Píseň písní dílo umělecké

Že je Píseň písní vynikajícím uměleckým dílem, není třeba dokazovat. Po staletí se na ní umělci inspirovali. Světová i česká literatura je plná důkazů, že velké umění všech dob chce především podnítit představivost pozorovatele nebo čtenáře, aby s vnitřním souhlasem vstoupil do díla a jeho záměru a s jeho tvůrcem znovu prožil to, co chtěl umělec svým činem vyjádřit. To znamená: má-li být divák či čtenář dílu práv, měl by je sám znovu prožít.

K tomu se pokusím zamyslit nad stářím Písně, jejím vznikem, užitím i poselstvím.

stáří Písně

Je sporné. Otevřete-li si ekumenický překlad, dovíte se, že Píseň je sborníkem svatebních písní z různých dob. Některé pocházejí patrně z 5.-3. stol. př. Kr., kdežto jiné snad až z doby Šalomounovy (srov. 3,6-11). To je spíše výraz rozpaků než určení doby vzniku. Jenže novodobé biblické bádání prokázalo, že většina biblických textů nebyla napsána najednou, na posezení, nýbrž že tyto texty krystalizovaly jak v předpísemné, tak ještě i v písemné podobě po staletí. Zcela určitě také Píseň. Takže mluvit o době vzniku znamená pokusit se (aspoň přibližně) určit dobu, od kdy do kdy vznikala, tj. krystalizovala.

Máme pro to nějaké opory v Písni samé? I to je sporné. Konzervativní vykladači udávají dvě: První z nich je Šalomoun, případně Šulamitka, která bývá ztotožňována se Šunemankou (srov. Pís 7,1 1Kr 1,3). Tito konzervativní vykladači mají za to, že nadpis Písně Nejkrásnější z písní Šalomounových (1,1 srov. 3,6 a 9) lze považovat za historický údaj a že tedy Píseň napsal historický Šalomoun někdy mezi léty 950 - 930 př. Kr. Kritické bádání ovšem tento názor už více než před sto lety opustilo a ten, kdo se dnes k němu hlásí, dává zřetelně najevo, že má fundamentalistické chápání Písma.

Novodobé bádání si všimlo, že jméno Šalomoun (hebrejsky šlomo = Jeho, tj. Hospodinův pokoj) ve svých souhláskách souzní se jménem Šalim, které máme dobře doloženo vykopávkami jako jméno dávného, předizraelského místního bůžka Jeruzaléma. Šalim znamená tolik co „uspokojovač“, totiž lidských přání a tužeb, a Jeruzalém bylo město nebo založení Šalimovo. Měl i svou družku Šulmanitu. Souhláska l se může v hebrejštině před jinou souhláskou snadno ztratit (asimilace) a souhlásky m a n se mohou přehodit (metathese), a tak se může ze Šulmanitu stát velmi snadno Šunamitka (1Kr 1,3).

Jak to asi všechno bylo? Jistě nevíme, ale povím vám, jak si to přestavuji. Když David někdy kolem roku 1000 př. Kr. získal Jeruzalém (2Sam 5,6-9) nebo opatrněji řečeno, když se v Jeruzalémě zdařilo prosadit kult Hospodinův, nebylo ani pomyšlení na to, aby se mezi lidmi naráz skončilo uctívání Šalima a jeho slavnosti, při nichž se zpívaly milostné písně o jeho svatbě se Šulamitu Šulamitkou. Co s tím?

Davida problém Božího pokoje (hebr. šalóm) zřejmě pronásledoval celý život. Mnoho z jeho skutků lze vysvětlit jako zápas s lidovou úctou k Šalimovi. Třeba už přenesení truhly smlouvy na Sion a prosazení kultu Hospodina. Ale mluví o tom i jména jeho synů. Ten, ve kterém se David zvláště viděl, se jmenoval av-šalom = Otec, tj. Původce pokoje. Zdá se, že si David vykládal Boží zaslíbení o „svém synu“ tak, že je vztáhl na svého tělesného syna, a proto ho nazval Abšalom. Tj. ne bůžek Šalim, ale můj syn Abšalom bude původcem pokoje! Jak to s Abšalomem dopadlo, víme. Nestal se Davidovým nástupcem, tím byl až šlomo Šalomoun = Jeho, totiž Hospodinův pokoj, tj. nikoli Šalimův, ani Davidův, ale právě Hospodinův. Šalomounovo jméno svou koncovkou hO o = hebr. „jeho“ odkazuje výš nad všechny lidské věci.

A tento Šlomo se pak v biblické tradici stal ručitelem, garantem a ve zjednodušené perspektivě i „autorem“ všech význačných mudroslovných textů: knihy Přísloví, Kazatele i Písně, jako se stal David ručitelem a posléze „autorem“ textů hymnických a Mojžíš textů zákonných či legislativních. To, že takové texty byly připsány někomu z těchto mužů, znamenalo, že jsou závazné a směrodatné, nikoli, že od dotyčného autora nutně a cele pocházejí. Tím jsme si zároveň vysvětlili, jak to bylo s autorstvím Písně. Jméno „Šalomoun“ v jejím záhlaví není tedy podpis, ale nadpis. Tím také padá možnost užít ho jako klíče k dešifrování doby vzniku Písně.

Druhý pokus o datování doby vzniku Písně vychází ze zmínky o Tirze (6,4). To bylo jméno dočasného hlavního města severního Království izraelského (1Kr 16,23n.) v době sporů o trůn mezi Tibnim a Omrim, tedy asi 886 př. Kr. Ale poznámka v Ekumenickém překladu (k 6,4) říká zřejmě asi správně, že jde spíše o slovní hříčku s výrazem „zalíbení“. (Rozebral jsem tento problém podrobněji v článku Geografika v Písni, Sborník pro M. Balabána, CDK Brno 1999, str. 39-53.) Jméno Tirza lze přeložit jako jméno obecné ve významu „půvab“, takže jde spíše o popis působení milé než o zeměpisný název v pravém a plném slova smyslu. Takže nám při datování Písně nepomůže.

Co nám tedy může pomoci? Je to především znalost náboženské situace v předizraelském Kenaanu. (O ní jsem psal podrobně ve své knize Starověká náboženství, Praha 1978, str. 326-328.) Těžištěm kenaanského kultu byla slavnost při začátku vegetačního období (tedy zhruba při naší podzimní rovnodennosti, kdy tam začíná doba dešťů). Při ní se slavil svatý „sňatek“ boha všeoplodnitele přírody a dárce života i hojnosti. Ten byl vnímán způsobem, který v mnohém připomíná tématiku Písně.

Nemyslím to tak, že by nynější znění Písně pocházelo přímo až z předizraelské doby, ale tématicky v ní má své kořeny. A poněvadž Izrael přišel (či přesněji: politicky se prosadil) v Kenaanu zhruba kolem roku 1250 př. Kr. (na to máme archeologické doklady – především stéla faraóna Merenptaha), dostáváme se při hledání termínu „od kdy“ (a quo) do 13. stol. př. Kr. Protože je pravděpodobné, že tyto motivy či později tyto výpravné látky, tato tradice byla spojena s Jeruzalémem, můžeme předpokládat, že do proudu izraelských tradic začala pronikat v době, kdy Jeruzalém byl už pevně v izraelských rukou, tedy zhruba od doby Davidovy (tedy kolem 1000 př. Kr.).

I pak ovšem tyto výpravné látky procházely řadou proměn a úprav, nejdříve v ústní tradici, protože se v té době psalo málo. Pevnější zápisy starozákonních textů můžeme předpokládat od babylonského zajetí, kdy se vyhnanci snažili sepsat toho co nejvíc, aby se na to nezapomnělo. Ale i v době, kdy už existovaly zápisy, byly (mezi dobou zajetí a dobou makabejskou) texty dále upravovány, pročišťovány a teologicky dobrušovány. Takže s jakous takous ustálenou písemnou tradicí třetího dílu hebrejského kánonu, Spisů, kam ovšem Píseň patří, můžeme počítat kolem roku 300 př. Kr. – To znamená, že na textu Písně se pracovalo zhruba tisíc let. Píseň má pozoruhodný, krásný, krystalicky čirý tvar, ten nebývá dílem okamžiku, ale naopak dlouhého úsilného procesu, zápasu se slovy o smysl. To je Píseň.

je Píseň sakrální nebo profánní text?

To je další otázka, o které se vykladači nemohou dohodnout. Proč? Jde o špatně položenou otázku. Rozdělení světa na sakrální (posvátný) a profánní (obecný, nesvatý) je záležitost nové doby. Starověk, zvláště ten předklasický, předřecký, ji neznal. Pro dávného člověka byl celý svět kolem něho plný tajemných sil, numin a božstev, které bylo třeba stále respektovat, usmiřovat a ucházet se o jejich přízeň. Cestou ke smyslu života a přemožení smrti (nicoty, zmaru) pak bylo ztotožnění s božstvy života, zdaru a plodnosti. Alespoň v kenaanské oblasti, tedy kolem Izraele.

Dejme si příklad: Každá svatba byla dramatizovaná aktualizace sňatku bohů, kterému se odborně říká hieros gamos (řecky „svatý sňatek“). Ženich hrál boha plodnosti, Adonise, Baala, Tamuze či Šalima. Nevěsta hrála bohyni Anat, Aštoret či Šulmanitu. Tímto ztotožněním jimi prostupovala do našeho konkrétního světa božská životodárná síla. Později hrál ženich krále či prince, nevěsta princeznu. Zbytky jsou dodnes např. v pravoslavné tradici. Písně, které se při takové slavnosti zpívaly, měly náboženský základ i cíl, šlo v nich o božské síly, ale zároveň měly i své nezrušitelné místo v každodenním lidském životě. Muž se vůči své ženě stále znovu stával božským ženichem, králem, vzbuzujícím život, a žena bohyní, královnou či princeznou, která je jako úrodná země, takže z ní klíčí další život. A koloběh života pokračuje.

Odtud rozumíme, že v předizraelském Kenaanu byly texty „svatého sňatku“ tak hluboce a bytostně zakořeněny v každodenním životě, že je nebylo možno prostě odmítnout, popřít a zrušit. Tyto texty či tradice měly svůj vlastní život. S ním bylo třeba velmi hluboce zápasit a tyto texty přetvářet (formálně) a přeznačovat (vnitřně). Tento zápas trval staletí – jako zápas Izraele s baalismem. Malá ilustrace: Izrael přišel do zaslíbené země kolem roku 1250 př. Kr. a kolem roku 850, tedy po zhruba čtyřech stech letech musil Eliáš znovu bojovat svůj zápas s baalismem na hoře Karmel (1 Kr 18).

Shrňme si to: Celý život byl pro starověkého – jmenovitě předklasického – člověka prostoupen božskými silami. V zápasu, který se v Izraeli po staletí odehrával, nešlo o to, tyto božské síly popřít a život „zprofanizovat“. To udělal až novověk. Šlo o to, ukázat, že to vše, co se tu děje, plodnost a úroda, sebeodevzdání a láska, má svůj počátek v Hospodinu. Vše, co se tu na zemi (ale nejen na zemi, nýbrž také na nebi) děje, pochází v posledku od něho. Jak to lidem vyložit? A zde jsme u poslední otázky našeho výkladu.

teologizace Písně

Také bychom mohli mluvit o demytizaci Písně – o jejím vytržení z mýtického kenaanského kontextu, nebo o přeznačení Písně, aby už nesvědčila o Šalimovi či jiné baalovské postavě. Ale výraz teologizace je tu asi nejpřiměřenější. Píseň byla totiž nejen přeznačena, nýbrž zároveň a nad to zařazena do celobiblických souvislostí, které způsobily, že se jí nyní už nemůže rozumět jakkoli, nýbrž jen zcela určitým způsobem. Asi jako slovu ve větě je možno rozumět už jen jedním, zcela určitým způsobem, i když slovo mimo větu je víceznačné. Píseň v biblickém kontextu je jako slovo ve větě. Už jí nemůžeme rozumět jakkoli.

Jak jí tedy v tomto kontextu máme rozumět? I zde je ve hře několik vrstev. Mám o tom výklad na konci zmíněného článku, který si zde dovolím odcitovat (Pozdní sklizeň, Advent-Orion, Praha 2000, str. 89.). První, předizraelskou fázi v izraelské tradici můžeme nazvat – zatím zkusmo – „demytizace humanizací“ či česky „odbájeslovnění polidštěním“. I v mýtu samozřejmě dochází k identifikaci člověka a božstva. Jenže tam je dána role boha a člověk do ní vstupuje, např. ženich hraje Šalima a nevěsta Šulmanitu. V biblickém, demytizovaném pojetí božstvo Šalim mizí a na jeho místě je člověk, byť král, Šalomoun. A ten jedná tak, jako všichni lidé: miluje, plodí, raduje se. Není dárcem a tvůrcem plodivých sil, ale tím, kdo jich užívá a v nich žije. Tak se z božské plodivé síly stává láska jako Boží dar.

Taková interpretační korektura je ovšem křehká. Není divu, že s ní byly problémy. A tak nastoupila druhá fáze – jakási pojistka proti regresi do mýtické animality, totiž alegorizace. Ne všichni vykladači během dějin pochopili, že alegorizace Písně je vlastně jakási její „remytizace“, její v mnohém povážlivý návrat do božských sfér. To vše vyšlo najevo až ve výhoncích židovské a křesťanské mystiky, které se tu znovu a znovu bohatě inspirovaly. Tak vnitřní zápas o Píseň trvá a Píseň sama dále užitečně zneklidňuje ty, kdo i nad Biblí touží po laciných řešeních.

Tento článek je s laskavým svolením autora přejat ze Zpravodaje (č.48) Společnosti křesťanů a židů (http://www.etf.cuni.cz/skz).