Lidstvo civilizovaných národů se od objevení Ameriky dělí na kuřáky a nekuřáky. Teprve v poslední době vzniklo hnutí protikuřácké, v oblasti kouření něco jako metodisté nebo puritáni ve věcech církevních. Jsou to povětšině tak nesmiřitelní odpůrci kouření, že by byli ochotni uhasit rozžatou dýmku míru, patříce raději na oheň válečnický nežli na ohýnek hořícího tabáku. Ve světle lékařských objevů a výzkumů mají pravdu. Kouření asi opravdu škodí zdraví. Podle jednoho amerického profesora vykouřená cigareta zkracuje lidský život o 14 minut, o čemž zřejmě nemá ani potuchy můj prastrýc, jemuž je zrovna 90 let a který podle počtu vykouřených cigaret měl být nejméně čtvrtstoletí pod drnem. Jistěže: výjimka, ale zatím plna života. A představte si, přátelé, jak dlouho mohl žít, kdyby nekouřil, a to prosím ještě ani nezemřel. Já tedy nejsem pro kouření, ačkoli kouřím. Jsem konsekventní kuřák – nikomu nepřeji, aby se stal kuřákem, což pokládám po možnosti stát se protikuřákem za nejhorší, co se v oblasti kouření může člověkovi přihodit. Chraň pánbůh, abych propagoval kouření! Zatrať mě OÚNZ a spádová oblast nemocnice s poliklinikou! Jenže, abych to řekl, jak mi to nese slina na jazyk, mně je milejší takový klidný a vyvážený typ polykače kouře nežli ryzí produkt protikuřáctví. Protikuřáctví totiž, jako každé hnutí za věc zjevně čistou a prokazatelně zdravou, se stává dotěrným, neřku-li fanatickým hnutím. Takový zanícený protikuřák vás tak dlouho bude přesvědčovat o škodlivosti kouření, dokud mu nedáte pár facek, nebo opravdu nepřestanete kouřit. První způsob nevyžaduje tolik pevné vůle.

Jak nás zkušenost učí, hnutí protikuřácké bohužel zatím příliš neuspělo. Na lidi se musí jinak, přátelé protikuřáci. Co mne se týče, já bych to svěřil škole. Nevím zrovna od kolika let, ale povinně vyhulit třikrát týdně 10 cigaret. A na známky. Pedagog by přísně kontroloval, zdali se některé dítko neulívá odhazováním příliš velkých nedopalků. Jestli mu nehoří cigareta dlouho bez utáhnutí, a tak podobně. Škola by určitě přišla, jak na to, aby se pořádně kouřilo. Věřím tomu, že během jednoho desetiletí bychom počali zavírat továrny na cigarety. Při kouření by setrvali jen ti nejotrlejší a vnitřní nutkavostí nadaní jedinci, neb se školním kouřením by to dopadlo jako se školní poezií. Pryč od toho, řvala by školní dítka. Náš národ by značně prohlédl, vzduch by bylo radost vdechovat a bezmála škoda vydechovat. A stařičký akademik Bohumil Němec, jenž zesnul předčasně v 94 letech díky kouření doutníků, by nemohl vyřknout slova, otištěná v jednom z našich předních týdeníků, totiž že kouření jedině je to, čím se člověk liší od zvířat.

Text pochází ze šedesátých let. OÚNZ je zkratka pro bývalé socialistické „okresní ústavy národního zdraví“.