Začátek dvacátých let dvacátého století, Evropa po světové válce – plná nadějí, zmatku a hledání. Ze semen zasetých v 19. století (i dříve) nyní raší tři mocenské ideologie: komunismus, fašismus, nacismus. Jako by válka rozryla tvrdý povrch země, jenž dosud bránil jejich vzklíčení. Fašismus a nacismus mají své představitele a svou jasnou tvář, jejíž důsledky si však dokáže domyslit málo kdo. Komunismus jako takový vlastně neexistuje a nikdy existovat nebude. Pravý název pro to, co se v této souvislosti nepřesně nazývá komunismem, pocházeje od slova komuna s počátkem v Platónově ideální obci, byl tehdy leninismus.

V době, o níž je řeč, je ještě jasná hranice mezi fašismem a nacismem, které bychom měli výstižněji nazývat mussolinismem a hitlerismem. Zatím co nacismus, právě že německý!, byl pro občany rodícího se Československa nepřijatelný, fašismus ve své prvotní fázi a vlivem nepřesných interpretací byl po krátkou dobu přitažlivý pro určitou vrstvu české inteligence. V době jeho vzniku s ním sympatisovali na příklad Alois Jirásek, Josef Holeček či F. X. Šalda. V tvorbě těchto autorů se ale výrazněji neprojevil.

Ohlas leninismu byl mnohem silnější než ohlas fašismu. Velký vliv na zájem o tuto ideologii má jistě fakt, že byla uskutečněna v Rusku, jež bylo pro značnou část české inteligence jakousi v dobrém slova smyslu modlou už od dob národního obrození. Během prvé světové války mnoho českých vojáků upadlo (často dobrovolně) do zajetí Rusů a účastnilo se leninské revoluce na obou stranách. Do republiky se vrátili po válce a přinášeli zcela rozdílné interpretace ruských událostí. Rozsah takových interpretací v tehdejší literatuře a žurnalistice? Haškovy humoristické povídky s touto thematikou porovnej s velmi trpkým, i když stále ještě humoristickým románem Karla Vaňka Švejk v ruském zajetí a v revoluci, k tomu přidej Masaryka, Medka či Peroutku, a to vše ještě okořeň články tehdejšího klerikálního tisku či oblíbených lidových kalendářů, v nichž se psávalo o Židu Leninovi, který v Rusku za německé peníze uskutečňuje masakry a loupení. Leninismus má tedy v české literatuře a žurnalistice té doby značnou odezvu, od nadšeného přijímání a touhy nastolit ho i v republice, přes skepsi až po naprosté odmítání krajními prostředky. Rozhodující roli hraje právě založení mladé republiky a naděje v ni a v její novou kulturu, naposledy utvrzené válečnými zkušenostmi. Proto se nekoná žádná paralela s osobnostními skepsemi americké ztracené generace (Lost Generation), proto žádný český Hemingway, Eliot či Pound té doby.

Na začátku dvacátých let vstupuje do české literatury její tehdejší nejmladší pokolení narozené okolo roku 1900, které se pro své mládí většinou neúčastnilo válečných bojů. Válku prožili v týlu v jinošském věku a její sociální dopad pocítili podle své sociální příslušnosti. Nový literární styl, poetismus, je na spadnutí. Pro jeho vznik se musejí udát čtyři hybné popudy: 1) Karel Čapek v únoru 1919 otiskuje v časopise Červen překlad básně Guillauma Apollinaira Pásmo; 2) na jaře téhož roku podněcuje spisovatel Vladislav Vančura vznik komunistického uměleckého svazu Devětsil, jenž je oficielně založen 5. října 1920; 3) mladí autoři v té době dlí v Praze; 4) Vítězslav Nezval se setkává s Karlem Teigem. Vznik Komunistické strany Československa v květnu 1921 nemá na poetismus žádný zvláštní vliv, ba v budoucnu soužití literárního směru a politické strany přinese poetistickým autorům nejednu těžkou chvíli.

„Dnešní společnost lze právem nazvati úpadkovou. Jediné dělnictví a dělnická práce je mimo strašný stav degenerace a smrti. Třída proletariátu již jenom sama znamená lidstvo, život a svět. Většina mladých básníků se proto bezpodmínečně rozhodla pro komunismus. Komunistická organisace života a práce bude jedním z velkých slohů právě tak a z těchže důvodů, jako jím byla gotika. Říkají-li socialismus-komunismus, ve smyslu svého odboru myslí na styl. Nepotřebujeme komunistických Brodských ani komunistických Hašlerů, ale je nám třeba komunistických dělníků i v literatuře.“ Kdo by věřil, že autor těchto prohlášení napíše třeba roztomilé Rozmarné léto? Ano, takto horlil právě Vladislav Vančura! Devětsil je sice navenek zasvěcen moderní levicové kultuře, ale Vančura ve svých prohlášeních jasně proklamuje ideologický cíl. Vždyť právě on je autorem proslulého sdělení, které roku 1921 vložil v předmluvu Seifertovy sbírky Město v slzách: „Nová, nová, nová je hvězda komunismu. Jeho pospolitá práce buduje nový sloh a mimo ni není modernosti.“ Zdalipak jste věděli, že to vymyslil právě Vančura?

Bylo tedy třeba komunistické kultury. Komunistických dělníků literatury. Česká komunistická literatura už měla svého teoretika Karla Teigeho, jenž volal, „vidíme nutnost nahraditi dnešní idealistickou, bergsonovsko-croceovskou uměnovědu uměnovědou, estetikou a kritiku novou, vyvozenou z principiálních bodů marxismu“, ale kde vzít právě onu literaturu, jež by těmto požadavkům vyhovovala? Ani v leninském Rusku té doby nebylo z čeho čerpat. Aby vůbec vzniklo nějaké revoluční umění, přijali tamní revoluční umělci principy italského futurismu. Futurismu, který v zemi svého vzniku nepokrytě obhajoval ideologii fašismu! Ruští revolucionáři si dovedli poradit: zbavili futurismus fašistických myšlenek a nahradili je komunistickými. Pravda je, že futurismus byl v Rusku rozvíjen ještě před revolucí, zrovna jako jiné tehdy avantgardní směry, zvláště kubismus. A tak, přestože kubistická literatura té doby neexistovala a často zmiňovaný kubistický Apollinaire je opravdu kubistický jen v několika svých básních, vznikl neuvěřitelný hybrid: kubofuturismus. To už bylo přijatelné i pro Lenina, který futurismus jako takový odmítal, a kubofuturisté získávají posice v lidovém komisariátu osvěty a vydávají časopisy. Hlavní představitel kubofuturismu je Vladimír Majakovskij.

V druhém desetiletí minulého století sotva kdo z českých komunistických umělců chápal Majakovského kubofuturismus, natož aby ho dokázal napodobit. Až mnohem později dokáže Nezval napsat takovéto kubofuturistické verše: „…Prchne-připálená-buržoasní-můra / Přijde-diktatura-přijde-diktatura / Přijde-diktatura-přijde-diktatura / Braň se-braň se-braň se-braň se-braň se-braň / Barbarství-je-zbraň-barbarství-je-zbraň / Barbarství-je-zbraň-barbarství-je-zbraň…“ – Pochod Rudé Internacionály (1933).

Vítězslav Nezval. Mladý zručný veršotepec, ročník 1900. Studuje v Praze. Má za sebou debut juvenilních veršů Most, který byl tehdejší kritikou přijat v celku kladně. O kubofuturismu toho asi mnoho neví, neboť by ho už byl jistě psal, a nezodpovězená zůstane asi skutečná odpověď na otázku, co ví o komunismu. Myslím, že téměř nic, ale má pevný životní cíl: živit se jen psaním poesie. Setkání s Devětsilem v roce 1922 je pro jeho kariéru rozhodující. Devětsil potřebuje komunistickou literaturu, to znamená něco, co v české literatuře ještě nebylo, aby na tom mohl vyzdvihnout odlišnost od všeho předchozího buržoasního, tedy prohnilého. Totiž, ehm, problém je v tom, že to, co píše generačně zralejší soudruh Vančura, je sice umělecky závažné, ale příliš to nezapadá do všech těch prohlášení Devětsilu.

Nezval se chápe příležitosti. Po letech o vzniku poetismu napíše: „Na jaře 1923, toho nezapomenutelného roku, jednoho večera, jehož všecka slova mi utkvěla, procházel jsem se s Teigem po Praze a pociťujíce atmosféru štěstí, jehož svědky byly jarní vůně, hvězdy, růžence světel v ulicích, zvracející opilci, žebravé stařenky a líčidla starých nevěstek, opírajících se o nároží, našli jsme východisko z disharmonie světových názorů, jež byly mumifikované, jedovaté a trudné – a objevili jsme poetismus.“ To je jistě pravda. Ale ne celá. Jak už to v Nezvalově uměleckém životě bude i nadále. Už v březnu 1922 Nezval prohlašuje: „Spolek komunistických umělců Devětsil, to jest několik mladých lidí, kteří to míní asi takto: Pryč se vším, co tu je a co tu bylo. Ve jménu Marxe a revoluce zakládáme literární spolek, jenž bude terorem potírat vše mimo nás, poněvadž my chceme středověky suchou a přísnou církev na Marxovi. Kdokoli se nepodrobí nám ve svých uměleckých záměrech, propadá záhubě. Naše zbraně: Chceme dobýt všech možných listů a pak nepřipustíme žádného jiného ke slovu.“ Když Jiří Wolker vstupoval do Devětsilu, uvedl se rýmovačkou: „Já mám sílu, ty máš sílu, / sdružíme se v Devětsilu, / a tam ty a já a my / budem dělat programy.“ A z Nezvalových vzpomínek víme, že k tomu dodal: „Budeme dělati diktaturu.“

Poetismus rozhodně nebyl jen Nezvalovou nevázanou radostí ze světa, ale především jeho ochotou podřídit se ideologickým potřebám Devětsilu, jež sám začal hlásat. A Devětsil, to už je organisace se vším všudy, tedy i čistkami – zvěstí nekompromisních praktik pozdějších surrealistických skupin a předzvěstí opravdového vyhánění z kultury v ještě pozdějším období. V případě Devětsilu se však dosud jedná o nezávaznou ideologickou a kulturní partyzánštinu. Různí autoři přicházejí, odcházejí, jsou lákáni, a vyhazováni. Ne všichni jsou komunisté. Vyhozen bude na příklad Jiří Voskovec za účast v buržoasním filmu, kterou ideologové Devětsilu neschválili. A událost, jež mluví za vše: už v lednu 1923 vystupuje z Devětsilu Jiří Wolker, který do něj vstoupil v předchozím roce! Od jisté doby se ke sdružení nebude hlásit ani jeho ideologický otec Vančura.

V jednom období je dokonce vyloučen Nezval, který však vždycky dokáže lehce proměnit vyznění svého spisování tak, aby se mohl vrátit, kamkoliv si usmyslí. On je „podivuhodný kouzelník“ a „létající akrobat“. Připomíná mi otevřenou krabici odtučněného mléka v ledničce – nemá téměř žádnou chuť, ale načichne čímkoliv. Dobře znal Čapkův překlad Pásma, jistě jím byl okouzlen a nyní pochopil, že tudy vede cesta k splnění devětsilských estetických potřeb, které hlásá jeho vlivné ideologické jádro, tedy také on. Načichl jedinečným překladem jedinečné básně a plodí epigonské skladbičky jednu za druhou: „My jsme ta garda uličníků / atleti básníci a kurvy v jednom šiku / Až bude nejhůř doma za pecí / do Austrálie rovnou utéci.“ Jeho výtvory zjevně nemají s komunismem nic společného, natož s dělnickým hnutím, ale jsou dostatečně odlišné od poesie té doby, a to Teige potřebuje. Teige je obratný komunistický teoretik, což v praxi znamená, že dokáže najít a obhájit komunismus všude. V Nezvalovi vidí autora schopného psát cokoliv ve velkém. Přizpůsobí mu tedy své teoretické výkřiky: „Poetismus není světovým názorem – tím je nám marxismus, – ale životní atmosférou, a to jistě ne atmosférou pracovny, bibliotéky, musea.“ I Nezval se přizpůsobí, a ač svým zaměřením povrchní opěvatel barů, lehkoživství a sebe sama, nassává do svých výtvorů slovní inventář sociální poesie: „Mozoly září v barvách lampionů / z dělnických rukou letí do salonů / a nesou globus do země / kde básník na vždy oněměl.“

Není se co divit, že Wolker, odpůrce Apollinaira coby dekadentního individualisty a ctitel Erbena, nechce sdílet s Nezvalem a jemu podobnými stejnou kulturní buňku. A že jako přesvědčený komunista hodlá založit s jinými přesvědčenými komunisty jinou kulturní buňku. Tu správnou. Na adresu Devětsilu a jemu podobným roku 1923 vzkazuje, že wolkerovci vytvářejí tribunu, z níž by „vrhli trochu jasného světla do všeho toho kalu Teigů, Kalistů a všech těch literárních nimrodů. Odtud by bylo možno zatřást trochu patentem, který si osobovalo několik frajerů na modernost umění.“ Stejné mínění o poetistické modernosti má ve stejném roce antikomunista František Peroutka: „Je nutno zúčtovati s tím stavem, kde papírové přiznání se k marxismu, legitimace komunistické strany a časté užívání slov -dělník-, -továrna-, a úsloví -zatínáme pěstě nad kapitalistickými troufalostmi-, činí nárok na to, aby bylo považováno za uměleckou hodnotu a novotu. Zatím nebylo žádné idiotství dosti veliké a žádná nemohoucnost dosti nápadná, aby se nebyly mohly skrýti pod křídla tohoto žargonu, do tohoto ráje literárních mazlíčků, jehož dveřníkem je secretaire Teige a na jeho rudě natřených vratech je metrovými písmeny napsáno -Kritiko, pozor! tady je Pokrok!-“ A Wolker, ač z opačného politického spektra než Peroutka, dodává stejnou mincí: „Devětsil byl kdysi pašalik Teigeho a Seiferta; dnes se stává pokusnou jejich králikárnou, kde králíkům, kteří si dají očkovati všechny jejich ztřeštěné choutky a experimenty, se prokazuje božská úcta.“ A toto hodnocení Wolker sděluje svému příteli Píšovi již v listopadu 1922, kdy byl sám členem Devětsilu a Teige ještě plně neobjevil Nezvalovy možnosti! Jakpak by asi Wolker smýšlel, kdyby mu Teige prokazoval právě onu božskou úctu?

V letech 1923 a 1924 si Nezval za Teigeho pomoci v Devětsilu vybuduje posici vzorového devětsilského poety. Jeho styl chutě přejímají další autoři, včetně mělkosti a terminologické výbavy. Jaroslav Seifert: „A jestliže mně věříte a mohu vám dát / radu přátelskou a pravou, / nebojte se, slečno, nikdy milovat; // a políbí-li vás někdo na tvář pravou, / nastavte levou.“ Konstantin Biebl: „Z kasina vyšel hazardní hráč, / jde za ním dáma s parukou. / Na nízké větvi utrhla pomeranč // Shořel jí pod rukou.“ V podobném duchu látá své verše František Halas a další. Roku 1924 vychází v přerovském Hostu Teigeho stať Poetismus, která je obvyklou snůškou předchozích prohlášení o špatném starém individualistickém umění a nutnosti nového marxistického, konstruktivního, kolektivistického umění, avšak přináší nový pojem, a sice onen poetismus. Proto je tato stať nazývána prvým veřejným manifestem poetismu. Stejné prvenství je také přisuzováno Nezvalově stati Papoušek na motocyklu čili O řemesle básnickém z téhož roku, kde se dozvídáme takovéhle perly: „Jsem v neustálém kontaktu se svým trávením. Všecky smysly v chodu. 36 antén a instinkt věčně protékající. Všecky se slévají k jedinému bodu šachovnice. Souhrn chvění a jeho šipky – hle senzibilita.“ V podobném duchu se nese celý text, prosazující tvorbu pouze na základě rýmu, asonance, asociace a metafor, jen – jen marxismus tam schází. Ale od toho je tu přece Teige!

Až potud by to byla opravdu nezávazná švanda, která si vlastní nevědomostí utahuje jak ze skutečných strázní dělníků, tak z komunismu, tak z poesie jako takové. Však se od devětsilského poetismu zatvrzelí komunisté odvracejí. Třeba takoví, kteří se soustřeďují okolo slovenského listu Dav: „Zúčtovat s poetismem způsobem radikálním znamená z hlediska marxistické sociologie jeho nejdůraznější popření jako dobového kulturního projevu měšťáckých světů, které se nacházejí v mrtvolném rozkladu. Neboť i on znamená součást toho posledního uměleckého vypětí, které se ve výtvarnictví zalklo ve špinavé bažině kubofuturismu, suprematismu a ostatních papírových směrů, které se nafukovaly v prázdnotách formalismu, konstruovaly světy pro sebe a s podmalovanýma očima brebtaly nesrozumitelná slova. Je takříkajíc smrtelným výkřikem té bezradnosti a kulturní krize, která zalehla překultivované mozky inteligentů západní Evropy jako londýnská mlha a z níž je východisko jen Untergang des Abendlandes. Správně. Ortel, který si sami vyřkli, se musí vyplnit a tyto poslední umělecké a smrtelné křeče, které prý spějí k dosažení ´nové, intensivní názorovosti, nové básnické řeči, nové předmětnosti, které vnášejí v poesii novou energii, primární, elementární a bůhví ještě jakou´, dokumentují nejvýraznější útěk od drsné reality skutečna, neboť vyplazují jazyk na tragiku sociálního zápasu v době, která vyžaduje ne grimasy klaunů, vzruchy a emoce rozjařených barů, ale tu nejkonstruktivnější a čistě rozumovou uměleckou práci a tvorbu ve smyslu ideí sociální a třídní revolučnosti (1925).“ Pod tento odsudek poetismu by se jistě mohli podepsat téměř všichni komunističtí autoři, kteří se zrovna nesdružovali v Devětsilu, ale někteří to vyjádřili poněkud smířlivěji, jako například Josef Hora téhož roku: „Tím, že Seifert s Nezvalem popisují definici poesie jako smyslové hry, nezrazují po mém mínění komunismus, ale svůj vlastní talent, jenž jednoho dne bude syt krásných, nezávazných hříček a bude volati po vydatnějším pokrmu, než jsou -všecky krásy světa-…“ Básník S. K. Neumann se domníval, že poetisté sice dělají měšťácké umění, ale aspoň dobré měšťácké umění. Julius Fučík chápal poetismus jednoznačně jako nadbíhání komunistických umělců buržoasii a vedl s ním nekompromisní polemiku, kterou, zrovna jako Josef Hora, zmírnil, když se do poetismu opřel antikomunista Peroutka.

Nezval a s ním další poetisté přišli s něčím, co mě bude neustále naplňovat údivem. Jedná se zřejmě o naprostou raritu v komunistické literatuře všech zemí. Nezval začal lyrisovat samotného vůdce Lenina a ruskou revoluci! Věnoval Leninovi skladbu Podivuhodný kouzelník. Lenin je podivuhodný kouzelník! Jestli se dosud daly přivírat oči nad poetistickými výpůjčkami z křesťanství, samými těmi anděly, ježíšky a tak dále, pak v případě Podivuhodného kouzelníka zůstává rozum opravdu stát. Nezval přizpůsobuje leninismu Nový zákon, potažmo Bibli svatou! Ne Ježíš, Lenin je spasitel! Jak vidno, Marxe už Nezval šoupl do starého železa a zapomněl na své hlásání přísné církve založené na Marxovi. Vždyť přece Leninův příchod zvěstovala hvězda! Rudá hvězda! Skutečný Ráj bude celosvětový leninismus! V prvém zpěvu Genese podivuhodného kouzelníka se autor stylisuje dokonce do postavy jakéhosi evropského Mojžíše: „Tu musil jsem mysliti na budoucnost Evropy / té kolonie uprostřed níž můj přísný národ / podoben granátovému jablku / na některé z nízkých věží jak báň je vztyčen / a nemoha domyslit ani suchou askesi neprobuzené jeho přirozenosti / zůstal jsem sklíčen…“

V druhém zpěvu s příznačným názvem Rodokmen kouzelníkových předků Nezval poetisticky pěje: „Odešel nebi blíž / a koupá své nemocné tělo / na hoře / v ledovcích / Sasanka…“ Komunistická Marie je pochopitelně Leninova matka, která je ušetřena všech náboženských svodů: „…nikdy ji nesměly uchvátit apokalyptické oči Janovy / a nikdy neuzřela nebes otevřených nanebevstoupením…“, až je v ní Kýmsi, nejspíše Nezvalem, bez hříchu počat Lenin: „…a proto jí bylo nyní odejít / k ledové homoli / jež byla zúžena na nejvyšším místě / v lodyhu sasanky / a proto ji zázračně omámila / bezbarvá vůně nemocného kvítka / takže v jejím křišťálovém břiše / podobajícím se křtitelnici / jal se roditi muž / kouzelník o němž zpívám…“

V dalším zpěvu je popisováno kouzelníkovo mládí a zrání, v němž se přirozeně probouzí jeho předurčenost, která se naplňuje ve čtvrtém zpěvu Revoluce, kde Nezval hrdinně volá: „Dejte mi zbraň ať mohu také stát! / největší kokardu mně dejte udělat / Něco mne přesahuje a něco mi chybí / a Komunistický manifest ten se mně strašně líbí / Největší kokardu mně dejte udělat / Sbohem sbohem sbohem“ Biblí si Nezval pomáhá, co to jde: „Ze všech včerejších zákonů jen dva nové jsou stvořeny / Nezabiješ jinak mezi šílenci strávit bys musel svoje dny / a neporušíš práce / jinak tě budou soudruzi hladem a žízní léčiti…“ či „Zaklepeš-li každé dvéře se ti otevrou / sklepení rozbourala se vlastní úzkostí nad sebou…“ A tak to jde dál a dál a já zírám… Svým způsobem geniální Teige dokáže i tento komunisticko-biblický Nezvalův výtrysk obrátit v nové umění pro dělníky, zrovna jako dělníkům a pokrokovým umělcům servíruje jiná Nezvalova neuvěřitelná díla, na příklad „BUBLINY: Bubliny bubliny / bílý jetel / co je pryč to je pryč / nevolejte“.

Jednoho dne nastala pro poetisty událost, kterou rázem obratně obetkali dalšími pavučinkami slovní příze, ale jejíž dosah si měli uvědomit až mnohem později: Lenin zemřel. „Zapálili jsme katafalk / V zátiší promenád hoří barikády / Tehdy se narodil moderní Dionýsos / za zvuků šarlatových varhan z Moskvy,“ posílal mu do „nebíčka“ své oslavné veršíky Nezval ve skladbě Památce Mikuláše Lenina, neboť on dokázal napsal oslavné veršíky na cokoliv, následován plačtivým Seifertem: „Otevřete okna. / Bolest oči zavírá / V pozadí rudých tkanin // Zvedli mrtvého / a hrob se otvírá. / Je mrtev Lenin.“ Ať je Lenin živ, či není, poetisté látají dál, schopni obetkat cokoliv a kohokoliv. Když zemřel T. A. Edison (pro „poctivé“ komunisty symbol kapitalistického vykořisťování), otevírá Nezval stavidla dalšímu poetistickému výronu: „Naše životy jsou truchlivé jak pláč / Jednou k večeru šel z herny mladý hráč / venku sněžilo nad monstrancemi barů / vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru…“ Verše na první pohled melodické, ve skutečnosti však nekonečný kolovrátek, melodie sama pro sebe, přetížená mnohonásobnými repeticemi, zase obvyklý arsenál pokroku prošpikovaného křesťanskými motivy a barovým prostředím, sem tam dělník. Komunista Nezval si dovolí oslavovat Američana, hrdinu XX. století a všech věků, jak píše v prologu díla. Nu dobrá, ale vždyť hrdina všech věků by přece pro komunistu Nezvala měl být Lenin! Vždyť ho tolik opěvovával! Musíte si však uvědomit, že u Nezvala nikdy neplatí to, co napsal dříve a vlastně ani to, co právě píše. A zruční přátelé soudruzi z Devětsilu to zase nějak zaonačí, aby dobře bylo (pro ně, pro Nezvala a samozřejmě pro dělníky, ovšem jen pro ty komunistické – jak bych na ně mohl zapomenout).

Pro poetisty nastává krize po roce 1925. Protože jaký je Devětsil, takový je poetismus. Ale v devětsilské členské základně už vládne takový zmatek, že nikdo neví, kdo ještě je a kdo už není členem. Devětsil se rozpadá. Při sobě drží Nezval s Teigem. Píší stále nové poetistické manifesty a prohlášení. Mnozí autoři se blíží k třicítce. Poetistické hrátky s komunistickým nádechem je přestávají bavit. Některé, jako například Seiferta, už opustilo mladické podlehnutí komunismu a zjišťují, že komunismus není to, v co vkládali své naděje. V Rusku místo Lenina vládne Stalin. Roku 1929 se v Komunistické straně Československa ujímá vlády stalinista Klement Gottwald se svou suitou. Umělci, kteří byli stoupenci – nebojím se to tak označit – naivního komunismu, mezi nimi právě Seifert, pokládají stranické legitimace. Opouštějí i poetistické manýry a stávají se více vlastními osobnostmi. Knihy mohou stále vydávat, vždyť komunismus v Československu ještě nevládne a opovržení stalinistickými umělci se jich asi příliš nedotýká. Teprve nyní, kdy se dokázali vyvázat z Nezvalova a Teigeho vlivu, jsou osobití. Jako na příklad František Halas, který od své poetistické sbírky Sépie dospívá ve zralém uměleckém období k existencionalismu, desilusi a básnickému ztvárnění tragického pocitu života ve sbírce Kohout plaší smrt. A kam až dospěl Vladimír Holan, jenž byl kdysi krátkou dobu také poetista, netřeba připomínat.

Koncem dvacátých let je Devětsil v háji a celý poetismus zase leží na Nezvalovi s Teigem. Rozchod poetistů byl kritikou přivítán dokonce i jako příslib dalšího dobrého vývoje literatury. F. X. Šalda, který se v roce 1901 mohl zbláznit, že si Antonín Sova dovolil psát sonety bez rýmů, v roce 1928 napsal o Nezvalovi, autorovi, jenž běžně plodí verše typu kukačka volá k večeři / tak jako kohout drůbeži, a o Teigových manifestech, toto: „Jest to nesmyslné, přátelé? Naprosto ne. A nejen že to není nesmyslné, je to staré jako svět. Opravdová poesie nikdy nic jiného nechtěla, nikdy nic jiného nebyla. Byla zahledění se na věci přímo, bez zprostředkování logiky, pojmů, paměti: byla intuice, byla čistý názor.“ Ale stejný Šalda o dva roky dříve napsal, že poetismus dosáhl mrtvého bodu a že „jest naléhavá potřeba, aby byl dán do služeb duševní konkrétnosti a pomáhal vytvářeti něco více než nálady, kterou jsou neplodným zrcadlením.“ Navíc vztahy mezi levicovými básníky už dávno nejsou takové jako na začátku dvacátých let, kdy většina mladých bojovníků za dělnická práva společně prolézala pražské hospody a bary. Někteří dříve neškodní oponenti hlasatelů naivního komunismu přilnuli ke stalinismu.

V souvislosti s rozpadem Devětsilu vzpomeň Wolkerových slov z roku 1922, že Devětsil je Teigeho (a teď i Nezvalovou) králíkárnou, kde se pokusným králíkům prokazuje božská úcta. A právě božskou úctu Nezval s Teigem potřebují. Vědí, že u stalinistů nemají šanci se svým poetismem, jehož se nikdy nezbaví, protože poetismus je princip jejich tvůrčího smýšlení. Milují Lenina (a jednou se naučí milovat i Stalina), ale bary, cocktaily a jazzbandy milují více než proletkultové programy komunistických dělnických spolků. Spíš než do tvrdého Sovětského svazu je to táhne do sladké Francie. A to ještě nevědí o Stalinových zvěrstvech, neboť vůdce Sovětského svazu si dává záležet, aby se nic negativního o stalinismu nedostalo k zahraniční levicové inteligenci; pusťte si někdy forbínu Voskovce a Wericha Pravda o sovětském Rusku, kterou nahráli v roce 1935, když se vrátili z jedné takové cesty po Stalinových potěmkinských kulisách. A i kdyby snad Nezval s Teigem dokázali již tehdy plodit stalinistické agitky, stejně by jim stalinisté nikdy nezapomněli jejich „buržoasní“ poklesky v minulosti (a také že jim je nezapomenou).

Jaká pomoc? Vybudujme nový Devětsil! Pokusí se o to začátkem roku 1932, ale nepovede se jim to. Na Devětsil v dobrém vzpomínají a přesto, že Nezvalův „Třetí manifest poetismu“ (1930) už nevyvolal tvůrčí odezvu jeho přátel a za jeho života ani nebyl publikován, pokračují ve své tvorbě jeden druhému po boku. Hle, skvělý Nezvalův poetismus z roku 1933: „JEDNADVACET: Jedna jedna jednadvacet / Svět se musí jednou skácet / Všichni podáme si pac / Udělá to s námi bác!“. Tato ne hříčka, jak ji vidí někteří kritikové, ale blbost pochází ze sbírky Zpáteční lístek. Zrovna jako již citovaný Pochod rudé internacionály, psaný po vzoru Majakovského, a zrovna jako veršovaný Dopis Mukařovskému, v němž jako by Nezval objasňoval zásady poetismu: „První verš přitahuje druhý / Z barev jsou roztodivné kruhy“ a v závěru žádá: „Příteli přijď dnes po práci / A vylož básníkům a včelám / Co je to med a jak ho dělám“. Ale o to už v té době skoro ani žádat nemusí. Tak dlouho s Teigem vykládali své umění, až si na ně zvykli i jejich ideoví odpůrci a snad už jim nepřipadalo ani tak špatné. Za všechno nechť hovoří Karel Čapek roku 1934. Koncem onoho roku proběhla v Praze insigniáda. Není předmětem tohoto článku tuto událost hodnotit. Pro náš účel je důležité vědět, že se v té souvislosti proti levicovým umělcům postavila ultrapravice, která jim už tehdy vyhrožovala koncentráky. Karel Čapek píše: „Nejsem bolševik ani marxista, nemám osobních pohnutek k nějaké něžnosti proti kulturní levici… Nikdo nebude vyhazovat z národa Nezvala, který je komunista, ale který udělal z našeho jazyka nebe plné housliček a melodie.“

Nebe plné housliček a melodie – natolik se již Nezval svou tvorbou i osobností vryl do po(d)vědomí tehdejší kultury, přesněji: natolik si již na něj tehdejší kultura zvykla. Pokud se za Nezvala staví antikomunisté, když je mu českými fašisty vyhrožováno koncentrákem, přestože antikomunisté musejí vědět, že Nezval právě jim ve své tvorbě vyhrožuje zničením, třeba ve zmíněném Pochodu rudé internacionály, který je v té době rok na světě, pak z toho vyplývá jediné: antikomunisté komunistovi Nezvalovi nevěří. Nezval pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu. Jeho spisování, ať už je o sklenici grenadiny v baru anebo o hlásání komunistického teroru, je vlastně jen nebe plné housliček a melodie. Nic víc. Vždyť on místo do Moskvy jezdí do Paříže a učí se od tamních surrealistů, kteří si s komunismem také jen tak pohrávají. Utvoří podle jejich vzoru v březnu 1934 pražskou Skupinu surrealistů v ČSR, uzavřenou sektu s přísnými pravidly i pro aktivity svých členů mimo skupinu. A přitom v SSSR již vládne kult socialistického realismu, který hází surrealismus do reakčního pytle a v Československu od roku 1929 působí rytmodeklamační El Carova parta pod vedením Karla Jiráčka a její revue s názvy Za jednu ránu dvě či Dohnat a předehnat, v nichž zní písně s neméně výmluvnými názvy Pochod fyskulturniků či Pochod Klementa Gottwalda, které nemohou nikoho nechat na pochybách, že se jedná o vzorovou stalinskou kulturu. Nezval o tom snad neví? A pozor, pokud Nezvala neberou vážně antikomunisté, zajisté ho berou vážně právě stalinisté, pro které jeho tvorba ztělesňuje stejné zlo jako antikomunismus.

Proč v souvislosti s poetismem píši o Nezvalově tvorbě třicátých let, když kritika ukončuje poetismus koncem dvacátých let a mnohdy ještě hlouběji k jejich polovině? Protože podle mne poetismus skončil až s Nezvalovou smrtí v roce 1958. Nezval a poetismus jsou totéž. Poetismus je nebe plné housliček a melodie, a to na jakékoliv thema. Na cokoliv Nezval sáhne, ať je to milostná báseň, agitka, pamflet, hra, román, surrealismus, cokoliv, co vyjde z jeho pera, je vždy nebem plným housliček a melodie. Dodávám, že pro mé uši jsou to až na vzácné výjimky papírové housličky, stále táž melodie a vzduchoprázdné nebe. Možná vlivem zažitých výkladů namítnete, že poetismus může být i nepolitický, jen skutečně rozverná lyrická hra, jak to sám Nezval mnohokrát říká ve svých manifestech – ne! Poetismus je Nezval a je to vždy politika, v jeho případě komunismus. Nezval dobře věděl, že pokud takový výklad své tvorby nepodá on, podá ho Teige. A Nezval proti takovému výkladu nikdy nevystoupil, alespoň pokud se mi podařilo zjistit. Všechno tak zvaně závažné, co kdy napsal, i to o Lidicích, je pro mě jen prázdná slovní hra, kterou pokud nevyložil správně politicky Teige, vyložil ji tak někdo jiný, v případě nouze i sám autor. To je poetismus.

Podívejme se ještě na Nezvala a Teiga třicátých let. Poetismus coby proklamované hnutí byl v koncích, k čemu se přidat? Od roku 1929 se pokoušejí uplatnit v nově založené intelektuální organisaci Levá fronta, ale když se jejího vedení ujme roku 1930 S. K. Neumann, jejich kritik z dob Devětsilu a po něm Zdeněk Nejedlý, vyhlašující „boj proti kulturní reakci ve všech jejích formách“, začnou dumat, k čemu se přidat jinému. K surrealismu! Znají ho z cest do Paříže a trochu s ním ve své tvorbě koketují. Roku 1934 přednášejí v Praze Breton a Eluard. Z Nezvala se brzy stává jakýsi český Breton se všemi aspekty bretonovského sektářství. Zatím co v Paříži na začátku dvacátých let vznikl surrealismus z dada, když se tamní umělci začali obracet k Tzarovým destrukcím zády, český surrealismus, nemaje s dada vývojovou zkušenost, vychází, ano, z poetismu. Nezval, ve své imaginaci stejně mělký jako v předchozí fázi své tvorby, přizpůsobil vzhled svých výtvorů fazóně surrealistických textů – zmizely rýmy a pevnější rytmus, metafory a asociace zodtažitěly a poněkud zostřily. Kde však je provokativnost a drzost pařížských surrealistů s jejich „kdo nezpůsobí skandál, není surrealista“? Nezvalův surrealismus je opět nebe plné housliček. Rýmy na konci veršů jsou nahrazeny vnitřními souzvuky a aliteracemi. Thomas G. Winter to ve své studii Sémiotika surrealismu ve světě české avantgardy 20. a 30. let dokládá na básni Žena v množném čísle:

„´Větrný mlýn jejích rukou mně kývá na dobrý den / Kávový mlýnek či kolovrat mnoha řečí jež vedou mě ukolébává k spánku´. Mlýn/káva (kávový) mlýnek: y/y/v/v/v/ml/ml/mlýnek/mlýnek; kolovrat ukolébává (k) spánku: kol/kol/vra/ba/va/spa…“ Stále stejné poetistické manýry, stejná politická ideologie.

A jak skončila vlna tohoto českého surrealismu, ačkoliv raději bych použil označení surrealistický poetismus? Začátek jejího konce znamenalo několik facek, které padly uprostřed bulváru du Montparnasse roku 1935. Tehdy v Paříži sovětští stalinisté organisovali Kongres za svobodu kultury s cílem zajistil si nadvládu nad západní „pokrokovou“, to jest z hlediska stalinistů „úpadkovou“ kulturou. Breton, ideový vůdce pařížských surrealistů, ve věci stalinismu zřejmě prohlédl při čtení knihy Ilji Erenburga Z pohledu sovětského spisovatele, v níž se autor ostře vyjádřil o surrealistech, nazývaje je pederasty, požitkáři a podobně. Především za to mu Breton v době trvání Kongresu veřejně vyťal těch pár facek, nehledě na to, že byl již předtím vyloučen ze stalinské Asociace revolučních spisovatelů a umělců, kde byl krátce členem byra. Surrealistům proto nebylo na Kongresu za svobodu kultury dáno slovo a podařilo se jim až v samém jeho závěru, kdy už se zhasínala světla a uklízel sál, přečíst jasný vzkaz režimu SSSR a jeho tehdejšímu vůdci, včetně jeho lokajů v jiných státech: „Tomuto režimu a tomuto vůdci nemůžeme než výslovně vyjádřit nedůvěru.“ Mezi podepsanými byli kromě Bretona i natolik známí surrealisté jako Dalí, Eluard, Ernst, Margitte, Ray, Tanguy a další. Po čase se toto surrealistické stanovisko vůči stalinismu dostalo i do pražské Skupiny surrealistů. Nezval, dřív marxleninista, nyní stalinista, zjišťoval, že ideologické smýšlení jeho surrealistických druhů se od stalinismu odklání a že surrealismus a stalinismus nejdou dohromady. Z těchto důvodů v březnu 1938 Surrealistickou skupinu rozpouští, jako by tím okázalým gestem chtěl říci: „A odedneška už žádný takový reakční surrealismus. A nikdo!“ Beztak v době Surrealistické skupiny psal také nesurrealistické verše. Jenomže vezmu-li jeho nesurrealistické „robertodavidovky“ a surrealistickou Ženu v množném čísle, stejně na mne padá táž artistní prázdnota a rozmělněnost, ať už píše formou francouzských balad nebo volným veršem. Stále tytéž poetistické postupy, prostě housličky. A proto, surrealismus a nesurrealismus, není to v Nezvalově případě zbytečné dělení? S rozpuštěním Skupiny surrealistů se rozpustilo i jedno dlouholeté literární a ideologické přátelství. Nezval a Teige se rozešli. Teige, jenž přijal stanoviska francouzských surrealistů, s několika dalšími autory neuznal rozpuštění skupiny. Téhož roku vydali takto ideově orientovanou brožuru Surrealismus proti proudu a vyvíjeli činnost s navazováním kontaktů na další autory, dokud to bylo v obsazeném Československu možné. Nezval zůstal s poetismem sám.

Poetismus měl jasné příčiny, jež určily jeho ideologii. Z tohoto pohledu je naprosto bezcenný a byl bezcenný již v době svého vzniku. Byl jen poetickou hrou barových komunistů, velebících v bezpečí demokratického státu vůdčí politické tendence SSSR. Nezávazné žvanění a žonglování slovy. Skutečný dopad svého umění Nezval pocítil hned po únoru 1948. V Československu byla nastolena diktatura, po níž před válkou tolik volal. Rudá hvězda skutečně vyšla nad monstrancemi barů. V její záři vyrašili noví režimní umělci. A ti se do Nezvala a celého poetismu opřeli po známém způsobu padni komu padni. Noví umělci, mezi nimiž zářil též Josef Kainar, vytýkali starším soudruhům z Devětsilu nedostatečnou údernost! Právě Kainar proti nim napsal báseň Zůstali vzadu a devětsilské nazval bandou. Na to dokázal Biebl odpovědět básní Zůstali v řadě. Pak vyskočil z okna, Teige podlehl infarktu a Nezval sepsal poemu Stalin. Kdopak by si v té době vzpomněl na prohlášení soudruha S. K. Neumanna z roku 1925: „Nezatratíme samozřejmě ani Teiga, ani poetismus, ani Nezvala. Jejich kozelce jsou aspoň veselé…“ Beru do rukou Slovník jazyka českého z roku 1952, nalézám heslo poetismus a čtu: „Úpadkové úsilí o čistou poesii“. Pro zajímavost hledám heslo Dav, což byl ve dvacátých a třicátých letech list oněch správných slovenských soudruhů, kteří podali zdrcující kritiku poetismu. Nalézám heslo davista: „Stoupenec kosmopolitického a nacionalistického literárního směru, nazvaného podle listu Dav“. Komunisté z dob prvorepublikové demokracie by se nyní mohli ocitnout ve stejné komunistické cele. A někteří se tam ocitli (třeba davista Gustáv Husák).

Druhá část tohoto článku vyjde v příštím čísle Tématu.