4. dějství
„Vládní povinnosti obstarávali Caecina a Valens.
Mezi nimi bylo již dávno napětí pro vzájemnou nenávist, kterou ve válce a
v táboře jen špatně zastírali a kterou ještě zvětšili zlí přátelé i Řím,
bohatý zdroj osobních nepřátelství: vždyť spolu závodili a měřili se spolu
shonem jiných po jejich přízni, družinou a nesmírnými zástupy návštěvníků,
přičemž přízeň Vitelliova se střídavě klonila hned k tomu, hned
k onomu. A není nikde dost jistá moc, kde je jí příliš mnoho. Vitelliem
samým, vrtkavým v náhlých projevech nemilosti a zase v nevčasných
lichotkách, současně pohrdali a báli se ho. Tím horlivěji však přepadali domy,
zahrady a státní majetek... (C. Tacitus: Z dějin
císařského Říma, Svoboda Praha 1976, str. 140).“
1. scéna
(Triaria, manželka Lucia Vitellia, se věnuje erotickým hrátkám s otroky. Přepychový římský interiér, Luciův dům... otroci i Triaria jsou nazí nebo téměř nazí. Brzy vstoupí žebravý mudrc a o něco později se objeví Lucius a Superbus.)
Pojď ke mně, cukroušku, a
posaď se...
tak mladinký jsi, jak ti
říkají?
(obrací se k jinému)
I ty jsi můj cukroušek,
mladíku...
a tento, co váš otec může
být,
ten mužný a ochlupený tolik,
ten je mi zvláště milý
z otroků.
Inu, řekněte něco každý
z vás!
jeden
z otroků lámanou latinou
My spatně hovorzit po
latinsky.
Tak krásně jsme se milovali,
že?
Hýřivost ovoce a přírody,
tvé sténání je nejkrásnější
zvuk...
víno, berte si víno
svobodně!
jiný
z otroků
Gracias ty ctnostný
siňorito!
(jeden otrok nalévá ostatním... pijí)
A jak jste se
v otroctví dostali?
tentýž
To ne otroctví, to rozkoš
s tebou.
Proč jen vás latině neučili!
Proč hrtan rozechvělý,
mladistvý
jako andílek se
nerozlehne...!
Je to škoda, půl rozkoše
vzato,
ta chyba už více nesmí se
stát...
vždyť je trpké na vrcholu
moci
náhle pocítit svoji
bezmocnost.
Mohu, co chci, všechno
překračuji
a nejsem jak tupí ubožáci
nucena jen ve snech o tabu
snít.
Tyhle však mlaďoulinké
andílky
nemohu při bozích všech
zaslechnout
a užít pocitu naplnění!
Stráže!Odveďte tyhle do chléva
(a stráže odvádějí všechny přítomné propuštěnce)
a připusťte již toho mudrce,
co pro ohavné smilstvo
zatčen byl.
( vstoupí mudrc – ušpiněný, odpudivý starý dědek)
Ó vítám tě, ty chlape
jalový!
Tak mladé chlapce jal ses
zjebávat?
mudrc
Dvacet let tak akorát,
matinko.
Triaria
Hleďme!Takový dědek
plesnivý...
A čím že si je kupuješ,
slouho?
mudrc
Zázračná je moc dobrého
slova.
Však jaká je to moudrost: chlípnictví?
mudrc
Za dva groše stojí
předstírání,
já dávno ztratil jsem chuť
předstírat...
jsem člověk, tak proč bych
si neužil?
Ty věru užíváš si nad míru!
mudrc
Vždy život brzy končí, matinko.
A žena v ničem se ti
nelíbí?
mudrc
Na měkkou stravu nemám
žaludek.
Kdosi na dvířka klepe,
matinko.
Kdo chceš zemřít, vstup!...
(vstoupí Lucius Vitellius)
...Bože, Lucius!
Jak našel jsi mne, čestný
manželi?
Tak zase jsi tu měla otroky?
A kdo je tohle? Samá
ohavnost...
Ten omrzel mne... dej ho
popravit!
mudrc
Ó bozi, nekonečná, smiluj
se!
(chopí se ho stráže)
Smiluj se proboha nade
mnou... ne!
Probůh, vždyť jsem člověk,
nechci umřít!
Je mi ho líto, nedám ho
zabít!
mudrc
Velkomožný, za život ti
vděčím.
Někdo klepe... smím-li to
naznačit.
Lucius
Tak utíkej, než rozmyslím si
to,
a nového hosta uveď dále.
(mudrc utíká pryč a sotva zmizí, vejde na scénu Superbus)
Superbus? Co tady děláš,
pane?
Nemilé zprávy přináším nám
všem.
To abys mlčel radši, odešel.
Jak libo, velectěný Lucie!
(a má se k odchodu)
Ne... počkej! Co závažného
je tu?
Snad bratr má průjem nebo
zácpu?
Je pravda, že celý je
posraný.
Má snad k tomu důvody
obzvláštní?
Vespasianus chce být
císařem!
Vespasianus?...
...To ten hrdina?
A má snad provincie za
sebou?
Poslouchej... možná sám
posereš se!
Mucianus na jeho straně je
a Palestinu dávno
v rukou má...
Egypt zbrojí taky a proti
nám,
to vše Tiberius Alexander...
celá Malá Asie kolísá.
Úhrnem devět legií svěžích
proti našim ožralům a
vrahům.
A co na to Caecina, co
Valens?
Veřejně o tom nesmí se
mluvit...
v soukromí se
s nimi pak pobav sám.
A císař? Ten jí.. jí
vydatněji,
by nemusel myslit a jednat
snad.
Za císařem! Do jeho paláce!
Nejdřív bych radu chtěl
podotknouti...
je dobré převléci se, vše
zvážit,
vždyť paní je celá od
semene...
My opatrně a slušně mluvme,
by císař mrtvici nedostal
snad
nebo neutekl nám pod postel.
Ty nějaký hrdopyšný zdáš se
a málo smutku z té
bolesti máš...
My nevyhrožuj... i já mám
drápy!
Teď rozejděme se... večer
buď sraz
v císařském paláci i
s jinými!
(odcházejí... každý na jinou stranu)
2. scéna
(Vitelliova armáda se utábořila kolem vsi Bedriacum. Vitellius pořádá demonstraci své síly pro celou Itálii. Nyní stojí v prostém vojenském úboru se svými podobně oblečenými vojevůdci Caecinou a Valentem. Kolem se ještě ochomýtá špinavý a odpudivý Vitelliův šašek.)
Tohle je aspoň armáda,
viďte?
šašek
Celá má šmrnc a bedra
v pohybu!
Odpudivý a hnusný šašku,
fuj!
Jak milostivý Vitellie můj –
?
s tak špinavými lidmi
sdílet den?
šašek
A ty bys toužil spíše sdílet
noc?
Já zase nevím, zda tu císař
jsem...
Nu! Proč mne tedy tak
provokuješ?
Ty, Fabie, domluv Caecinovi!
(Vitellius se šaškem odcházejí)
S takovým císařem
uvisneme.
Jako stádo prasat se
táhneme...
nejdřív že vojsko půjde
odvádět,
potraviny vezme, povinný
hold,
tož dobře...! Potřebujem
posily...
však masový výlet se
z toho stal,
zabočuje do každé dědiny,
by tam něco slavil a pojedl,
kumpány přibral, kurvy,
vojáky...
všechno masky jak
z hnusného bálu!
I ti, co poslouchali
setníka,
dnes už neposlechnou
velitele!
Vespasianus táhne vítězný
a my jako ožralec neslušně
chvíli pohneme se tam,
chvíli zpět
bez vůle jakési, bez důvodu.
Každý blbec si tu, co chce,
dělá,
někteří opilci zůstávají
kdesi v polích udušeni
zvratky,
korby vozů slouží jen ke
smilstvu
a mnozí při smilstvu ještě
cosi
k tomu požírají co
zákusek.
Již mlč! Je třeba se vším smířit se.
Co bych mlčel? Kolem se
podívej!
Senátoři, jezdci jdou
lichotit,
co jich je kolem po Itálii,
lichotit jdou jak psi za kus
žvance...
s nimi chudina se plíží
jak vlk
a ti, kdo v domech
ještě zůstali,
též vyjdou... už jenom proto
přece,
aby následovali většinu.
Kam se ten zástup vrhne, tam
je poušť,
vsi jsou zpleněny, zdupána
pole...
to vše děje se našim spojencům!
Zda nebudou tito Italové
přes všechen jásot a svou
pokoru
v nitru srdce čekat co
záchranu
vítězný postup Vespasiana?
(přichází Vitellius i se šaškem)
Tož jak jste novým vojskem
nadšeni?
Je skvělé... však mohlo by
lepší být.
Slyšíš? Ti dva mají jen
námitky.
šašek
Ti nemají soudnosti
v mozku svém.
Věru! Kliďte se mi
z očí oba!
(Caecina a Valens rezignovaně odcházejí)
šašek
To bylo slovo hodné císaře!
Zde vidíš slavné pole
vítěztství,
kde Othona k smrti já
srazil jsem.
šašek
Jak skvělý pohled na ty
mršiny!
A tu překrásnou vůni cítíš
též
už jen zetlívajících
nepřátel?
šašek
Je opojná! Vitelliův parfém!
Za odměnu pojď se mnou
hodovat.
(oba odcházejí)
3. scéna
(Senát očekává císařův příchod a jeho zásadní projev. Nejprve se u senátorů objeví Vitelliovi dvořané Fuscus a Superbus, pak i Caecina. Vystoupí i starý zastánce republikánských svobod, senátor Helvidius Priscus. Vitellius přichází oblečený do honosné císařské tógy.)
Fuscus
Lid přikládá tomu velký
význam,
pověra ještě všude vládne
mu...
Mohl o den posunout to
jenom!
Tak zasel nebezpečné semeno.
první senátor
Lid je hloupý... nic na něj
nehleďme,
císaři je příznivý naprosto!
Nepovyšuje se Vitellius:
v divadle sedí jako
divák jen
ztracen v davu, smíšen
s ostatními,
taktéž v cirku fandí
obyčejně...
o čemž v Římě každý
žvaní stále.
Šlechtě zdá se to dosti
přízemní.
Inu ať tak či tak... vždy se
reptá.
druhý senátor
Ale o čem byla řeč poprvé?
Co pokazil božský Vitellius?
Toť donašeč...
a pak nahlas
...Ty dost hříšně mluvíš!
Cožpak bohové chybují někdy?
Co božský Vitellius udělal,
to správně udělal a nechybil...
jen obyčejní lidé bezbožní,
otroci temné pověry samí
o oné pobožnosti nedávné
zpupně mluví a zcela
zločinně.
druhý senátor
Tak pověz příteli, kdo co
říká.
Zde tvůj kolega tobě
potvrdí...
první senátor
Tak? Ne, do toho já se
nemíchám.
Jeť osmnáctý červenec, jak
víš,
nešťastně zapsaný
v duše lidu...
pak-li císař právě
v tento den, bůh,
poručil konati bohoslužbu,
mnohým z lidu se to
vrylo asi
jako špatné znamení, černý
mrak...
ale lid hloupý je nade
všechno!
druhý senátor
Císař přece lid tolik
miluje!
první senátor
Císař je ctnostný! Vzor pro
nás všechny...
jen uvažte! Ve volbách
konsulských
jako prostý občan kandiduje!
druhý senátor
Jeho velikost je už
zázračná.
To proto, že neustále žere.
On Senátu zákony předkládá
a o všem se s ním radí
pokorně...
v tom záruka je
božství, svobody.
pro sebe
Mu jde jenom o to se
přežírat!
Caecina! Podívejte se, páni!
druhý senátor
I kdyby tisíc Caecinů, tak
co?
(na jeviště přijde suverénním krokem Caecina, oděný vojevůdcovsky)
Už císař do Senátu
přichází...
je tu bezpečno? Musím to
zjistit!
druhý senátor
Svou povinnost, pane,
nezanedbej.
Tak? Ty povědomý jsi mi
něčím...
či tou fistulí a tváří
ploskou?
Už vím! Tys ten starý bonzák
jistě!
Vypadni, než napráskám ti,
prase!
druhý senátor
Ha! O tom se teda císař
dozví...
zde nejsi nejmocnější,
Caecino!
(druhý senátor spěšně odchází, objeví se Helvidius Priscus)
Ó Caecino! Koho to nevidím?
A co že jsi k nám
zavítal, brachu?
Ne! Nic mi neříkej, já to už
vím...
že mě necháš hádat třikrát,
mrško?
(Caecina přátelsky pokývne)
Tož teda říkám: v téhle
budově
krásného mladíka zahlédl
jsi!
Bože, to bych byl rád,
Helvidie!
Inu druhá možnost je tady,
že?
Touto budovou procházíš,
brachu,
cestou za jedním krásným
mládencem!
Ty jsi už všemi mastmi
mazaný...
však neprokoukl jsi mne,
příteli!
Tak poslední možnost
zbývá... jistá!
Tož hádej, zkus svoji
fantazii.
Zde procházíš zajisté,
Caecino,
na cestě už od hocha krásného!
Ba! Vidíte ho, jak celý
zrudl!
Bože, Helvidie! Jsi zas
mimo!
To nemyslíš vážně, brachu
dobrý!
Myslíš? Potom, při Diovi velkém,
ty nejsi vůbec žádný
Caecina.
třetí senátor
Páni! Císař přišel! Je
v Senátu!
Jdeme jednat, když on uráčil
se.
(odejdou všichni senátoři, tedy i Helvidius)
Fuscus
Ten Helvidius je skvělý
chlapík!
Ni den nevydrží bez
jinocha...
dobrý člověk velké
statečnosti,
já řekl bych, že neskončí
dobře
a odvahou svou tvrdit pravdu
všem
dopadne již katovi do sítě.
Když blázen je, tak ať si
riskuje.
(na scénu vletí rozčílený císař a za ním hned Helvidius a pár senátorů)
Jestli ty říkáš ne, já jsem
císař,
slyšíš, červe? Priscu
Helvidie!
Ty jsi můj císař, to rád
uznávám!
Zavolejte mi tribuny lidu!
Neunahluj se, velký císaři!
Považte! Tento mi odporoval!
Už i na tebe, zpupný
Caecino,
zde stížnosti jsou, divná
sdělení...
že prý nade mne se
povyšuješ!
Tak je to možné? Kde to
žiji? Ha!
Helvidie, ty jsi mne
zarmoutil.
Tak hluboce se hněváš na něj
už?
Slituj se nad námi a slyšet
chtěj
pravdu čirou tak, jako se
stala.
Je vlastně odporování
zločin?
Různí lidé vždy různá mínění
mají a ty vyslechneš
každého...
rozhodnutí je už jenom
tvoje.
Já myslím, žes neměl pravdu,
pane,
leč za tebe rozhodovat
nechci,
vždyť ty jsi císař římské říše – ty!
Ba, správně jsi jednal,
Helvidie!
Já i samému Thraseovi přec
postavil se a směle vyříkal
všechny slabiny, a to byl
někdo!
Ale příště buď mírnější,
brachu,
a nechtěj odporovat přes
míru,
neboť má vše míru, Helvidie.
Pro dnešek rozpouštím Senát,
páni.
(Vitellius odchází i se suitou sobě nakloněných senátorů)
Tebe jednou pověsí,
štramáku!
Pověsí nepověsí, čert to
vem!
Tu jeho řeč ale slyšeli
jste?
Jak přirovnává se
k Thraseovi?
A že mu odporoval? To ano...
vždyť Nero nenáviděl
Thraseu,
však Neronovi Vitellius ne
neřekl nikdy, hloupý
zbabělec.
Thrasea řekl – a co?
Uvisnul!
Nechte toho, pojďme pryč,
přátelé!
(všichni odcházejí)
4. scéna
(Řím je ohrožen Vespasinovými vojsky. Vitellius je kousek od Říma se svými vojáky, stojí s pompou na tribuně a v panice chce řešit kritickou situaci. Kolem něj jsou různí dvořané. Později se objeví Caecina a Vitelliův bratr Lucius.)
Vitellius
Je úzkostno slyšet o těch hrůzách!
Zavolejte Caecinu! Valenta!
posel
Veliký caesare, což to nevíš?
Vitellius
Co? Jaká je tohle otázka! Co?
posel
Statečný Fabius Valens churav
týdny zotavuje se na lůžku
ze smrti, do níž téměř upadl.
Vitellius
Ha! A Vespasianus za dveřmi!
Ó bohové, co se mi to stalo?
Já nikdy netoužil být císařem,
mně skromný život stačil, poklidný...
ve sklenici ulovit okurku,
přikousnout ji k pečeni... co více?
Já válčit nechci a strachovat se,
být ohrožen, mučen vidinami,
v noci si nezdřímnout, ráno vstávat
se strachem, že korunu jsem prohrál
a nový císař že mne zavraždí.
(přichází Caecina)
Caecina
Co se děje, můj slavný císaři?
Vitellius
Ach Caecino! Má spáso! Anděli!
Vrahoun Vespasianus drancuje
moji říši a zve se caesarem!
(dvořané mručí, jsou pohoršeni, zjevně se však
také bojí)
Zločinností svojí chce ovládnout
tento trůn a nás všechny popravit...
Caecina pro sebe
Ne, všechny ne, to nepřeháněl bych.
Vitellius
Tys říkal něco? Též jsi udiven?
To vy jste mne
uvedli na ten trůn,
pro vás je ta vláda... to pomněte!
Jako otrok jsem vám vysluhoval
a vzdal se pokojného života...
mám teď jenom proto snad uvisnout?
Braňte mne! Je povinnost to vaše!
Caecina
Žádné nebezpečí nehrozí ti.
Vitellius
Toho posla jsi dosud neslyšel.
Caecina
Já mám posly svoje... znám skutečnost.
Svolal jsem vojáky, vytáhneme...
Ty jen rozkaž a bude pořádek,
Vespasianus neodolá nám.
Podívej se dolů a uvidíš!
Vitellius
Vskutku! Zadoufal jsem zase! Vojsko!
To jak moře rozlévá se všady...
mohutné prostranství je zalité!
Vojáci, váš císař je vždy s vámi!
(ozve se mručení vojáků)
Nejsou radostni? Jak to, Caecino?
Caecina
To je zdaj, nyní lépe uvidíš!
Vojáci! Každý dostanete groš!
Císař ten dárek pro vás připravil.
(radostné volání vojáků, bouřlivé ovace)
Vitellius
Deset grošů, deset grošů slibuj!
Caecina
A z čí kapsy budou placeny? Ha?
Vitellius
Dobrá, buďtež s grošem spokojeni...
to vojsko mohutné je, výborné,
není-liž pravda, vzácný Caecino?
Caecina
I s polovinou válku vyhraji.
Však tvůj bratr, caesare, přichází.
(spěšně a nervózně vejde Lucius)
Vitellius
Vítej ke mně, veliký Lucie!
Lucius
Celý Řím vzhůru nohama? Co je?
Snad, bozi, netáhneme do války!
Vitellius
Zločin rozhodl jsem se potrestat...
však nyní mi vytrávilo zcela,
proto půjdeš, Lucie, se mnou už
a k bohaté tabuli zasednem.
Vždyť vysvětlení ještě dlužíš mi,
jak včera jsi mi říkal důvěrně,
že jsem bůh – to bych toužil pochopit!
A jsem-li bůh, jsem nesmrtelný snad?
Však Nero přece také bohem byl
a dávno jako ratlík zcepeněl.
Lucius
To není jednoduché, jak zdá se...
i mudrci sotva
pochopí to.
Vitellius
Však nechápu-li, nemám požitek...
a jak to, že chápeš ty? Vysvětlíš!
Lucius pro sebe
Stává se z něho tyran úplně.
Vitellius
A my, Caecino, se obejmeme...
zde ať to vidí všichni vojáci.
Od tebe závisí moje spása,
to ty druhý muž jsi v říši po mně,
a zvítězíš-li jak nad Othonem,
veliké získáš u mne zásluhy
Valenta – až se trochu pozdraví –
úprkem svižným pošlu za tebou.
posel
Já zprávu od něho mám vyřídit.
Vitellius
Proč neřekls ji hned? Rychleji mluv!
posel
To vojsko, jež je v jeho velení,
nechť na něj vyčká tu... on vzkazuje,
že do týdne vytáhne s ním, pane.
Caecina
Tak? Já přec ničemu se nevzpírám.
posel
Však to venku je vojsko Valenta.
Caecina
Přípravy jenom, o nic neměj strach.
Vitellius
Valens a Caecina si rozumí.
Sbohem buď, slavně bitvy vyhrávej.
(obejme Lucia)
Ty pojď se mnou! Rač dále bratře můj.
(Vitellius a Lucius spolu odcházejí)
Caecina
S tímhle vojskem nikdy nevyhraji!
Prořídlo, vojáci desertují...
deset kroků ujít je námaha,
snadno zvykli na život jinačí.
Pro nic za nic mlátí se, vše marně,
neznámý je disciplína pojem
a vražda cosi, co moc chutná jim...
jen děvku támhle vidí u cesty,
hend za ní jako blázni spěchají!
Pláčou a říjí a naříkají.
Ten Vitellius stejně hlupák je!
I malé děcko tu bídu vidí!
(na jevišti se objeví setník, který zaslechl
poslední Caecinova slova)
setník
Pane? Ty musel si se zmýliti.
Caecina
V čem? Kdo ti tu drzost přišil k nosu.
setník
Já tobě nejsem podřízen, pane.
Caecina
Ach tak! Ty jsi z vojska Valentova!
A nelíbí se ti, že táhnete?
Já s Valnetem mluvil i s císařem,
všechny rozkazy už jsou změněny:
vy potáhnete s námi do boje.
Já přebírám tu vrchní velení!
setník
Je lépe poslouhat, než odepřít.
Caecina
Tak! Ten pochod urychlete silně.
(setník odchází)
Celé vojsko přece stojí za víc
než ta chatrná část, kterou máme...
Valens pochopí a císř taky...
budou-li dupat moc, tož přeběhnu.
A proč bych nepřeběhl hned, bozi?
Vespasiana ličí Sabinus,
jako by to byl člověk rozumný,
který vše dobré by mi zachoval
a měl bych klid a národ pohodu.
Vitellius je prostě omyl náš...
je to zvíře, člověk slaboduchý,
hovoda vhodné jen ke spásání.
Má snad veliký Řím pod ním úpět?
Komu kromě Vitellia v říši
není jedno, kdo na trůnu sedí?
Vespasianovi! – jeho lidem...
ale nám tady je to jedno už.
(odchází)
5. scéna
(Caecina je v Cremoně na schůzce s Gaiem
Rubriem, vyslancem Vespasianovým. Domlouvají se na přeběhnutí Caeciny
k Vespasianovi.)
Rubrius
To všechno zajistí ti císař náš!
Caecina
Nežertuj, Rubrie! To nemožno...
mně jde o krk a říši o osud.
Rubrius
Od Vespasiana mám plnou moc,
vím, co mluvím... lépe mne poslouchej!
Zrádce se má jistě, co obávat,
sám zradil a všude čeká zradu.
Též zrady mělo by
se dostat mu!
Ale ty... jsi opak zrádce, prosím!
Vidíš vážně, co je nám potřebné,
občanům Říma i celé říši.
Nebylo klidu od dob Nerona,
všude hnus... ústrojí se rozkládá...
může Vitellius
stát zachránit?
Zásluhou tvou bez krveprolití
může říše zas najít pokoj svůj.
Tak nezasloužil se ni Cicero!
Caecina
Moudře mluvíš, skvěle mne přemlouváš.
Rubrius
A jaké přemlouvání? Pravda jen!
Zda viděl jsi vojáky své bídné?
Neodoláte vojsku našemu,
které velký vojevůdce vede.
Lucius Bassus s celým loďstvem již
odpadl a přidal se dávno k nám.
Vám žádná loď nezbývá na moři!
Abys nepřešel pozdě, Caecino,
až tě Flavius už nebude chtít...
Caecina
Přijímám Vespasiana zcela!
Však vojsko bude těžké přemluvit...
loďstvo bojovalo za Othona,
Vitellia z hloubi nenávidí!
Ovšem zde tito prostí vojáci
Vitelliovi vydali sebe,
těžko je nyní v opak přesvědčit.
Rubrius
Učiň, co můžeš! Vše oceníme!
(odchází)
Caecina
Sluho...! Setníky ke mně zavolej!
Bude to těžké bitva, bohové,
ty ubožáky jinak přesvědčit...
však líp než zhebnout za Vitellia.
(objeví se setníci Caecinova vojska)
Tak už jste přišli? Zde posaďte se...
někdo z vás bude mluvit za všechny.
setník
Týden jsi nám dal na
rozmyšlení...
všechny tvé důvody zvážili
jsme,
ale chmurné je tebe
poslouchat,
když co velitel radíš ke
zradě!
Ha! Já že mluvil někdy o zradě?
setník
Cos navrhl nám, zradou
zavání...
ba je to hnusná zrada,
bohové!
jiný setník
Ty chceš nás prodávat jak
majetek?
Ta otázka volby nastala tu...
je hloupost vaše, co jste
pravili.
Hnusného žrouta chcete
poslouchat?
A Flavia vítězného zas ne?
Zmizte mi z očí,
odejděte už!
Do záhuby uvrháte všechno!
setník
Ty zas vzpamatuj se rychle,
pane!
Vzpomeň, jak vedl jsi nás do
Říma,
jak Otho padl silnou rukou
tvou...
vzmuž se a dnes také
vyhrajeme!
Zmizte! Ó jak je šťastný
Bassus jen,
že pod sebou má loďstvo
Othona!
(setníci se rozprchnou na jednu stranu jeviště, Caecina utíká na stranu
opačnou)
konec 4.
dějství