Někdy o velikonočních svátcích dorazil i do našich kin snímek, jenž ve světě budí veliký rozruch, je zakazován, opěvován, pohrdán a také hluboce vážen – chodí na něj milióny diváků, aniž by představoval nějaký lidový žánr klasické hollywoodské zábavy. Jeho poselství dokonce nemá být jen kulturní nebo obecně lidské, je přímo náboženské. Mimoděk mne při tomto slově napadá srovnání se šedesátými lety, kdy většinovou společnost provokovalo zcela jiné umění – umění, jež se na první pohled mohlo zdát antináboženské, umění bítníků, hippie, umění evropského roku 1968, protiměšťácké, svobodu a opravdovost hledající umění. Když si vezmete Ginsbergovu kultovní báseň Kvílení, můžete v ní najít určitou variaci kristologického motivu, jak ve své předmluvě trefně připomíná W. C. Williams (A. Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá, Mladá fronta Praha 2001): „Je to víra v básnické umění, která šla ruku v ruce s tímto mužem na jeho Golgatu z této márnice, ve všech ohledech připomínající márnici židů v minulé válce. Tohle je však v naší vlastní zemi, v našich vlastních roztomilých končinách. Jsme slepí a žijeme své slepé životy v slepotě. Básníci jsou prokletí, ale slepí nejsou, vidí očima andělskýma. Tento básník vidí pronikavě a všude kolem sebe hrůzy, na nichž se podílí ve velmi intimních detailech své básně. Nevyhýbá se ničemu, zakouší naopak tyto hrůzy do krajnosti. Má je v sobě. Reklamuje je pro sebe a – jak mu věříme – vysmívá se jim a má ještě čas a drzost milovat přítele, kterého si zvolil, a zaznamenat tuto lásku v dobře udělané básni.“ Chtěl bych se u těchto Williamsových slov zdržet.

Ginsbergovo utrpení a především jeho svědectví o utrpení, o slepotě, o tom, co lze nazvat hříchem, když budeme respektovat původní význam tohoto slova a ne jeho zlidovělé konotace, je uzavřeno uvnitř světa. Kristologické téma básně spočívá ve vnímavosti vůči jeho bídě, vůči utrpení bližních. Jistěže Kvílení burcuje a nutí nás trhat všechny ty svěrací kazajky stereotypů, hledat vnitřní (duchovní) i vnější (sociální) řešení stavu, který díky básni konečně a v hloubi cítíme jako hřích a zlo. Jenže tak jako se i kdysi z podobných hnutí postupně stalo jakési pohodlné přežívání se zbylým slovním nátěrem původního a již víc než zapomenutého duchovna (jako dobrý příklad může sloužit lidový katolicismus z filmu Je třeba zabít Sekala), tak došlo i k defraudaci dědictví Ginsbergů. Můžeme to ukázat na příkladu nejpopulárnějším, totiž na sexuální morálce. Představa, že kdysi se děly sexuální výstřednosti méně než dnes, je naivní a falešná, hlavní silou sexuální revoluce tedy nebylo a ani nemohlo být zavedení sexuálních výstředností, ale názor, že dobro a zlo sídlí v nitru člověka a nikoli ve vnějších okolnostech. Vztah měl být povýšen nad konkrétní vnější způsob, jímž byl uskutečněn. Ale protože vztah je nesnadný, od počátku revoluce se objevila značná pokušení přistupovat k sexu stejně chytrácky a lživě, jak bylo zvykem dřív. Svatouškovské pokrytectví je jenom vystřídáno pokrytectvím, jež lživě nepřipouští nicotnost sexu odtrženého od vztahu, a pro to i to pokrytectví sex zůstal pouze výhodným a příjemným zbožím, kdysi spíše tajným, dnes veřejným.

Pouze v tomto kontextu vývoje morálky (jistěže ne jen sexuální!) lze chápat dnešní mohutný celosvětový zájem o Gibsonův film Umučení Krista. A dost možná i ten film samotný nelze bez rizika blamáže vyložit konzervativním způsobem, jenž pomíjí kontext doby jeho vzniku. Kdyby někdo natočil film, který by hlásal maximy tradiční morálky, těžko by pro něj dnes hledal diváka. Gibsonovo poselství se v tomto smyslu nevrací, vrací se jen proto, aby mohlo jít dále... a díky tomu se vrací k niternosti, k prožitku, k otevřeným očím, k znovu a znovu položené otázce tváří v tvář utrpení. Kristus není vnějškově zprostředkován tou dobře známou sítí příkazů, institucí, úkonů a definic, již jsme si tak pevně a po staletí spojili s pojmem „církev“, nýbrž divák je vtažen do jeho osobního mystéria, v němž se může obrátit přímo k němu a vést s ním dialog. Ostatně síla Gibsonova filmu spočívá především v dosti věrném sledování evangelního textu, který navždy pohoršuje, překonává, provokuje a všechno mění. Ve srovnání s tím je každý pokus o „zlidštění“ Krista pouhou nivelizací.

Pokusím se dále při kontemplaci filmu nepředpokládat znalosti křesťanské teologie nebo Bible. Ostatně i ti, kdo chodili do náboženství a základní křesťanská nauka je jim běžná, často chápou velikonoční příběh jen povrchně, neboť si neprožili jeho absolutně skandální povahu, díky níž se nikdy nemůže stát součástí běžného. Gibson tím, že nic nevysvětluje, nýbrž vše ukazuje, zvolil podle mne nejlepší způsob, jak otevřít otázky, které mohou teprve vést k pochopení a které též dovedou zaujmout.

Děj začíná v Getsemanské zahradě a hudba i obraz jasně napovídají, že jsme svědky mystéria. Celý film je složen ze scén, ve kterých probíhá obyčejný život, a ze scén tajemných, které naznačují hlubiny velikonočního příběhu. Ježíš trpí, chce přijmout vůli Boha, ale také ho prosí: povstaň, Bože, zachraň mne! Cítí se ohrožen... a brzy bude jasné proč a čím. Na scéně Ježíšova vnitřního boje se objevuje muž se studeným, zeleným a jemným obličejem ďábla, ve kterém se zračí vypočítavá zloba se zálibou ve zlu. Mluví k modlícímu se Ježíšovi klidně a jen tak z boku, vlastně mu našeptává. Od něho také zazní, jaký smysl má mít všechno, co bude následovat, totiž očištění vin, smytí hříchu – v důsledku proto osvobození z moci ďábla. Pro koho tato nabídka platí? Zlý muž mluví o třetí osobě plurálu, ale nic neupřesňuje. Ačkoli se nakonec Ježíše ptá na jeho totožnost, na to, kdo je, nezdá se, že by to nevěděl. Ta otázka má asi dvojí smysl: jednak v rámci filmu může být ozvěnou Ježíšovy krize, jednak je jistě vyslána k divákovi, aby si ji dobře zapamatoval a zkusil na ni během příběhu odpovědět. Scéna, která následuje a ve které Ježíš rozdrtí hlavu hadovi vyslanému zlým mužem, symbolicky a zřetelně podtrhuje boj se zlem... a dává tušit, že právě to čeká Ježíše a odtud pochází jeho trýzeň.

Ale kde je zlo? V nás... a proto potřebujeme Krista, Spasitele. Toto je základní linie velikonočních událostí, již Gibson dokázal celkem mistrně zvýraznit. Je na druhou stranu asi pravda, že Jidášových třicet stříbrných, jež bere od velekněží za vyzrazení místa, kde Ježíš pobývá, a vůbec zatčení Ježíše patří mezi slabší místa filmu, v nichž vítězí nad obsahem jeho efektní podání. Pojďme ovšem hlouběji k obsahu. Důležitější než fakt, že Jidáš prodal Krista, že ho zradil, bude otázka, proč to učinil. Na tu film (ale ani evangelium) neodpovídá. Bylo by asi příliš jednoduché říci, že Jidáš potřeboval peníze a proto, aby je získal, udal svého učitele. V potaz vezměme mnoho dalších okolností než jen peníze, tak především to, kdo a proč mu je nabízel. Jidáš se dostal do konfliktu, jaký lze najít v dějinách církví často: na jedné straně nejvyšší náboženská autorita, samotní velekněží, na druhé straně někdo, kdo svou prostou poctivostí a čistou vírou v ideály dobra ohrožuje jejich postavení v očích veřejnosti. Koho by dnešní církve radily poslechnout? Třicet stříbrných za službu dobré věci se dá z kazatelen podat stylem „dělník je hoden své mzdy“. Další osud Jidášův se pokusím shrnout už nyní, i když tím pominu některé důležité pasáže filmu, které se Jidáše nijak zvlášť netýkají a k nimž se vrátím později. To, čím se Jidáš liší na první pohled od velekněží, je špatné svědomí. Když se dívá do očí Ježíše, jenž je v rámci týrání a ponižování na chvíli puštěn z hradeb dolů a jehož pohled je pohledem toho, kdo nevyčítá, nýbrž miluje a trpí a je velice smutný ze zrady toho, koho miluje, poznává Jidáš v sobě zlo, které učinil. První Jidášův pohled do tváře zlého ducha je ve filmu zpracován opravdu působivě a zdařile. Co všechno se potom v Jidášovi dělo, to se nedozvídáme, je však vidět u veřejného, velice tvrdého a zjevně zmanipulovaného výslechu Ježíše před velekněžími hned v noci po zatčení – a tam musel pochopit, co dříve nevěděl a co řekl velekněžím, když za nimi potom přišel, aby jim vrátil peníze: propusťte ho... zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev. Myslel si předtím, že Ježíš je něčím strašným vinen? Nejspíše ano, vždyť to říkaly právě ty nejvyšší autority jeho náboženství. Avšak ono prozření, od něhož se velekněží distancují s tím nezájmem, jaký může mít jen člověk, který dosáhl cíle, pevně ho drží a prostředek ho dávno nezajímá, ono prozření i přes vrácení peněz přivádí Jidáše k šílenství. Jeho výčitky jsou vcítěním do nevinně trpícího a zmasakrovaného člověka, za jehož utrpení se cítil (a do značné míry i byl) odpovědný. To je silně vyjádřeno v poslední epizodě jeho života, jak ji film geniálně domýšlí: Jidáš se náhodou a nečekaně setkává tváří v tvář s rozkládající se mršinou osla (možná zrovna toho, jímž Ježíš jel o Květné neděli do Jeruzaléma). Tehdy se v návalu nepříčetné hrůzy oběsí. Nenacházíme v něm nic zlého, co by se sveřepou nenávistí záludně a cynicky chtělo utrpení či smrt bližního. Jidáš byl na počátku velekněžími oklamán, přičemž důsledky jeho omylu byly tak strašné, že je duševně neunesl (i to je důkazem víc jeho ušlechtilosti než něčeho špatného). Představuje tak jeden způsob, jímž s námi může zlo hrát jako loutkami: omyl, důvěra v autority, přijetí určité role bez domýšlení důsledků. Stačí málo a člověk se ani nenaděje a nalezne sám sebe v dost podobném omylu, jako byl ten Jidášův.

Postava Ježíšovy matky Marie se objeví ve filmu v okamžiku, kdy je její syn poprvé při zatýkání udeřen... a nejasné tušení, které se skrývá v hloubi mateřského nitra, je potvrzeno apoštolem Janem, jenž do Mariina domu vpadne se zprávou o zatčení. Od této chvíle matka syna doprovází až na Golgotu a aniž by řekla mnoho slov, stává se vedle něj hlavní postavou filmu. Gibson se vyhýbá extrémům, které by celý děj devalvovaly a na Marii to můžeme cítit nejvíc: v jejích očích, v její tváři není zlomené zoufalství matky, jež vidí umučení svého syna, ale stejně tak tam není ani sebevědomí, že vše nakonec dopadne dobře. Marie jako by tušila, že si Ježíš svou cestu zvolil záměrně a že v ní spatřuje hluboký smysl... proto se může zdát do velké míry smířená s osudem, to hlavní však, co jí dodává sílu, je to, že myslí více na Ježíše než na sebe. Nezabývá se v sebelítosti tím, že ho ztrácí, nýbrž se absolutně soustředí na to, co on prožívá, a tak plně zůstává u něj.

Důležitým prvkem Gibsonova filmu, který ho teprve povyšuje na umění, jak už jsem řekl, je jasné upřednostnění příběhu před teologií. To, co se děje na plátně, je realistický příběh muže, který byl umučen, protože to tak chtělo vysoké kněžstvo – kontext se podává divákovi jen velice střídmě při reminiscencích, v nichž Ježíš vystupuje v poloze etické a učitelské, nikoli jako Mesiáš. Ústřední tajemství Ježíšovy osoby je vysloveno jeho vlastními ústy v pasáži, jež patří mezi nejsilnější z celého filmu. Když se totiž ocitá před velekněžími, z nichž nepokrytě číší nenávist, aby byl souzen a odsouzen nedůvěryhodnými, uštěkanými svědectvími ihned tu noc, kdy byl zatčen, a za nepřítomnosti značné části velerady (člověk, který na to upozornil, je soudcům víc než nepříjemný, pročež ho nechávají odvést pryč), odpovídá na konečnou otázku velekněze, zda je Mesiáš, syn živého Boha, takto: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s oblaky nebeskými (použil jsem ekumenický překlad verše Mk 14,62, jímž ve filmu Ježíš odpovídá na uvedenou otázku)“.

Z Ježíše v tu chvíli hovoří obrovská síla jeho přesvědčení, stojí vysoko nad svými soudci i nad přihlížejícím davem, jenže kromě toho, že scéna je skutečně zahrána vynikajícím způsobem, základ její působivosti spočívá v obsahu, který byl právě vysloven. Síla Ježíšova přesvědčení nemá nadhled, jaký bychom čekali od někoho, kdo je syn Boha živého, a v tom smyslu připomíná spíše člověka, jenž se zbláznil a věří něčemu, co může být jen čiré šílenství. Možná je to blázen a možná ne... bez této důležité otevřenosti by film ztratil větší část své krásy. Je-li Ježíš pouhý blázen, zůstává otřesné svědectví o světě, který ho umučil – o světě absurdním a zlém. Avšak pokud ví, co říká, pak je tu naděje, šílená naděje, vyplývající z toho, že Mesiáš není mocný král, který na tomto světě a v přijetí jeho logiky moci zvítězí mečem, aby vytvořil pozemskou říši (tedy jen další iluzi dobra), ale že na sebe bere hrůznost tohoto světa, aby nám (a o nás právě v celém tom příběhu jde... jsme to my, o kom zlý muž na začátku mluvil v třetí osobě plurálu) postavil most do světa jiného, kde je jeho králoství, království lásky.

Nejvyšší velekněz, který položil otázku a dostal odpověď, si s rozhorlenou nenávistí trhá roucho a křičí: „Rouhání!“ Již prý nepotřebují svědky... rozsudek je jasný: smrt. Jeden z velekněží přjde k Ježíšovi a brutálně ho udeří a plivne mu do obličeje. Přicházejí další, také jej bijí... nakonec skončí v rukou vojáků. Když tohle vidí apoštol Petr, třikrát po sobě s hrůzou a ve vřavě davu Ježíše zapírá, avšak nakonec běží sám ze sebe hořce zděšený k Marii, kde se vyznává z toho, co učinil, aby nakonec zoufale utekl pryč. I to je velice trefné vystižení světa, ve kterém žijeme, pozemské reality v jejích hlubokých základech. Nízké násilnické choutky a laciné odsouzení, jež velekněží probudili v sobě i v davu, tam patří taky. Je-li však možné docela dobře pochopit, že záměrná manipulace u davu lehce vzbudí choutky lynčovat, je o to bizarnější nenávist velekněží, tak zapřísáhlá, cynická a mechanická. Snad ji však pronikneme, když si uvědomíme, že velekněží byli mocní a že velká moc si snadno uvyká (je-li bez zpětné kontroly a bez značných omezení) vnímat lidi jako loutky, se kterými lze dělat cokoli podle libosti. Ježíš postavení velekněží kdysi ohrožoval, když za ním chodily celé zástupy lidu, a zároveň se z pohledu mocných musel jevit jako zcela bezvýznamný trhan, jehož umučit může být vzrušující, ale určitě ne špatné.

Někoho popravit však velekněží v době Ježíšova života nemohli, tato kompetence náležela jen římskému místodržiteli Palestiny, totiž Pilátovi Pontskému. Manželka tohoto ve filmu celkem sympaticky ztvárněného Římana, jenž ale hluboce pohrdá obyvateli provincie, kterou spravuje, je přesvědčena o tom, že Ježíš je svatý, a chce na svém muži, aby nevyhověl prosbě velekněží. Pilát, zdá se, vyciťuje z neschopnosti kléru udat jasnou příčinu, proč má být Ježíš popraven, z jeho slov o znesvěcení sabatu a o učení „zkaženým principům“, jádro problému. Ale žalobci jsou chytří a vytahují zásadní kartu celého procesu: Ježíš je prý hlavou sekty, v níž zakazuje svým následovníkům vzdávat poctu císaři. Hned nato si Pilát bere Ježíše z tribuny nad davem k sobě. Tváří v tvář se tak ocitá zbitému člověku, na němž nakonec neshledává žádnou vinu. Ježíš mu odpověděl na otázku, zda je králem Židů takto: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas (opět používám ekumenický překlad J 18,37).“ Pro Piláta ale není podstatné, co je pravda, a právě proto tuto otázku Ježíšovi klade. Zvykl si hledat hodnoty pouze pragmaticky, chce jaksi proplout bez újmy a Ježíšův případ ho zjevně obtěžuje, i když se k němu staví s vážností a pozoruhodnou empatií. V tom se liší od Heroda, za kterým Ježíše posílá, aby ho jakožto Galilejce (Herodes vládl mj. Galilei), soudil on. Herodův palác je líčen jako místo orientální rozkoše a jeho majitel jako povrchní požitkář, jejž na Ježíšovi zajímají jen zázraky, které chce vidět... když Ježíš na jeho výzvy neodpovídá, vysměje se mu a nechává ho odvést jako blázna zpět k Pilátovi.

Pilátova původně alibistická otázka se v jeho duši usídlila mnohem hlouběji, než asi čekal, a vynořuje se, když rozmlouvá se svou manželkou: „Co je pravda, Claudio? Slyšíš ji, rozpoznáš ji, když je vyslovena?“ Když ona odpoví kladně, on položí klíčovou otázku: jak? Ona si bere jeho tvář do dlaní a odpovídá hlubokou myšlenkou (další z nejsilnějších scén, jež je obdivuhodná i proto, že je celá dílem invence autorů filmu): „Jestliže nebudeš slyšet pravdu, nikdo ti ji nebude moci povědět.“ Pilát ale myslí dávno jiným způsobem, jeho pohled nemá tuto niternou vertikálu, to vnitřní odhodlání k pravdě, pro něho je rozhodující, co se děje kolem něj, a podle toho také manželce definuje svou pravdu: tady v této shnilé provincii potlačuji rebélie... když nepotrestám Ježíše, vypukne vzpoura vedená veleknězem Kaifášem, jestliže ho naopak potrestám, začnou se bouřit Ježíšovi stoupenci... tak či onak, nastane krveprolévání... císař mne varoval, přísahal, že v budoucnu to bude moje krev.

Herodes a Pilát jsou tak novým svědectvím o našem světě, o jeho zlu. V Herodovi se výstižně sbíhá prázdná poživačnost s  neschopností přijmout Ježíše jako niternou výzvu – Heroda zajímají zázraky, ovšem jen z pohledu jeho vlastního egocentrismu. Chce se pobavit nebo je využít ke svému prospěchu. Dostává se do absolutního kontrastu vůči Ježíšovi, který moc má, ale přišel se vydat, sloužit, a proto ji nepoužívá proti protivníkům, nýbrž je věren svému poslání... ba za ty, kdo mu Kalvárii připravili, se bude později na dně svého utrpení modlit, aby jim Bůh všechno odpustil. Pilát je v tomto ohledu také Ježíšovým opakem. Ve složité situaci, v níž mu jde snad i o život, je poslušen principu bližší košile než kabát a zachraňuje se tak pro život na tomto bídném světě, jehož absurdity se sám stává služebníkem. A co jiného je kořen absurdity světa než egoismus?

Ježíš je – abychom se vrátili k příběhu – přiveden velekněžími a zástupem lidu zpět za Pilátem. Ten v bláhové naději využívá zvyklosti, podle níž lidu každý rok vydává jednoho z vězňů: nyní nabízí na výběr mezi Ježíšem a notorickým vrahem Barabášem. Zřejme si řekl, že i když lid Ježíše opravdu nemá rád, zalekne se propuštění vraha, který představuje reálné nebezpečí pro životy pokojných obyvatelů, a zvolí si raději ne nebezpečného ubožáka. Jenže v tom se právě přepočítal! Velekněz rozhodl za lid: vydej Barabáše! – a lid se přidal. Důvod může být různý: jistě v davu bylo mnoho lidí, již patřili k oddaným stoupencům kněží, dále Barabáš vězněný Římany mohl mít v očích obyčejného lidu leccos společné s odbojem proti okupantům, jak ostatně naznačuje i Bible (Mk 15,7), a velký vliv mohlo mít i zklamané očekávání lidu, který byl původně svědkem Ježíšových mocných skutků a nyní zase jen jeho bezmoci. Na Pilátovu otázku, co má učinit s Ježíšem, velekněží a s nimi též lid odpovídají: ukřižuj ho! To ovšem místodržitel odmítá a prohlásí, že Ježíše sice nechá zbít, ale potom ho propustí. Důvodem tohoto rozhodnutí je především Pilátova žena, které se manželovi podívá do očí, když má rozhodnout o přání lidu, ale dost dobře by se dalo vysvětlit i z jeho slov o tom, co je jeho pravda, nebo z jeho povahy.

Následující scéna obsahuje je realistickým líčením krutého bičování, jemuž je Ježíš na Pilátův příkaz podroben. A je tu nová tvář zla... sadističtí, otrlí vojáci, kteří nejsou vylíčeni prvoplánovitě jako ztělesnění krutosti, ale jako obyčejní chlapi vedení k tomu, aby své úkoly pojímali s nadhledem hry. Film Umučení Krista proslul, dalo by se říci, právě těmito scénami (a podobně realistickým vylíčením Ježíšovy cesty na Golgotu). Jsou určitě a svým způsobem skandální, možná i vypočítané na efekt, přesto však mají v celku filmu velmi důležitou roli a odstranit je by bylo velkou chybou. Předně jsme si možná až příliš zvykli na utrpení jako virtuální událost, resp. událost, jež se odehrává někde daleko za zdmi blahobytu našich životů. Bez korekce této deformity by příběh ztratil svou vážnost a naléhavost, zároveň v oněch brutálních scénách je zlo nejplněji konfrontováno s Ježíšovou láskou, neboť zlo samo o sobě, ať v srdci velekněží, ať pramenící z vypočítavé slabosti Piláta, nedokáže nic... jeho reálná moc, kterou ovládá a deformuje lidi, je konkrétní bolest, strach, zoufalství, teror. Ježíš tomu vzdoruje nikoli jako nějaký hrdina z pohádky, který téměř necítí bolest, nýbrž s vnitřní silou toho, kdo přišel sloužit a chce přijmout ostatně již očekávané mučení. Zároveň Ježíšovy možnosti od samého začátku nejsou neomezené, každou ránu pociťuje jako kdokoli jiný, aniž by věděl, kdy ho srazí definitivně na kolena. Když mučení vrcholí a Ježíš je bičován do břicha, prochází přes dvůr, kde se to všechno děje, satan (z počátku filmu) s dítětem v náručí, které vypadá jako vyschlý stařec. Dítě se při pohledu na mučeného usmívá, zároveň Ježíšovy myšlenky sklouznou ke vzpomínce na umývání nohou učedníkům. Dítě má asi představovat svět nebo hřích, jehož je ďábel otcem... a ten úsměv je nejspíše uspokojení nad tím, jak velké utrpení musí snášet ten, kdo je oba chce zdolat. Po skončení bičování je Ježíš odtažen a Marie, která byla celou dobu přítomná té strašlivé exekuci, utírá synovu krev ze země bílým plátnem, jež jí dala Pilátova žena.

Vojáci zmučenému Ježíši nasadí trnovou korunu, dají mu červený plášť a vysmějí se mu... a tak oblečen vystoupí nazítří před lid a velekněží. Pilát zkouší vyhnout se popravě: tady vidíte, jak jsem ho potrestal, to vám musí stačit... Jenže klérus trvá na ukřižování a lid podle jejich příkladu znovu řevem žádá ukřižování. Pilát podléhá, když na jeho otázku, zda má opravdu ukřižovat židovského krále, velekněz odvetí: nemáme žádného krále, ale jenom císaře! V té chvíli by jakékoli jiné rozhodnutí mohlo být vykládáno jako proticísařský čin. Velekněží spolu s lidem samozřejmě nemysleli svá slova ani trochu vážně, pouze chtěli Piláta donutit k té popravě a hráli si s ním jako kočka s myší. Pilát se obrací na Ježíše a připomíná mu, že má moc ho propustit nebo nechat ukřižovat, na to však dostává odpověď: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu (ekumenický překlad J 19,11).“ Tato slova jednak zachycují Ježíšovo kolísání, vžyť dává vinu i Bohu... i když i to lze vyložit různě. Kromě toho motivují Piláta k tomu, že se pod dojmem prvních náznaků vzpoury definitivně poddal: symbolicky si umyl ruce ve vodě, kterou si dal přinést, a svolil k ukřižování Ježíše. Pilátovo mytí rukou je velice sugestivně asociováno s mytím rukou učedníků před poslední věčeří s Ježíšem. Pilát se před davem zříká odpovědnosti za Ježíšovu krev, čímž pokračuje jen v logice své někdejší otázky: co je pravda?

Tak jako není podstatné, že Pilát je Říman a že se děj odehrává ve starověku, není vůbec podstatné ani to, že velekněží, kteří si vynutili ukřižování, jsou Židé, ba ani to, že jsou velekněží. Vytýkat filmu antisemitismus znamená minout se s ním. V historii každého národa se najde moho případů, kdy se choval podobně, kdy většina lidí stála na straně nenávisti proti bezbranné lásce a pravdě. Příběh, na němž je film založen, není o žádné národnosti či skupině, představuje naopak existenciální apel, vyzývá k přemýšlení o dobru a o zlu, ptá se, zda jsme si schopni přiznat vlastní viny, vlastní hřích, který v nás je – zda jsme ochotni připustit, že každý z představitelů zla, jež jsme během filmu potkali, v nás více nebo méně žije a jedná. Co s tím? Ježíš nabízí možnost odpuštění a lásky. Ale je-li poslední skutečností tento svět, zůstává i toto absurdní, třebaže velmi ušlechtilé. Ježíš se však upírá k jinému světu, bez toho nelze pochopit nic, co koná. Není nutné, abychom při přemýšlení nad filmem, při pokusu o porozumění mu tuto víru přijali, nicméně měli bychom se do ní vcítit a vzít ji jako výchozí bod. Ptát se, jak onen jiný svět vypadá, nemá smysl, odpověď na tuto otázku není nikde k nalezení. Křížová cesta a samotné ukřižování představují cestu k cíli, již podniká ten, kdo věří, že na sebe může vzít hříchy světa a že svým utrpením otvírá odpuštění (které by bez toho, že odpouštějící na sebe přijme bolest všech ukřivděných, bylo jenom cynickým a formálním, lživým aktem) pro všechny, kdo přijmou vnitřně jeho poselství, tedy lásku – tedy pro všechny, kdo milují.

Křížová cesta probíhá za nenávistných reakcí lidu (že lid byl schopný tak primitivní a strašné nenávisti vůči člověku, který mu vlastně nic neudělal, je pro starověk i středověk víc než typické, přičemž za hlavní příčinu je těžko pokládat něco jiného než bídu, tmářství, útlak a hlubokou nerovnost lidí) – a pohled těchto mas dobře vystihují slova Šimona z Kyrény, který je přinucen nést kříž místo Ježíše, jenž je toho už neschopen. Říká o sobě, že je nevinný muž, přinucený nést kříž člověka odsouzeného. Z tohoto pohledu k Ježíšovi přistupují i římští vojáci, a to zvláště krutě. Marie se vyskytuje stále někde poblíž a všechno vidí – i samotné ukřižování, kdy v poslední chvíli Ježíšova života stojí spolu s apoštolem Janem pod křížem a poslouchá jeho slova. Popisovat nyní všechny události, které provázejí Ježíše po celé křížové cestě až ke smrti, by bylo příliš zdlouhavé a úvaha by se proměnila v převyprávění. Stačí říci, že je Gibson věrný tradici. Zmínil bych snad působivou asociaci, jež vyvstává v Ježíšově mysli, když mu přibíjejí ruce ke dřevu; vzpomíná na poslední večeři a na tato svá slova, která řekl apoštolům: „Toto je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele (J 15,12-13).“

Ježíšovu smrt – v souladu s Biblí – provázejí hustá mračna, vichřice, zemětřesení, roztrhnutí chrámové opony atd. A hned po snímání z kříže následuje ve filmu velký skok až ke vzkříšení. Gibsonovi se povedlo zachovat jeho mystický ráz, nepřístupný lidskému oku a lidské mysli. Pouze hudba, kterou použil, mi připadne příliš rytmická a povrchní. Otázkou též zůstává, neměl-li naznačit více, neměl-li se pokusit zachytit alespoň setkání Marie Magdalské se Vzkříšeným... na druhou stranu tím, že si zvolil za začátek svého příběhu Getsemany, jasně vymezil oblast Ježíšova života, kterou se chce zabývat a která se nepojí s jeho učitelským působením, nýbrž jde v ní o jeho osobu a její fundamentální tajemství.

Zkusme se nyní vrátit ke Ginsbergovi a k otázce, co Gibsonův film dává v kontextu dnešní doby. Ginsberg svou bolestí, svým smíchem, svou hrdou homosexualitou je a zůstává zde, na zemi; ví, že zlo a bolest mají strašnou moc, ale vzdoruje jim, neboť právě tak uvnitř sebe poctivě nachází smysl existence. Zavřel však oči před tím, že takový smysl je kamínkem v mozaice věčného utrpení, lži a zmaru, jestliže je pouze jeho soukromou iluzí. Nahradit však takovou iluzi nějakou naukou, říci, že je třeba věřit, že věci se mají tak a tak, abychom zachovali morálku, to není jen iluze, to je také prvotní ustoupení strachu, že to může být jinak, prvotní kapitulace před mocí hříchu. Až příliš jsme si zvykli na náboženství systematické, dogmatické, na náboženství odpovědí a řešení, jenže to právě v Gibsonově díle nenajdeme. Ježíš v něm radikálně vykračuje z jistoty k naději, z vědění k víře (vztahu), z předpisů k lásce, z poslušnosti k věrnosti. Otevírá tak horizont jiného světa a pramen odpuštění, i kdyby si divák řekl, že to byl jen blázen a že vzkříšení je zbožná bajka. Řečeno s Pascalem: „Srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví...“ To, co je nejsilnější na celém příběhu, je Ježíšova láska, díky které není příští svět místo, v němž mají být uspokojeny naše egoistické potřeby, a která nemůže chápat odpuštění jako akt povýšeného vládce nad rabem, jenž je mu vydán poté, co porušil jeho svrchovanou vůli. Z Ježíše samotného srdcem poznáváme, ať už k tomu racionálně zaujmeme jakýkoli postoj, Boha i království Boží.