Podle anglické policie je jen otázkou času, kdy teroristé zaútočí i na Londýn, ani česká policie takový útok nevylučuje, a tak je možno v ulicích vidět stále více policistů. Občané to vítají, cítí se tak bezpečněji. Zkrátka ať chceme nebo nechceme, teroristický "folklór", kterého jsme dnes svědky, spouští možná nevítaný proces, který by se dal označit za střet ideologií. Jak takový střet bude vypadat? K tomu je třeba nejprve znát vývojový cyklus ideologií.
v jaké vývojové fázi ideologií
se právě nacházíme?
Slovo ideologie označuje vědu o idejích, tj. soustavné zpracování
myšlenek. Takové soustavné uchopení myšlenek dává jedinci směřování, a tím
společnosti řád a stabilitu. Proto nenajdeme v historii století, kdy by
nevládla nějaká ideologie. Ideologie samy však se vyvíjejí v cyklu, který vždy
začíná ideovým vakuem. Za toho panuje
velká tolerance vůči novým názorům a zároveň jisté znechucení a odpor vůči
ideologiím starým a vyžilým. Zároveň bují stovky názorových proudů, ale bez
schopnosti zaujmout většinu populace. Objevuje se hlad po nové ideologii, po
novém vůdci či mesiáši. Po jistém čase se na stejném či jiném místě vyprofilují
nové myšlenky, noví vůdcové. Objevuje se období
vzestupu nové ideologie, období nulové tolerance a názorové
nesnášenlivosti. Z původní ideové plurality ve společnosti zůstanou dva, tři
nejsilnější proudy, do kterých se postupně zapojuje tenčící počet nevyhraněných
jedinců. Začíná střet ideologií – období pronásledování a poprav. V tomto
období se vedle vůdce může objevit i vrchní ideolog – filosof či myslitel,
který je schopen původně roztříštěné a spíše žité než uvědomované názory
zjednodušit a formulovat do jasných programových prohlášení.
Po nějakém čase zvítězí jedna ideologie a ostatní buď vymizí nebo jsou v
politické nepřízni. Následuje produktivní
období ideologie, kdy vítězná ideologie ovlivňuje chování většiny lidí. To
trvá různě dlouho od desítek let, jako u fašismu či komunismu, až po tisíce
let, jako u judaismu či křesťanství. Po nějakém čase se ideologie stává
vyčpělejší, její vůdcové sterilnější, praxe zkostnatělá, následovatelé
lhostejnější. Toto období degradace
ideologie je nejhorší, i když zde není tolik mrtvých. Problém však je v
tom, že ideologie přestává uspokojovat společnosti tu potřebu, která ji původně
vynesla nahoru. Prostě k ničemu už se nehodí, než aby se vyhodila a lidé po ní
šlapali. To se taky děje. Ubývá členů a postupně se objevuje tolerance k různým
heretickým myšlenkám a cyklus se opakuje.
Více schopné ideologie zpravidla ještě přinesou několik vůdců a
ideologů, kteří v průběhu úpadku ideologie přijdou s novými myšlenkami, ale
tyto oživovací vůdce nelze ani předvídat, natož naplánovat. A tak bez větší
odezvy samozřejmě zůstávají takové "hurá akce", jako jsou mimořádné
sjezdy strany či desetiletí duchovní obnovy ap.
I když každá ideologie aspiruje na to být věčná, přesto je to s
ideologiemi jako s manželstvím – prostě nemohou končit dobře. Jako manželství
končí buď rozchodem nebo v lepším případě smrtí, tak ideologie buď v průběhu
let zaniknou, nebo v horším případě jsou zlikvidovány ideologiemi a
civilizacemi ještě horšími, než jsou samy. Takových zaniklých velkých ideologií
jsou stovky a jejich jména jen málokomu něco řeknou: kult mrtvých v Egyptu,
zoroastrismus, novoplatonismus atd.
Je však dobré vědět, že cílem ideologie a civilizace stejně jako u
manželství není jejích konec, ale jejich průběh, a to zejména v produktivním
období. Tedy ideologie není dobré bezhlavě kritizovat či odmítat, ale naopak
spíše bedlivě zkoumat, co ta či ona ideologie může společnosti ještě přinést.
Dnešní paušální odmítání ideologií jako takových svědčí více o tom, že jsme ve
vývojové fázi názorové tolerance, než o tom, že by ideologie jako takové nebyly
k ničemu. Tím méně, že se bez nich do budoucna obejdeme.
existuje nějaký
"herbicid" na civilizace a ideologie?
Ano, naprosto spolehlivým prostředkem, který má zhoubný vliv na
ideologie a civilizace, je blahobyt, tj. ta období, kdy vládnoucí vrstva se po
několik generací pohybuje nad úrovní hladu bez osobní zkušeností s válkou.
Ideologie řeší existenciální problémy společnosti, jakmile je společnost
přestane mít, ideologie ztrácí svou sílu. S ní však zaniká více než ona sama –
mizí i morálka, smysl života a jeho směřování. S překonáním hranice hladu též s
jistým zpožděním začíná klesat porodnost. Páry ztrácejí stabilitu, mizí
ekonomické důvody, které je vždy vydatně držely pospolu. Se stabilitou párů a
klesající porodností společnost ztrácí schopnost reprodukce a začíná vymírat.
Hedonistické hrátky, samoúčelné rozptýlení jen provizorně záplatují život a
nemohou tyto rozkladné síly kompenzovat. A blahobytná společnost se stává tučným
soustem rabujících sousedů, kteří dosud žili v bídě. To byl osud starověkého
Říma, bude to zřejmě i osud naší civilizace. Tyto okolnosti mohou též být
důvodem, proč nové ideologie zpravidla vznikají na okraji dohasínajících
civilizací, a díky tomu můžeme pozorovat, jak ohniska vzdělanosti v průběhu
století a tisíciletí se stěhují po zeměkouli z místa na místo.
ideologie v dnešním světě
Jak jsme řekli, dnešní svět se nachází v ideovém vakuu – staré ideologie
jsou vyčpělé, čeká se na nového vůdce. Jediné dvě ideologie, které v
celosvětovém měřítku rostou, je islám a za ním zaostávající idea demokratické,
pluralitní společnosti. Křesťanství neví, jak by se dostalo z vnitřních krizí,
to samé platí i o východních náboženstvích, které slaví relativní úspěch
paradoxně jen na západě. Ostatní nové ideologie, jako je ekologie, anarchismus
ap., zřejmě stále budou mít jen okrajový význam.
Fakt, že fyzicky slabší islám vyhlásil válku jednoznačně silnější
západní civilizaci, nic neznamená. I v ve starověkém Římě získávalo navrch
slabé křesťanství, které přicházelo zevnitř, a draví barbaři, kteří jej
okusovali zvenčí. Důležité je to, že dochází k polarizaci ideologií. Z původní
tolerantní plurality se začínají vydělovat dvě ideologie, které se utkají v
lítém zápase – možná i boji na život a na smrt.
soupeři, vyberte si zbraně!
Je velkou otázkou, jakými zbraněmi se bude bojovat. Terorismus již
definuje své prostředky jasně: je to ideová převaha přesvědčených jedinců,
kteří i když vyrostli v blahobytu, jsou schopni obětovat život za myšlenky
svého náboženství. Islám jako celek je schopen se rozmnožovat i v relativním
blahobytu. (Například průměrný počet dětí u muslimů v Izraeli je pět, ale u
všech ostatních náboženství klesl přibližně na dvě.)
Čím bude bojovat demokratická společnost? To je velká otázka. Ona k boji
nevyzývá, ale je vyzývána. Tedy asi bez většího rozmyslu sáhne po tom, co bude
mít po ruce. První známky už tu jsou: otisky prstů při vstupu do USA, zvýšená
kontrola pohybu jedinců, omezení osobní svobody. Velmi naroste síla policie,
možná až na hranici policejního státu. Nicméně tyto změny budou vítat sami
občané demokratických států, kde dojde k masivním teroristickým útokům. Budou
mít naše děti voperované elektronické chipy? Kdo ví? Každopádně můžeme
předvídat, že se objeví jakýsi boj ideologie versus technologie.
největší nepřítel je uvnitř
Největší nebezpečí pro západní civilizaci však nespočívá v boji s vnějším
nepřítelem, ale paradoxně s evolucí. Evoluce totiž neadaptovala člověka na
blahobyt. Západní civilizace se vnitřně rozpadá a ztrácí schopnost reprodukce,
a to nejen biologické, protože nové generace mají stále méně dětí, ale i
kulturní, protože vlny přistěhovalců nejsou schopny převzít dědictví
hostujících států. Stejně tak i mladé generace nejsou schopné takového výkonu
jako předchozí generace, zpohodlňují, a to časem povede k úpadku. Zániku
civilizace nelze zabránit, jde ho jen více nebo méně oddálit. Toto oddálení
však záleží velmi na tom, jaké myšlenky budou táhnout naši civilizaci vpřed.
Jak bude schopna odolávat nejen početní převaze soupeřících ideologií, ale
především, jak se vypořádá s nebezpečími, které na ni číhají v ní samotné.