdném vzduchu. Had se
prý tak orientuje a cítí, co je kolem něj, vnímá vůně a pohyb. Ale v ráji had
pohybem svého jazyka uvádí do chodu čas. Had v ráji je pán věčnosti a buditel
času. Plazí se travou až doprostřed ráje jako věčnost, která přináší čas.
Zastaví se chvílemi a zvedne hlavu, aby natáhl ty hodinky, které má na jazyku.
vyhnán odevšud
Mýtus v éře operativní
kultury je všude. Plazí se jako had a natahuje své hodinky touhy. Té nové
touhy, strachu a pláče. Touhy, která se chce znát, touhy strachu, pláče a
neštěstí, protože člověk potřebuje strach, pláč a bolest, aby se poznal.
Kastrace je nevyhnutelná, říkají Sigmund Freud a Jacques Lacan a celá
psychoanalýza po nich. Jak jinak by se člověk dokázal vytvořit. Člověk-touha
opouští sám sebe, aby se poznal. Opouští ráj svého bytí, jde pryč, pryč od sebe
sama, vyhnán z ráje své vlastní identity. Adam vyhnaný z ráje padá do bezedna
své hadí vášně času. Jde pryč i v okamžiku své vlastní touhy ohlédnout se.
Ztratit sama sebe je jako nalézt ránu zející uprostřed světa, najít své vlastní
krvácející srdce zde, před sebou, ve středu světa. Čtyři řeky prýští z toho
pramene a rozlévají se do čtyř světových stran. Čtyřmi branami ráje se hrnou
veletoky krve. Řeky jako hadí věčnost uprostřed trávy, řeky jako hadí vynález
času. Když se zastaví, zvedne hlavu a veletok se hrne do bezedných propastí
vesmíru.
Uprostřed zahrady Eden starozákonní Bůh zasadil strom poznání. Bůh tam
nezasadil strom touhy, ale jen strom poznání. Touhu už nechal na člověku.
Jablko touhy nikde neroste, už proto že není samo sebou. Touha není nikdy sama
sebou. Lovit hojnou zvěř v lesích ji nudí, krásné ženy jsou příliš poddajné a
krásní muži příliš fádní. Byronův Kain a Goetheův Werther hadího odkladu ráje
na nás vyplazují jazyk času: Adame, kousni si!...
V naší éře operativní kultury umíme
všichni sníst jakékoliv jablko.Víme, že ráj není jediný. Ráje jsou dva. Had
všechno všem vyzvonil, takže si ani nikdo nemůže hrát na držitele tajemství.
Ráj je stav a ráj je čin. Po zahradě snů a splněných přání přichází ráj touhy,
co jen touží a nedá se nachytat na žádné vyplnění. Ze stavu do činu a z činu do
stavu, nacházíme jedno a ztrácíme druhé. Ztrácíme jedno pro druhé a toužíme po
ztraceném. Slepota je brána štěstí, říkal Friedrich Nietzsche a Ivan Sviták
dodával, že každý mluví o tom, co nemá.
Ale stav vylučuje čin a
čin vylučuje stav. Tak či onak, člověk je vždy vyhnán z ráje. Nemůže sjednotit
stav a čin. A přece toto sjednocení je zde bezprostředně a neproblematicky
přítomno. Přítomnost ve svém uplývání je stav a čin. Ale člověk ji stále
ztrácí. Ztrácí ji činem, který chápe jako stav a stavem, který chápe jako čin.
„Trvání,“ říkal Henri Bergson, ale kdo vlastně ví, co je to „trvání“? Uprostřed
ráje bude vždy krvácející rána, otevřené srdce přítomnosti, stav a stah, stav a
čin, stav je činem a čin je stavem. Ráj je už jen ta proudící hadí krev,
systola činu a diastola stavu.
Vyhnán odevšud, ráj je už
jen vzpomínka. Nic minulého se však v ní nenajde. Ráj je tak vzpomínka na
přítomné. Ale přítomné je vždy chybějící, je plné svým chyběním. Ráj je tedy
vzpomínka na chybějící přítomnost. Nám samotným pak už nezbývá než prázdno
tragické hry. Otevřít ohradu objektu a hrát si na samém okraji bytí, lhostejně,
a se smrtí. Systola činu a diastola stavu a do všech stran prázdné přítomnosti
veletoky krve. Operativní kultura je ráj sám. Kdo by ještě kladl otázku?
„Tak si kousni, Evo, a na hada nečekej. Všichni víme, že jsi ho už dávno
snědla.“