Ze srandy jsem tomu řekl „mrtvice“. Je to poměrně nechutný humor, ale proč ne, když není člověk svázán nějakými přílišnými konvencemi, může si to poměrně bezbolestně dovolit. Přizabije ho to, ale nezabije, takovéhle hloupé vtipkování. A sem tam nechat něco v sobě přizabít není vůbec od věci, když se rozbují formy vnitřního života, které jsou pro fungování tady a teď škodlivé.

Když už se tedy začali vyskytovat nereální psi, kteří si štěkají a pak sami sebe zabijí jen proto, aby si člověk uvědomil, nakolik je ve vleku těch všech různých masek a person, které spojují vnitřní náklon k archetypu s podléháním sociální roli, tedy vnějšímu tlaku, jde to hodit v poklidu do souvislosti s nějakým tím duchovním partnerem, stínem a dvojníkem, tak asi bylo načase, aby se nějaká tahle „mrtvice“ udála.

Šlo o to, že se na temeni objevil tlak, přecházející v černou, nějaký černý stín vytlačil vědomí, to se začalo postupně vytrácet, jakákoliv energie nebyla směřována shora dolů, ale ani odzdola neproudila nahoru, tyhle dráhy byly nahrazeny černým prázdnem, které z temena pomaličku sjíždělo po páteři do celého těla, takže nezbylo než s sebou na nějaký ten okamžik švihnout, na krátkou dobu, během které si organismus zvykl na to, že všechna spojení ven a dovnitř jsou zatarasena a nezbývá než fungovat jen tak z podstaty bez kontaktu s tím, co je, bylo, bude, jen tak naprázdno úplně poloautomaticky vykonávat stereotypní úkony.

Absolutně se ztratil pojem o tom proč, kam, zbyl jen tlak černé barvy. Přebytek optimismu, euforie, nadšení a podobného haraburdí rychle vyprchal, pesimismus se taky nedostavil, protože neměl v té tmě ani místo, kde by se uhnízdil. Podivný klid bez příjemné či tísnivé příchuti. To jediné zbylo.

Šourám si to za kočárkem, spíš než abych ho tlačil, tak mě spíš on vede, jediné, co zbylo je jakési ne. Tohle – ne, ten ryk z Matějské pouti – ne, ti dva, co se k sobě tisknou - ne, ten na koni, jak tu cválá – ne , a ti psi, ti už vůbec ne. Svět nemá vnitřek. Jen nepochopitelný obal. Ten svět, to venku, co vidím já.

Nějak to souvisí s množícími se neúspěchy, opakovanými zbytečnými nervozitami, které vedou i k tomu, že jsem ošklivý na svou ženu a tak. Ta nepohoda někoho přinutí jít do sebe, jiný se zhroutí, fungovat odtažitě prostě nejde, člověk je nucen se k věcem nějak stavět, no a já místo, abych se sám nějak angažoval, nechal jsem to na vnitřku, který to ve mně všechno vygumoval, paměť mě netrápí, věci se ztrácejí, ale i pocit nepřiměřené odpovědnosti střídané s hranou apatií je kdesi v nenávratnu.

Jak mi tak vzadu v hlavě rejdí ta černá ruka, už jsem s ní zadobře, hezky mi kus nevědomí i vědomí vymaže, ale nenutí mě, abych se jí bál, za což jsem jí vděčen, protože podobné odumírání jsem onehdá prožil mnohem bolestivěji, tehdy jsem z toho byl úplně na dně, teď tomu říkám „mrtvice“ a jsem tomu docela vděčen, že mě to aspoň zbavilo jakéhosi sklonu k halucinacím a extázím.

Ale docela se už zase těším na okamžik, až mi ten černý vetřelec z hlavy vypadne.