Když se občas u piva z dlouhé chvíle dívám na videoklipy, které běží na televizní stanici Óčko (jejíž grafická i komunikační strategie je mi celkem sympatická), nemohu se vyhnout různým úvahám nad naším vztahem k tělesnu. Dalo by se říci, že tělesná krása je u mnoha videoklipů přímo základním pilířem, na němž stojí jejich pokus oslovit diváka. Jistěže existují i takové videoklipy, které se opravdu snaží vyniknout, a ty musí mnohem více sázet na nápad, na myšlenku a na její umné provedení, ale síla tělesné krásy je obecně dominantní a nadužívaná. Defilují před námi všelijaké iluze těl, těl vhodných pro introspektivní amatérskou analýzu povahy chtíče a fyzické krásy, těl bez defektů, bez časové a prostorové souřadnice, těl nekonkrétních... jejichž osudem není zestárnout, zhynout v bolestech a stát se blátivou kaší.

Myslím, že by bylo poněkud tartuffovské říci, že ta těla nejsou lákavá... jsou přece lákavá, ano jsou lákavá do značné míry i díky tomu, že jsou instantní, jsou na jedno použití, jsou jen prostředkem k cíli... a pak se na ně může zapomenout, vždyť to jsou jen iluze. Prostě jsme tak ustrojeni, že toužíme po iluzích. Je to skandální, je to špatné, je to odsouzeníhodné? Znám lidi, kterým se při pohledu na tuto moderní kulturu těla dere na rty slovo Babylón nebo možná ještě tvrději... Sodoma a Gomora. Avšak sexualita určitě není dobrá metafora a kořen hříchu, k tomu se navracejí konečně i moderní římští katolíci (i když to po těch staletích bludů jde poněkud ztuha) – sexualita je sama o sobě neutrální a její bezpředsudečné pozorování má šanci dovést člověka k hlubší sebereflexi.

Otevřenost sexuality nám dává možnost nahlédnout ji bez postranních přetlaků nebo aspoň vzít do úvahy její banalitu. Démonizovat ji, to jest dát ji moc, zahnat ji do kouta, to jest nechat ji, ať ovládne, byť skryta a zjevně nepozorována, všechno. Vidět v ní hřích, to je zmást pojem hříchu a viny. Ideologicky nebo politicky do ní lidem zasahovat, to je snažit se je ranit na nejitimnějším místě, a tak je ovládnout. Pouze ti, kdo jsou pod její mocí, neboť ji vytlačují, mohou vidět v půvabných tělech, jaká nám prezentují videoklipy, orgie satanovy; jenom na ně působí tak destruktivně a bolestně. Většina lidí však přistupuje k sexu jako k něčemu, co prostě patří k životu, co sice člověka stále patlavě přilepuje k iluzi, co však není třeba brát příliš vážně (tím také vystupuje zřetelněji důležitý rozdíl mezi sexem a vztahem). Myslím, že díky této otevřenosti myslí dnes lidé na sex méně často než v někdejších dobách, jsou méně trýzněni jeho mocí a zároveň jsou osvobozeni od jejího ideologického zneužití.

Dost možná se u některých mladých nadšenců pro moderní hudbu objeví při stálém sledování videoklipů i otázka, jaký je jejich poměr k realitě; možná si srovnají to, co vidí tam, s tím, co se děje kolem nich. Iluze díky tomu vystoupí ze stínu do přímého světla. Při opravdu občasném a letargickém sledování televize Óčko zažívám zvláštní pocity, když se mi všechny tyto myšlenky tváří v tvář té změti barev a tělesnosti hodní hlavou. Myslím, že je to jeden z možných způsobů, jak přijmout život takový, jaký je (beze všeho pokrytectví či mudrování), a zároveň odhalit jeho klamnost a v kontrastu s ní i jeho vertikálu.