Dnes vycházím z devatenáctého hexagramu LIN, sblížení nebo taky dohlížení. S druhou silnou jangovou čarou. Ta popisuje nárůst energie, která spojena s proměnlivostí naznačuje, že se dá jednat uvolněně, přesto však účinně. Pokračování by mělo být bez zvratů. Tento hexagram doplňuje tedy dvacátý čtvrtý, FU, návrat. Což mi připadá jako jedna z dokonalých ukázek jakéhosi cyklu. Koloběhu. Jen si ho všimnout a zjistit, co znamená.

 

                Téměř každodenní nahlížení do Knihy proměn, luštění poznámek k tomu kterému hexagramu, nejvíce pak v souvislosti s taoistickými náhledy Mistra Liu I-Minga, navozuje docela příjemný stav. Ale nejde jen o toto uvolnění a jakýsi docela bdělý odpočinek. Výroky o obezřetnosti se střídají s nabádáním k akci, k ústupu, zvýšené vnímavosti, otevřenosti, nutnosti se sem tam uzavřít a podobně. Vše však v jakémsi koloběhu, který dává smysl.

 

                Každé přirovnání pokulhává, ale nejspíš bych přirovnal podobně jako McKenna tenhle cyklus k životu rostlin a ne zvířat. Z jednoho prostého důvodu, rostlina je stále na jednom místě, stejně jako člověk, tedy jeho vědomí, je v jednom těle od narození do smrti. Rostlina je velmi závislá na svém okolí, protože nemůže jako zvíře svůj prostor vyčerpat, spást, popřípadě vyvraždit, a pak si najít nový. Vzájemnou provázanost celého malého světa, kde právě jsme, by bylo asi lepší vnímat ne způsobem, že je jedno, co uděláme, protože můžeme kdykoliv odejít, kdykoliv na cokoliv zapomenout, ale spíš si po způsobu rostlin zajistit co největší síť kořenů, podhoubí, propojit se s jinými, a tím si zajistit co největší zakotvení, aby i mimořádná krize člověka nesmetla. Ne se před ní schovávat, utíkat před ní. Ne za každou cenu chtít předejít zákonitým propadům, které v žádném cyklu nikdy nescházejí, ale připravit se na ně. Nemít z nich strach, protože povědomí o cyklu dodává sílu zlou dobu přečkat, člověk totiž tuší, že není bez konce.

 

                Způsoby válečníků, kolonizátorů, dnes nejlépe charakterizované sebevražedným moderním paradigmatem nekonečného osvícenství a volného, shora řízeného nebo jakého trhu, který nebýt vlivu ekologů, feministek a jiných brzd by zeměkouli vycucal co nevidět, nejsou asi těmi nejsprávnějšími modely chování. Víra v to, že se člověk bude moci nějakým nadpřirozeným způsobem mít stále jen a jen dobře, nebo dokonce líp a líp, je zhoubná. A ke všemu čím dál víc toho potřebovat, aby náhodou nepoznal, co je to vlastní stín.

 

                Musí se spíš počítat s tím, že léto střídá podzim, stejně tak příjemné okamžiky jsou v zápětí jakoby pryč a může být zle. Po relativně zdravém období přichází nemoc. Když člověk nahlédne nezbytnost této pravidelnosti, téměř zákonitosti, může se sám se sebou i světem smířit. Nehledá pořád jen nějaké vzruchy, podněty, únikové cesty, aby období propadů nenastala. Přijímá víc věci takové, jaké jsou. Nechce je za každou cenu nějak vylepšovat, spíš se pokusí přizpůsobit sebe i těm nejhorším podmínkám.