Dvanáctý duben a třetí březen tohoto roku byly dobrou příležitostí
vzpomenout si na Karla Kryla, který se v dubnu před šedesáti lety narodil
a v březnu před deseti lety náhle umřel ve svých nedožitých padesátinách
na srdeční infarkt. Kryl se narodil v Kroměříži jako syn knihtiskaře,
jemuž komunisté později (v r. 1948) živnost zlikvidovali. V letech
1958-1962 vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni a byl
zaměstnán ve Spojkeru Teplice. Zároveň, jsa výtvarníkem, spolupracoval s Osvětovou
besedou v Olomouci a také s Kulturním domem v Ostravě – i
s mnoha malými divadly: Divadélko pro známý, Waterloo, Semafor... Už od
roku 1966 natáčel písničky v Československém rozhlase a podílel se na
rozhlasovém pořadu Mikrofórum. O pár ler později působil i v televizi. Po
srpnové okupaci Českoskoslovenska sovětskými vojsky odešel do exilu.
V NSR, kde zakotvil, pracoval pro Svobodnou Evropu. Na mnichovské
univerzitě studoval dějiny umění spolu se žurnalistikou a jako výtvarník spolupracoval
s edicemi Poezie mimo domov a Framar. Kryl pořádal řadu koncertních turné
pro krajany, byl např. v Británii, v USA, v Kanadě nebo také
v Austrálii. V listopadu 1989 se vrátil do Československa a aktivně
se podílel na pádu starého režimu. Žil střídavě v Mnichově a v Praze.
S novými poměry ale nebyl vůbec spokojen, spíše jeho výhrady vzrůstaly.
Pro přiblížení Krylova postoje k polistopadovým změnám snad stačí těchto
pár vět z rozhovoru, který s ním učinil Miloš Čermák v knize Půlkacíř (Academia Praha 1994): „Od začátku
jsem tvrdil... že nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický
marasmus. Nemluvím o kolektivní vině – existuje mnoho velmi konkrétních lidí,
kteří jsou fakticky odpovědní za stav této země... Při revoluci se dělají
revoluční činy. Když to všechno začalo, tak ti hoši, kterých se to týká, seděli
doma a báli se o krk. V tu chvíli by rádi vrátili aspoň část toho, co
nakradli. Ale pak zjistili, že stačí připíchnout trikolóru, zanotovat
s Krylem hymnu – a všechno bude dobré... Lidé, kteří byli viníky, namnoze
zločinci – a najednou jsou přičiněním vítězů v pozicích, kdy mají znovu
šanci vést loutky.“
Karel Kryl nazpíval a vydal slavné LP desky, z nichž mezi
nejposlouchanější patří určitě Bratříčku,
zavírej vrátka (1969), Rakovina
(1969), Maškary (1970), Plaváček (1983) nebo Tekuté písky (1990). Po odchodu do exilu
vydal Kryl své písňové texty knižně (Kníška
Karla Kryla), ale věnoval se i čistě básnické tvorbě, kam patří
lyrickoepická skladba Slovíčka a
obsáhlá báseň Zbraně pro Erató.
Myslím, že by bylo nesmírně obtížné nebo spíše nemožné napsat o Karlu
Krylovi článek, který by měl být opravdu vyvážený a nezaujatý, který by si
předsevzal, že odhlédne od vlastních postojů, zkušeností či zálib autora. Já se
o něco podobného snažit určitě nebudu, nebude mi stačit ale ani to, že bych na
Kryla jenom neslaně nemastně vzpomněl, nýbrž chci nabídnout novou interpretaci
jeho díla, postavit ho jako nedoceněného básníka par excellence nad většinu toho, co nedávno bylo a je stále víc zvěstováno
a chápáno pod pojmem poezie. Vyjdu přitom, možná paradoxně, z jeho písňových textů. Krylovy básně se totiž
méně vyznačují tím, co považuji za vrcholné kouzlo jeho básnické tvorby.
Nejprve bych chtěl však obecně obhájit, proč a v jakém smyslu jsou pro mne
ony písňové texty opravdovou a silnou poezií, před níž obtížně obstojí i takové
kulturní „celebrity“, jako je Holan nebo Seifert.
Jeden důležitý aspekt moderní české kultury bývá nepovšimnut, a to je
překvapivé neméně než výmluvné. Češi museli projít složitými obdobími první
světové války, budování státu, druhé republiky, nacistické genocidy, Benešova
státu po r. 1945, komunistického teroru a též nadějí zmarněných po srpnu 1968.
Všechna tato období kladou zásadní mravní
otázky, jež v tvorbě českých umělců bohužel nemají příliš silnou odezvu.
Místo sebereflexe byla vždy po ruce schémata
a samozřejmě silný politický vliv. Samotné slovo mravnost je snad mnohem víc zdiskreditováno tímto způsobem než jeho
lidově církevní devalvací na sexuální morálku. Myslitelé, kteří by v těch
složitých dobách šli na dno palčivých mravních otázek a postavili se tak tváří
v tvář sobě i pravdě o člověku vůbec, jsou v české literatuře vzácní,
a přitom bychom je potřebovali, vzhledem k našim dějinám, možná víc než
jiné národy. Jedna z výjimek, dalo by se říci takový český Saint-Exupéry,
byl třeba Josef Čapek. Síla jeho myšlenek spočívá v ostrosti, prostotě a
velice sugestivní upřímnosti (před sebou samým). Pro něho bylo umění vždy
zásadně spojeno s otázkou mravní (Psáno
do mraků, Československý spisovatel Praha 1970): „Osobnostní stránka
v umění je v něm hned už i jeho stránkou mravní... Jen mravní zákon
může být základním zákonem člověkova vývoje.“
Dalo by se říci, že také Seifert a ještě více Holan jsou umělci, již
akcentují mravnost – a mým cílem zde není to obsáhle vyvracet nebo korigovat.
Při srovnání jejich tvorby nebo i jejich přímých vyjádření o světě a o člověku
s dílem Josefa Čapka najdeme jakousi hlubinnou rozdílnost, kterou bych vyjádřil
asi napětím mezi tím, že se věci řeknou na rovinu a do očí, a mezi obcházením
horké kaše (pokud vůbec) s několika gesty. Gesto, ať už intelektuální nebo emocionální, je poetikou Seiferta i
Holana i jiných slavných českých básníků. V nejmenším je nechci odsuzovat,
na druhou stranu na pozadí doby a dějinných osudů zbývá manko a palčivá otázka:
kdo to řekne naplno? Řekl to právě
Kryl...
Nejde jen o to, že to řekl, ale také o to, jakými slovy to řekl. Krylův jazyk je bohatý na různé náznaky a
přesahy, má kouzlo prostoty spojené s neobvyklostí a úderností. Nervnost jeho
verše, schopnost vtáhnout člověka do děje, podřídit ho své melodii je zcela
výjimečná a má, řekl bych, v české poezie srovnání jedině u K. J. Erbena.
Oproti Erbenovi však Kryl pojí dohromady surrealismus a baroko, potrpí si na
emblémy, na podivuhodně znějící slova (třeba „gladioly“), na slova náboženská,
archaická a na slova drsná. Jeho schopnost vytvářet rýmy, rýmy velice obsažné,
nenásilné, ale zároveň takové, že mají spád, že se valí a že z nich kolem
dokola tryskají fontány různých překvapivých významů a sond, je podle mého
mínění zřejmě srovnatelná jen s těmi největšími básníky světové
literatury. Krylovy písně nestojí u stálého opakování několika slov... to, co u
něj tvoří jednu sloku, by u normálního písničkáře vydalo na jednu píseň. Tady
nejde o zábavu, ani o intelektualismus, o „bytí básníkem“, o gesta nebo o
„kulturu“, jsme naopak vzati před eminentní svědectví, před svědectví člověka,
jenž viděl a řekl prostě to, co
viděl, ač vidět i říci bylo ukrutně těžké. Díky svému jazyku a své básnické
fantazii, díky svému neuvěřitelnému vzdělání i imponující originalitě svých
myšlenek je Kryl ve svém svědectví bohatý a mocný par excellence. Pro mne
osobně jsou některé Krylovy písně na hranici vážnosti poslání typického pro
biblické proroky.
Kryl ovšem byl vše jiné než přemoudřelý, vážný, „kulturní“ páprda
s nezvládnutou potřebou moralizovat. Než přistoupím ke krátké kontemplaci
vybraných písňových textů, chci Kryla představit jako člověka prostřednictvím
několika citací ze zmíněné knihy Půlkacíř. Asi nejprve bych začal krátkým
pohledem na Krylovu svébytnou náboženskou víru (je známo, že chodil na
římskokatolické mše a že jeho duchovním otcem byl benediktinský opat a důležitý
český básník Anastáz Opasek): „Každý člověk je postaven jinak. Někdo je na
kluky, někdo na holky a někdo na děti. S tím se nedá nic dělat, pouze je
třeba se s tím vypořádat v rámci nějakých společenských pravidel. To
je v každé zemi jiné a nelze dopředu říct, co je dobré a co špatné...
Pouze o Pánu Bohu nepochybuji. Mockrát se projevil, mockrát mě nakopl do zadku
– a jsem mu za to vděčný... Víra není značkou kvality – pouze člověku
usnadňuje, aby se jí dobral. Nic víc. Víra není samospasitelná. Nabízí ti
možnost setkání – a záleží, jestli jí využiješ. Pro šéfa (BC – tak Kryl nazýval Boha) není podstatné, kolikrát jsi byl
v kostele – ale jak jsi žil.“ Kryl těžce nesl, když po listopadu 1989 byl
československý protikomunistický exil často chápán jako skupina ekonomických
migrantů: „Naposledy opakuju: exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení.
Pro svou zem bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu (BC
– tj. v exilu) zůstali... Chtěli se vrátit, na to dám krk – ale teď už jsou
pro moji zemi definitivně ztraceni. Bohužel... Neznám nic smutnějšího, než když
jsem jezdil za slušnejma a krásnejma lidma do uprchlických táborů – a slavil
s nimi jejich první vánoce venku. To zanechá stopy na duši – ať chceš nebo
nechceš. Ti lidé opravdu neodjeli za bohatými příbuznými ani na zajištěná místa
– prostě už nemohli poslouchat, když jim jejich děti vyprávěli místo o
písmenkách o Velký říjnový revoluci nebo o Auroře.“ O Krylovu vztahu
k lidem a o jeho nepopulární desilusi z polistopadového vývoje velice
dobře svědčí tato slova: „Nemyslím, že mé rozchody s lidmi odlišných
názorů jsou definitivní. S některými jsem se již sešel. Bohužel, dokážu
být velmi vznětlivý a agresivní. Navíc jsem prťavej – jako foxteriéři, což jsou
nejvzteklejší psi... Vzhledem k tomu, že zpívám problémové písničky,
předpokládám, že budou chodit lidé, kteří ty problémy mají. Nemůžu se jim
vyhnout ani utéct. A morálně či duševně je poškozený celý národ... Ano, hodně
lidí může mít mentální bolest – třeba pasák, který chtěl být filosofem. Nebo
ochmelka, který studoval na lékaře. Anebo bývalí funkcionáři a komunisté. Mnozí
hledají ve styku se mnou ospravedlnění svých činů... Přicházejí si pro odpuštění. Chovám se k nim slušně a
snažím se je vyslechnout. Mám to ulehčené i tím, že jsem tu nežil – a nevím,
jaká svinstva ti lidé udělali. Ale nikdy je nezavrhuji.“ A nakonec ještě
potvrzení nadhledu, jenž dokázal mít Kryl sám nad sebou: „Není nic horšího, než
když hlupák dostane myšlenku, o které nepochybuje. Máš pravdu, že se můžu mýlit
– a pokud jde o mé kritické názory, mýlil bych se hrozně rád. Jiná věc je, že
se ve svých nepěkných obavách mýlím
jen málokdy. Nebylo nic krásnějšího, než číst před třemi lety na Václaváku
nápis: Karle Kryle, už neryjeme držkou
v zemi. Ale to je spíše výjimka. Těch nepěkných věcí, v kterých
jsem se nemýlil, bylo mnohem víc. A je mi to líto.“
Z Krylových písňových textů jsem si k rozjímání vybral
z praktických důvodů jen tři, avšak doufám, že aspoň velmi zhruba
pokrývají rozmanitost jeho tvorby: Anděl,
Dachau blues a Žalm 71 (Znamení doby,
Mladá fronta Praha 1996).
Velice známý písňový text Anděl, který pochází z roku 1965, začíná
těmito slovy: „Z rozmláceného kostela / v krabici s kusem mýdla /
přinesl jsem si anděla / Polámali mu křídla / Díval se na mne oddaně / já měl
jsem trochu trému / tak vtiskl jsem mu do dlaně / lahvičku od parfému.“ Rým je
typicky zpěvný, nekomplikovaný, při pouhé četbě působí spíš planě, a to se týká
celého textu. Téměř dvacet let po únorovém puči měl výraz „rozmlácený kostel“
jistě velice silnou vypovídací hodnotu, znamenalo to ukázat komunistický teror
v tom pravém světle, ukázat jeho mlácení a ničení. Avšak dodnes a stále
může být symbolem širším, totiž symbolem lhostejnosti i agresivity vůči něčí
víře či svébytnosti, vůči člověku v jeho těch nebo oněch kořenech,
v jeho historii a tradici. Anděl, jemuž oni (ti anonymní gauneři bez své vlastní identity, kteří plenili,
kradli, lhali a vládli i byli ovládáni a kteří budou vždy okázale a vychytrale
pohrdat jakoukoli úctou k mravním hodnotám) polámali křídla, nevystupuje
z ruin jako nějaký mocný symbol návratu dávné éry, jež také měla své oni (pro změnu v církevních a
feudálních šatech), nýbrž jako živý
svědek, který s tím, kdo jej osvobodil z trosek kostela, navazuje
živý vztah. Už to, že je
v krabici s kusem mýdla, jej zbavuje vší oficiální pompy či
propojenosti s tím, co je na tradici mrtvé. Vešel do moderních kulis, do
moderní perspektivy... a žije, je natolik živ, že dokáže být oddaný a vzbuzuje
rozpaky, na něž je spontánní odpovědí právě to vtisknutí parfému do dlaně. Není
samozřejmě živý fyzickým životem, ale žije tím, že oslovuje, je nadán životem
díky tomu, kdo na něj nezapomene a nemůže se od něj odtrhnout.
Refrén, který se bude opakovat potom ještě dvakrát, je tento: „A proto
prosím věř mi / chtěl jsem ho žádat / aby mi mezi dveřmi / pomohl hádat / co mě
čeká / a nemine / co mě čeká / a nemine.“ Ke komu se obrací? Myslím, že
vystupuje z vyprávění o andělovi a dává ten příběh do širšího, jen matně
naznačeného kontextu, který je dán vypravěčem a posluchačem, k němuž se
ono „prosím věř mi“ obrací. Ale je to i otázka: co znamenají tato slova
v kontextu rozmlácených kostelů a andělů s urvanými křídly? Má tehdy prosit ještě nějaký smysl? Nebo věřit někomu? A co věřit? Že potkal anděla, že se na něj ten anděl díval oddaně –
nebo že toho nálezu chtěl využít a zeptat se anděla na svou budoucnost? Stejně
jako prosba nemůže být jednosměrný diktát, tak ani věřit někomu není „ber, nebo
nech být“. Je to přec o naslouchání a budování důvěry. Jestliže se zdaří, živá
tradice žije, žije i anděl. Anděl, od nějž chtěl jeho nálezce něco vyzískat jako od mocné bytosti, která
stojí někde mimo jeho vlastní ego a jejichž výjimečných schopností lze využít.
Jenže všechno se to zvrtlo... anděl nezůstal mezi dveřmi, ale vstoupil do
dialogu, ovládnutí jeho nadpřirozené síly náhle bylo zbytečné, jaksi se na to
zapomnělo.
Toto svědectví lze vyčíst z následující sloky: „Pak hlídali jsme
oblohu pozorujíce ptáky / debatujíce o Bohu / a hraní na vojáky / Do tváře jsem
mu neviděl / pokoušel se ji schovat / To asi ptákům záviděl / že mohou
poletovat.“ Anděl a jeho nálezce jsou nyní spolu.
Proč ale „hlídají“ oblohu? Snad je to, vzhledem k pozdějším slovům o
vojácích, píseň vojáka, jenž sleduje oblohu, aby se bránil náletům. Ale obloha
je především symbol čehosi, odkud by mohlo přijít něco radikálně jiného – vždyť ten anděl k obloze
patřil, jistě po ní toužil a v jeho nálezci musela vzbuzovat přinejmenším
zvědavost. Hlídali oblohu, ale viděli jen ptáky. I když se anděl předtím díval
na nalézce oddaně, nyní schovává svou tvář, neboť je sklíčený – samotná závist
přece svou tvář neskrývá a andělé ostatně závisti jsou nejspíše neschopni, zdá
se tedy, že „záviděl“ jen v tom smyslu, že mu přišlo líto, že nemohl létat
s nimi. A taková bolest svou tvář skrývá, ostýchá se odkrýt svou slabost a
křehkost. V takové situaci debatovali
o Bohu a o hraní na vojáky. Nejde tedy o jednosměrné poučování, jde o
společenství, o sdílení zájmu a též o otevřené otázky. Pokud se týká „hraní na
vojáky“, zdá se, že Kryl temito slovy míní hrůzu válek... jejich absurditu a
zvrácenost. Anděl debatující se svým nálezcem o Bohu jistě vnuká perspektivu,
z níž se hamižné cíle válek jeví jako dětská hra, jako hloupost, zvláště
odsouzeníhodná vzhledem ke svým děsivým důsledkům. Následující opakování
refrénu opět představuje pozvání k tomu brát vyprávěný příběh o andělovi
vážně.
Po refrénu čteme poslední sloku celé písně: „Když novinky mi sděloval /
u okna do ložnice / já křídla jsem mu ukoval / z mosazné nábojnice / A tak
jsem pozbyl anděla / on oknem odletěl mi / však přítel prý mi udělá / nového
z mojí helmy.“ Novinky? U okna do ložnice? Ta debata o Bohu zřejmě neměla
charakter nějaké těžké disputace či prkenně vážné konverzace typu: „ano,
zajisté, pane profesore“, „okouzlujete mne svou hlubokomyslností, drahý kolego“
atd. Byla závažným, nicméně lidským, uvolněným povídáním – a i když nešlo o
jednosměrnou debatu, přece jen víc věděl anděl... znal novinky. Ten výraz též
napovídá, že vztah mezi světem andělským a oním nálezcem anděla trval již
dlouho předtím, ostatně z tohoto důvodu je také pochopitelnější, proč si
z trosek kostela odnášel právě bezkřídlého anděla. Ložnice je symbolem
intimity, utajenosti, nikoli jenom sexu, nýbrž naprosto obecně... Křídla
ukovaná pro anděla z mosazné nábojnice, to je jasně vyjádřená, aktivní
touha po tom překlenout most od drsného zde
k transcedentnímu tam, kam anděl
odlétá (nikoli ulétá!). Není to jen
odmítnutí války, její přetavení v mír (z děl nadělat pluhy), ale myšlenka
sahá dál... ten anděl s polámanými
křídly, materiální anděl odlétá pryč a má být nahrazen novým, který bude udělán
z helmy. Takto triumfuje vize
nad těmi, kdo rozbíjejí, kdo rvou andělům křídla, kdo oblékají lidi do helem a
dávají jim mosazné nábojnice do zbraní. Metafora vrcholí, protest se zhutňuje,
jeden svět, svět dialogu, vztahu a porozumění vítězí nad tím druhým, je
proměňován jako helma. A nejde o válku... jde o to nezavřít oči. Anděl, který odletěl, je svědectvím o cíli, neboť
vítězící svět není cílem, naopak je třeba vidět i jeho omezenost, jeho
marnost... Dělat z helem anděly je symbolem vstupu do lepšího světa, ale
setrvat v tomto světě andělům nelze. Cíl je jinde... Konečně refrén
završuje celý příběh a znovu nás vyzývá k tomu, abychom ho vzali vážně.
Druhý text, který jsem si vybral, je mnohem více básní a svědčí podle mne velice dobře o Krylově geniální fantazii,
o virtuozitě jeho jazyka a především o jeho snaze podívat se pravdě do očí,
obnažit mravní otázky do té největší hloubky. Dachau je jméno spojené snad již
navždy s nacistickým koncentračním táborem a Krylův text je nutné chápat
právě v tomto kontextu. Jedná se o pokus básnicky reagovat na jedny
z nejstrašnějších událostí celé lidské historie. Ačkoli se kdysi mohlo
zdát, že po Osvětimi je již poezie nemožná, Kryl se odhodlal k tomu najít
skrze poezii a skrze zpytování člověka s jeho tajemstvími princip, který
může za šoa a za všechno, co mu bylo kdy podobné. Dachau blues pochází z roku 1970.
Již z první sloky lze poznat, že interpretace textu bude obtížná,
že se skládá spíše z narážek, z vyvolávání nálady... že
v lecčems připomíná Picassův obraz Guernica:
„Když stíny k sobě v touze lnou / tma prohlásí se kouzelnou / a někde
znějí bicí / Když měsíc tepe do mřížky / dva Popelčiny oříšky / s šedivou
holubicí / Když zvony půlnoc dozvoní / a vratiče se rozvoní / zlý sen se vrací
znovu / Jsou dosud v oknech střepy skla / a krev jež znovu vytryskla /
skapává do proslovů.“ Verš se vlní, rým je melodicky složitější, hudba není
nutně zapotřebí, aby vynikla krása těchto slov. Zpočátku nejde vycítit žádné
velké napětí, spíše se před námi rozvíjí představy noci, snů, pohádek, zvnitřňování
a teprve vzadu ty „bicí“, ten úděl Popelky, ten zlý sen, ta opět vytrysklá krev
budí nepokoj. Kryl s jemnou virtuozitou básnické fantazie připravuje vnitřní drama, chce nás odtrhnout od
vnějšího, suše praktického světa a otevřít důležitým metaforám. Nejde právěže
jenom o sen, jde o střepy skla, které zůstávají v oknech, o bolest, která
stále bolí, o krev, jež není odbyta, ale tryská v mysli přeživších stále
znovu, neboť nelze zapomenout. A kontrast mezi tím a různými proslovy je
typicky krylovský, jedná se o zdůraznění absolutní nesrovnatelnosti žvástů,
řečených z povinnosti a pro foro externo, se strašnou skutečností samotnou
i s poctivou, trýznivou cestou sebereflexe, již ona probouzí.
Ale tok poezie se opět vrací k mírnému tónu zasnění, ze kterého
nyní však mnohem rychleji tryská smrtelná úzkost a verva nelítostné pravdy:
„Když úzkost chodí po špičkách / jak dívka v modrých lodičkách / a
v bílé rozhalence / Když promarněno vzkříšení / Když most má pouta lešení
/ jež křičí na milence / Když zlato pláče mosazí / Když vzduch se oděl do sazí
/ a prázdnem škváry zeje / Zas strach má ze lži mozaiku / a za svěrací kazajku
/ už našel farizeje.“ Koncentrační tábor není něco, co by nesouviselo
s podstatou světa a lidského života v něm, a na to Kryl poukazuje.
Všechny příklady, v nichž vybarvuje bídu tohoto světa, jsou ovšem jen
náznakem, jakýmsi němým výkřikem, který zůstává potlačen. Takovýto strach, ten
utíkající před pravdou, potřebuje lež,
svěrací kazajku i farizeje, a toho najde v sobě. Jedná se o strach z bolesti a
ze soucitu, strach z pohledu na syrovost světa. Říci, že koncentrační
tábory v Německu, v SSSR, u nás nebo jinde na světě vyrůstaly
z nějaké výjimečné bestiality, jíž je třeba zakroutit krkem, a tak se svět
stane dobrým a krásným, je právě ta lež, která ty strašlivé lágry pomáhala
zplodit (a přibrala si na pomoc i svěrací kazajky i farizeje).
Nervozitu, úzkost, bázlivost z prozření se však žádnými lágry
nepodaří odstranit. Ti, co podali tak či onak ruku ďáblu, a to jsme vlastně
více či méně všichni, neboť podstata
světa je prostě taková, že se namočíme, jsou jako Pilát: „Zvracíme přecpaní / a
měsíce se / počínají pátkem / Křičíme ze spaní / zas děsíce se / podepsaným
řádkem / Pod hranou odvahou / tkví pobledlost / Jak Pilát ruce myjem / Když
s chladnou rozvahou / jde posedlost / pak zítřka nedožijem.“ Posedlost?
Ano, posedlost neschopná si přiznat vinu, hřích, křehkost lidství, ta
posedlost, co nezná odpuštění ani pokání, ale v děsivém strachu z pravdy
o sobě tím více trvá na kategorických soudech, na nenávisti a planém
zbožňování. Asi málokdo by pochyboval, že většina tyranů, trýznitelů,
SS-führerů atd. byli slaboši, možná
sadisté, ale určitě vnitřně velice slabí a úzkostliví. Ale určitě každém
z nás je kus takovéhoto člověka... Nechybí mu chladná rozvaha, ten strach
je totiž přímo nelidský, je studený a rdousí upřímné city, svědomí... to vše
považuje za pouhou slabost, za smrtelně nebezpečnou slabost. Samozřejmě, že
celá tato moc je autodestruktivní, že ve své mechanické a neoblomné mašinérii ničí všechno, a tedy i sebe... pro toho,
kdo se pro ni nadchl, není žádné „zítra“. Zůstává v soukolí destrukce,
tedy v jakémsi bezčasí, mrtev zaživa.
Tehdy se stává lež měřítkem pravdy a lež právě nesnese svobodu a
rozmanitost, je totiž slabá, cítí se ohrožena, žije v úzkosti – nenávidí
volnost: „Když lež je pravdy zárukou / jde volnost s pouty na rukou / a
vůkol kvetou – hroby / Když z lásky stal se mouřenín? / Pak děvce podá
růženín / a zbude bez ozdoby / Když zloba zbývá bez lásky? / Pak Židům krade
oblázky / a hlásá toleranci / A intelekt když bez duše? / Pak podoben je ropuše
/ či slepci s mečem v tanci.“ Obraznost Krylovy mluvy je v této
poslední sloce jakoby trochu vymknutá z kloubů, ale pro něj je to typická
reakce na vývoj tématu za horizont analyzovatelnosti... chce se tím dobrat
jakéhosi čtvrtého rozměru, excitovat nás, abychom v nadrozumovém uchvácení
nahlédli na dno problému. Mouřenín? Proč mouřenín? Mouřenín jako poslední
z posledních, láska jako cosi, co je v nás utlačováno, prodáno... tím, že si kupujeme děvku,
zřejmý symbol prodejnosti samé, tedy tím, že si kupujeme dobré bydlo, pohodlí a
povrchní klid, tím naopak prodáváme to nejdražší, co máme, náš růženín, tedy
jakýsi symbol nezprostituovanosti. Je-li lež pravdy zárukou, nemůže v nás
žít láska, je pokořena, prodána. A bez lásky zůstává zloba, ta se však
neprojevuje jen v monstrózních rozměrech, je přece táž v malém i ve
velkém. Krást Židům oblázky je nevinné, ovšem jen na první pohled... stojí-li za
tím zloba, jde v principu o totéž, jako posílat je do plynu. Díky tomu, že
všechno je to postaveno na lži, může
zloba vždy a klidně hlásat toleranci, mír, službu lidstvu, kulturu atd., jak to
taky vydatně činila a dodnes činí. Lidský rozměr se tak ztrácí, zůstává
intelekt bez duše, cosi rosolovitého a slepého. Odtud by se zase dalo vyjít
opačným směrem nahoru k první sloce, neboť zde je základ výpovědi celého
Dachau blues.
Jednou z nejhlubších Krylových sond do podstaty mravnosti je však
třetí z mnou vybraných textů. Žalm 71 pochází z roku 1971 a jeho
první sloka je tato: „Tři černí mravenci / topí se v slze srny / Nápisy na
věnci / a na koruně trny / Padáme pod tíží / a snažíme se dolézt / vlekouce na
kříži / svou samotu a bolest.“ Mravnost nutně koření v existenciálním
rozměru lidského života, není vývojovým diagramem, mapkou bludiště, poznáním
nebo rozluštěním něčeho... je dána tím, co
chceme v hloubi srdce. Co je v nás, jací jsme – opravdu! Kryl volí úderné verše
s ostrým rýmem, jejich krátký a výrazný rytmus se vpisuje do duše jako
údery dláta. Úvodní dvojverší vytváří jakousi paspartu, udává základní tón
vymknutosti a smutku, to ještě nevíme, že oboje se ukáže na nás samotných.
Srovnání nápisů na věnci a trnů na koruně je krylovské odmítnutí oficialit,
jakýsi alarm: probuď se z frází, uvědom si význam toho, co stále opěvuješ,
uvědom si, že trnová koruna má trny a že bez trnů zůstává jen lživost. Ale ve
chvíli, kdy by se člověk chtěl již nad tím zamyslet, je volán k jiné zásadní
pravdě: jsi slabý, vlečeš svůj kříž, o němž možná ani nevíš, protože žiješ ve
lži... jsi sám a trpíš.
Následuje refrén: „Nebe je růžové / Po cestě křížové / snad konečně
spočinem / jak pšenice v klásku / Spočinem bez hněvu / přirostlí ke dřevu /
Vždyť nejtěžším zločinem / je hlásati lásku.“ Kristův úděl se tu v jakési
mystické rovině stává údělem nás všech. Ta samota a to utrpení, z nichž
nás usvědčuje první sloka, se nedají řešit, dají se přiznat, dají se přijmout a tváří v tvář jim se dá trvat na
lásce, na té lásce Kristově. Je to těžké a pravdivé, avšak proto je to zločinem, dokonce nejtěžším zločinem.
Myslím, že to Kryl neříká s ironií, ale naprosto vážně... zločin je totiž něco společensky
definovaného a konflikt mezi tím, co si žádá jakýsi dobrý mrav, a tím, co si
žádá svědomí, je námětem evropských dějin nejméně od dob Sofokla a jeho Antigony. Nenávist k lásce pramení
z toho, že láska je jako světlo, které usvědčuje a jež osvobozuje. Krylův
text nás staví mezi toto pozvání k lásce, a to i za tu cenu, že se
vystavíme nenávisti a že se dopustíme „nejtěžšího zločinu“ podobně jako
Kristus, a mezi tu přirozenou zášť vůči lásce, zášť, která je i v nás
(jako jakási mystérium celého kosmu).
Logiku této zášti otvírá více další sloka: „Vezem se v kočáře / ve
kterém přežijeme / s obrazem mocnáře / kterého milujeme / Plačíce pro
mladost / jsme staří bohudíky / Řvem Ódu na radost, / že nejsme mučedníky.“
Její kořen je ve strachu, v těžko zvládnutelné touze přežít za každou
cenu, nadřadit přežití nad všechno. Přežití je ale od počátku marný podnik, a
tento fakt, bída přežití, které zůstává živo jen zradou, nenávistí, lží a
shrbeností, je důvodem zášti k lásce... tento tribunál odsoudil a umlčel
svědka, poslal ho na nejpotupnější smrt. Refrén ovšem znovu nabízí alternativu,
aby posléze dal místo třetí sloce: „Dozněla Devátá / a končí komedie / Namísto
Piláta / svět si dnes ruce myje / Sám kříž si zhotoví / a sám si hřeby ková / a
král je křížový / Hraje se Osudová.“ Zde se spojuje Žalm 71 s Dachau
blues, ale i s Andělem a s jinými Krylovými písněmi. Není pravda, že
by nejtěžší zločin, totiž láska, byl stíhán vždy stejně, někdy lidé obzvláště
tonou ve vzájemné lži a zatvrdí se s nesmírnou intenzitou. To je ten svět
bez dialogu, svět úzkosti, která si zve farizeje a svěrací kazajku – pak
propuká něco strašlivého, čeho je minulé století naplněno vrchovatě. Tento svět
si myje ruce ve své slepotě, dělá si kříž ze své lhostejnosti, ková si hřeby ze
své poddajnosti a vynáší tak vzhůru vraždu, jejíž se stává obětí. Nevyhne se
tak žádným způsobem osudové marnosti zla, je jím naprosto zničen a zešrotován,
ač u něj hledal záchranu. Křížový král je pak dvojznačný symbol... je to král,
který přibíjí na kříž, král pozemský, dočasný, král smrti a nenávisti, jejichž
vlna ho nese dočasně vzhůru. Ale křížový král je i ten, jejž requiem nazývá Rex tremendae majestatis, totiž ten
Ukřižovaný, jenž je vítězstvím lásky nad přežitím.