V minulém čísle Tématu jsem avizoval rozhovor s Janem Čulíkem, šéfredaktorem Britských listů (www.blisty.cz) a bohemistou, působícím na univerzitě v Glasgow. Myslím, že rozhovor patří k tomu nejzajímavějšímu, co můžete v květnovém čísle najít.

V době, kdy vyjde tento rozhovor, bude Česká republika součástí EU. Jak se podle Vás tato skutečnost může do budoucna projevit v oblasti kultury a literatury obzvláště?

Ekonomové a politologové, kteří tomu rozumějí, upozorňují, že se formálním vstupem ČR do EU už příliš mnoho nezmění, že vše, co se mohlo změnit, se už odehrálo. Nejsem si tedy jist, zda bude mít vstup ČR do EU z kulturního hlediska podstatnější význam. Je možné, že ČR získá přístup k určitým kulturním dotacím z fondů EU. V posledních dnech před vstupem nových členských zemí do EU projevila britská média konečně o tyto země určitý zájem – pokud by tento zájem trval, mohlo by se to projevit na zvýšené kulturní výměně. (Bohužel, koncem dubna spíš vládne v britských médiích hysterie, povzbuzovaná Konzervativní stranou, která jinak nemá proti vládnoucím labouristům nosné argumenty, a bulvárním tiskem, že po 1. květnu bude Británie „zaplavena hordami přistěhovalců z Východu“...)

V osmdesátých letech byla v anglosaském prostředí dobře známá a velmi populární česká literatura – jde o velká jména české literatury (Kundera, Škvorecký, Hrabal, Havel, Holub). Lidi tu literaturu četli nikoliv proto, že by chtěli číst o tom, jak špatný je komunismus (to nikoho na Západě nezajímalo, neměli s tím osobní zkušenost), ale proto, že ta literární díla byla tak velká, že kromě svědectví o hrůzách komunistického útlaku v nich lidé na Západě nalézali svědectví o podstatě lidství, které k nim mluvilo. To, zda česká literatura a kultura proniknou do světa, tedy nezávisí na dotacích, ale na tom, zda bude skutečně velká. V současnosti nenalézám žádného českého spisovatele, který by byl schopen oslovit mezinárodní publikum tak, jak to uměli velcí čeští spisovatelé od sedmdesátých do osmdesátých let. Avšak pozoruhodný vývoj nastal v oblasti českého filmu. Tam lze, myslím, očekávat mezinárodní úspěch, jen kdyby autoři českých filmů uměli svá díla v zahraničí distribuovat. Ale v tom by mohla zase pomoci Evropská unie.

Jiné je samozřejmě, jak se česká kultura může prosadit v oblasti velkých jazykových hegemonií (Británie, Německo, Francie, Španělsko), kde nebývá zvykem moc překládat. Možná, že větší zájem o „překladovou“ kulturu bude v menších zemích EU.

Má podle Vás projekt EU i svůj kulturní rozměr? A jakou roli hraje v celém integračním procesu? Někteří koryfejové francouzské diplomacie mají například tendenci chápat EU jako křesťanský klub.

Musím se přiznat, že s tím nemám příliš velké zkušenosti. Kromě toho, vždycky jsem se stavěl s velkou ostražitostí vůči všem rozhodnutím o kultuře, která činily kulturní komise. Potíž totiž je, že přinesete-li v kultuře něco nového, je velmi pravděpodobné, že kulturní byrokrat to nepozná. Jak praví stará anekdota, výsledkem práce komise, jejímž úkolem bylo vytvořit koně, je velbloud. V Británii poskytuje kulturní dotace systém regionálních a celostátních Arts Councils; kromě nekontroverzních dotací zavedeným divadelním scénám, muzeím a galeriím atd. si nejsem zcela jist, zda bych nutně podpořil některá jejich kulturní rozhodnutí. Zdá se mi, že státní podpora kultury je podstatně větší ve Francii (zejména filmu, ovšem britští cynikové poukazují na to, kolik špatných francouzských filmů se ve Francii dělá ročně) a v Německu. Je dost dobře možné, že tato zvyklost se prostřednictvím EU časem prosadí i v ČR.

Všeobecně mám pocit, že většina západoevropských zemí je v současnosti pohanská. Určitě to tedy platí o Británii. Jsou jistě výjimky, jako třeba Bavorsko, jižní Itálie, Irsko. Myslím si však, že se křesťanský pohled na kulturu v Evropské unii neprosadí.

Mám stený pocit a vůbec tohoto trendu nelituji, neboť mi připadá to zdůrazňování křesťanství anachronismem i z hlediska moderního křesťana. Ale chtěl bych přejít k jiné otázce… V České republice se v některých intelektuálních kruzích velice často pláče nad tím, co se již po tisíciletí nazývá „dnešní úpadek kultury“. Mnozí spisovatelé tvrdí, že situace literatury ve společnosti v postkomunistickém Česku je horší, než tomu bylo za komunistů. Jak to vidíte Vy z Británie?

Potíž je, že současní čeští spisovatelé se podle mého názoru nedokáží zmocnit skutečnosti tak hlubokým a tvůrčím způsobem, jak to uměli – ze záhadných důvodů – četní spisovatelé – i např. filmoví umělci – kteří se objevili na české kulturní scéně začátkem šedesátých let. Srovnáte-li, co se vydává dnes, s díly výše jmenovaných velkých českých autorů, která vycházela tak od roku 1964, vidíte ten rozdíl. Tato díla jsou podle mě relevantní i dnes, a vidím to i na zahraničních studentech, které ty knížky stále oslovují – i když je jim třeba jen dvaadvacet. Přiznám se, že možná není můj postoj k české literatuře úplně férový, protože stojím na rozhraní dvou světů, britského a českého, a očekávám, že bude mít česká literatura trochu hlubší rozměr – zabývat se jenom omezenou domácí českou zkušeností bez mezinárodních souvislostí myslím v dnešní době nestačí. Vždycky, když začnu číst nějakou takto do sebe zahleděnou knihu současného českého autora, hned mě napadne: „Ale vždyť ono to tak není, je to daleko zajímavější a složitější“. Bohumil Hrabal byl snad jediným českým spisovatelem, který po pádu komunismu pochopil (viz jeho Dopisy Dubence), že absolutně zásadním a hlavním tématem české kultury bude nyní vztah Čechů ke světu: budou Češi na mezinárodním fóru vystupovat dál jako děti (viz Ostře sledované vlaky), anebo jako rovnocenní, zralí partneři lidí ze zahraničí, odpovědní za svůj osud? Mimochodem, toto globalizační téma předvídala a dokázala ho zvládnout velmi dobře česká exilová literatura už nejméně od začátku sedmdesátých let.

Já si prostě myslím, že dosud nevznikla v Česku literatura, která by lidi natolik oslovovala, že by bez ní nemohli být. Ve filmu je to podstatně lepší. Například film Nuda v Brně dosahuje takové hloubky ve své analýze nedokonalého lidství, jaké myslím žádné novější české literární dílo nedosáhlo.

Je to asi taky logické. Jste-li spisovatelem, můžete si sice psát, co chcete, ale máte v nejlepším případě naději, že si váš „román“ přečte 600 – 1000 lidí. Napíšete-li scénář k dobrému filmu, jistě je obtížnější sehnat peníze na jeho realizaci, ale máte šanci, že film uvidí tak půl milionu lidí. Co je tedy pro tvůrčího umělce zajímavější, psát knihy nebo točit filmy?

Pozoruhodně dobrá jsou, jak se zdá, v ČR v současnosti i divadla. Jsou-li v Hradci Králové nebo v Ostravě na divadelní představení fronty až za roh, tam si snad lidé nestěžují na „úpadek kultury“.

Asi máte pravdu. Předpokládám, že také v EU se ozývají nářky nad úpadkem kultury – nebo se mýlím? Dá se podle Vás říci, že kultura dnes nebo v posledních letech skutečně upadá?

Tady musím vaši otázku trochu korigovat. Myslím, že když se mě ptáte, „jaké je to tam v EU“, děláte stejnou chybu, jakou dělají Britové, když se mě ptají, „jaké je to tam ve ,východní´ Evropě“. Měli jsme koncem dubna na skotské univerzitě v Paisley konferenci o rozšiřování EU. Velmi skepticky se tam o možnosti vzniku federální Evropské unie vyjádřil Václav Žák. Poukázal na to, že v EU neexistuje jednotný jazyk, a tak nemůže být v EU veden jednotný politický diskurs. Politický diskurs bude i nadále veden v jednotlivých zemích zcela odděleně, v rámci jednotlivých národních jazyků. Totéž přece platí i o kultuře. „Východní“ (tj. středovýchodní) Evropa je přece nesmírně rozrůzněná oblast. Tváří-li se někdo v britských médiích, jako třeba Timothy Garton Ash, že je „odborníkem na středovýchodní Evropu“, může to být jen zdrojem pohrdání. Vždyť Ash nemluví česky, neumí maďarsky, atd. Co ví o tom, co se v těchto zemích vlastně děje? Jinými slovy, vždy Britům odpovídám, že žádný jednotný koncept „středovýchodní Evropy“ neexistuje, že já jim mohu jen říct, co se děje v Čechách. Podobně nemohu odpovědět na vaši otázku, co se děje v EU, copak já vím, jaká je situace například v Dánsku? Mohu svědčit jen o tom, co se děje v Británii.

Británie je velmi pragmatická země – moc nářků nad úpadkem kultury jsem tu v poslední době neslyšel. Dost se diskutuje o kvalitě škol. Je skutečně rozumné, jak chce Tony Blair, aby mělo vysokoškolské vzdělání – kvůli ekonomickému přežití v mezinárodní aréně – 50 procent veškeré mladé populace? Dochází k zprimitivňování školství a k snižování vzdělávacích požadavků? Britové asi mají menší všeobecně kulturní přehled než Češi, mezi svými studenty (opravuji jim seminární a písemné práce) nacházím však kromě pár nedovzdělanců i velmi zajímavé, vzdělané a inteligentní lidi.

Jistě, že se kultura pod vlivem médií mění. Mě docela mrzí, že britská televize, která podle mého dosáhla tak v letech 1985 – 1995 zřejmě vrcholu, se pod vlivem digitalizace, vzniku velkého množství televizních okruhů a tříštění divácké obce vlastně asi pomalu rozpadá. Kulturní pořady jsou odsunovány do televizního ghetta, na digitální televizní okruh BBC 4. Ale tam se zase vysílají tematické večery o ruské kultuře, o Buňuelovi, jsou tam diskusní pořady o knihách, plánuje se na květen pořad o Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí. Loni na Silvestra jsem se na této čtyřce díval na velmi dobrou, moderní inscenaci Mozartova Dona Giovanniho. Ano, hlavní terestrické televizní okruhy jsou stále bulvárnější. Přesto si však zachovávají velmi dobrou dokumentaristiku, zpravodajství a publicistiku. Situace je prostě nepřehledná. Média se mění. Mění se i kultura… jak to všechno dopadne, nikdo neví. Možná je knihám odzvoněno. Ale asi tomu tak nebude. Navzdory obrovskému vlivu elektronických sdělovacích prostředků vychází v Británii ročně asi 100 000 nových knižních titulů. Zrovna včera jsem slyšel v britském rozhlase, že existuje obrovský boom i v sektoru prodeje antikvárních knih. Tak nevím. Nezdá se mi, že by v Británii byl knižní trh v úpadku. Podíval jsem se na stránky www.booksellers.org, tam jsou zajímavé statistiky. V současnosti vydávají v Británii občané ročně na nákup knih 0,356% HDP, ve Francii 0,297% HDP, v Německu 0,424% HDP, v USA 0,351%HDP. Během jednoho roku si v Británii nedávno koupilo jednu knihu 60% obyvatelstva, v Německu 40%, ve Španělsku 40%. Během jednoho roku si v Británii nedávno koupilo 10 knih 21% obyvatelstva, ve Francii také 21%, v ostatní Evropě 13%. Je to úpadek? Nezdá se mi.

Také mám pocit, že o úpadku mluví spíše frustrovaní autoři než reálná data. Ale čtou lidé v EU či konkrétně v Británii beletrii, ať už klasickou nebo tu naprosto současnou? Mohl byste čtenářům Tématu prozradit, co čtete Vy sám, co byste doporučil?

Podle toho, co se prodává v britských knihkupectvích, čtou lidé v Británii v podstatě všechno. Myslím, že se ovšem víc čte literatura faktu než beletrie. Výjimkou jsou klasická díla z osmnáctého a devatenáctého století, která nesmírně silně zpopularizovaly filmové verze televize BBC. Velmi populární se tak v posledních letech stala například Jane Austen. Totéž se týká i jiných klasiků. Nezdá se mi, že by v současnosti v Británii existoval jeden nebo několik málo velkých, významných prozaiků, které by lidé považovali za jakési „guru“ současnosti. Loni na podzim vysílala televize BBC pravidelný diskusní pořad o knihách, nazvaný The Big Read – podle některých kritiků to bylo prý dost bulvární – celebrity diskutovaly o tom, co čtou. Avšak pořadem se zaktivizovala společnost: nejpopulárnější knihy se začaly prodávat v supermarketech, po celé zemi vznikly debatní čtenářské kluby, do diskusí se zapojily školy... A jaký je ten konečný žebříček? J. R. R. Tolkien, Pán prstenů (1), Jane Austen, Pýcha a předsudek (2), Douglas Adams, Stopařův průvodce galaxií, (4), J. K. Rowling, Harry Potter (5, další díly 22, 23, 24), George Orwell, 1984 (8), Charlotte Bronteová, Jane Eyre (10), Joseph Heller, Hlava 22 (11), Emily Bronteová, Na větrné hůrce (12), J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě (15), Charles Dickens, Velké naděje (17), L. N. Tolstoj, Vojna a mír (20), John Steinbeck, Hrozny hněvu (29), Lewis Carroll, Alenka v kraji divů (30), Gabriel García Marques, Sto let samoty (32), Alexander Dumas, Hrabě Monte Christo (44). Jak vidíte, jsou to většinou klasická díla.

Já čtu, bohužel, v současnosti dost málo – velkou část času mi zabírá práce na Britských listech. Snažím se, pokud mohu, mapovat si současnou českou literaturu. Docela mě zaujala Irena Dousková (Doktor Kott přemítá) velmi dobrou psychologickou charakteristickou, schopností psát vynikající dialogy a hlavně – humorem, který vypovídá o lidech strašně moc. Lidé doporučují Emila Hakla, já to čtu, mně to připadá jak pokračování stylu Bohumila Hrabala, celou svou poetikou. Tedy nic moc originálního, ale třeba jsem neférový.

To jsou skvělé informace! Napadá mne přitom otázka: jak docílit toho, aby lidé četli více? A je to vůbec důležité, aby se četlo? Proč?

„Bulvarizací kultury“. Asi před deseti lety začala v Británii vysílat komerční celostátní stanice klasické hudby, Classic FM. Docílili toho, že stanici poslouchá přes šest milionů lidí, je to zřejmě celosvětově nejposlouchanější stanice klasické hudby. Klasickou hudbu vysílali stylem, jako by to byl rock – jednotlivé, samostatné věty, záměrně vybrané nejlíbivější a nejzajímavější skladby – jeden kritik to tehdy ironizoval, že Classic FM vysílá jen „samé orgasmy a žádnou předehru“. Samozřejmě, během času od tohoto „bulvárního“ pojetí klasické hudby stanice trochu ustoupila. Problém je, jak překonat tu bariéru. Když slyším v českých médiích pořady o kultuře, mají vždycky takový ten školometský „záslužný“ ráz: „Dávejte pozor, teď vysíláme kulturu, chováme se ctnostně.“ To přece musí posluchače odradit. Posluchač totiž nemá povinnost sledovat kulturní pořady jen proto, že jsou kulturní. Veřejnost nemá povinnost zbožně naslouchat intelektuálům. Bude je poslouchat jen potud, pokud budou k ní promlouvat zajímavě a relevantně. Protože to skoro nikdo nedělá, dostávají se ke slovu patologické, únikové metody. Protože nikdo s veřejnosti nehovoří o zajímavých věcech, veřejnost naslouchá zprávám o milostných aférách hereček.

Je důležité, aby se četlo, protože se tím pěstuje schopnost užívat jazyka a zmocňovat se skutečnosti kolem sebe. Jenže ještě důležitější je, aby se psalo. Lidi by měli být ve školách vedeni k tomu, aby se uměli písemně vyjádřit. V britské škole, kam chodí moje děti (ano, přiznám se, je soukromá), píší eseje snad od první třídy: co jsem dělal včera?, je rozumné děti fyzicky trestat?, mělo by být dětem zakázáno užívání mobilů?, měla by Británie vystoupit z NATO...? – tak se tříbí schopnost argumentovat a vyjadřovat se. Mí studenti z České republiky nejsou na psaní zvyklí a vyjadřují se dost špatně.

Vy jste to s tou bulvarizací kultury řekl naplno a přesně… vřele souhlasím! Ale přece jen kultura může mít ještě jiný, dramatičtější a bolestnější rozměr. Myslíte, že v moderní západní demokracii existuje něco, co by se dalo nazvat disentem? A jaký může mít v takové společnosti disent (ještě) smysl?

S jednou svou velmi chytrou britskou studentkou – bohemistkou jsem nedávno uvažoval nad argumentem, který jsem slyšel z Čech: že prý kdybych vydával Britské listy v angličtině a zasahoval do britské kultury a politiky tak, jak Britskými listy zasahuji do kultury a politiky české, byl bych prý i v Británii za rozrušování stereotypů tak silně nenáviděn, jak mě nenávidí v Čechách. Britská studentka se tomu strašně smála: poukázala na to, že v britském prostředí by si mých Britských listů nikdo nevšiml, protože to, co dělám Britskými listy v českém prostředí, dělá v britském prostředí každý časopis a každé médium. Rozrušování stereotypů prostě není v Británii zpráva. Britská společnost je založená na ironii, sarkasmu a kritice. Neexistuje žádný mainstreamový defenzivní stereotypní konsensus, který by museli rozrušovat nějací disidenti. Máte-li představu, že ve společnosti mohou existovat disidenti, ta společnost přece není demokratická.

Dobře… vraťme se tedy do ČR. Jak bychom se v postkomunistických zemích podle Vás měli stavět k bývalému disentu? Mně se zdá, že bývá stále více ostrakizován a postupně dochází k stále silnějšímu zapomínání a ke glorifikaci normalizační mentality.

To je strašně složitá věc. Většinová česká společnost disidentství za komunismu nepřijala, ať už z nedostatku hrdinství či z jiných důvodů. Nebyla to povinnost: nikdo nemá v životě povinnost být hrdinou. Jednou z nejkontraproduktivnějších věcí bylo, když disidenti po pádu komunismu začali zdůrazňovat své zásluhy a nárokovali si za to odměnu. Je docela přirozené, že ve společnosti znovu postupně převládají ty postoje, jaké se staly v normalizačním období pro většinu lidí přirozenými. Možná normalizace zasáhla lidi víc, než jsme ochotni si přiznat. Možná, že vyhovovala mentalitě Čechů víc, než jsme ochotni si přiznat. Normalizační mentalitě je možno čelit pěstováním kritického myšlení a otevřeností – těžko zdůrazňováním disidentských zásluh. Mluvte s mladými lidmi, třeba studenty, osobami, jimž je dnes 20 – 25 let. Uvidíte, že – právem – jim disidentské zásluhy ze sedmdesátých let nic moc neříkají. Důležitější však je, aby se stali Evropany – a to se, myslím, už postupně děje.

Jistě, nějakou adoraci disentu bych také považoval za kontraproduktivní… ale prostou úctu vůči těm, kdo nebyli servilní k režimu lži a útlaku, cítím jako zcela samozřejmou. Bohužel v dnešní ČR je populární zcela opačný přístup. Chtěl bych se však zeptat na Václava Havla... V Respektu nedávno proběhla diskuse na téma, co od něj dnes, kdy už není prezidentem ČR, čtenáři očekávají. Máte Vy sám o tom nějaké představy? Čekáte od Václava Havla návrat do politiky nebo třeba obnovení jeho umělecké tvorby – nebo založení nějakého think tanku?

Proč by měl cokoliv kdokoliv očekávat od Václava Havla? Nechápu. Je to bývalý politik na penzi. Proč by měl kdokoliv cokoliv očekávat od Billa Clintona, Johna Majora, nebo Margaret Thatcherové? Kdy se zbavíme paternalistické představy, že politik musí být mesiáš a zachránce národa?

Mimochodem, Václav Havel po pádu komunismu vědomě opustil svou roli morálního vůdce a dal se otevřeně na stranickou politiku. Byla to jeho volba – Timothy Garton Ash ho tehdy varoval, aby zůstal nezávislým intelektuálem a nestával se prezidentem – Havel ho neposlechl, chtěl mít úřad. Je to jeho věc, ale podstatně to přispělo k poklesu jeho autority. Mám trochu pocit, že si tak Havel zničil to, co předtím dlouhá léta dělal. Pro mě bylo šokem – píše o tom John Keane ve svém knize o Václavu Havlovi – že se někdy v devadesátých letech sešli někde v hospodě Václav Havel s Janem Kavanem a Petrem Uhlem. Bylo to v době, kdy vrcholila mediální kampaň proti Janu Kavanovi, která ho obviňovala že prý byl u estébáků. Havel Kavanovi a Uhlovi v té restauraci řekl, že ví, že Kavan u estébáků nebyl, ale z politických důvodů to nemůže říct na veřejnosti. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem to v té knížce viděl, a tak jsem si to byl v roce 1999 ověřil přímo u Petra Uhla. Ten mi tu celou epizodu osobně potvrdil a dodal: „My jsme ale s Honzou Kavanem Havlovi nezazlívali, že ho nemůže obhájit na veřejnosti. Uznávali jsme, že je politik.“ Co to ale vypovídá o Havlově integritě? Jsou i jiné, podobné epizody. Říkal mi kdysi Igor Hájek, můj nyní už zemřelý předchůdce na Glasgow University: oni v Čechách jako by po pádu komunismu absolutně ztratili ostražitost. Jako už by se svoboda a demokracie a lidská práva nemusela hájit. Všechno je přece v pořádku, „protože teď vládneme my“. Ale tak to v žádném případě v demokracii nefunguje. Tu musejí občané hájit vždycky.

Václav Havel přestal být obráncem lidských práv a stal se jen – manipulujícím – politikem. Usoudil, že je nová situace, totalita už nehrozí, a tak se může chovat jinak. Nepovažuji ho za „tatíčka národa“, který by mohl nějak pomoci. Škoda, že po roce 1989 přestal psát – dal tím mimo jiné najevo, že politická kariéra je pro něj zřejmě důležitější než literatura. Pokud nyní, v důchodu, napíše nové velké literární dílo, bylo by to dobré. Ale je nutno pak hodnotit kvalitu daného textu samotného o sobě.

Připouštím, že to, co říkáte, je do jisté míry znepokojující, nicméně já osobně vnímám Havlův vstup do politiky jako jeho přijetí odpovědnosti – a i když nebyl politikem dokonalým, čněl v mých očích vysoko nad českou politickou scénu. Je otázka, kdo by v té složité transformační situaci obstál lépe. Mohl byste ale shrnout svůj pohled na bývalý komunistický režim v Československu a trochu bilancovat, co Vám přinesl a vzal odchod do Británie?

Nevím, co k tomu mám dodat. Pro mě to byl nesnesitelný totalitní režim. Každému člověku předkládal dilema: chceš-li se v této zemi existenčně realizovat, musíš se morálně popřít. Kromě toho, i ta realizace byla sporná, protože vás režim nenechal dělat svou práci svobodně, aniž by vám ji nezpotvořoval a nezasahoval do ní. Toto dilema jsem nemohl vyřešit, a tak jsem odešel. Shodou okolností, protože jsem měl britskou manželku, jsem se mohl „legálně“ vystěhovat. Obrovským rozdílem mezi životem v Praze a na Západě bylo to, že na Západě jsem nežil v atmosféře strachu. To už si málokdo pamatuje. Nemuset být v atmosféře strachu, to byl nesmírný komfort.

Režimu zazlívám, že jsem se nemohl ve vlastní zemi realizovat: nejraději ze všeho bych asi býval dělal televizního novináře, moderátora debat či tvůrce investigativních pořadů. Bohužel to nebylo možné za normalizace, ani za postkomunismu. Argumentuji, že komunismus v Čechách a na Slovensku padl vlastně pořádně až koncem devadesátých let. Normalizace život v obou částech Československa zdevastovala natolik, že po roce 1989 následovalo přechodové období. Komunismus skutečně padl teprve až diskreditací Václava Klause a Vladimíra Mečiara.

A možná ani tím ne... já osobně konec komunismu teprve vyčkávám, a doufám, že se ho dožiji. Chtěl byste se, upřímně řečeno, do Česka někdy natrvalo vrátit?

Pravděpodobně nikoliv. Británie mi poskytuje velmi pevnou základnu a zajištěné nezávislé postavení, odkud mohu se zájmem a zcela svobodně sledovat vývoj v Čechách.

Vraťme se však k literatuře. Dala by se podle Vás nějak charakterizovat současná britská beletrie? A mohl byste ji srovnat se současnou beletrií českou?

Existují jednotlivá zajímavá britská díla, ale nejsem si jist, zda by bylo možné vysledovat nějaký obecnější trend. Už jsem se zmiňoval o tom, že nemám pocit, že by v současné britské literatuře byl nějaký vynikající spisovatel, velký „guru“, který by svým literárním svědectvím a porozuměním současnosti vyčníval na ostatní literaturu. Snad jedno má současná britská literatura nyní společné s literaturou českou – ani jedna z nich už nesupluje politiku, a tak k ní už veřejnost nevzhlíží jako k něčemu, co by vyjadřovalo její nejvnitřnější úzkosti a touhy.

Neřekl bych, že nejvnitřnější úzkosti a touhy veřejnosti musí vyjadřovat pouze literatura suplující politiku... Zajímal by mne Váš názor třeba na dílo J. R. R. Tolkiena a na současný bestseller číslo jedna, totiž na knihy o čarodějnickém učni Harry Potterovi. Vidíte mezi Pánem prstenů a H. Potterem nějakou souvislost?

Myslím, že Tolkien je legitimní, originální umělecké dílo, Harry Potter je dost špatně napsaná nepůvodní věc, je to kompilát nejrůznějších už předtím existujících prvků.

Čím si vysvětlujete, že tyto knihy mají u dnešních dětí a dospívajících (nejen však u nich) přednost před Mayem, Dumasem nebo Vernem?

Tím, že byly zfilmovány a vzniklým, ne příliš dobrým velkofilmům se dostalo obrovské mezinárodní marketingové kampaně. Právě na tu reagují pak čtenáři, nikoliv na vnitřní hodnotu těch literárních textů. Reklamním agenturám se podařilo u veřejnosti vytvořit dojem, že tyto knihy jsou módní a že je musí každý znát, tak se to čte.

Domnívám se, že to má mnohem hlubší kořeny a věnuji se tomu v jednom z článků tohoto čísla Tématu... Rád bych však využil této příležitosti k tomu, abych se Vás zeptal na Britské listy (www.blisty.cz). Mohl byste přiblížit historii jejich vzniku a jejich základní intenci?

V kostce: během devadesátých let jsem měl velmi špatnou zkušenost s českými médii. Kdykoliv jsem pro ně něco psal, téměř vždycky dokázal redaktor vyhmátnout jádro mého příspěvku a vyškrtnout ho. Byl jsem fascinován obrovským rozdílem mezi kvalitou mezinárodní veřejné debaty a debatou v Čechách. Bylo mi líto, že tak málo z této mezinárodní debaty proniká do Čech. Tak jsem začal psát především o tom, o čem se ve světě mluví. Původně byly Britské listy přílohou Neffova Neviditelného psa, od 1. září 1997 jim Internet Servis nabídl samostatný server. Od 1. října 2001 přešly k jinému sponzoru, Globe Internet. Bohužel, fungují bez rozpočtu, tak nemáme prostředky na financování nezávislé novinářské práce v ČR.

Zdá se mi, že Britské listy mají určitý antiglobalizační podtón. Cítíte se být antiglobalistou? A jak vůbec antiglobalismu rozumět? Jedná se o náhradu tradiční levice?

Necítím se být antiglobalistou. Myslím si, že globalizace je ve světě obrovskou šancí. Který jiný britský univerzitní učitel, zabývající se českým prostředím, mohl být kdy v historii v denním styku s desítkami lidí v České republice? Kdo by býval řekl, že v podstatě dva až tři lidé mohou bez prostředků a bez dalšího zázemí provozovat léta relativně vlivný a čtený deník. To ovšem je zásluhou moderní technologie, která jde ruku v ruce s globalizací.

Globalizace je především šancí. Šancí pro jednotlivce, aby mezinárodně uplatnil svůj talent. Na druhé straně chápu, že se menší kultury mohou cítit ohroženy. Ten, kdo se z Čechů bude chtít uplatnit, bude muset umět anglicky. Nezpochybňuje to vlastně celý projekt českého národního obrození? Jsou to závažné otázky.

Velice s Vámi souhlasím... a pokud jde o národní obrození, chystám se na sérii článků o něm, na jakýsi pokus o jeho reinterpretaci. Můj vztah k národnímu obrození, pokud ho symbolizují jména jako Antal Stašek, Tereza Nováková atd., je velmi studený. Budu však nyní pokračovat v logice mých otázek... Jaký má podle Vás dělení na levici a pravici dnes ještě smysl? Není správnější mluvit o konkrétních řešeních problémů a nechat ideologie stranou?

Ano, je to správnější.

Čím se v poslední době zabývá Vaše odborná práce?

Připravuju – v angličtině – knížku o českém filmu od roku 1989.

Dobrý námět... Než ale tento rozhovor ukončíme, mám na srdci ještě jednu otázku: jaký postoj mají Britové, dá-li se to aspoň trochu zobecnit, k Čechům a k české kulturní tradici?

Tady nikdy nevím, zda mám říct, že Britové o Češích nic nevědí, anebo že je v Británii česká kulturní tradice docela slavná a známá. Obojí je pravda. Mnoho lidí na ulici si bude Čechy plést s Jugoslávií a možná se vás zeptají, jestli se tam ještě bojuje. Na druhé straně, z asi pěti různých britských měst nyní existují do Prahy každodenní levné lety, a tak tam jezdí primitivnější mladší britský lid často na víkend za levným pivem a sexem. Na rozhlasové stanici Classic FM se neustále hraje árie z Rusalky „Měsíčku, na nebi hlubokém“ a předehra k Prodané nevěstě. V každém britském knihkupectví pořád naleznete knihy Milana Kundery, někde i Josefa Škvoreckého. Miroslav Holub je považován v anglosaském světě za jednoho z nejvýznamnějších světových básníků dnešní doby. Kdesi v jižní Anglii je dokonce poetická kavárna, která se jmenuje „Holub“. Lidé v Británii poslouchají Janáčka daleko víc, než dnes v Čechách. Mezi vzdělanci (na univerzitách) je víc styků s Českou republikou, než by člověk čekal. Celkově jsou Čechy pro Brity především „exotická, neznámá země s nesrozumitelným jazykem“.

S mořským pobřežím... chtělo by se dodat... Na závěr bych Vás velice rád poprosil o Váš názor na Téma.

Velmi zajímavý časopis, přeji mu mnoho čtenářů.

Děkuji za ta slova i za celý rozhovor.