Umělci nejsou vždy hlubšími a autentičtějšími lidmi než všichni ostatní, na druhou stranu mají v povaze vyjádřit se o svém vnitřním životě mnohem více, než je běžné. Oproti hvězdám, které bruslí na vířivém povrchu mondénnosti a jejichž tragédie a těžkosti působí jako prasknutí mýdlové bubliny iluzí, pod nimiž se skrývá pouze vychytralá prostituce, jež vypadla z role, žjí umělci právě z hlubokosti svých lidských problémů i radostí. I proto mohou být přesvědčeni o svém poslání, o smyslu své tvorby, který nekonečně přesahuje pouhý zisk a pouhou prostituci. Nejsou totiž ani hlasatelé nějakých intelektuálních abstraktních systémů, žongléři s pojmy, nýbrž poskytují svědectví o tom, co se týká každého z nás nejniterněji a bez čeho se život stává pouhým krtčím výletem z placenty do hrobu.

Obecně však platí, že pokud má někdo nějaké poslání, jež je nadřazeno světu s jeho logikou egoismu, zisku a přežití, ať už je to poslání náboženské, umělecké, vědecké nebo i poslání vztahu člověka k člověku, musí neustále, tu více tu méně, narážet do fluktuací žumpy, kterou je svět bohužel ve své podstatě. Nemůže po vlnách špíny plout, jak to bývá zvykem, nýbrž musí jim aspoň trochu vzdorovat, což je nejtěžší v případech, kdy jde o živobytí, neboť živobytí nás svazuje se světem pupeční šňůrou. Umělci se v nevypočitatelné proměnlivosti života prali o svou obživu zcela různými způsoby a s různým úspěchem (a často se upatlali stejně jako kdokoli z nás a možná i více). Dokonce ani známá představa umělce, který je jako jakýsi reprezentant kultury živený státem, není ničím, co by bylo typické jen pro moderní dobu. Státní (či královské) peníze rozdávali úředníci stejně dnes jako kdysi většinou bez skutečného zájmu o umění a přížnivnická hra na kulturu kvetla vždy. Něco jiného je potýkání se s někým, kdo vaše umění kupuje za vlastní peníze a dobrovolně, kdo v něm vidí víc než zábavu, kdo ho prožívá (proč by si ho jinak, když nejste mrtvými klasiky milovanými snoby, kupoval?) a je v něm zainteresován. To pak nastavená ruka nestačí, nýbrž je třeba odvahy bojovat o vlastní vizi a leckdy se vydat všanc finanční nouzi. Ten boj, to přesvědčení je však důležité pro to, aby lidé (dříve či později) byli osloveni něčím, co je opravdu víc než zábava, co je umění. Hodnotné věci se nerodí snadno, snadnost je totiž cestou inflace.

Možná bychom my Češi až příliš často chtěli peníze bez toho nepříjemného skoku do existenciální nejistoty, ale to pak znamená průměrnost a vnitřní lacinost. Prát se o místo na slunci může být důležitější než hledání poklidného stínu – a trpělivost s vírou mají větší cenu než snaha mít všechno hned vyřešeno a (zdánlivě!) zajištěno. Beethoven v listě Wegelerovi z konce června 1801 bilancuje svou strastiplnou cestu za obživou: „Pro každou věc mám také hned šest, sedm i více nakladatelů, kdyby mi na tom záleželo; už se se mnou nesmlouvá, já si dám požadavek a zaplatí se mi (Listy o umění, lásce a přátelství, Panton Praha 1971).“ Osud mu tyto šťastné pocity nedopřál příliš dlouho, ale přesto i nadále Beethoven dokázal svou vizi vybojovat a žít, neboť mu na ní opravdu záleželo.

Také Williamu Faulknerovi trvalo dlouho, než se prosadil, nicméně svým, jak sám řekl, psaním „o problémech lidského srdce, které je v sváru samo se sebou“ se dokázal uživit. Chtěl bych poděkovat Martinovi Škabrahovi za jeho články o díle tohoto autora, které jsou upravenou verzí jeho úspěšně obhájené diplomové práce. Děkuji také všem, kdo se podíleli na podobě tohoto čísla, obzvláště pak Ivanovi M. Havlovi, který mi laskavě poskytl rozhovor. Dámy a pánové, přeji všem krásné léto a pohádkový čas dovolených prožitý beze stresu. Kéž se po třepotavých zážitcích z letních lásek vrátíte opět k Tématu, jež bude čekat na své čtenáře v září, a to s tematicky zaměřenou otázkou: je Dobrý voják Švejk dobrý?

Boris Cvek