úvod aneb není metal jako metal

O stylu, o němž už slyšel zřejmě každý, o stylu, který je jedněmi zatracován a druhými obdivován, o stylu, který je širokou veřejností ignorován, chce pojednat tento článek. Nemám v úmyslu psát o historii, jak a kde metal vznikl, nýbrž o různých tvářích tohoto rozmanitého hudebního směru.

Co to vlastně je ten metal? Jedná se o hudební žánr, který plynule navázal na rock někdy v sedmdesátých letech minulého století. Nosným pilířem metalu jsou elektrické kytary, elektrická basová kytara a bicí. Ale zase tak jednoduché to není, neboť hodně záleží na tom, jak jsou nástroje naladěny, jakým tempem se na ně hraje a jaký zpěv je doprovází. Na základě těchto tří základních prvků se poté dá metalová hudba rozdělit na několik skupin, od těch nejextrémnějších až po ty "klidnější", které dokážou oslovit široké publikum.

Při poznávání metalové hudby by se neměla opomenout i textová stránka. Zpívá se prakticky o všem, avšak velkou část zabírá kritika společnosti. Ve většinové společnosti převládá názor, že metal je hudba úpadku, zloby, agresivity, častokrát jsem slyšel a četl, že je spojována se satanismem apod. Ale skutečnost není tak černá, jak by se z laického úhlu pohledu mohlo zdát. Samozřejmě, že je spousta kapel, které svou tvorbou vyjadřují především svůj vztek a agresivitu, ale je tu i spousta skupin, které se snaží svou hudbou a texty vyjádřit své momentální psychické rozpoložení apod. Jedna kapela je melancholická, druhá se utápí v depresích a na jejich textech je to pak znát, další zase bere náměty z fantasy příběhů, z legend a bájí, druzí se obracejí ke svým kořenům, vracejí se do pohanských dob, někdo chce svou hudbou vyjádřit svou víru v Boha, v přírodní síly atd. Vezměme si například jednu z těch extrémních odnoží, death metal. Na první pohled si člověk řekne, že se jedná hudbu, která má popisovat smrt a vše temné, ale v žádném případě to nemusí být pravidlem. Například kapela Cannibal Corpse ze Spojených států je "čistokrevný masakr" se vším všudy, "husté" texty a "drsná" hudba. Naopak australská kapela Mortification, ačkoli název tomu nenapovídá, má přídomek "křesťanská kapela". Ale kdybyste si nepřečetli texty, tak vám to vůbec nepřijde. Obě kapely hrají stylově (co se samotné hudby týče) death metal, ale každá svými texty vyjadřuje něco jiného.

základní žánrové rozdělení

Troufám si tvrdit, že metal patří k těm nejpestřejším hudebním žánrům. Tolik "škatulek", kolik se jich v této hudbě vytvořilo, nikde jinde nenajdete. Těch základních odnoží je však jen pár. Asi nejrozšířenějším stylem je heavy metal (s melodickými refrény, "čistým" zpěvem – z tohoto stylu hodně čerpá speed metal (rychlejší tempo)). Postupně se vytvořil thrash metal (drsnější zvuk – Sepultura, "stará" Metallica, Slayer apod.), death metal (typickým znakem deathu je chraplavý zpěv a naboosterovaný zvuk), doom metal (vychází z deathu, ale je "měkčí" a podstatně pomalejší) a z tohoto stylu vznikající gothic metal, konečně pak i black metal (ječivý zpěv, ostrý zvuk kytar, rychlé tempo). V doom metalu se začaly uplatňovat nemetalové nástroje, jako jsou např. housle – My Dying Bride (doporučuji album The Angel And The Dark River), klavír, violoncello apod. Vyjma death metalu a všech jeho podskupin se v hojné míře využívají i klávesy a samply.

ženy v metalu

Zpočátku byl metal doménou především mužské poloviny světa, ale postupem času se i v tomto hudební stylu začaly prosazovat ženy, zejména pak jako zpěvačky. To byla příjemná změna, která metalovou hudbu posunula zase o další krůček dál. Velmi rozšířenou a svého času velmi vyhledávanou formou zpěvu byl duet, kdy muž zpíval "záhrobním" hlasem a na druhé straně zpívá žena typickým sopránem. Velmi známou kapelou, která tento styl pozdvihla na umění, byla známá norská skupina Theatre Of Tragedy. V současné době se zaměřili na diametrálně odlišný žánr (koketují s popem a elektronickou hudbou), ale za své největší slávy (polovina devadesátých let), kdy nahráli alba Theatre Of Tragedy a Velvet Darkness They Fear, byli považováni za průkopníky doom/gotického metalu (své texty psali staroangličtinou). Troufnu si tvrdit, že právě tato kapela odstartovala novou epochu metalové hudby. Od té doby se vyrojila spousta kapel, která svou image založila právě na kombinaci mužského "murmuru" a ženského "andělského" hlasu. Jmenovitě zmíním např. The Sins Of Thy Beloved (Norsko), Tristania (Norsko), Macbeth (Itálie) či After Forever (Holandsko).

Když mluvíme o zpěvačkách v metalové hudbě, určitě bychom neměli zapomenout na Tarju Torunen z finské speed metalové kapely Nightwish. Tato kapela stojí a padá právě na operním zpěvu, který sama zpěvačka označuje za "dramatický soprán". Sólový ženský zpěv sice nemá v metalu, co do počtu, tak silné zastoupení jako mužský vokál, ale o to je zajímavější. Z této kategorie bych mohl zmínit např. rakouský Edenbridge, italský Power Symphony, kapelu Lullacry, holandský The Gathering či Within Temptation. Ženský zpěv se však vyskytuje i v tvrdších odnožích metalu. Například německá kapela Sacralis hrající death metal je tvořena samými ženami, italská black metalová kapela Opera IX se proslavila právě ženským vokálem (na první poslech byste ale sotva hádali, že něco takového "může mít na svědomí" žena). Ženy si své místo v metalové hudbě zcela určitě zaslouží a v mnohém své mužské protějšky předčí. (např. procítěnost zpěvaččina projevu u kapely Within Temptation).

black metal

Sever Evropy je na metalovou hudbu velice úrodný, a především na tzv. black metal. Jedná se o jeden z nejkontroverznějších stylů, který se proslavil koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století díky určité skupině lidí, kteří otevřeně hlásali nenávist vůči křesťanství a náboženství vůbec. Texty raných black metalových kapel proto oslavovaly satanismus, to nelze zapřít. Průkopníky tohoto extrémního žánru se stala norská kapela Mayhem a především člověk s přezdívkou Euronymous. A právě i jeho přičiněním byla založena organizace Inner Circle, která se proslavila se velmi nechvalně. Bylo spáleno několik kostelů, znectívaly se hřbitovy apod. Zrovna Euronymous se však stal obětí dalšího satanisty, jistého Varga Vikernese (známý spíš pod přezdívkou Count Grishnackh), který založil kapelu Burzum, která je, ačkoli je to s podivem (Vikernes si momentálně odpykává trest v jedné norské věznici za úkladnou vraždu Euronymouse, avšak i ve vězení je mu dopřáno tvořit a nahrávat další alba), stále aktivní.

Ale vraťme se k samotné hudbě a k textům. Black metal, jakožto hudební styl, má v současnosti mnoho tváří. Už zdaleka se nespojuje pouze a jedině se satanismem. Hodně kapel se obrací ke svým pohanským kořenům, neuznávají současná náboženství, která podle nich nejsou svobodná. Když mluví o satanismu, vnímají ho spíš jako víru v sebe sama, ve své schopnosti.

návrat ke kořenům

Zajímavým prvkem u některých metalových skupin je snaha o převzetí melodiky a rytmu národní hudby, snaží se tak udržet tradici své země. A já osobně nikdy nepohrdnu poslechem právě takto zaměřeného díla. Rád bych zmínil českou kapelu Silent Stream Of Godless Elegy… proč zrovna ji? Protože před dvěma či třemi lety získali u nás cenu ve své kategorii při příležitosti vyhlášení cen hudební akademie. A to díky albu Themes. Dokonce se dostali na CD výběr Čarohraní. (toto CD je věnováno staročeské hudbě).

Vůbec pohanství je velmi vděčným tématem, ke kterému se kloní nemalý počet metalových kapel. Na jejich hudbě je to dobře znát, a proto vás nepřekvapí, když se z přehrávače linou např. keltské rytmy (kapela Menhir). Známou kapelou, která do své hudby zakomponovala staré národní rytmy, je finský Finntrol: když z reproduktorů znějí melodie produkované tahací harmonikou nebo flétnou, má to své kouzlo. Přitom je Finntrol považován spíš za black metal.

prolínání stylů

Metal 21. století se vyznačuje kombinací různých žánrů. V hojné míře se využívají hudební nástroje, které byste v metalu snad ani nečekali. Avšak ve spojení s elektrickými kytarami dostává hudba nový rozměr. Minulý rok nahrála norská black metalová kapela Dimmu Borgir své album s přispěním Pražského symfonického orchestru. Kombinace metalových nástrojů s klasickými je čím dál častější, přestože náklady na "pronájem" orchestru nejsou malé a dovolit si ji můžou jen spolky, za kterými stojí silný vydavatel. Většině z vás určitě neuniklo, že slavná kapela Metallica nahrála album S & M právě se sanfranciským symfonickým orchestrem (staré pecky v novém aranžmá). Orchestr dirigoval známý dirigent Michael Kamen. Avšak pokud bych měl zmínit pouze jednu kapelu, reprezentující tento žánr, pak je to Lacrimosa. Kapela, která dovedla kombinaci metalové hudby se symfonickým orchestrem téměř k dokonalosti. Díla této kapely mají velmi vysokou uměleckou hodnotu, a to zejména album Elodia (veškerou hudbu, tzn. i party pro symfoniky, napsal sám frontman kapely Tino Wolf).

Pokud bych měl jmenovat jen jednu kapelu, která se proslavila především mícháním různých hudebních žánrů do kompaktního celku, pak je to rakouský Hollenthon. (v jedné ze svých recenzí jsem je označil za metalovou kapelu jedenadvacátého století a dodnes si za tímto výrokem stojím). Hojně využívají samply: například vezmou nahrávku křesťanského velikonočního chorálu v podání mnišského sboru a do toho zakomponují svou razantní hudbu. Příznivcům chrámové hudby to možná přijde nepatřičné, ale při poslechu vůbec nemám pocit, že by šlo o to chorály shazovat nebo zesměšňovat. Ba naopak. Vidím v tom určitou snahu o přiblížení různé hudby lidem, kteří o ni nikdy nezavadili. Hollenthon chorálového sborového zpěvu využívají celkem dost, čímž do metalové hudby přinášejí nový prvek a ukazují veřejnosti, že s hudbou se dá udělat prakticky cokoliv, že lze nenásilným způsobem spojit dva diametrálně odlišné hudební žánry.

image

S nejextrémnějšími výrazy se setkáte asi v black metalové hudbě… členové těchto kapel na sebe mažou kvanta bílého líčidla a do něj vmalovávají různé "hrůzostrašné" tváře, lemované dlouhými černými vlasy, oblečeni jsou do černých kožených kalhot, kožené "košile", opásají se páskem s kovovými jehlicemi a především si na sebe věší různé satanské symboly (obrácené kříže, pentagramy apod.). To je "typický" blackmetalový muzikant. Jedná se o image, která z devadesáti procent je pouze image, jakási součást jejich hudebního života. V ostatních žánrech není vzhled muzikantů tak do očí bijící. Vesměs jsou oblečeni v civilních šatech, a když už se někde vyskytne "odchylka" (ne úchylka), pak spíše ve výjimečných případech.

závěr

Psát o hudbě tak, aby ji pochopili i lidé, již o daném žánru pouze vzdáleně slyšeli, je obtížné. Samotný poslech nic nenahradí a každý by si na danou hudbu měl vytvořit názor zejména poslechem konkrétních alb.