Americký Jih Faulknerovy doby byl poznamenán frustrací z neschopnosti udržet si suverénní postavení v novodobých dějinách amerického národa. Občanská válka (1861 – 1865), která tak zásadním způsobem ovlivnila nejen smýšlení Jižanů o sobě samých, ale také obraz Jihu ve všeobecně vžitých představách, byla z jistého hlediska zápasem mezi dvěma odlišnými socioekonomickými řády: liberálním kapitalismem „yankeejské“ demokracie a patriarchálním systémem založeným na otrokářství a regulovaném trhu. Jih osudovou bitvu strašlivým způsobem prohrál.

Z našeho dnešního hlediska bývá zkáza Jihu suše vykládána jako vítězství moderní demokracie, kapitalismu a lidských práv. Jsme na tuto interpretaci tak zvyklí, že nás – podobně jako i v jiných případech – ani nenapadne podívat se na historické události z perspektivy poražených. Dějiny zpravidla píší vítězové. (Dokladem toho je často již samotné pojmenování historických událostí. Když jsme např. pro válku z let 1861 – 1865 použili výraz „občanská“, bezděky jsme přijali seveřanskou interpretaci konfliktu. Jižanští historikové oproti tomu razili termín „válka mezi státy“). Ale bývá to paradoxně pohled poražených, co nás mnohdy naučí vnímat dějiny s větším porozuměním pro to, čím „doopravdy“ jsou. To, že perspektiva vítězů jednoznačně převažuje ve školním dějepisectví, má své velmi dobré důvody a těžko tomu někdy bude jinak – moderní historiografie nevznikla náhodou, od počátku s sebou nesla státotvorný záměr a odtud plynou její velké možnosti stejně jako velká omezení. Naproti tomu román obdobnou úlohu plnit nemusel a proto může k jedněm z jeho hlavních úkolů náležet poskytování prostoru pro perspektivu poražených.

Dílo Williama Faulknera je prvotřídním příkladem takové perspektivy. Učí nás vciťovat se do lidských tragédií těch, kdo jinak – na jevišti „velké historie“ – stojí na straně „biče otrokářova“ a hrají tedy spíše role záporné. To, co se v globálním pohledu ukazuje jako vítězství Dobra nad Zlem (svobody nad otroctvím, demokracie nad feudalismem, humanity nad rasismem), jeví se pod mikroskopem romanopisce jako marný souboj jednotlivců s bezohledným samopohybem historické nutnosti, která si pro své světlé zítřky žádá na lidstvu nedobrovolné oběti. Faulknerovy romány jsou reportážemi psanými na oltáři. Jeho hrdinové jsou vyrváni ze svého přirozeného prostředí a vrženi do světa, kterému nerozumí a jehož síly neumějí zvládnout. Jejich tragédie je o to naléhavější, že jsou oběťmi procesu, který jsme jinak nuceni – jistě ne neprávem – považovat za „dobrý“. Faulkner nás tak učí rozumět historii v její neřešitelné rozpornosti a dělá to s neobyčejnou důsledností: způsob vyprávění, jazyk a samotné osudy postav, to vše směřuje k zobrazení dějinného údělu člověka, nad kterým se zamýšlíme pouze v situacích selhání, když se dostáváme takříkajíc na životní periferii. V případě Faulknerových hrdinů jde zároveň o periferii historickou, ve kterou se Jih změnil po prohrané válce.

Vítězství Lincolnových vojsk a zejména dvanáct let necitlivé okupační správy, následujících po roce 1865, mimoděk postulovaly jakousi morální méněcennost někdejších konfederačních států. Minulost byla spjata se zavrženým otrokářským systémem a budoucnost měla patřit importovanému kapitalistickému a demokratickému zřízení: na jinou budoucnost neměli Jižané nárok. Mohli se buď podřídit a přijmout yankeejská pravidla hry, anebo se uchýlit k nejrůznějším formám resentimentu, od zromantizovaných obrázků předválečné idylky (vtělených do špatné literatury a později i do filmu – ohlasy lze nalézt ještě u slavného Griffithova Zrození národa) až po násilné vyrovnávání účtů s afro-americkým obyvatelstvem, které se nyní stalo terčem nové, hlubší formy rasové nesnášenlivosti, vtělené jak do legálních struktur „zákonů Jima Crowa“, tak do ilegálních bojůvek Ku-Klux-Klanu.

Perifernost poválečného Jihu lze tedy popsat jako zbavenost nároku na vlastní budoucnost. Představitelé někdejší jižanské společnosti, jejichž identita byla před válkou spjata s jistou suverenitou „státu ve státě“, museli ve Faulknerově době čelit sžíravému rozporu. Pokud chtěli zůstat věrni tradici svých otců či (a to spíš) dědů, zůstávali beznadějně zakořeněni v minulosti, která byla definitivně pohřbena a nemělo smysl snažit se ji obnovit: i ty nejheroičtější zkazky ze života generála Leea musely nakonec skončit tragickým obrazem spálené země, znesvěcené tažením zarostlého a špinavého yankeeje s polopohanským jménem Tecumseh Sherman. A pokud se dědicové skvělé konfederační armády (která byla přece neporazitelná a mohl ji zničit jen jakýsi ďábelský komplot dějin) chtěli obrátit vpřed a hledět optimisticky do budoucnosti, nezbývalo jim než přijmout pravdu vítězů. Tento rozpor – nikoliv nepřítomnost budoucnosti jako takové, o níž píše J. P. Sartre v Time in Faulkner – je tím, co zatěžuje Faulknerovy hrdiny. Budoucnost Jihu existuje, ale nepatří skutečným Jižanům, nýbrž kolaborantům typu Snopesů, jejichž bezskrupulózní kořistnické jednání pozvolna ovládá celý yoknapatawphský kraj a symbolizuje nezastavitelné bujení amorálního kapitalismu.

Z perspektivy vítězů je budoucnost vždy spjata s nadějí, která posvěcuje krev mučedníků. Ve faulknerovském světě se ovšem tato naděje proplétá se snadno pochopitelnou záští, což vyúsťuje v neredukovatelně dvojznačnou vizi budoucnosti, kterou Faulkner předestírá v ústřední scéně románu Báj (A Fable, 1952). Starý generál, ztělesňující světskou moc, se zde snaží přesvědčit desátníka, který vedl vzpouru jistého pluku na jednom z bojišť první světové války, aby přijal z jeho rukou milost. Vzpoura spočívala v tom, že vojáci odložili zbraně a odmítli jít do nařízeného útoku, přičemž totéž měli učinit vojáci na nepřátelské straně. Desátník hraje v rozsáhlé románové alegorii kristovskou roli a zmiňovaná scéna, odehrávající se na vysokém kopci nad městem, je analogií satanova svádění Ježíše. Starý generál, fyzický otec desátníkův, chce novodobého Mesiáše přimět k tomu, aby se vzdal své mučednické role a podřídil se jeho moci – nabízí mu za to vládu nad zemí. Desátník odmítá a jejich rozhovor pak ústí v zamyšlení nad samotnou podstatou člověka a sil, které v sobě skrývá a kterým podléhá. Generál říká: „/Člověk/ má v sobě to, co mu umožní přetrvat i vlastní války; to, co je trvanlivější než všechny jeho neřesti, i ta poslední a nejstrašlivější (…), která vlastně není vůbec žádná neřest, ale značka hodnoty a záruky člověkovy nesmrtelnosti:“ (Faulkner 1961: 371) je to nekonečná lidská pošetilost, touha jít stále dál, dál než jeho vlastní civilizace, kterou vytvořil a která nad ním panuje. Člověk přežije a bude se dívat na „dva zbývající frankensteiny, jež se potýkají v posledním gigantickém zápase (…) dvou mechanických hlasů, bučících jeden na druhý mnohoslabičné a heslovité vlastenecké nesmysly.“ A „tou dobou bude se už nejbližší hvězda v modré nesmírnosti nebeské klenby ozývat hlukem jeho vyloďování (…) a až i tam dozní a odumře poslední bum bam zkázy, bude pořád slyšet ještě jeden zvuk: jeho hlas dělající plány na zbudování něčeho ještě vyššího a rychlejšího a hlučnějšího.“ (Faulkner 1961: 373) Této vizi odolává desátník vytrvalým a málomluvným odmítáním. Opakovaně se odvolává na svých deset věrných „apoštolů“, kteří sdílejí jeho učení o všelidském bratrství a které on nesmí zradit. Zdá se tak reprezentovat hodnoty z Faulknerova projevu při přebírání Nobelovy ceny: „Věřím, že člověk nejen vytrvá: on zvítězí. Je nesmrtelný ne proto, že jako jediný z živých bytostí má neumdlévající hlas, ale proto, že má duši, ducha schopného soucitu a oběti a utrpení.“

(http://www.mcsr.olemiss.edu/~egjbp/faulkner/lib_nobel.html)

Generál a desátník však náleží nerozlučně k sobě. Je to jednak symbolizováno závěrem románu, kde je do nitra válečného památníku uloženo po letech tělo starého generála; kromě něj však v památníku odpočívá i tělo „neznámého vojína“, kterým není nikdo jiný (aniž by to kdokoliv tušil) než onen desátník, popravený již za války pro vzpouru. Táž myšlenka je však v knize přítomna i explicitně. Na jiném místě citovaného rozhovoru na hoře generál poznamenává: „jsme dva způsoby vyjadřování, možná že jsme se vybrali sami, ale rozhodně jsme byli vybráni, rozhodně jsme byli předpokládáni, ne abychom obhajovali, ale spíše abychom vyzkoušeli dva nepřátelské životní postoje, které spolu musí zápolit, ne naší vinou, ale protože je k tomu nutí nedostatek slov a omezený prostor arény, kde se setkávají, a – jeden z nich – musí zahynout: já, zástupce této světské země (…); ty, zástupce esoterické říše neopodstatněných lidských nadějí a nekonečné schopnosti – ne: vášně – pro neskutečné.“ (Faulkner 1961: 366) A ačkoliv se ony „způsoby vyjadřování“ (tj. dvě pojetí lidské existence jako takové) diametrálně rozcházejí, tvoří nakonec jeden celek a jeden pohyb, jakkoliv tato celistvost uniká pozitivní jazykové formulaci.

Náš autor ve své vizi budoucnosti propojuje neotřesitelnou humanistickou víru s až jízlivou ironií. Vytrvalost lidského rodu nemá charakter svobodné volby, ale spíše slepé síly, které lidstvo podléhá. Aniž to Faulkner otevřeně pojmenovává, přichází zde k samotným kořenům fenoménu zvaného historická nutnost – a to v její nejčistší podobě triumfálního (a ironického) proudu času. Historická nutnost se ukazuje jako něco, čím je neseno lidské vítězství (vize budoucnosti transcendující každou přítomnost), ale zároveň jako něco, co se neptá na chtění či nechtění individuální vůle a chápajícího rozumu: neexistuje žádný smysl, kterým by byla ospravedlněna a skrze který bychom jí mohli rozumět. Neodolatelný pohyb dějin je vůči člověku cizí, vnější, avšak zároveň je tvořen silami, které jsou člověku nejvlastnější a jejichž „pilířem“ a „oporou“ jsou hodnoty, o kterých Faulkner hovoří v citovaném nobelovském poselství: jsou to ony, co člověku umožňuje vydržet vlastní „nesmrtelnou pošetilost“.

Když se od těchto pozdních textů vrátíme k ranějším fázím spisovatelovy tvorby, setkáváme se s temným pohybem dějin v poněkud skryté, ale přece přítomné podobě. Nejprve se ukazuje v podobě svébytného světa černochů; ne konkrétních postav, ale všudypřítomného a přitom jaksi nehmatatelného živlu, jenž proniká veřejným prostorem (jako pach). Je to svět nesrozumitelný, do sebe uzavřený, svým způsobem němý, a přesto mu nelze uniknout, je všude. Můžeme tento svět považovat za ztělesnění černého svědomí bílé Ameriky (Richard Gray označuje černocha za „svého druhu Nemesis“ – viz Gray 1996: 41). Domnívám se však, že je ještě něčím víc. Ne náhodou se právě s černošskými postavami často spojuje již zmiňovaný výraz „vytrvat“ (endure), který je také spjat se ženstvím a se samotnou Zemí. Na této síle je něco pudového, živočišného a v tomto slova smyslu temného. Je znamením samotné tělesné existence a jejího nezvladatelného živlu, její touhy žít, pronikat celým světem v čase a prostoru, i bez vítězství a privilegií. Z toho plyne též tendence tělesného bytí k neustálému míšení bez ohledu na rasovou ideologii a sociální symboliku.

Strach z rasové nečistoty je ovšem tou nejpalčivější formou xenofobie, neboť jistotu o čistotě krve nemáme nikdy (jedno z hlavních témat Absolone! Absolone!). Kodifikovaná identita a suverenita duše a komunity, popř. státu, tj. jazyka, finálního slovníku, „způsobu vyjadřování“, to vše je tělesným stykem s cizotou, jejím živelným míšením vydáno všanc; řád zakotvený v minulém, které podléhá moci symbolu, se vystavuje budoucímu zpochybnění, které je nezobrazitelné. Tato neregulovatelnost je přitom vepsána do našeho těla již tím, že v něm vůbec jsme, aniž jsme si je zvolili, a že právě naše „lapenost“ do jeho konečného vymezení v čase z nás činí obětinu pro božstva smrti, neodvratně nám hrozící odněkud z budoucnosti – a stejně tak neodvratně budící touhu vytrvat a přežít, byť jen v lidech „beze jména“, v „neznámých vojínech“, jimž ale v žilách koluje i krev generálů.

Tělesnost a její bytí-v-pohybu je tak nejvlastnějším zdrojem dějinnosti. To se ale stává skutečným existenciálním problémem teprve tam, kde vzniká spor mezi touto stránkou naší existence a naší metafyzickou potřebou vytvářet věčné a nezpochybnitelné in-stituce (a jejich slovníky), které vtisknou lidské krvi nějaké jméno a vybaví nás dobře střeženou jistotou ohledně naší verze světa (a nás samotných). Spor mezi tělesným bytím a bytím institucí (symbolů, idejí), spor opravdu bytostný, neboť se odbývá v jedné jediné „bytnosti“, je vlastně konstitutivním tématem Faulknerova díla. Jeho podstatou je donkichotská snaha zastavit neodvratný tok času, který je tokem mísitelné krve, a vytvořit v yoknapatawphské románové kronice novou instituci jižanské suverenity. A proto je Faulknerovo dílo hlavně o tom, jak byl geniální spisovatel zrazen vlastním vyprávěním – což je pro něj tou nejlepší vizitkou.

FAULKNER (1961), William, Báj, přel. J. Škvorecký a L. Dorůžka, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění.

GRAY (1996), Richard, The Life of William Faulkner. A Critical Biography, Oxford, Blackwell.

SARTRE (1960), Jean – Paul, Time in Faulkner: The Sound and The Fury, in: Hoffman, Frederick J., - Vickery, Olga W., (ed.), William Faulkner: Three Decades of Criticism, Michigan State University Press, pp. 225 – 232.