Ano, jako dítě jsem mnoho jedl. Býval jsem jedno z nejtlustějších dětí ve třídě. Takové postavení není vůbec příjemné, a to možná ještě víc v dnešní době, kdy móda dává přednost hubeným nebo atletickým tvarům. Snad bych na tomto místě mohl říci pár vět o tloušťce, předpokládám totiž, že téměř kohokoli tento široce a často diskutovaný problém v nějakém smyslu zajímá. Považuji za nesporné, že obezita škodí zdraví, že obézní člověk není zrovna hezký a že střídmost v jídle náleží mezi jednu z nejpraktičtějších ctností. Na druhé straně lidé jsou rozmanití. I když člověk netrpí chorobným strachem z překročení určité váhy, už to, že si kvůli tloušťce zbytečně mnoho odříká, může být škoda.

Strach z tloustnutí a askeze jsou dvě různé věci. Asketu, který se straní jídla, plně chápu – ale člověk, který chce být štíhlý, by měl uvážit, zda tato pozemská hodnota skutečně vyváží zbytečné omezování ve stolování. Střídmost v jídle a pití podle mého názoru vůbec nevylučuje, že si těchto slastí užijeme plně a gurmánsky. Je přece rozumné a zdravé jíst bohatě, rozmanitě a dostatečně, přičemž střídmost znamená, že člověk nehoduje a nejí v jednom kuse, nýbrž většinu dne věnuje něčemu úplně jinému, hodnotnějšímu a k jídlu se uchyluje jen jako k vedlejší, příjemné a nutné zastávce. Je také otázka, nakolik mírná nadváha škodí zdraví a nakolik mu třeba prospívá. Někdo má vrozenou postavu takovou, někdo jinou. Stále častěji mám pocit, že i tloušťka může být krásná a že záleží především na celkové konstituci a temperamentu člověka. Z tlustých lidí cítím mnohem častěji sálat zdraví, životní energii, smích a štěstí, než z jejich štíhlých protějšků. Ale ať je tomu tak nebo tak, rozhodně beru za hlavní věc, že člověk nikdy nemůže být pro svou tloušťku nebo naopak štíhlost brán jako člověk méněcenný a posmívání hodný, jak jsem to často zažil v dětském věku. Stávalo se také, že mí rodiče nebo lékař v ordinaci pohlíželi na mé tělo s nechutí a četli čísla na váze potupně s touhou mne donutit ke snížení nadváhy. Myslím, že zvolili tu nejhorší možnou cestu, která ostatně nepřinesla žádné výsledky. Já a můj organismus jsme měli svůj vlastní režim, své vlastní potřeby a s tím se nám žilo dobře a vyrovnaně.

Nedá se říci, že bych dneska jedl málo nebo že bych byl štíhlý. Tvar mého těla zůstal zachovaný, pouze jsem vyrostl, takže působím štíhlejším dojmem. A možná kdybych nepil s takovou oblibou pivo, bylo by také mé břicho mnohem menší. Nejvíce jsem holdoval jídlu asi kolem svého dvacátého roku, kdy jsem také mnoho spával. Myslím, že na vině byl především končící vývoj organismu. Dokázal jsem sníst dva obědy po sobě, spořádat veliké večeře a stále do sebe něco cpát. Přitom jsem tehdy netloustl. Naopak v okamžiku, kdy jsem přestal cítit takovou chuť k jídlu a jedl jsem méně, kdy se patrně můj vývoj zastavil, tj. v mém dvacátém druhém roce, došlo během půl roku k nárůstu mé váhy o dobrých deset kilogramů a překročil jsem asi už navždy metrákovou linii.

V době kolem dvacítky jsem nedbal příliš na kvalitu jídla, spíše mi jaksi všeobecně šlo o pokrmy „pořádné“. Mezi nejoblíbenější patřil bůček (nebo prostě vepřové), zelí, knedlík, guláše, omáčky, řízky, luštěninové kaše s uzeninou, masové polívky, kačena a husa a prostě jiné podobné lahůdky. Naučil jsem se pít víno a pivo a vhodně jsem to s jídlem doplňoval. V poslední době se však v mém pohledu na jídlo a zvláště na stolování mnohé mění, stále důležitější se pro mne stává kvalita a rozmanitost jídla, láká mne zelenina, ryby, libové maso, barevný a krásně uspořádaný talíř, tedy jihoevropská kuchyně a stolování. K tomu všemu stále silněji vnímám jídlo jako společenství lidí, jako součást rodiny, povídání, sdílení a jako projev lidské práce a umu.

Jídlo i kulinářství potřebují atmosféru, o tom může být sotva sporu. Důležité se mi zdá, aby se hostina nezvrhla v žranici, aby nezavládla živočišná a primitivní mluva, která bývá tak typická zvláště pro venkov. Nevím, zda se to dá zobecnit, ale já z vlastní zkušenosti vím, že jídlo může chutnat dvojím způsobem: jednak (a to nejčastěji, když je člověk zcela sám) jako prostý fyzický úkon, jako požitek živení se a žraní, jednak ale jako doplněk vztahu a duševní potravy, kdy centrem slasti je duše. Nezavrhuji ani jeden přístup, ale plodnější a příjemnější se mi zdá ten druhý. Právě když jsem zmínil žranice, mohlo by se zdát, že na nich jde o první uvedený způsob štěstí z jídla. Všimněme si však, že většinou se na takových akcích jedná o duševní požitek z obecné vulgárnosti, že člověk si vůbec nepochutná tak, jako když jí doma sám v klidu. Právě toho ducha žranic, ducha který se sytí v jídle a sprostotě, považuji za jádro hříchu obžerství. Jídlo v něm nejen získává vládu nad člověkem, ale stává se destruktivním prvkem uvnitř člověka. Na druhou stranu dbát na způsob držení příboru, na mlaskání, na všelijaké předpsanosti je pro mne stejný zločin na kráse jídla jako jeho vulgarizace. Celkový dojem z jedení druhého člověka totiž nejvíce ovlivní nejen to, zda máte hlad a chuť, nýbrž právě celková atmosféra, ve které mlasknutí nebo srknutí může často vyvolat jen barvitější a krásnější dojem. Kultivovanost by nám měla dávat podle mne právě tu výhodu, že budeme schopni improvizovat a spontánně doplnit to, co je potřeba.

Jíst se dá různými způsoby a je nejspíš nekonečná ta rozmanitost případů, v nichž může být jedení velmi krásné. Může to být večeře dvou milenců, suchá skýva askety, raneček s řízkem, který si vybalí výletník, kus krkovičky, na který si skočí do hospody nádražák v uniformě, může to být nedělní oběd rodiny i jablko v špinavých a vrásčitých rukou starého rolníka – konečně jeden z nejpěknějších zážitků z jídla jsem měl, když jsem jako malý kluk na koupališti po dlouhém plavání a blbnutí ve vodě zamířil ke stánku, kde se párky, a prodavač mi za padesátník prodal chleba namazaný hořčicí. Cítil jsem vůni uzeniny, měl jsem hrozný hlad, pod slunečními paprsky na mně usychala voda a já měl v kapse u plavek ještě několik padesátníků, za které jsem si mohl koupit další a další chleby.