William Faulkner (25. září 1897 - 6. července 1962) bývá v učebnicích literatury často uváděn vedle těch představitelů americké literatury, které řadíme k tzv. „ztracené generaci“ – v čele s Ernestem Hemingwayem a F. S. Fitzgeraldem. K typickým rysům děl těchto autorů náleží jednak stín První světové války, zpochybňující mnohé z vizí a hodnot západní civilizace, jednak zaměření pozornosti na nastupující mladou generaci, která je dobovými okolnostmi jakoby vymrštěna z tradičních rámců a bezcílně, často se sklony k nihilismu a cynismu, plouhá životem odnikud nikam, hledajíc něco, co stěží dovede pojmenovat; je tu jen palčivý pocit scházení. Faulknera lze k literatuře „ztracené generace“ přiřazovat s velkou výhradou, ne však zcela neoprávněně.

Kromě toho, že je skutečně vrstevníkem výše zmíněných autorů a sdílí tedy příbuznou historickou zkušenost, snaží se i ve svých prvních literárních dílech zpracovat jak téma Velké války (Soldier’s Pay, 1926), tak prostředí jedné z nejvýznamnějších amerických literárních komunit v New Orleans, plné bezduchosti a pocitů zmaru (Mosquitoes, 1927). Sám však naznačenou cestu opouští, aby po letech tápání nalezl konečně téma, které je pro něj lidským i uměleckým domovem: vlastní rodný kraj, ten kousek země velký jako „poštovní známka“ („my own little postage stamp of native soil”, jak praví jedna z klíčových metafor Faulknerova slovníku), ale přesto nevyčerpatelný, i kdyby o něm měl psát celý život. Snad s jednou jedinou výjimkou, kterou je protiválečná alegorie Báj (A Fable, 1954), se všechna významná autorova díla odehrávají na americkém Jihu, ve státě Mississippi a konkrétně v okrese Yoknapatawpha.

Yoknapatawpha bývá často popisována jako „mýtické království“, které si Faulkner vytvořil, aby v něm mohl beze zbytku nechat rozběhnout svoji fantazii a stvořit svět a postavy nezávislé na konkrétních reáliích (sám se označoval za „výhradního vlastníka“ fiktivního okresu). Yoknapatawpha je však zároveň věrnou kopií skutečného lafayatského okresu, kde Faulkner žil, a yoknapatawphský Jefferson nápadně připomíná domovský Faulknerův Oxford. Dokonce i samotný název Yoknapatawpha je reálný – jde o starý indiánský název jedné ze dvou řek, jejichž ramena svírají onu „poštovní známku rodné půdy“ našeho autora.

Svázanost Faulknerova díla s konkrétním regionem je tedy nesporná. Na druhou stranu je stejně tak nesporné, že (podobně jako u Johna Steinbecka) se dotyčný region stává toliko jevištěm, na kterém se odehrávají dramata obecně lidská a všude na světě srozumitelná: kromě Evropy, odkud si jako první z oné zlaté generace americké literatury přivezl v roce 1950 Nobelovu cenu, je Faulkner velmi oceňován např. v Japonsku. Vzniká tak příznačné napětí mezi lokálním rámcem konkrétního lidského života a universální platností základních otázek existence – rys, který by se snad dal nalézt u každé velké literatury.

Pokud bychom chtěli hledat souvislost mezi Faulknerovým životem a dílem, která se vzhledem k autorovu zaměření na problematiku rodného kraje nabízí (ač není dobré u ní ulpívat), je nutné zdůraznit především prvek pozvolného úpadku prestiže Faulknerova rodu. Na počátku pomyslné galerie předků nacházíme spisovatelova pradědečka Williama Clarka Falknera, proslulého dobrodruha, podnikatele, právníka a hrdinu občanské války, kterého nedlouho po zvolení do zákonodárného sboru státu roku 1889 zastřelil jeho neúspěšný protikandidát a obchodní partner. Samotný „Starý plukovník“, jak se mu říkalo, ovšem dříve vyřešil nejeden spor se zbraní v ruce... Kromě mnoha jiných věcí se ale tento pozoruhodný muž věnoval také psaní románů, a ačkoliv jeho The White Rose of Mephis (1880) se přes slušný čtenářský úspěch do učebnic nedostala, vzhledem k dalším osudům jména Falkner (resp. Faulkner – „u“ si zřejmě přidal až jeho nejslavnější nositel) je to rozhodně zajímavá souvislost. Význam má ale především to, že od dob „Starého plukovníka“, který se dokonce dočkal veřejného pomníku, se žádnému z jeho potomků nepodařilo na zašlou slávu navázat – právě naopak. Finančně i s prestiží to šlo od desíti k pěti a budoucí velikán světové literatury se roku 1897 narodil do prostředí zdaleka ne zámožného a navíc vzdáleného rodinné idylce.

Do jisté míry lze snad touto skutečností vysvětlit pesimistické Faulknerovo vidění jižanských dějin, které od zlatých časů tradiční aristokratické společnosti brutálně odřízla prohraná válka. Mělo to ale i svůj dobový sociální kontext, v němž se „rekonstruovaného“ amerického Jihu zmocňovaly nové ekonomické síly, které kromě nového typu bezohlednosti (týkající se např. nemajetných rolníků, pachtýřů) přinášely i novou elitu, která byla namnoze nedomácího původu a která se z hlediska tradičních aristokratických ctností musela jevit jako nemorální sebranka, která neutuchající touhou po zisku následuje nekompromisní vidinu „amerického snu“. Je to nastupující kapitalistická dynastie, která v těchto svých raných fázích vlastně demonstruje, že prvotní akumulace kapitálu nemusí být vždy podle pravidel fair play. Faulkner nezapomentulně ztvárnil novou smetánku v rozvětvené rodině Snopesů, jíž věnoval stejnojmennou románovou trilogii.

Zášť, kterou poražení chovali vůči vítězným (a mnohdy bezohledným a neomaleným) Yankeeům, ale i vůči černochům, kteří se po „osvobození“ stali ne náhodou terčem daleko zákeřnější formy rasismu, se nevyhnula ani Williamu Faulknerovi – navzdory jeho nesporně humanistické názorové orientaci. Často se z tohoto důvodu dostával mezi dva mlýnské kameny: z jedné strany byl obviňován z ústupků vůči rasismu (ne-li z rasismu jako takového), z druhé strany byl kritizován právě za svůj boj proti rasismu. Na jedné straně veřejně vystoupil proti lynčování, na druhé straně při jisté příležitosti vyjádřil svůj pohrdavý názor na televizi slovy, že televize je dobrá leda tak „pro negry“. Skrze tuto rozpolcenost můžeme zpětně chápat specifickou Faulknerovu přináležitost ke „ztracené generaci“, která sice nesdílela jižanskou zkušenost, ale přesto byly její pocity v mnoha směrech podobné.

Velmi výstižně vyjádřil charakter jižanské zkušenosti kritik Malcolm Cowley, když na adresu protirasistického románu Neodpočívej v pokoji (Intruder in the Dust, 1948) napsal: „Tragédie jižanských intelektuálů, jako je Faulkner, spočívá v tom, že jejich dvojí přesvědčení – o rovnosti všech lidí a o nezávislosti Jihu – se dostává do zuřivého konfliktu.“ Věčné dilema, které s větší či menší intenzitou prožívá každý z nás. Všichni toužíme po tom být si konečně rovni, nechovat zášť jeden k druhému, nemít jeden z druhého strach. A všichni žijeme na Jihu...

Zuřivost, ba „tvůrčí běsnění“ (jak bylo Faulknerovo psaní také označováno) jsou pro našeho autora příznačné. Projevují se jak v ponurých a tragických příbězích, tak v těžko schůdné formě, kterou jsou zpravidla prezentovány. Faulknerovo zanícené zkoumání hlubin lidské duše (a zejména té jižanské) si v jeho pojetí vyžadovalo rozbíjení a přetváření vypravěčských postupů – ne ovšem pro experiment samotný, ale proto, aby příběh vyvstal ještě naléhavěji a opravdověji.

Mnohé čtenáře Faulknerova zdánlivá nesrozumitelnost odradí, ne každý je ochoten jeho cestu sdílet. Pokud ji ale podstoupíme, dočkáme se odpovídající odměny. Bylo by ovšem nespravedlivé pominout, že vedle děl, jako Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929), Absolone, Absolone! (Absalom! Absalom!, 1936) či Medvěd (The Bear - ve sbírce novel Go Down, Moses, 1942), jsou tu i díla čtenářsky „jednodušší“, vstřícnější a vděčnější: nádherný dvojpříběh Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) nebo poněkud „twainovská“ (k Hucku Finnovi odkazující) knížka Pobertové (The Reivers, 1962). Tu mám obzvlášť rád. Už její název má v sobě něco přitažlivého, jakési rošťáctví spjaté s notnou dávkou zdravého jižanského sebevědomí. Její podtitul je pak neméně zajímavý: reminiscence – v tom je zase něco noblesního a starosvětsky vážného. Přesně mezi těmito póly se poslední Faulknerův román, prodchnutý smířlivým a moudrým humorem, pohybuje. A je to stejně „faulknerovský Faulkner“ jako kterýkoliv jiný.