Gioacchino Rossini se narodil v roce 1792 na pobřeží Jaderského moře, v italském městě Pesaro, v němž byl jeho otec členem řeznického cechu a též městským trubačem. První operu Demetrio napsal mladý Rossini kolem roku 1806, ale v té době už psal také kvartety, kantáty a jiné drobné skladby. O čtyři roky později Teatro San Moisè v Benátkách uvádí jeho buffu Směnka na manželství. Na jeho tvorbě se však výrazně podepisuje fakt, že píše výlučně na zakázku, pro obživu a v chvatu. Zplodil obrovské množství efemérních dílek, která byla de facto ihned po uvedení zcela zapomenuta. Výrazněji se Rossiniho finanční situace změnila až v jeho třiadvaceti letech, kdy se seznámil s impresáriem Barbajou, který mu nabídl výhodnou spolupráci.

V roce 1816 uvedlo římské divadlo Teatro di Torre Argentina Rossiniho největší a nejslavnější operu Lazebníka sevillského. Skladatel ji složil během tří týdnů na námět velice populární hry francouzského dramatika de Beaumarchaise. Premiéra skončila skandálem, a to z jednoho prostého důvodu: předlohu o něco dříve zpracoval tehdy slavný a vlivný skladatel, jehož stoupenci Rossiniho vypískali. Tím ovšem obdařili operu nebývalou popularitou a její první repríza představovala pompézní úspěch. Davy diváků se vydaly pod okna skladatelova, kde mu provolávaly slávu: Evviva Rossini! S potěšením potom podává Rossini své budoucí manželce zprávu o úspěchu, ale ihned k tomu dodá: „Ale víc než hudba mě teď zajímá, drahá Angelino, objev nového salátu, jehož recept Vám posílám...“

Blahobyt a radovánky, to je nyní náplň života skladatelova... ve Vídni byl přijatý s nadšením. Dokonce i Beethoven prý pochválil jeho Lazebníka, dal však Rossinimu najevo, že by se neměl pouštět do vážných skladeb, ale že by se měl držet buffy. Ohromující úspěchy sklidil Rossini v Londýně a v Paříži, ve svých sedmatřiceti letech ale přestal komponovat pro veřejnost a uchýlil se do ústraní. Zbývající čtyři desítky let života věnoval kulinářství a jeho požitkům pobávaje v Paříži a v Bologni. Setkával se i nadále s významnými umělci, tak třeba s Chopinem, Lisztem, Wagnerem, Verdim, Dumasem a jinými. Umřel ve svém sídle v Passy u Paříže v listopadu 1868.

Rossiniho hudba je pravým opakem oné romantické vážné, těžké hudby, jakou jsem kdysi velice a nade všechno miloval. Na rozdíl od Beethovenova životního patosu, od umění pojatého jako téměř božské poslání, v němž má všechno svůj hluboký smysl, Rossini psal víc než lehce – a traduje se o něm, že když mu z lůžka spadl list s rozepsanou kompozicí, raději začal psát znovu, než by se pro něj ohnul: bylo pro něj snadnější komponovat, než se ohýbat. V žádném případě nechci tvrdit, že právě proto je hoden obdivování nebo že v tom je důvod, proč poslední dobou mívám sklon dávat jeho hudbě přednost. Spíš si potřebuji odpočinout od vážnosti a možná vykročit i trochu jiným směrem, než bývalo zvykem. Patosu nesmí být moc, má-li zůstat patosem – a život prožitý v okázalých gestech a velikých emocích budí, řekl bych oprávněně, dojem falše. To, co je náročné a opravdové, je vzácné, nenaplňuje to (vyjma mládí a některých extatických stavů) všechen čas života, jehož většina je naplněna banalitou. Ani Beethoven, ani Bach, ani světci by nemohli mít svou kosmickou vážnost a působivost mravní opravdovosti, kdyby se každý den svíjeli ve wagnerovských křečích. Dost možná se v nich nesvíjeli nikdy, dost možná teprve ten, kdo dokáže banalitu života přijmout s takovou silou a zkrášlující radostí (ano, jeho hudba je banální, avšak právě proto se hodí do větší části našich životů), jako to uměl Rossini ve své nedbale tryskající a ohromující hudbě, najde v životě opravdovou, náročnou vážnost. Wagnerovština je podle mne jen pokusem o únik od každé takové vážnosti.