Lidé se o tom baví všude okolo... tedy zvláště ti mladí nebo spíše ty mladé. Televize Nova rozjela totiž velikou šou, otevřela dveře mnoha různým dobrovolníkům, aby zkusili své schopnosti a své štěstí. Kdo vyhraje, ten se stane superstar. Veřejnost je vtažena do soutěže i tím, že ona sama svými hlasy rozhoduje o vítězi a že v mnoha vyřazovacích kolech s napětím sleduje postup těch, o kterých má rozhodovat.

 

                Proč se ale někdo může chtít stát superstar? Pro peníze? Pro slávu? Na životě velké části lidí, kteří jsou hvězdami šoubyznysu, není nic záviděníhodného... tak třeba to, že je okukuje bulvár, nebo jejich šaškovská role baviče, maska, již nosí a musí nosit, aby se jejich fanoušek necítil zklamán. Jsou vydáni napospas falešným přátelům, příživníkům, avšak nejen jim – v neposlední řadě vlastně i podnikatelům, již je udělali a kteří je ukazují lidem okolo (za peníze!) jako nějakou vzácnou zvířenu. Ovšemže... od superstar se nečeká, že bude přemýšlet, právě naopak! Světem těchto hlav má být lesk slávy, povrchnost zábavy a nějaká ta povinná charita. Jejich radost je často falešná jako cokoli, co se jich týká. Bída nevyhnutelného zvratu je proto u těchto lidí zvláště těžká a rozkladná, svou nemohoucností a smrtí bývají usvědčeni z nicotné, povrchní role, jíž zakryli své autentické lidství. Hodila by se na ně Dantova slova o potápějící se lodi (Božská komediePeklo, Státní nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1965): „My jásali, však jásot v pláč se zvracel, / neb mocný vítr se přihnal od pevniny / a nárazem svým lodí zakymácel. / Třikrát jí zatočiti nebyl líný, / po čtvrté zdvihl záď a jícen tvoře / v důl přídu vtahoval nám do hlubiny. / Pak nad námi se uzavřelo moře.“

 

                Na druhé straně problému stojí lidé, kteří soutěž odsuzují, okázale jí pohrdají a tak či onak se vždy snaží zdůraznit, že jsou nad těmi, kdo před jejich očima v televizi bláhově, občas i drze, bez vší schopnosti, lapají po své šanci jako Tantalos po ovoci. Je však otázkou, zda ti posměváčci a povýšenci mají nějakou opravdovou alternativu, jestli se dokáží o něco pokusit a ukázat odvahu, sílu, odhodlání pro nějaký smysl existence. Aby o nich neplatila jiná Dantova slova (opět z Pekla): „To tím, že smrti marně vyčkávají, / však život jejich slepý je, že stále / v závisti osud jiných tvorů mají. / Jim spravedlnost s láskou není k chvále, / na světě nikdo s úctou se k nim nezná. / Dost o nich! Dívej se a pojďme dále!“

 

                Záměrně jsem citoval právě v tomto drobku z Danta. Perspektiva věčnosti a mravní autentičnosti nám totiž často chybí. Svět zůstane světem a soutěž o superstar je jeho téměř jen dětsky nevinou stránkou. Bojovat proti ní, rozhořčovat se nad ní, zakazovat ji svědčí ve velké míře o slepotě a o slabosti. Spíše je nutné klást otázky, které budou stejně nepříjemné nám jako těm, kterým je adresujeme, otázky, jež jsou o nás i o nich. Místo příjemného zapomnění zábavy nabídnout alternativu umění – vedle superstar postavit umělce, který vydává svědectví a proměňuje, obohacuje srdce. Zábava v celé své banalitě nebude (a proč by též měla?) nikdy plně nahrazena uměním pojatým tímto způsobem, avšak může jím být autenticky korigována, takže omezený osud superstar (i nás všech!) by měl zřetelně obě strany mince. V otázce, kdo chce být superstar a proč, by nezněla jen marnivá přítomnost se svou neustále z okamžiku na okamžik spadávající smrtí, nebyla by v ní ani namyšlenost nositelů prý hodnotné kultury... naopak byla by otázkou volby, volby mezi dvěma světy, jež lze porovnat a dokonce i spojit (neboť permanentní smrtelná vážnost je, řekl bych, ještě hloupější a degenerovanější než ta nejpovrchnější zábava...).

 

Tento článek byl přetištěn v Literárních novinách z 21. června 2004.