Mám před sebou tři poetistické sbírky. Seifetovo Na vlnách TSF a Nezvalovy Básně na pohlednice a Sbohem a šáteček.

Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF, první vydání z roku 1925 (sbírka se v dalších vydáních proměňovala a od roku 1938 se objevuje pod názvem Svatební cesta). Již při zběžném zhlédnutí působí zajímavě grafickou úpravou textů, jež je její nedílnou složkou. Ač typografické básně v době vydání nebyly novinka, dříve podobné postupy použil třeba právě Apollinaire ve svých kaligrafických básních nebo Christian Morgenstern, jistě sbírku ozvláštnily a zviditelnily mezi jinými tehdejšími tituly. Básně, jež jsou na tomto principu založeny, Cirkus, Rebus nebo Počitadlo, představují vrchol sbírky a dodnes by mohly zdobit třeba stěny vlakových souprav nebo nemocničních čekáren. Působí dobrou náladu svým lehkým vtipem a zřejmě nikdy neztratí neotřelost. Velmi mě zaujala i báseň Napoleon, kde básník oslovuje hlavičku své dýmky ve tvaru slavného císaře a rozšafně se ho ptá, zda se mu už vykouřilo z hlavy být pánem světa. V básnických miniaturách sbírky nalezneme mnoho takových příjemných postřehů. Ale otázka je, zda právě tyto texty řadit k poetismu, který proklamuje asociační postupy. Většina těchto básní je totiž postavena na novém vtipném nazírání na příbuzné významy téhož předmětu či děje, ne na asociacích: hlavička dýmky ve tvaru Napoleona versus Napoleonovy dobyvatelské ambice; studené světlo Edisonových žárovek versus Edison, zachránce života nočních můr, které se o ně nespálí (báseň Žárovka). Asociace jsou používány hlavně v delších básních, kde také občas musí problesknout politická thematika, aby poetismus byl poetismem: „Do hvězdy uhodil blesk / a prší / hladiny vod / napjaté bubny vířily / revoluce v Rusku / dobytí Bastily“ (Žhavé ovoce). Básně tohoto ražení jsou pro mne naprosto jalové jak stavbou veršů tak svým obsahem. Za vrchol Seifertova tehdejšího ideového zmatku považuji báseň Má Italie: „Na střechy hangárů padají andělé navzdory zlomenému křídlu / střemhlav jak meteory prázdná jsou renaisanční oblaka… / Po Foru Romanu jede Mussolini na motocyklu / hle moderní báseň italské gramatiky čtyři nepravidelná slovesa“. Opravdu, Lenin nebo Mussolini, cokoliv si poetista vyvolí, to slovíčky opřede. Zdali by dokázal napsat takové verše, kdyby byl nucen vypít za své názory ricinový olej? Ale z bezpečí pražských hospod se to skládá, že...? Mussolini na motocyklu nebo Papoušek na motocyklu, hlavně že další báseň je hotova a v ní prázdná oslava tehdejšího pokroku, jež přechází do banalit „šumivá limonáda hvězd“ či „za tři slova lásky koupím úsměvy“ – Zrcadlo čtverec. Avšak zcela chybějí slovní výpůjčky ze sociální a dělnické poesie. Žádné mozoly, žádná krev chudých. Závěr: básně-vtipy jsou velmi příjemné, ale poetistické zmatky o okouzlení tehdejší moderností a nastupujícími autoritářskými režimy jsou úděsně jalové. Škoda, že si už tehdy Seifert nevzal za tvůrčí předsevzetí dvojverší ze závěrečné básně „Tyto blekotavé rýmy / jsou mé poslední“ – Býti rybářem. (Seifert to dokáže. Okolo své šedesátky se na čas odmlčuje a sbírkou Koncert na ostrově, vydanou roku 1965, zcela proměňuje svou další tvorbu, jako by naplňoval zmíněné tvrzení z básně Býti rybářem.)

Vítězslav Nezval: Básně na pohlednice; vydány na podzim roku 1926. Vzorný a vzorový poetismus. Název prvého čísla sbírky, Každodenní básně, vystihuje poetismus, a tím Nezvalův tvůrčí systém: každodenní psaní, jehož množství předbíhá myšlenkový vklad. Psaní pro psaní. Byl poetismus se všemi svými manifesty vytvořen právě pro opodstatnění takového psaní? Říkám, že ze strany Nezvala určitě. A Nezvalovo štěstí byl právě Teige, který dokázal z vlastních zištných důvodů takové spisování vykládat jako moderní komunistickou poesii. Uvolněný verš a nedokonalé rýmy jsou poetismus? Ano, a především je to způsob, jak básnit s minimem myšlenek co nerychleji, aby básně ještě budily dojem básní. Prvá část sbírky má příznačnou stavbu: asociace o ničem typu „Cukr sněženka kuchyně / led v květnu šálků roztaje“ jsou čas od času proloženy skrytou revoluční notou ve stejné tónině. Nejvýraznější je báseň Teploměr: „…v barvách rudých / se teploměr jak revolucionář rdí // Jen topte víc / již hnědou krásky na bulváru / rtuť prší do ulic / revoluce bod varu“. Unaven stále stejnou tvůrčí machou, překvapeně zírám na krásnou a čistou miniaturu Psaní: „Vyletěla holubice / za ní holub / setkali se na větvičce / letí spolu“. Ač mě na sbírce nic jiné nezaujme, kvůli básničce Psaní nelituji, že jsem ji přečetl. Druhá část sbírky obsahuje tak zvané scénické básně a básně volným veršem. V jejím Prologu Nezval vytváří jakýsi další ze svých poetistických manifestů, jehož prosaický text je účelově rozepsán do volného verše. Všechny texty jsou směsi namíchané z příznačných rekvisit: bary, světla, shimmy a současně touha po revoluci. Scénář taneční grotesky Náměsíčná (Dandy v krabici na konservy): „…Po drátech běží telegramy s nápisy: OKAMŽITOU POMOC – ASTRONOMOVÉ DO ZBRANĚ – SMRT ROMANTICKÉMU UMĚNÍ – AŤ ZHYNE DANDYSM – ODSTRAŇTE MĚSÍC S OBLOHY“. Autor zjevně vytlouká náladu futuristických manifestů. Kdyby si raději vzal ponaučení z toho, jak se fašistický režim postavil právě k futuristům, kteří se myšlenkám fašismu snažili uměleckou formou otevřít cestu v dobách, než fašisté nastolili diktaturu. Z náhledu dalšího Nezvalova tvůrčího směřování je zajímavá hrst textů Ozvěna ulice. Jsou to pásma veršů takovéhoto typu: „Popelář cloumá býčím jazzbandem / Pane Rostboeuf a là carte / Slečna jež se stala číšnicí diví se tolika květům / Jsem také takový kousek voňavého papíru jenž je mrtev…“ Verše shodného ražení bude Nezval psát o deset let později ve svém tak zvaném surrealistickém období! Že by předběhl vlastní vývoj? Kdepak. Jen využívá náladu Apollinairova Pásma. A Teige tomu za deset let pomůže obratnými manifesty obstarat dobově módní nálepku surrealismu. Kdyby se Nezval s Teigem dožili experimentální poesie šedesátých let, psali by stále totéž, jen by to obratně opatřili novou nálepkou a novými manifesty. Závěr: Nebýt básně Psaní, bylo by to zbytečné čtení. Pro zábavu se se sbírkou rozlučme třemi větami z poslední části závěrečného „radiového scenaria“ Mobilisace: „Jazzband, opilé výkřiky, cinkot sklenic, tanec. / Cvrdlikání kanára. / Vzdálený zpěv Internacionály…“

Vítězslav Nezval: Sbohem a šáteček; prvně vydáno roku 1933, vycházím z pátého vydání z roku 1949. Báseň, po níž se sbírka jmenuje a jež začíná známými verši „Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali / bylo to překrásné a bylo toho dost“, celou sbírku uzavírá. Někteří ctitelé poesie možná dají zpaměti dohromady pokračování prvého čtyřverší: „Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali / možná že nepřijdem že přijde jiný host“. Velmi půvabné je i následující čtyřverší o rozloučení na lodi; snad si na ně někdo také ještě vzpomene. Ale dál už asi z paměti nic nevylovíme. A ono není divu. Každá další sloka postupně ztrácí náboj a zabředá do banalit. A stejně je to s většinou básní sbírky, pokud v ní vůbec na začátku nějaká výrazná myšlenka nebo obrat zazní. Sbírka má podtitul Básně z cesty. Představte si, že jedete na poznávací zájezd a dáte si závazek napsat básně o všem, co uvidíte. Na plnění literárních závazků je Nezval kadet a výsledky tomu odpovídají. Tak třeba Monacká princezna začíná hezkým čtyřverším „Vysoko nad mořem na strmé skále / kde rostou palmy cypřiše a tak dále / nad serpentinou vinoucí se jako had / má monacká princezna svůj hrad.“ Kdyby teď Nezval skončil, bylo by na světě pohádkové čtyřverší. Ale on musí vždy pokračovat – v poetických asociacích, s příměsí „pokrokového“ světonázoru. A tak v následující sloce píše o monacké princezně, která spí, „bolí ji hlava má šátek na čele / a kněz se za ni modlí v kostele“. V další sloce dochází k závěru, že je to proto, že příliš pila a „Váš žandár vlekl vás jak anděla / na vzduch abyste vystřízlivěla“. Tady už pojímám podezření, že příliš pil právě Nezval a vystřízlivět chtěl psaním. V další sloce se objevují Nezvalovy oblíbené kokardy, na které se mu rýmuje „Každý má ctižádost sloužit u gardy“. Kokarda (zde dokonce operetní) a garda mu okamžitě asociují oblíbenou revoluci, a tak v dalších dvou slokách asociuje od vyčpělé monarchie ke kapitalistickým republikám a báseň ukončuje vpravdě poeticko-nezvalovsky: „I vaše armády i vaše ryčná děla / přijdou už velmi brzy do musea / k akciím k zákonům k ruletě / A přijdou hezčí časy na světě“. Podobných asociačních úděsností nalezneme v obsáhlé sbírce nepočítaně a naprostý vrchol takového slovního látání pro mne představuje báseň P-L-M. Na ní ukazuje, jak lze z ničeho sestavit libovolně dlouhý text. Opět začíná hezkým čtyřverším: „V ošuntělém vlaku mezi sítěmi kufry a víky / spatřil jsem po prvé marseillské námořníky / Namodralí jak rybina a šel z nich trochu strach / Za chvíli spatřím moře námořníci mají jeho pach“. Nezval bere třetí a čtvrtý verš tohoto čryřverší jako refrén a v následujících deseti slokách ho opakuje. Tím mu bez jakékoliv námahy nakyne báseň o dvacet veršů. Nad každý takovýto refrén přidává pouhé dvojverší, na příklad „Něco krásného je v nich a jsou ke všemu odhodláni / vzbouří se jistě první ze všech a budou z nich kapitáni“. Dumaje nad těmito asociacemi, vynořuje se mi Nezval, který jednou rukou píše a druhou míchá oblíbenou grenadinu s odvarem z nezralých makovic. Ale co nadepsat nad nakopírované refrény, když dojdou i mělké asociace? Spočítá, kolikátá je sloka v pořadí a už to má: „Desátá sloha na usmířenou / Dal bych se rozvést s třistapětašedesátou ženou / Namodralé jak rybina a jde z nich trochu strach / Za chvíli spatřím moře námořníci mají jeho pach // A jedenáctá na přídavek / námořníci budoucnost je v rukou vašich stávek / Namodralí jak rybina…“ Ani se nechce věřit, že taková sbírka byla v roce 1934 poctěna státní cenou za umění a literaturu! Alespoň vím, za byly v demokratickém (!) Československu v roce 1934 udělovány státní ceny. K Nezvalově cti připomínám, že celou finanční částku, již s cenou obdržel, věnoval na podporu německých emigrantů-antifašistů v Československu. Rozlučme se se sbírkou opět nějakou legrací. Rozjímejme nad jeho třetí částí oddílu Akvarium: „Polyp měšťákovo břicho nadouvá se / Jeho láska končí škytavkou / Ležeti ležeti na měsíční kráse / Polyp měšťákovo břicho nadouvá se“. Proč vůbec Nezval kvůli takovému básnění cestoval? Vždyť mohl ležet doma na gauči, listovat třeba atlasem zvířat a o každém zvířátku slátat poetický salát. Vyšlo by to nastejno.

Nezval, a s ním poetismus, umírá 6. dubna 1958. Umírá poetista, jenž po rozchodu s Teigem nesl dvacet posledních let svého života poetismus sám, proto je většina této studie věnována právě jemu. Jestliže tvrdím, že poetismus je vždy spojen s povrchní oslavou komunismu a tvorbou básnických mýtů o komunistických diktátorech, a také vždy touží po oficiálním uplatnění, upřesňuji, že z těchto důvodů se poetismus nemůže konat v okupačních letech. K Nezvalově cti připomínám, že jsem nezjistil, že by opěvoval nacistické agresory nebo dával své pero do služeb aktivní kolaborace. Nepřímo se tím potvrzuje jeho naprosté sepětí s komunismem. V letech 1940-1944 tedy není poetismus tvořen. Koncem čtyřicátých let Nezval pomáhá literárně budovat stalinské mýty. Budují je i jiní autoři. Nikdy se nepodaří objasnit, do jaké míry to bylo dáno právě dobovým (tedy nutně stalinským) oficielním proudem české literatury, k němuž chtěl Nezval patřit vždy, či Nezvalovou komunistickou naivitou, přestože byl vzdělaný a měl veliký přehled, či skutečným strachem o život v době, kdy se proti němu postavili mladí stalinští literáti. Je ještě jedno vysvětlení, které se mi jeví nejpravděpodobněji. Stalin, Zpěv míru či Chrpy a města jsou přirozenými body na jeho cestě poetismu a vznikly by, i kdyby Stalina nevelebil žádný jiný český autor a v Československu vládlo jakékoliv nekomunistické zřízení, které by umožňovalo otištění takových děl. Nezval přece opěvoval Stalina už v dobách, kdy k tomu rozhodně nemohl být nucen. Také víme, že rád svou tvorbu opřádal alibistickými šeptandami, proto je známé jeho vysvětlení Janu Werichovi, že on Stalina napsat musel, protože se dozvěděl, že mu hrozí proces. Pravdu znal jen Nezval, vše ostatní jsou jen zbytečné dohady. V posledním životním údobí, po smrti Gottwalda, se má po tvůrčí stránce nejlépe. Je národním umělcem, uznávaným autorem, což je samozřejmě dáno tím, že je režimní tvůrce. V závěru své předmluvy k Básnickému almanachu 1954, v němž je jeho tvorba na prvém místě, píše: „Na obzoru jsou krásnější časy, než byly kdykoliv dosud.“ To nejhorší z gottwaldovských čistek dobře přestál, Gottwald už je ostatně po smrti, v SSSR je odhalován kult osobnosti, sovětský komunismus je, zdá se, neotřesitelný a mnozí komunisté o své ideologii věří, že se poučila z vlastních chyb.

Uskutečněme poslední zastávku na cestě poetismem právě u Nezvalových příspěvků v Básnickém almanachu 1954. Jedná se o vzorový poetismus autora, jemuž se dostává takového postavení v režimu, že si opět může psát cokoliv se mu zlíbí, samozřejmě ve shodě se svou politickou orientací. Prvá báseň, Sloky Praze, začíná půvabným čtyřverším: „Tebe, Praho, je tak těžké opouštět, / Tvoje Hradčany a Tvého Mikuláše, / Tvoje holuby, již odlétají plaše / s věží, kam se vracejí vždy s jarem zpět“. Tímto slovem končí poesie a následujícím začíná poetismus: „Pohledy s těch cest, jež vedou s Petřína, / jichž se nikdy, nikdy dosti nenasytím, / Vltavu, z níž třpytí se jen hladina / jako rybí kůže, jíž se trochu štítím.“ Slovo nenasytím rýmem a trochejem asociovalo slovo štítím, od nějž se další asociací odvinula rybí kůže, která byla naroubována na předchozí logiku básně pomocí vodní hladiny a Vltavy. Právě verš „jako rybí kůže, jíž se trochu štítím“ je v básni závanem nelibozvuku a následující dvě sloky jsou už jen prázdné rozmělňování předešlého. Je tu Nezvalova tradiční rytmická vycpávka, tentokrát v podobě nikdy, nikdy, vydávající se za zesilování výrazu. Zbytečné opakování slov je u Nezvala časté právě v básních, v nichž usiluje o pravidelné metrum. Následující báseň Moře je asociační litanie na slovo moře, jež je použito dvacetosmkrát. Báseň je zmnožena refrénem na začátku a konci každé sloky „ó moře, čím je ti mé hoře“, s občasným opakováním veršů uprostřed slok, například „ó moře moře, život pospíchá“. Nepřekvapí, že poetista k moři promlouvá: „…i ty máš svoji píseň o práci“. Následuje krátká báseň Azur, asociační litanie na slovo azur. Dvě čtyřverší Holubice začínají veršem „Červená holubice v bílém poli“ a končí „…holubice, jež nás spojuje, / holubice z květů a míru.“ Výmluvné. Následují básně, v nichž Nezval, díky uvolněné politické atmosféře, konečně zase může používat svá oblíbená klišé. Sonet z večerního přístavu končí „Nad restauranty a nad bary / se kolébají stožáry…“ Následující Tesknice je na tom podobně. Následuje krásná báseň Sonet z Krkonoš, v níž se Nezvalovi podařilo klišé nepoužít. Vedle ní stojí jako chudá příbuzná báseň V září, neobjevná, s refrény. Předposlední Nezvalovo číslo Synu otroka netřeba komentovat, za své hovoří název a sdělení, že v každé sedmiveršové sloce se prvý verš opakuje ještě dvakrát a druhý jednou. Závěrečné Na počest jara obsahuje takovéto perly: „Datel čeká s muškou na komuniké, / kdy se letos velká slavnost jara koná // Koná, koná se a denně, den co den…“, „Bude mír, mír, mír, sad vyrukuje ven…“, „Chladná modrá grenadino blankytu, / medicino jara, chci tě velkou lžíci, / lidé nesmějí už bloudit bez bytů, / skliďte ještě stokrát více, družstevníci!“ Veškerý již zmiňovaný slovní arsenál, jenž si Nezval vytvořil ve dvacátých letech, se zde znovu rozprostírá, znovu táž naivita, banální spojení, opěvování a provolávání. Jediná změna je, že Nezval začal důsledně používat interpunkci. Tyto verše, ač komunistické, jsou v něčem jiné než jasné verše básníků mladších o generaci, které v Almanachu zastupuje na příklad Stanislav Neumann (narozen roku 1927): „Být komunista, to je před úsvitem vstávat / a často taky usnout poslední“ – Jméno komunista, nebo o pět let starší Jaroslav Vojtěch: „Svět začíná už chápat, / že čirou demokracii má jenom Západ. / Ta demokracie je sotva k předstižení! / Je čirá tak, že vůbec není.“ – Demokracie čirá. Čím je dána ta odlišnost? Právě aspekty poetismu. Poetismus zdvíhá hlavu. Věřím, že kdyby bylo Nezvalovi dáno ještě několik let života, určitě by krátkodobě inspiroval některé nastupující režimní básníky přelomu padesátých a šedesátých let, kteří by se poetismu věnovali hlavně proto, aby získali uznání v očích národního umělce a vlivné osoby Nezvala a aby případně pomocí básnických klišé, které jsou pro poetismus příznačné, zamaskovali vlastní duchovní prázdnotu.

Nesouhlasím s častým názorem literární kritiky, že poetismus ožil v tvorbě písničkářů od konce padesátých let dvacátého století, čímž je hlavně míněna tvorba vážící se k divadlům malých forem, především k Jiřímu Suchému. Jiří Suchý se zmínil o svém okouzlení a inspiraci Nezvalovými poetickými texty dvacátých let, v nichž nejsou politické aspekty. Texty Jiřího Suchého jsou hravé, vtipné, asociační, vzbuzující dojem lehkosti, dokonalých a neotřelých rýmů, často jsou dokonale přízvučné ve smyslu tradičních rytmů poesie a zároveň časoměrné ve shodě s hudebními požadavky na krátké a dlouhé souhlásky. A přesně takové jsou i práce Suchého následovníků, na příklad Karla Plíhala či Ivana Hlase. Je to dokonalá textařská práce, která mnohdy obstojí i coby samostatný tištěný text. Přesně tohle, co mne na textech Jiřího Suchého a jeho následovníků velmi přitahuje, nenacházím v tvorbě Vítězslava Nezvala. Jako básnický obdivovatel Suchého, ale i Erbena, Nerudy a především Vrchlického, jsem při prvém začtení do Nezvala nevycházel z údivu, jak je možné, že je vysoce ceněn básník tak obsahově a výrazově mělký. Přestože tvořil ve všech možných formách, téměř vždy tyto formy vyplnil převážně prázdnými slovy. Často je Nezval srovnáván s Vrchlickým, ale to je pro mě srovnávání tuny železa s tunou peří – míněn samozřejmě Nezval. Proto věřím, že textaři typu Suchého by svého mistrovství došli i bez Nezvala. Rovněž nespatřuji žádný poetismus v textech Voskovce a Wericha. Přes jejich stálé levicové zaměření a rozvernost prvých her cítím, že vycházejí z dada a přirozené studentské recese.

Pokud chci za každou cenu najít nějaké pokračování skutečného poetismu, musím postoupit až do sedmdesátých let dvacátého století, k normalisaci a ke jménům Petr Skarlant, Karel Sýs a dalším. Jejich slovní skladba a duch básní jsou podobné poetismu, je tu i potřebná dávka přitakání socialistické realitě; bary dvacátých let jsou logicky vystřídány džínami a magnetofony, leč není tu žádné lyrisování komunistických vůdců a jejich ideí. Kdybychom totiž skutečně přenesli prvorepublikový poetismus do tohoto období, musili by jmenovaní autoři v své tvorbě vyjadřovat rozkošné nesmysly o „podivuhodném kouzelníku“ Brežněvovi, o „depeši na kolečkách“ s názvem Poučení z krizového vývoje či o „všech krásách světa“, jemuž dobře vládne velký učitel a přítel všech něžných básníků Mao Ce-tung. Pokračovatelé poetismu by musili také volat po kokardě při revoluci na barikádách, na nichž by už netančili ragtime jako papá Nezval, ale nejspíš by si tam drnkali učesané bigbeatové verse písní z filmu Celý svět se směje. To se nestalo. Skarlanti a sýsové byli sice ve své tvorbě prodchnuti socialismem a touhou po komunistickém uspořádání světa, ale už něco věděli o úskalích takového spisování a dávali si pozor na silná revoluční slova, ač by samozřejmě nebyla myšlena vážně a byla by zahalena do něžného poetického hávu.

Teoreticky by mohl být poetismus vzkříšen právě nyní, patnáct let po Listopadu. Nejmladší básnické pokolení už nezažilo realitu společnosti mířící ke komunismu. Pokud jsou ve své tvorbě ovlivňováni okruhem komunistických stařešinů a sledováním stále oficielně uváděné umělecké tvorby z dob budování socialismu, mohly by z jejich tvůrčí dílny vycházet podobné básně jako psával Nezval se Seifertem. Parlamentní KSČM hlásá lidumilecké idee jako kdysi na svém začátku a tehdejší diktátorské these jsou buď zcela vypuštěny nebo nějak kulantně zaobaleny. Kromě toho je český komunismus znovu roztříštěn do mnoha různých seskupení, někdy až anarchistického rázu – tak jako kdysi. Český komunismus, vědom si vysokého věkového průměru svých stoupenců, se nyní zaměřuje především na mladé lidi, kteří vládu skutečného komunistického režimu nezažili. Jaká je tvorba básníků narozených od druhé půlky sedmdesátých let dvacátého století, sympatisujících s tímto typem komunismu? Navazují někteří z nich na Nezvala, Teigeho, raného Seiferta? Nevím. Možné by to bylo. Tato tvorba, je-li nějaká, je zcela nezmapovaná a neprobádaná.

Co přinesl poetismus? Téměř nic. Nebýt ho, avantgardní změny verše by přinesl jiný směr inspirovaný zahraničním vývojem, nehledě k tomu, že už na začátku dvacátého století se dá v české literatuře vystopovat otisk futurismu, který byl pro nové pojetí verše nejzásadnější. Prapodivná komunistická naivita byla poetistům vytýkána již za jejich rozkvětu, a to z obou stran politického spektra. Ambicí poetismu bylo vytvořit velký epický útvar. To se nezdařilo. Ještě před formováním směru byla Nezvalova kratší báseň Přístav z prvotiny Most (1921) zastoupena v obsáhlém výboru Česká epika (v uspořádání F. S. Procházky), ve třetím vydání z roku 1924. Je tedy jasné, že Nezval tuto ambici měl. Avšak Přístav je asociační pásmo na thema prvých tří veršů „Ten přístav málo navštěvován jest, / leč od cizinců z Ameriky: / zde utkává se každodenně tisíc mrtvých cest.“ Báseň již obsahuje většinu znaků Nezvalova stylu, včetně refrénů, ale není epická a do výboru byla zařazena proto, aby ukázala tendence tehdejší nejmladší poesie, o níž se předpokládalo, že nalezne vlastní epické vyjádření. Poetisté je nenalezli. Nejrozsáhlejší poetistické „eposy“, jako Nezvalův Podivuhodný kouzelník, Závadova Panychida či Bieblův Nový Ikaros jsou v základu stavebně podobné zmíněné rané Nezvalově básni.

Otázka je, jak se postavit právě k ideovému odkazu poetismu. Sice se to v něm hemží revolucí, ale vlastně se do ní nikomu z poetistů ve skutečnosti mnoho nechtělo. Mohl by být znovu uváděn jako svědectví doby, s vysvětlivkou: „Své revoluční zanícení zřejmě nemyslili vážně“. Ale jako svědectví doby je poetismus výmluvný právě jen ve své celistvosti, proto je značně nešťastné vytvářet výbory, kde právě ideově zaměřené básně scházejí. Z tohoto důvodu, ač sám v poetismu nic nevidím, chci, aby nebyl zapomenut. S vším, co k němu patří, byl svobodným rozhodnutím svobodných umělců ve svobodné zemi. Nebyl vnucován ze zahraničí. Je výhradně českou a částečně slovenskou záležitostí. Existuje v literatuře, ať s ním souhlasíme, či nikoliv. Můj postoj k poetismu se vlastně rovná mému postoji k Nezvalově tvorbě – z devadesáti devíti procent zbytečnost. Poetisté, kromě Nezvala, záhy poznali, že tudy cesta nevede. Pro ně byl přechodnou episodou a skutečné tvůrčí plody svých osobností přinesli, až když se poetismu vzdálili, protože poetismus byl v podstatě jen Nezvalovou metodou psaní, ze které se snažil udělat literární normu. Nezval byl proslulý tím, že zveřejňoval vše, co napsal. Jednou bude zřejmě z celého jeho množstevně obrovitého díla vydáván a skutečně čten jen útlý sborník. Všechen jeho ostatní prázdný nadbytek je vlastně poetismus – Nezvalova preventivní pilulka kritikům, kteří by rádi už za jeho života pro část jeho tvorby použili pojem grafomanie. Jeho poetismus mu zahubil vlastní rozvíjející se talent, neboť od třicátých let se v jeho tvorbě objevují náznaky zajímavých motivů, které jsou vzápětí zničeny nekonečným rozmělňováním, jak jsem ukázal na sbírce Sbohem a šáteček.

Opakuji, že poetismus po stránce formy a básnického myšlení je opravdu jen špatně napodobovaná či rozvíjená Apollinairova báseň Pásmo. (Poetisté se o Apollinairovy ostatní texty nijak důsledně nezajímali, vždyť jeho sbírku Alkoholy, vznikající v letech 1898-1912 a vydanou 1913, v níž je Pásmo sice úvodním číslem, ale vzniklo z celé sbírky jako poslední, fakticky ji uzavírá a shrnuje celý její vývoj, přeložil cele až Petr Kopta v letech 1972-1978.) Poetismus z hlediska avantgardy nepřinesl nic nového již v době svého vzniku. Pouze prosadil pojetí mělkého, rozbředlého, téměř bezmyšlenkového psaní jako avantgardního uměleckého záměru. Zajímavých neotřelých veršů jako je Bieblovo „Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka / beztak ti svědčí teplejší klima / choulíš se ke mně máš na uších sluchátka / a posloucháš koncert z Říma“ je v poetismu málo a objevují se hlavně u autorů, kteří se vzdalují nezvalovskému pojetí.

Nevnímám žádný ideový odkaz poetismu dnešku, ale jeho stavební odkaz vidím velmi zřetelně. Obrovské množství básní publikovaných v současnosti především na internetu nese jeho foremní pečeť. Mělkost, bezduchost, snažící se někdy vyvolávat dojem krásna, někdy ošklivosti či dokonce vzdoru – podle typu autora. Není těžké najít obhájce takové tvorby (často jsou jimi právě sami autoři), kteří tvrdí, že tento volný způsob psaní přece už prosadila avantgarda na začátku dvacátého století. Omyl. Skutečná avantgarda uváděla v té době myšlenkově propracované koncepce, přičemž pochodeň neslo především výtvarné umění. Vedle závažnosti na příklad Mondrianova neoplasticismu, k němuž dospěl až po své čtyřicítce důsledným studiem, hledáním a praktickým ověřováním svých myšlenek, či Malevičova suprematismu a Kupkova pojetí orfismu ztrácejí se poetistické manifesty jako bledé stíny.

Nesouhlasím s občasným tvrzením, že avantgarda, k níž se poetismus hlásil, byla podmíněna rostoucím vlivem levice, především komunismu. Je pravda, že část světových avantgardistů se přikláněla ve zmiňované době ke komunismu. Beru to jako dobový jev. Pokud se totiž takoví umělci rozhodli svého avantgardního ducha svobodně rozvíjet v komunistické společnosti, tehdy v SSSR, brzy poznali, že jim to tato společnost neumožňuje. Buď se tedy odmlčeli nebo provedli sebezpytování a slevili ze své osobitosti nebo skončili sebevraždou (Majakovskij, který dříve za stejný čin kritisoval Jesenina) nebo musili uprchnout do nekomunistických zemí – ve 30. letech za stalinských čistek utíkalo ze SSSR mnoho představitelů avantgardy 10. a 20. let. Mezi avantgardisty byly rovněž osobnosti hlásající antikomunismus, nejvýraznější zřejmě Salvador Dalí. Ani náboženství a duchovní učení nebyly v rozporu s některými avantgardními koncepcemi a stávaly se dokonce důležitými zdroji jak pro jejich vznik, tak pro jejich výklad, na příklad theosofie pro Františka Kupku či zenový buddhismus pro Johna Cage v období doznívání avantgardy. Dalího obraz Explose katolické víry uprostřed katedrály je toho jasným dokladem.

V Československu v prvé republice existovala i jiná avantgarda než jen komunistická. Poetismus si nepřehlédnutelnost vydobyl tím, že na svou údajnou pokrokovost výrazně upozorňoval. Prázdný sud se ozývá nejvíce.