Někdy se člověku i v mém věku stane, že při zmínce o tom nebo o onom mimoděk propadá nostalgii, což je zaviněno především nikoli nemožností vrátit se k událostem, které již minuly, nýbrž k sobě, jací jsme bývali a jací už jsme mrtvi. Kdysi jsem například opravdově miloval olympijské hry, zvláště si vybavuji ty v Barceloně (v roce 1992), pro něž můj tehdy nejoblíbenější zpěvák Freddie Mercury složil nádhernou píseň Barcelona – a jež si vzaly za symbol Gaudího katedrálu. Sledoval jsem tuto, dnes vlastně dávno zapomenutou, událost u babičky a nořil jsem se do idealizací, snů a nadšení pro jednotlivé sportovce. Ostatně bylo mi teprve šestnáct let. Pindara a jeho výzvu z ódy na Hieróna Syrákúského jsem měl tehdy sice ještě před sebou, ale později, kdy jsem začal poezii číst i psát, už mi nemohla znít v kontextu dnešního světa příliš přesvědčivě – ostatně posuďte sami: „Oslav olympijské boje, výkvět všech her, závody, / z nichž vyrůstají slavné hymny básníků (Olympijské zpěvy, Odeon Praha 1968).“ Co je olympiáda dnes a co byla kdysi? Zpočátku, tedy od osmého století po Kr., a zhruba ještě dvě stě let se jednalo o aristokratické závody, kterých se účastnila jen vládnoucí vrstva společnosti. Byly to svátky s významným náboženským kontextem a rozhodně ne bez politického významu. Později (za kosmopolitního helenismu) se ale staly pouhou podívanou, jakousi šou profesionálních sportovců, kteří byli do Olympie vysíláni na náklady státu.

Zakladatel novověkých olympijských her, Pierre Fredi baron de Coubertin, byl pedagogem, který „chápal olympijské hry a celé olympijské hnutí především jako prostředek k dosažení svých pedagogických ideálů, aby byly „školou jednak mravní ušlechtilosti a čistoty, jednak tělesné síly a zdatnosti.“ V tomto smyslu (a nikoli jiném) se také vyslovil, že na hrách „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ (Vojtech Zamarovský: Vzkříšení Olympie, Olympia Praha 1980).“ Rozvoj takto pojatých her byl obtížný a dá se říci, že vlastně nikdy se de Coubertinovy ideály nepodařilo prosadit. Ostatně je otázkou, jestli toto idealistické pojetí výchovy (navazující na měšťácko-prudérní idealizaci starověkého Řecka) mohlo mít vůbec kdy všeobecný a reálný ohlas. Samovolným vývojem a stále silnějším odideologizováním, jež souvisí i s pádem komunistického bloku, který vždy k olympiádám přistupoval s optikou svého učení a své lživé propagandy, se hry spolu s dalšími prestižními sportovními kláními (NHL, evropské fotbalové ligy, Wimbledon) staly velkou diváckou atrakcí, jejímž hlavním raison d´être je obchod. Obchod sice skrytý za výkony sportovců a za velikými blyskotajícími se efekty, ale přece jen a právě obchod, toto vše prodávající. Sport sám o sobě, ušlechtilost pohybu nebo fair-play ustupují výkonu, a proto se nemůže úplně mýlit ten, kdo by srovnával dnešní olympiádu s olympiádou helenistickou. Je to šou, šou gigantická a ohromující. Avšak lze tuto skutečnost chápat jako prohru, jako tak či onak velký úpadek od časů de Coubertina?

Představuji si de Coubertinovy hry jako podnik Mirků Dušínů se širokými úsměvy, kde medaile budou plnit funkci foglarovských bobříků a kde bude existovat nějaký ideální režisér, který bude s dojemnou nestranností určovat mravní a tělovýchovný kánon navěky. To je určitě ten typ výchovy, který opravňuje Freuda k pojetí morálky jako čehosi cizorodého, co tyranizuje naše já a nedává mu šanci svobodně konat dobro. Freud došel tak daleko, že tvrdil, že nic takového jako mravní svědomí asi neexistuje – a já se mu se zkušeností, jakou mohl mít z počátku minulého století, ani nedivím. Člověk má potom ony konzervativci opěvované „vzorce chování“, do nichž je zarámován jako svatý obrázek a o kterých se má věřit v příkrém rozporu s realitou všedních životů, že reálně fungují a že jsou nezpochybnitelně dobré. Jistěže chce-li někdo věřit v něco tak nenapadnutelného, nesmí si připouštět vady na kráse svého systému a očividné chyby byznysu pro něj budou a priori diskvalifikující. Je určitě zapotřebí být ostražitý vůči tomu, co se dá nazvat „peněžní moc“, jež bývá snadno a s neblahými následky zneužívána, na druhé straně je už od dávných dob právě podnikatelský duch nejlepším stimulem svobody a humanisticky orientovaného práva.

Než se dostanu k úvahám nad uměleckým a myšlenkovým nábojem současných her, jak jej lze nejlépe vysledovat ze slavnostních zahájení či ukončení, chtěl bych se zamyslet nad tím, co vlastně moderní olympiáda konkrétně znamená. Především je pro ni charakteristická globálnost a obrovský zájem lidí z celého světa. Je to podnik, který sleduje kdekdo, ať už je z vyšších nebo nižších vrstev, ať má prestižní vzdělání nebo ne, ať je milovníkem bulvární kultury anebo čtenářem Rilka, ať je levičák, ať je pravičák, ať je římský katolík, muslim nebo ateista... Důležité je, že tento divácký zájem je spontánní, nemá žádnou povinnou bázi, nýbrž je založen na tom, že sledovat olympiádu je prostě zábavné... ale nejen to, je to specifický druh zábavy.

Olympijské hry jsou prestižní soutěží, a to nikoli kvůli tradici, kvůli ideálům nebo jiným podobným věcem. Staly se totiž oficiálním, politicky přijatým ztělesněním sportu jako šlágru dvacátého století. Ale růst síly sportu byl původně spojen s podobnou mentalitou, jaká byla vlastní de Coubertinovi nebo českému Tyršovi. Paul Johnson v knize Zrození moderní doby (Academia Praha 1998) píše: „Snad v žádné oboru neohlásil moderní věk svůj nástup výrazněji než při šíření skupinových, závodních a masově organizovaných sportů s pevnými pravidly. V minulosti se sport obvykle pokládal za doménu zahálčivých, povrchních... lidí, dokonce snad buřičů... Začátkem devatenáctého století se však náhle na sport začalo pohlížet jinak – začal být ztotožňován se zdravým cvičením na čerstvém vzduchu a (co je ještě důležitější) s morální čistotou: Mens sana in corpore sano.“ Nepopírám, že zapálení idealisté měli pro vzestup sportu naprosto nedocenitelný význam (např. vznik Sokola), ale důvod, proč se jim dařilo jejich dílo (a proč třeba naopak nadšenci šířící esperanto takový úspěch neměli) je v sociální situaci moderní doby. Více volného času vede k větší potřebě aktivní zábavy a demokratický, obchodnický duch soutěživosti, fair-play, rovnosti a respektu k čistému výkonu oproštěnému od původu, majetku, známostí atd. musel a musí sportu přát nebývale. Sport se nakonec implicitně stal vyjádřením těchto principů, stal se zábavou, jejíž síla spočívá v tom, že souzní s mentalitou globalizované, lidové a liberální demokracie. Staré ideály, jež jsou mnohem hlubší a vážnější než pedagogické vize de Coubertinovy, pronikají skrze sport a především olympiádu do celého světa, upevňují se a stávají se čímsi normálním. Jedná se asi hlavně o víru, že lidé jsou si podobní, že jsou si rovní, že se spontánně spojují v civilizované soutěži jak na hřišti, tak u televizních obrazovek, že je to baví být spolu a že nemusí příliš přemýšlet nad těmito všemi ideály, protože se stávají ve své implicitní formě samozřejmými.

Je pak jasné, že Pindarova aristokratická nota ani duch helenistické šou nedokáží dát moderní olympiádě adekvátní uměleckou tvářnost. Umění, jaké jsme mohli vidět na těch olympijských hrách, které proběhly řekněme v posledních dvaceti letech, bylo vždy efektní a pompézní oslavou člověka, ale... nikoli člověka uniformního, nikoli člověka titánského nebo budovatelského a už vůbec ne člověka masového. Dost možná je právě tohle nejtypičtější rys globalizované postmoderny, dosud nebývalý a neslýchaný, že vnímáme všechny lidi s jejich zcela přirozenou rozmanitostí nepodřízenou žádné ideologii jako schopné účastnit se sportu (a byznysu), a proto i schopné dorozumět se. Obecně se fenomén hry ukazuje stále znovu jako jeden z nejhlubších heuristických nápadů minulých staletí. Chceme-li to „společné lidství“, zračící se v umění spojeném s (post)moderními olympiádami, nějak pojmově definovat, vždy ho ztratíme – naopak v rámci zážitku hry se stává intimně srozumitelné, možná ještě jakýmsi předverbálním způsobem. Řekl bych, že je to ten způsob konkrétního rozumění, se kterým se můžeme setkat např. při rozpoznávání výrazu obličeje, jež není neomylné a nikdy nevyplývá z nějaké mystické schopnosti odečíst pravdu pouhou intuicí, ale přece na něm spočívá sociální komunikace mnohem víc než na racionálně komunikovatelných informacích. Na dost zvláštní způsob rozumění obličeji druhých lidí upozorňuje už L. Wittgenstein ve svých Filosofických zkoumáních (Filosofický ústav AV ČR Praha 1993): „Pomysli na rozpoznávání výrazu obličeje. Nebo na popis výrazu obličeje – popis, který nespočívá v tom, že by se udávaly obličejové míry! Pomysli také na to, jak je možno obličej nějakého člověka napodobit, aniž se přitom vlastní obličej vidí v zrcadle.“ Opakem neartikulovatelného prožitku toho společného lidství je představa dobra a správnosti, pokud rozdělují. Láska přijímá člověka, dělá všechno pro to, aby mu porozuměla, a až potom s ohledem na jeho situaci ho chce připodobnit sobě, a to zcela mírumilovnou i osobní integritu respektující cestou. Ideologové dobra namísto toho stavějí apriorní zdi a adorují myšlenkové konstrukty a vlastní pocity, které chtějí vnutit všem ostatním jako absolutní normu. To, že letní olympiáda, jež se má letos uskutečnit v Athénách, je ohrožena teroristickými útoky, je příznačné. Obludná a do sebe zahleděná dokonalost se tak střetá s nedokonalým, ovšem univerzálním lidstvím, které je výzvou k zamyšlení nad tím, zda chceme mávnout rukou nad oběťmi všelijakých tyranů a masových vrahů nebo je naopak konečně přijmeme za naše bližní.