„Dřív byla literatura takzvaná „panenská“. Hned po vyjití Hřbitovního kvítí pravili, že jsem ji zkurvil. Čím? Tím, že jsem neznal lži, mluvil pravdu a užíval slov nahých, možno že někdy příliš nahých. Tím, že jsem poukazoval přes meze české a slovanské literatury a dokazoval, že musíme celou světovou literaturu znát a strávit, máme-li vůbec něčeho dovést sami, čeho by si všiml svět.“ Jan Neruda (citováno z výboru Vším jsem byl rád, Československý spisovatel Praha 1964).

Neruda měl opravdu problémy se svými současníky, dokonce i Palacký o něm řekl, že není básník, nýbrž „tancmajstr“. O svou vizi české poezie, jež by byla nová, nevídaná, neslýchaná a především světová, se však neváhal bít (neošíval se ani při vydávání anonymního pamfletu U nás, který byl namířen proti staromilské kritice). V Tématu se Nerudou ještě budu zabývat, pro tuto chvíli ale stačí několik vět k uvedenému citátu. Je samozřejmě velice hloupé vidět svět černobíle a brát Nerudu za slovo, myslet si, že on byl ten hlasatel upřímné pravdy a že on byl ten světový, zatímco ostatní byli maločešttí pokrytci a lháři. Bohužel je však zcela určitě menší národ, zvláště pokud se nenaučil svobodě a nese si mnohá zranění i falešnosti dál s sebou, více náchylný k tomu připomínat jakési maloměsto. Gymnaziální profesůrek je na malém městě intelektuální elitou a také si na ni často okázale hraje. Lidé se tu mnohem více znají, vidí velice dobře na celý dvorek, který dokáže snadno ovládnout jedna jediná klika pár strýců s velkými břichy. Boj s duchaplným a velkým protivníkem, jakým byl snad pro Nerudu Palacký, člověka kultivuje, rozvíjí a navždy zůstane sine qua non vynikající kultury. Ovšem boj se zástupem dobře situovaných hlupáků nebo duchů veskrze průměrných každou hlubší povahu, nota bene kulturu, musí fatálně dusit. Myslím, že tento faktor rozvoj dobré české kultury od národního obrození až dodnes zdržuje a znesnadňuje mnohem více než jazyková bariéra mezi češtinou a světovými jazyky.